Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Postsovětské společenství: Naděje, břemeno, nebo jen klub seniorů?

Evropa

  12:31

Společenství nezávislých států se ani za dvacet let existence nestalo novou geopolitickou realitou postsovětského prostoru.

Jubilejní setkání potentátů: summit Společenství nezávislých států v tádžickém Dušanbe 3. září 2011. Zleva: arménský prezident Serž Sarkisjan, premiér Běloruska Michail Mjasnikovič, kazašský prezident Nursultan Nazarbajev, kyrgyzská prezidentka Rosa Otunbajevová, úřadující prezident Moldavska Marian Lupu, ruský prezident Dmitrij Medveděv, prezident Tádžikistánu Imomali Rachmon, turkmenský prezident Gurbanguli Berdymuhamedov, premiér Uzbekistánu Šavkat Mirzijajev a ukrajinský prezident Viktor Janukovyč. foto: © ReutersČeská pozice

Představuje Společenství nezávislých států (SNS) pro postsovětský prostor naději, nebo je pro něj spíše břemenem? Lze mluvit o nové geopolitické realitě, lokálním posilování integračních snah, které by tato organizace mohla zaštiťovat, anebo SNS dnes už není ničím víc než jakýmsi klubem seniorů, jehož jediným nehynoucím historickým počinem je fakt, že po způsobu jakéhosi fíkového listu zakryl a usnadnil rozpad Sovětského svazu?

Tyto otázky se pravidelně vynořují u příležitosti setkání vůdců tohoto integračního uskupení a nejinak tomu bylo i v případě nedávného jubilejního summitu v tádžickém Dušanbe. Příznačně chyběli i tentokrát tři prezidenti, navíc schůzce vtisklo svoji pečeť napětí, které opět vzrostlo mezi Ukrajinou a Ruskem kvůli otázce zemního plynu. To všechno posiluje argumenty všech, kteří existenci této organizace zpochybňují od samého počátku.

Nesmíme však zapomínat na to, že o vážné politické výpady není nouze ani při vrcholných schůzkách Evropské unie, která se často uvádí jako přesný opak SNS. Z toho pohledu by tedy SNS snad ještě mohlo představovat životaschopnou platformu, i přesto nás však k němu napadají spíše výhrady.

Nástroj vlivu či něco jiného?

Nikoliv náhodou. SNS se totiž za uplynulých dvacet let příliš neosvědčilo a nedokázalo splnit naděje, jež do něj byly vkládány. První problém tkví už v tom, že tato organizace vznikla v průběhu rozpadu SSSR bez zvláštních strategických představ. Ještě štěstí, že k tomu došlo, neboť na rozdíl od pádu britského impéria byl zánik Sovětského svazu provázen překvapivě nízkým počtem krvavých obětí. Avšak osobní ambice, jimiž byla dezintegrace nezanedbatelnou měrou určována, nenabídly příliš velký prostor strategickým vizím.

Ze strany Ruska na SNS dodnes mnozí pohlížejí jako na jeden z nástrojů udržení vlivuNelze vyvrátit, že ze strany Ruska na SNS dodnes mnozí pohlížejí jako na jeden z nástrojů udržení vlivu, jelikož Moskva potýkající se po rozpadu Sovětského svazu s fantomovými bolestmi se skutečně nedokázala rozhodnout, zda by měla SNS považovat za hraniční pásmo, prostor pro uplatňování neorevizonistických snah či za nový integrační rámec celé oblasti.

K tomu je však třeba dodat, že k realizaci posledně jmenované představy, která by snad ještě byla životaschopná, by Moskva nenašla partnery, ani pokud by se dokázala rychleji zbavit imperiálního myšlení. Nástupnické státy v tomto regionu totiž dodnes vymezují svoji suverenitu právě ve vztahu k Rusku. Společnému uvažování nepomáhá ani fakt, že země postsovětského prostoru bez pobaltských států jsou skutečně odkázány pouze samy na sebe, přestože politické, hospodářské a kulturní rozdíly mezi jeho západní částí, jižním Kavkazem a střední Asií jsou větší, než je tomu například v Evropské unii. Navíc na jakoukoli integraci postsovětského prostoru hledí s nechutí a nedůvěrou mocnosti a organizace, které se v euroasijské oblasti nějak angažují, počínaje USA přes Čínu, Írán a Evropskou unii až po NATO.

Ani Rusko nemá sílu

Důvodem je fakt, že životaschopná integrace tohoto regionu je nepřestavitelná bez dominance Ruska, nicméně k přijetí této skutečnosti dosud nedozrál čas. Vyspělý Západ spatřuje v Rusku stále spíše rivala, ačkoliv skutečnou hrozbu by pro euroasijskou oblast představovalo naopak jeho přílišné oslabení. Překonání tohoto uvažování z dob studené války nenapomáhá ani fakt, že s nelibostí hledí na Evropu také významné síly v Rusku. Zmíněné obavy starého kontinentu vůči Moskvě jsou dnes už spíše niterné a neberou v potaz ani jeho současnou oslabenou hospodářskou sílu, ani změnu politického myšlení.

Jednou z nejvážnějších překážek skutečné integrace postsovětského prostoru je totiž spíše fakt, že převzít za tento region odpovědnost není momentálně schopno ani nejsilnější Rusko. Většina zemí SNS navíc považuje do různé míry za model hodný následování ne-li samotnou EU, pak alespoň Evropu. Moskva se tedy v zájmu toho, aby podobnému uskupení vůbec dokázala vdechnout život, musí stát především modernizačním centrem oblasti a atraktivním příkladem. Krom toho musí dokázat, že takzvané blízké zahraničí skutečně považuje za prioritu, a to nejen verbálně, nýbrž mu musí – s přihlédnutím k citlivosti, kterou tyto země vůči Moskvě pociťují – dát lépe nežli dosud pocítit svůj hospodářský a kulturní náboj.

Životaschopná integrace postsovětského regionu je nepřestavitelná bez dominance RuskaV překonání antipatií by všem zúčastněným stranám velmi pomohlo, kdyby Rusko využilo svoji vedoucí roli, kterou hraje při integraci regionu, k urychlení vzniku euroasijského společného hospodářského prostoru, jenž by se rozprostíral od Atlantiku až k Tichému oceánu. V tomto ohledu se celní unie i Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti jeví jako do budoucna směřující pragmatické úsilí.

Příznivé vnější podmínky pro vytvoření podobného integračního rámce dál posiluje rovněž fakt, že Evropská unie potýkající se s vnitřními problémy se svým východním sousedem příliš nezabývá. Klesá zde také vliv USA, které se jednak angažují jinde, jednak je rovněž zatěžují vlastní problémy, zatímco nebezpečně rostoucí síla nové čínské velmoci by mohla soudržnost celého regionu pouze posílit.

SNS, přesněji řečeno moderní integrační rámec, je tedy v postsovětském prostoru každopádně potřeba, a co je důležité – volání po něm stále sílí. SNS totiž posílilo stabilitu, a i když ne příliš efektně, přesto nějak vyřešilo praktické problémy spojené s dělením Sovětského svazu, a rovněž jakž takž napomáhá beztak nezbytné spolupráci. Nemluvě o tom, že v regionu zatíženém problémy a napětím poskytuje prostor pro politický dialog. Skutečnost, že se Společenství nezávislých států navzdory těmto požadavkům nedokáže přeměnit ve skutečně razantní a efektivní integrační rámec, lze vysvětlit z velké části tím, že se moc nechce a nedokáže poučit ze zkušeností uplynulých dvaceti let.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!