Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Pošta a „nepošta“ na poštovním trhu aneb Liberalizace po česku

  10:38

Od 1. ledna by měl být trh poštovních služeb v Česku liberalizován. Čeká ho stejný osud jako v případě mobilních komunikací?

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

KOMENTÁŘ Václava Šamonila / Zhruba v poslední čtvrtině minulého století se rozjel vlak liberalizace poštovních služeb. Počet zásilek rychle rostl, monopolní státní pošty sloužily špatně a od uvolnění trhu se očekávalo zlepšení kvality a snížení cen. Jsme o čtvrtstoletí dál a situace je jiná: těžiště komunikace se přesouvá do oblasti informačních technologií, roste objem přepravy balíků, monopoly státních pošt končí a poštám konkurují stovky privátních firem.

V polovině minulého roku schválil také český parlament znění zákona upravujícího od počátku roku 2013 poštovní služby. Způsobem u nás obvyklým – zákony a vyhlášky se vypouštějí na poslední chvíli, firmy musejí při jejich implikaci improvizovat, a v případě nezbytí dokonce obcházet jejich nesmyslná ustanovení. Z dostupných dokumentů (poštovního zákona a příslušných vyhlášek) je dost obtížné odhadnout, jak vlastně bude podnikání v českém poštovnictví nadále vypadat.

S licencí, nebo bez?

Regulátorem poštovní trhu je u nás Český telekomunikační úřad (ČTÚ) a jeho reálná regulační činnost se fakticky vztahuje jen k licencovanému provozovateli základních poštovních služeb (patří sem listovní zásilky do 2 kg, balíky do 10 kg, peněžní poukazy, služby doporučeně a cenná zásilka a zásilky pro nevidomé do 7 kg). Kdo o takovou licenci nepožádá, může však zřejmě tyto služby provozovat také, ale není vázán povinnostmi vyplývajícími z licence (formulace dokumentů není v tomto ohledu příliš jasná, viz novelizovaný zákon o poštovních službách a příslušné vyhlášky).

Může se stát, že výklad zákona bude záviset na dovednosti firemních právníků popsat psaní nebo balík jako nepoštovní logistickou zásilkuVýhodou licence sice je, že oplátkou za plnění stanovených parametrů (hustota sítě, přepravní doba, doplňkové služby atd.) může operátor požadovat od státu kompenzaci části nákladů, jenže nikdo pořádně neví, co všechno skutečně spadá pod kategorii základních poštovních služeb. Z formulací zmíněných dokumentů se také zdá, že poštovní operátor se může ucházet jen o část sortimentu základních služeb a obsluhu jen části území. ČTÚ o tom bude údajně teprve jednat s konkrétními přepravci individuálně, takže se může stát, že výklad zákona bude záviset na dovednosti firemních právníků popsat psaní nebo balík jako nepoštovní logistickou zásilku.

Zda někdo skutečně o licenci na poskytování základních služeb požádá, bude aktuální až za pět let, kdy skončí výhradní licence České pošty (má ji ze zákona „jistou“ do konce roku 2017). Do té doby bude zřejmě poštovní trh rozdělen na regulované služby České pošty a zcela neregulované podnikání ostatních operátorů. Popisovat v krátkém článku všechny spletité zákruty regulace je nereálné a přiznám se, že jako soukromý podnikatel bych si moc rozmýšlel vstoupit žádostí o licenci do nerovného boje se státní byrokracií.

V čem bude problém?

Listovních zásilek je podstatně víc než balíků a při jejich doručení musí doručovatel obsáhnout také podstatně víc adresních míst. Šíře segmentu základních služeb stanovená novým zákonem nutně zvýší náklady těch operátorů, kteří v něm působí a dosud nedoručovali zásilky do 50 gramů, což asi vyvolá tlak na zvýšení základní sazby výplatného. Tento tlak poroste s tím, jak bude listovních zásilek dál ubývat s přechodem na elektronickou komunikaci. Do kategorie základních služeb však nově spadají také nižší váhové kategorie balíků, které dosud žádné regulaci nepodléhaly.

Základním službám je přisuzován atribut sociální služby a stát (přesněji politici) zcela jistě bude zvýšení cen bránitKromě doručování se regulace základních služeb vztahuje i na hustotu obchodní sítě – Česká pošta parametrům plně vyhovuje, podacích míst má naopak nadbytek, ale s optimalizací jejich počtu se dnes potýká, protože obce se poštovních provozoven nechtějí vzdávat. Ostatní operátoři se zatím převážně orientovali především na firemní klientelu – jejich síť proto není příliš hustá, takže pro ně bude vyhovění parametrům regulace hodně finančně náročné.

Základním službám je přisuzován atribut sociální služby a stát (přesněji politici) zcela jistě bude zvýšení cen bránit. Poštovním podnikatelům sice postačí zahájení činnosti v poštovních službách jen ohlásit, a to včetně služeb základních, ale pouze udělení licence jim zaručí pokrytí eventuálních ztrát z jakéhosi regulátorského fondu, jehož existence se předpokládá.

Vezmeme-li v úvahu, že významná část listovního trhu dosud obhospodařovaná Českou poštou bude rozdělena mezi více operátorů, je třeba počítat s tím, že úhrnné logistické náklady na poštovní obsluhu území vzrostou – po stejných trasách budou jezdit automobily a personál několika poštovních společností. Ze znění zákona je zřejmé, že žádost o licenci (možná od roku 2018, kdy skončí výhradní licence na základní služby České poště) tak bude ve skutečnosti (implicitně) žádostí o subvencování z fondu, jehož naplnění bude problematické.

Zákon dává operátorům jako alternativu k žádosti o licenci možnost vzdát se trhu základních poštovních služeb a podnikat jen ve vyšších váhových kategoriích. Do Česka by se tak místo právě zrušeného monopolu České pošty ze zákona vrátil přirozený monopol v podstatně širším rozsahu než dosud.

Skutečně liberální varianta

Existuje však poměrně jednoduchá, skutečně liberální varianta regulace poštovního trhu: nový „poštovní“ zákon ukládá nositeli licence (dnes České poště) povinnost zpřístupnit ostatním operátorům svou vlastní infrastrukturu na komerční bázi. Zjednodušeně řečeno, prakticky to mimo jiné znamená umožnit dalším operátorům zejména hromadné podávání zásilek na poštách a doručování zásilek jednotlivým adresátům na venkově na základě smlouvy s poštou.

Postačilo by, kdyby se kategorie „základních služeb“ vztahovala na všechny operátory a regulační úřad stanovil jejich cílové parametryPřitom by postačilo, kdyby se kategorie „základních služeb“ vztahovala na všechny operátory a regulační úřad stanovil jejich cílové parametry (dobu přepravy a maximální cenu) a kontroloval a sankcionoval jejich plnění. U licencovaného operátora, který je povinen provozovat ještě řadu dalších služeb, synergické efekty snad umožní udržet cenu základních služeb na sociálně přijatelné výši. Stále se však pohybujeme v nejistotě, zda se nebudeme muset naučit rozlišovat mezi psaním či balíčkem poštovním a „nepoštovním“.

Zřízení jakéhosi „vyrovnávacího“ fondu u regulačního úřadu dotovaného ze zisku všech poštovních operátorů, z něhož se budou subvencovat eventuální ztráty licencovaného provozovatele, povede zřejmě ke zbyrokratizování vztahů, které by z principu měly zůstat komerční. Je dokonce hodně obtížné si představit, jak by úřad zvládl komunikaci ohledně finančního vyrovnávání s mnoha komerčními subjekty v reálu. Bez nuceného zprostředkování regulátorem by se asi cenaři jednotlivých operátorů vypořádali s menšími problémy a rychleji.

Regulace coby levičácká úchylka?

Jelikož poštovní služby reguluje ČTÚ, můžeme jen doufat, že s poštou nedopadneme stejně jako s mobilními operátory. V Česku si stále ještě s tržní ekonomikou často nevíme rady, takže kromě nejdražšího mobilního telefonování máme i nejdražší léky, nejdražší potraviny, nejdražší spotřební zboží, kolabuje veřejná doprava osob mimo hospodářská centra…

Regulace služeb je v tržní ekonomice skutečně oříšek a potýkají se s ním i leckde jinde (teď například i konzervativní britská vláda vede válku s mobilními operátory), proto je třeba brát velmi vážně i naše současné trable s regulací poštovního trhu. Jako obludná mně připadne představa, že stejné psaní nebo balík, který spadá pod definici základní služby, bude u různých operátorů podléhat odlišným zákonným a podzákonným normám.

Cenová politika v poštovnictví není příběhem o „ožebračování chudých“, ale faktorem ovlivňujícím funkčnost jednoho segmentu logistických služebU nás se často považuje snaha o regulaci trhu za levičáckou úchylku a souvisí to s výkladem pojmu „sociální“ – obvykle se chápe jako synonymum slova charita. Sociální roli poštovnictví však nelze spatřovat v šetření peněženek chudších občanů, ale především v příspěvku k funkčnosti sociálních vazeb. Z tohoto pohledu není cenová politika v poštovnictví příběhem o „ožebračování chudých“, ale faktorem zásadně ovlivňujícím funkčnost jednoho segmentu logistických služeb.

Liberalizace trhu sice může napomoci snížení cen, ale není tomu tak vždy – stačí si připomenout vývoj poštovného za balíky v posledních letech. Trh balíků se však nejen nezhroutil, ale neustále roste, protože výše poštovného je ve vztahu k ceně dopravovaného zboží pro zákazníka pominutelná.

Půjde vývoj listovní pošty stejným směrem? Pokud se při zcela otevřeném trhu nerozhodne subvencovat listovní poštu v rámci základní služby stát (dle aktuálního zákona půjde subvence z již zmíněného fondu, do kterého přispívají všichni poštovní operátoři), očekávejme razantní zvýšení poštovného i u dopisů – je jen otázkou času, jak se s tím občan vyrovná (nejspíš pokračujícím masovým přestupem k elektronickým médiím).

Snad ČTÚ procitne

Liberalizace poštovního trhu otevírá nová témata, kterým zatím ještě chybí hlubší zamyšlení nad širšími souvislostmi. Naše uvažování stále ještě koření spíš v minulém či předminulém století a málo bere v úvahu existenci virtuálního světa, v němž již reálně žijeme. Zcela spontánně se mění způsob života a komunikace v osobním, komerčním i úředním styku a je třeba se rozhodnout, kam a jak až chceme tuto spontaneitu regulovat úředními akty a co jimi sledujeme. Neměli bychom zapomínat, že občan by neměl být jen třtinou ve větru technologického mainstreamu a obchodních a politických válek.

Legislativní amatérismus nám dělá paseku v mnoha sférách současného života, jako by nestačily problémy vyplývající z přirozeně kontroverzních tendencí společenského vývoje. Doufejme, že regulátor poštovního trhu ČTÚ už brzy procitne ze svého snu a všechny dosavadní pochybnosti se ukážou jako liché.