Kabinet Petra Nečase schválil před dvěma týdny návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti. Jeho hlavním cílem je zabránit dalšímu nadměrnému zadlužování. Předloha nyní putuje do Poslanecké sněmovny, kde bude vláda potřebovat ústavní většinu 120 hlasů, a tedy dohodu s opozicí. Zákon by měl platit od ledna 2014. O významu zákona píše ekonom Michal Zděnek.
Je vůbec zákon o rozpočtové odpovědnosti, nota bene ústavní, potřeba? Neměly by stát a územní samosprávné celky dbát o zdravé a udržitelné veřejné finance automaticky? Ano, teoreticky je takový zákon samozřejmě redundantní, zdravé veřejné finance by měly být automatickým zájmem zodpovědně konajících volených zástupců lidu.
Všichni ale dobře chápeme a zkušenost je v tomto ohledu zcela jasná, že praxe veřejných financí, a to nejen v kontextu České republiky, je jiná. Pokušení plnit nereálné předvolební sliby na úkor budoucích generací je prostě příliš silné, a proto je tento zákon v současné chvíli bohužel asi nezbytný.
Za účelem přípravy návrhu ústavního zákona o rozpočtové kázni a odpovědnosti byla letos v únoru vytvořena pracovní skupina složená ze zástupců všech parlamentních stran a představitelů ministerstva financí. Dlouhodobá stabilizace českých veřejných financí je cíl jistě bohulibý, a tak se všichni hned na začátku vzorně shodli v otázce potřeby zákona, který fiskální disciplínu nastolí.
Z toho, co bylo nyní předloženo, je jasné, že návrh české finanční ústavy je silně inspirován modelem, který před nedávnem zvolili Slováci. Kam přesně tedy pracovní skupina ve svých úvahách dospěla a co je výstupem její činnosti?
Dluhová brzda
Jednou ze základních ingrediencí je takzvaná dluhová brzda. Její princip je jednoduchý. V momentě, kdy vládní dluh – v nominální hodnotě, konsolidovaný, nesplacený ke konci daného roku – dosáhne určité výše (limitů), vstoupí automaticky v platnost opatření definovaná fiskální ústavou.
- První takovou mezí je zadlužení na úrovni 40 procent HDP – při této úrovni dluhu bude muset vláda poprvé předložit návrhy opatření ke snížení celkové výše dluhu.
- V intervalu 45 až 48 procent HDP bude vláda povinna předložit návrh snížení výdajů rozpočtu ve výši minimálně 3 procent v roce následujícím a zastropovat výdaje pro roky další. Zároveň automaticky dojde ke snížení platů představitelů státu (ministři, poslanci, senátoři) o 20 procent a zmražení platů státních zaměstnanců.
- V případě, že výše dluhu se bude pohybovat mezi 48 a 50 procenty HDP, přibude k předchozím mechanismům povinnost navrhnout vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet.
- Pokud by vládní dluh překročil hranici 50 procent HDP, musela by vláda předstoupit před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o důvěru.
Jen pro zajímavost, celková výše vládního dluhu České republiky aktuálně činí přibližně 43,3 procenta HDP.
Fiskální rada
Součástí finanční ústavy je také vytvoření nezávislé fiskální instituce – Národní rozpočtové rady, která má na dodržování zákona dohlížet. Vznik instituce tohoto typu se v evropském kontextu pomalu, ale jistě stává standardem. V rámci skupiny zemí EU 27 je zřízena všude s výjimkou České republiky, Estonska, Itálie, Malty, Polska, Bulharska, a Finska.
Hlavním zamýšleným přínosem Národní rozpočtové rady by měla být určitá depolitizace důležitých aspektů fiskální politiky, aktivní role při jejím monitorování a v neposlední řadě kultivace veřejné diskuse v této oblasti. Národní rozpočtová rada by měla být, v souladu s požadavkem nezávislosti, maximálně autonomní institucí, funkčně a finančně oddělenou od exekutivy. Funkční období členů rady by nemělo odpovídat průběhu politického cyklu. Toho lze docílit pomocí principu postupné obměny – jako v případě voleb do Senátu, nebo jmenování členů bankovní rady České národní banky.
Při současné konstelaci je jen málo toho, co může EU nebo Evropská centrální banka přímo činit ve věci fiskální (ne)disciplíny jednotlivých členských zemíVymezení působnosti nezávislých fiskálních institucí je v rámci EU relativně variabilní. Některé země mají více než jednu instituci tohoto typu, jiné pověřují nezávislé fiskální instituce výhradně monitorováním rozpočtové politiky, někde zase připravují závazné makroekonomické, respektive fiskální predikce pro přípravu státního rozpočtu. Také stupeň a charakter nezávislosti se liší případ od případu, zásadní roli pochopitelně hrají národní specifika.
Jak známo, problematika fiskální (ne)disciplíny, respektive snaha o její dlouhodobé řešení, je něčím, s čím se dnes potýká většina zemí EU. Dlouhodobá fiskální neukázněnost je také jedním z hlavních faktorů, který potápí společnou evropskou měnu. Při současné konstelaci je jen málo toho, co může EU nebo Evropská centrální banka přímo činit ve věci fiskální (ne)disciplíny jednotlivých členských zemí – proto byl letos na jaře přijat fiskální pakt. Česká republika k němu nepřistoupila. I z tohoto mezinárodně politického pohledu se finanční ústava jeví jako rozumný krok.
