Lidovky.cz

Potrubní síť je z 20 procent podfinancovaná. Pomůže vláda

  10:08
Z více než šesti tisíc majitelů systémů na dodávky pitné vody dle analýzy ministerstva zemědělství nestřádá dost na nezbytné budoucí investice zhruba 21 procent, u kanalizací 27 procent. Majitelé vodohospodářské sítě vygenerují na budoucí obnovu 14 miliard korun ročně, což nestačí. Stát proto zaplatí obnovu potrubí pro milion lidí.

Praha chce do voleb získat vodu zpátky (ilustrační foto). foto: pixabay.com

Dlouho se v Česku tradovalo, že v zastaralém vodovodním potrubí chybí desítky miliard na zanedbaných investicích. Ministerstvo zemědělství začalo poslední dva roky sbírat data z terénu a porovnávat je, aby odhalilo, jak je to doopravdy. Čerstvá čísla, která mapují drtivou většinu trhu, ukazují, že není tak zle, nyní v trubkách chybí asi 1,25 miliardy. Zároveň ale platí, že by bylo třeba zdražit vodné i stočné, aby si na sebe infrastruktura vydělala, a že někdo bude muset chybějící peníze dodat.

„Kdyby se veškeré náklady, včetně zdrojů na obnovu měly pokrýt vodným a stočným, dostali bychom se místy nad sociální únosnost a někteří lidé by nebyli schopní cenu zaplatit,“ řekl LN Aleš Kendík, náměstek pro vodní hospodářství. Dotace od státu do takových obcí jsou proto nevyhnutelné. Nejnovější data ukazují, že problém se týká hlavně menších, odlehlých obcí.

Fixní náklady, aby jejich obyvatelům tekla z kohoutku bezvadná voda, jsou stejné jako u velkých sídel. Tam se ale o náklady dělí mnohem víc lidí, takže rozpočítané jsou snesitelné. Z celkového počtu více než šesti tisíc majitelů systémů na dodávky pitné vody dle ministerské analýzy nestřádá dost peněz na nezbytné budoucí investice zhruba 21 procent vlastníků. U kanalizací jde o 27 procent. V přepočtu na obyvatele je podfinacovanými trubkami obsluhováno 1,3 respektive 1,6 milionu Čechů.

Otázka vyšších příjmů

Právě v těchto oblastech se musí do nápravy zapojit stát, malé obce to samy nezvládnou, pokud nechtějí dopustit, aby cena za vodu vyháněla jejich poslední obyvatele za lepším do větších měst. Ideální podle Kendíka bude, když si odlehlá sídla vezmou pod sebe početnější sdružení vlastníků, protože tak se jim rozumně rozloží náklady. Státní pokladna ale musí nejdřív smazat vnitřní dluh na zanedbaných trubkách, aby vzrostla motivace sdružení majitelů vzít mezi sebe chudší příbuzné.

Plošným propočtem by bylo třeba zvýšit příjmy z vodného o 2,7 procenta a stočného o pět procent, aby si na sebe potrubní síť vydělala sama. To by ještě valná většina obyvatel utáhla, ale kdyby se voda zdražila podle reálných tržních pravidel, lokálně by bylo zvýšení mnohem vyšší.

„Zadotovali bychom infrastrukturu malého vlastníka, která je ve špatném stavu, aby se dostala do dobré kondice. Za podmínky, že se pak přesune do ekonomicky funkčního celku,“ popsal náměstek. Plošným propočtem by bylo třeba zvýšit příjmy z vodného o 2,7 procenta a stočného o pět procent, aby si na sebe potrubní síť vydělala sama. To by ještě valná většina obyvatel utáhla, ale kdyby se voda zdražila podle reálných tržních pravidel, lokálně by bylo zvýšení mnohem vyšší. Protože ti největší hráči na českém trhu zvládají do fondu budoucí obnovy střádat, kolik je třeba.

Míst, která pokrývají, by se tak zvyšování poplatku nedotklo, a o to razantněji by se projevilo v místech, kde už se tak jako tak žije svízelně. Ve vesnicích v pohraničí nebo v odlehlých částech krajů, kde je špatné dopravní spojení, málo pracovních i volnočasových příležitostí, málo škol a školek pro děti. Razantní zvýšení poplatku za vodu by mohlo být poslední ranou.

Na katastrofický scénář exodu z venkova takřka stoprocentně nedojde, neboť studená řeč čísel nekoresponduje s politickou vůlí, takže neodvratné investice do vodovodů a kanalizací nemají odskákat spotřebitelé. Naopak, vláda v demisi chce, aby se vodné se stočným snižovalo díky převedení oboru do snížené sazby DPH. Ministerstvo nyní na základě zjištěných dat obeslalo všechny majitele, kteří si nedávají stranou dost peněz na obnovu, a vyzývá je k nápravě. Z toho uvidí, kdo si nedokáže pomoci sám, a právě tam se finančně zapojí stát.

Dopravit vodu domů něco stojí

Přístup k pitné vodě patří k nejzákladnějším potřebám člověka. Přestože s ní každý přichází do kontaktu denně, státu i lidem čtvrt století chyběla data, v jaké kondici české vodovodní potrubí je. Ministerstvo zemědělství má nyní k dispozici údaje z drtivé většiny trhu a poprvé v historii je v ucelené podobě poskytne všem v otevřené webové aplikaci, kterou dnes spouští. „Cílem je ztransparentnit obor, protože většina lidí je přesvědčena, že za vodu platí moc,“ říká v rozhovoru Aleš Kendík, náměstek ministra pro vodní hospodářství.

LIDOVÉ NOVINY: Když to shrneme, co data ukazují? V jakém stavu síť je?

KENDÍK: V relativně dobrém a neustále se zlepšuje, trend je jednoznačný. Pokud to zhodnotíme na základě nejjednoduššího kritéria, což jsou ztráty vody v trubní síti, které vypovídají, jak se vlastník či provozovatel stará, v jaké kondici síť je, jsme zhruba na 16 procentech ztrát. Pokud to porovnáme s obdobím před 20 lety, nastalo snížení téměř na polovinu.

LIDOVÉ NOVINY: Co by bylo optimum? Asi nula, ale ta je nedosažitelná...

KENDÍK: Nula by ani optimum nebyla, nejde jí prakticky docílit. Když někdo hlásí nulové ztráty, je to indikátor nekorektního vykazování. Existují studie, které ukazují, že je ekonomicky efektivní snižovat ztráty na úroveň osm až deset procent, jiné studie hovoří o 12 procentech. Na síti se musejí dělat opatření, jako je monitoring, abyste měli online přenos, pokud někde poklesne tlak, což značí pravděpodobnou poruchu. To jsou věci, které něco stojí. Musí se to vzít v kontextu, množství peněz na tato opatření oproti docílenému snížení ztrát vody.

LIDOVÉ NOVINY: Značí dvojnásobné snížení ztrát, že podinvestovanost potrubí klesá?

KENDÍK: Ano. Podinvestovanost v nějaké míře pořád existuje, je to i důsledek období minulého režimu. Výše vodného a stočného byla před rokem 1989 natolik nízká, že celkový výběr poplatku nebyl schopný pokrýt ani náklady na výběr. Pak musely existovat dotace, aby vůbec šlo síť provozovat, ale už nezbývaly peníze na lepší údržbu a obnovu.

LIDOVÉ NOVINY: Dotování cen se ale pořád děje – na úrovni majitelů sítě, typicky obcí. Nebo si nedávají stranou dost peněz na obnovu, protože nastaví ceny, které neodpovídají nákladům.

KENDÍK: Někteří vlastníci se chovají lépe, mají odpovídající výši vodného se stočným, z nichž jsou schopní vytvářet finanční zdroje na budoucí opravy i obnovy. Jsou vlastníci, kteří k tomu přistupují jinak, nastaví cenu, která nepokrývá veškeré náklady, zejména pak zdroje na budoucí obnovu.

Na druhou stranu mohou toto dotovat z jiných příjmů, to už je na rozhodnutí vlastníka. Pokud je to obec, může se rozhodnout sanovat budoucí obnovu z jiných svých zdrojů. Je to její rozhodnutí, podobně jako když některá města nevybírají poplatek za svoz odpadu. Pro nás je spíš důležité, že data o tom jsou vedena a vlastník si to uvědomuje.

Správné by však bylo, aby systém byl ekonomicky soběstačný. Musíme k tomu ale přidat fakt, že existují systémy, které nebudou nikdy ekonomicky efektivní z důvodu malého napojení lidí. Kdyby se veškeré náklady, včetně zdrojů na obnovu, měly pokrýt vodným se stočným, dostali bychom se v některých místech nad sociální únosnost a někteří lidé by tuto vysokou cenu nebyli schopní zaplatit. Tam ingerence státu bude muset být.

LIDOVÉ NOVINY: Dá se už říci přesněji, kolik peněz v potrubí chybí? Dosud byly jen odhady, ministr životního prostředí Richard Brabec hovořil o desítkách miliard.

KENDÍK: Nyní máme k dispozici čísla za rok 2016, data sesbíraná od vlastníků i provozovatelů. Už jde o čísla relevantní, zpráva pokrývá 95 procent trhu dle objemu vody vyrobené a prodané, odvedené a vyčištěné. Zaměřili jsme se na to, abychom zahrnuli sto největších vlastníků a provozovatelů, to je to absolutní gros. Spočítali jsme také u každého vlastníka, jestli z našeho pohledu vytváří dost zdrojů do budoucna. V závěrečné zprávě, která je veřejná, je možné tento údaj u každého vlastníka najít.

LIDOVÉ NOVINY: Ať si to vytížený čtenář nemusí hledat: kdo nevytváří dost a kdo ano?

KENDÍK: Zahrnujeme přes 1500 vlastníků, těžko z nich vybrat. Většina, co se týká objemu dodávané vody, vytváří dost velký fond obnovy. Pokud to vezmeme na počet vlastníků, pak ne. Je to zejména způsobeno tím, že například tři největší provozovatelé mají přes třetinu trhu – Praha, Severomoravské vodovody a kanalizace, Severočeské vodovody – a ti vytvářejí zdrojů dostatek.

LIDOVÉ NOVINY: Početní většinu, která si nestřádá, jak by měla, představují tedy menší obce.

KENDÍK: Ekonomika jejich systémů je výrazně horší, možná ani nemají možnost chovat se jinak. U menších vlastníků je problém největší.

LIDOVÉ NOVINY: Ještě jsme neřekli, jak velký vnitřní dluh je.

KENDÍK: Celý systém nyní generuje necelých 14 miliard korun ročně, které mohou jít teoreticky na obnovu. Jestli je na ni vlastníci opravdu použijí, je věc následné kontroly. Systém by měl podle našich propočtů generovat o jeden a čtvrt miliardy víc. Nejde o žádné zásadní plošné podfinancování infrastruktury, když vezmu, že celkové tržby v rámci vodného a stočného jsou asi 32 miliard.

Takže aby se pokryl nárůst ve fondu obnovy, mělo teoreticky být navýšeny tržby u pitné vody asi o 2,7 procenta a u odpadní vody o pět procent. Pak nastal rovnovážný stav. Ovšem není to plošné, některé subjekty si povinnost už v tuto chvíli plní a u těch, které neplní, by teoretické zvýšení bylo vyšší. Ale není pravda, že by nyní v systému nárazově chyběly desítky miliard.

LIDOVÉ NOVINY: Početně je podle dat většina těch, kdo fond obnovy neplní dostatečně. Kolik jich je?

KENDÍK: U pitné vody je to 1229 vlastníků, u kanalizace 1600. My ale nerozlišujeme, zda finance ve fondu nedosahují o jedno procento, či o padesát. To znamená, že v úhrnu může být řada vlastníků, kterým chybí jen dvě procenta. Přepočítali jsme to i na obyvatele – u pitné vody se to týká 1,3 milionu lidí a u odpadní 1,6 milionu.

LIDOVÉ NOVINY: Tento počet lidí obsluhují vlastníci, kteří nemají nastřádáno dost na obnovu?

KENDÍK: Ano. Jestliže máme zásobeno z vodovodů pro veřejnou potřebu více než devět milionů obyvatel, těch přibližně osm milionů je na sítích, kde se z našeho pohledu vytváří zdrojů dostatek.

LIDOVÉ NOVINY: Co tedy umí veřejná aplikace ze sesbíraných dat?

KENDÍK: Každý si bude moci najít obec či město, jaké chce. Když si ho rozklikne, zjistí, jak vysoké vodné a stočné v dané obci je, a to i v porovnání s republikovým průměrem, z čeho je vodné se stočným složeno. Třeba pokud je to 50 korun na kubík, kolik z toho je zisk, nájem, materiál, mzdy, náklady na opravy a tak dále.

Uvidí také, kdo je vlastníkem a provozovatelem sítě v daném místě, množství ztrát vody, poruch a výsledků rozborů kvality. Je možné porovnat si třeba dvě obce, kdyby se člověk chtěl dozvědět, jak je na tom soused. Poprvé se na veřejně dostupném online místě shromažďují informace o vodném, stočném a vůbec struktuře nákladů vodohospodářské infrastruktury. Každý rok se data budou aktualizovat.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký efekt to může nebo má přinést?

KENDÍK: Za prvé ztransparentnit obor jako takový, protože většina lidí je přesvědčena, že za vodu platí moc, že je tam příliš velká ziskovost a zisky odcházejí jinam, než by měly. Ale pokud se podíváte na strukturu ceny, uvidíte, že zisková marže je na 50 korunách ceny třeba dvě koruny a zbytek jsou nezbytné náklady, aby se voda vyrobila a dopravila k lidem domů.

Pokud se bude nějakému vlastníkovi zdát, že sousedi mají levnější provoz, může si porovnat struktury cen a ptát se svého provozovatele, proč má vyšší režijní náklady. Vznikne z toho přirozený tlak, že kdo se tím bude chtít zabývat, ten se bude mít o co opřít. Jedna věc je vlastník, druhá provozovatel a záleží, jak mezi sebou mají nastavený smluvní vztah, jak je vyvážený.

LIDOVÉ NOVINY: První zpráva z porovnání dat ukázala, že někteří vlastníci měli nastavený nulový nebo i záporný nájem. Je v tom vůbec nějaké ratio?

KENDÍK: Nulové nájemné úplně racionální není, ale v některých systémech to může být nutnost. Protože kdyby se do ceny dalo ještě nájemné, které je uznatelnou položkou, pak už by výše vodného se stočným nebyla pro obyvatele akceptovatelná, protože by byla nad úrovní sociální únosnosti. Pak jsou dvě možnosti: dát nájem do ceny a zavést slevu, například v podobě záporného zisku, aby občané dostali vodu za sociálně únosné ceny. Nebo ho do ceny nedat, ale pak budou chybět peníze na rozvoj a budou muset být doplněny z obecního rozpočtu.

LIDOVÉ NOVINY: Bude vůči takovým obcím nějaké opatření?

KENDÍK: Určitě, to bude náš druhý krok. V tom prvním jsme zmapovali vlastníky, kteří z našeho pohledu nevytvářejí zdrojů dost. Nyní je vyzýváme, aby tento stav napravili, případně nám dali zpětnou vazbu. U vlastníků, kde dospějeme k závěru, že nemají možnost fond obnovy sami v dostatečné míře vytvářet, se budeme zabývat tím, jak jim pomoci. Nebo jak motivovat menší i větší vlastníky, aby se slučovali do větších celků. To by byl ideální stav, protože atomizace oboru je největší problém, který máme.

LIDOVÉ NOVINY: Jak by motivace měla vypadat? Velká sdružení vlastníků často nechtějí přibrat odlehlou obec, protože by jim zvyšovala náklady tím, že je to moc potrubí na málo lidí.

KENDÍK: Přesně tak. To je věc, kterou zatím nemáme dořešenou, neboť to naráží na to, co jste uvedla. Raději bychom dělali pozitivní motivaci, například zadotovali infrastrukturu malého vlastníka, která je nyní ve špatném stavu, aby se dostala do dobré kondice.

LIDOVÉ NOVINY: Aby to sdružení vlastníků nepřebíralo s vnitřním dluhem.

KENDÍK: Ano – a za podmínky, že se to pak dostane do ekonomicky funkčního celku. Pozitivní motivace by byla správnou cestou, protože formou příkazu – „Ty malé si prostě vezmete.“ – by to nefungovalo. Násilím ke společné spokojenosti neplatí.

LIDOVÉ NOVINY: Takže druhá zpráva ze srovnání dat ukázala, že tu není tak zle, jak to vypadalo, než se porovnání začalo dělat.

KENDÍK: Ano. Byl to i důvod, abychom se do toho pustili. Abychom vytvořili reálný obraz oboru.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.