Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Poslední samuraj Jukio Mišima: Život jako seppuku

  12:50

V případě japonského spisovatele Mišimy nemohl smrtící zápas, který sváděl s životem, vést k ničemu jinému než ke konečnému dějství.

Japonský spisovatel Jukio Mišima si budoval svalstvo a volný čas zasvětil bojovým uměním. Přitahoval ho zápas dvou bojovníků takřka na život a na smrt, toužil poznávat hranice bytí a nebytí. foto: Česká pozice

Pozdě v noci na 25. listopadu 1970 dokončil Jukio Mišima poslední díl tetralogie Moře hojnosti. Poté rukopis pečlivě prošel a opravil a ráno předal poslíčkovi, aby jej, jak slíbil, zanesl do nakladatelství. Následně si oblékl uniformu Tatenokai (Společenství štítu), navrženou údajně De Gaullovým krejčím, vzal si svůj nádherný meč z 13. století a spolu se čtyřmi dalšími členy skupiny se ve zbrusu novém autě vydali na vrchní velitelství armády.

Společenství štítu

Pro Japonsko šedesátých let byly příznačné různé nepokoje. V roce 1970 měla být obnovena smlouva o bezpečnosti mezi Japonskem a USA a v souvislosti s tím bylo možné počítat s protesty. Mišima vytvořil na vlastní náklady soukromou armádu ze studentů, která měla bojovat proti komunismu, střežit národního ducha a chránit císaře. Zpočátku se nazývala Národní obranná armáda, později byla přejmenována na Společenství štítu. Zhruba sto lidí tvořících tento útvar podstoupilo na Mišimovy vlastní náklady vojenský výcvik. Současně dostal se svou formací povolení připojit se k obranným složkám, a proto se mohl účastnit vojenských cvičení pořádaných na hoře Fudži.

Mišima vytvořil soukromou armádu ze studentů, která měla bojovat proti komunismu, střežit národního ducha a chránit císaře

Podobné vojenské spolky, jež se pravidelně objevují v zemích se slabou armádou, ve kterých politický život nerozhodně váhá mezi starými a novými ideami, považují mnozí za směšné. Nejeden příklad z historie však svědčí o tom, že uskupení, jež byla všeobecně spíše středem posměchu, dokázala uchvátit moc. Mišima společenství určil novou roli. Stalo se sebevražednou četou, která mu měla pomoci s dlouho plánovanou smrtí.

Součást živé tradice

Hlavní hrdina jeho slavné povídky Láska k vlasti, mladý vojenský poručík, se zaplete do pokusu o státní převrat, jenž se uskutečnil v roce 1936, a následně spáchá seppuku (neboli harakiri). Jeho žena mu v rituální sebevraždě pomáhá a vzápětí ho následuje. Seppuku představuje dle Japonců úctyhodný a hrdý způsob smrti. Sebevražda „po západním způsobu“ je vždy nezdarem. Seppuku je naopak často vítězstvím.

Tuto povídku Mišima v roce 1965 také zfilmoval, přičemž k filmové verzi si napsal scénář, režíroval ji a zahrál si i hlavní roli. Hudební doprovod představoval Richard Wagner. „Prostřednictvím tohoto filmu jsem chtěl probudit samurajského ducha, jenž dřímá v duši… Povzbudit, podnítit mladé, oživit někdejší vážnost, vzkřísit myšlenku slavné smrti.“

Dopoledne 25. listopadu 1970 svázal Mišima překvapeného velitele armády přímo v jeho kanceláři a poté pronesl z balkonu budovy projev k postávajícím vojákům (média pozval on). Nabádal je, aby byli věrni samurajskému duchu a ctili národní militaristické tradice, načež do sebe s výkřikem „Ať žije císař!“ bodl meč. Jeho přítel a pomocník ho poté následoval. Díky krvavé smrti se stal Mišima součástí živé tradice.

Spisovatelé sebevrazi

Dějiny japonské literatury jsou – s trochou nadsázky – historií spisovatelů sebevrahů. Kitamura Tokoku hltal Byrona a Emersona. Myšlenky obou Anglosasů přivedly mladého samuraje k nihilismu a 28. prosince 1893 si Kitamura prořízl hrdlo. Podařilo se ho však zachránit. Byl dopraven do nemocnice a rána se mu zahojila. Z melancholie se v ní však nevyléčil. Půl roku nato se oběsil na stromě ve své zahradě.

Akutagava ukončil svůj život v roce 1927 ve věku 35 let v době největší slávy pomocí barbiturátu. Osamu Dazai Akutagavu obdivoval. Když se ve 20 letech doslechl o smrti svého idolu, sáhl po barbiturátu také. Byl však zachráněn. V roce 1930 odjel s životem unavenou servírkou k moři. Natáhli se na pláži a vzali si velké množství prášků na spaní, jako by chtěli napodobit poslední okamžiky jiného slavného sebevraha Heinricha Kleista.

Žena zemřela, Dazaiho se podařilo zachránit. Nevzdal to však. V 26 letech se vydal do kopců za městem Kamakura a oběsil se na stromě – stejně jako jeho velký předchůdce Kitamura. Provaz však praskl. Jiný by to možná vzdal a zalekl se, že bude všem pouze pro smích, nikoli však Dazai. Jako spisovatel sklízel jeden úspěch za druhým, myšlenka na smrt ho však nenechávala klidným. V roce 1948 se spolu s jednou válečnou vdovou utopil v předměstském kanále vzedmutém po prudkých deštích.

Zklamání

Západní literární historici inklinují k vysvětlování sebevražedných sklonů japonských spisovatelů „duševními poruchami“. Mišimův čin se setkal s nepochopením i u jeho krajanů. Přitom v jeho případě nemohl smrtící zápas, který sváděl s životem, vést k ničemu jinému než ke konečnému dějství.

Někteří se domnívali, že spisovateli sebral chuť k životu neúspěch jeho románu Kyočin dům a že jeho zahořklost ještě zvětšilo to, že v roce 1969 nedostal toužebně očekávanou Nobelovu cenu on, nýbrž jeho přítel a mistr Kavabata. Při cestách do zahraničí se Mišimy bolestně dotýkalo, že ho navzdory tomu, jak byl v Japonsku oslavován, za hranicemi jeho vlasti téměř nikdo neznal a že jeho zahraniční přátelé, které v Tokiu zahrnoval přemírou lásky, ho přijímali jen chladně.

Očekávané nepokoje v roce 1970 se nekonaly. Mišima se hluboce zklamal v císaři Hirohitovi, který pod tlakem USA prohlásil, že nikdy nebyl ani nebude bohem. Byla snad smrt celých armád japonských vojáků marná? V básni Hlasy mrtvých hrdinů praví sbor duší letců kamikadze: „Kolkolem lhostejnost a zneuctěná krev… Jak by se v těchhle dobách moh’ císař stát jen nízkým člověkem?“

V předvečer sebevraždy Mišima spálil svůj deník. Zachovalo se však jeho mistrovské dílo Zpověď masky z roku 1949. Román vypovídající o úzkostech a nočních můrách bychom mohli považovat i za popis zvláštního klinického případu. Je však mnohem víc. Dílo s neoddiskutovatelnými životopisnými prvky je výpovědí o duševním stavu válečné mládeže.

Západní literární historici inklinují k vysvětlování sebevražedných sklonů japonských spisovatelů „duševními poruchami“

Hlavní hrdina je svědkem dějinných zkáz a doslova před očima se mu rozpadají v prach hodnoty, kterým věřil. Po válce se změnila i literární scéna. Zmizeli spisovatelé, kteří Mišimu podporovali, ale nyní ustoupili do pozadí, nebo spáchali sebevraždu. V té době přijal na přání svého otce, který se stal z bohatého velkostatkáře omezeným úředníkem, administrativní místo na ministerstvu. Psaní se však zříct nedokázal. Napsal Zpověď masky, ve které japonská duše, jež se zásadně snaží vyhnout jakémukoli subjektivnímu projevu, podstupuje s ochotou západního člověka zkoumat vlastní svědomí svou analýzu.

Duchovní závěť

Někteří viní z Mišimových sklonů jeho babičku. Zapomínají však, že tato dáma ze šlechtických kruhů, která pouze měsíčního slabounkého novorozence v únoru 1925 doslova zabavila jeho matce, byla vzdělaná a náruživá milovnice pohádek a tradičního divadla kabuki. Zakazovala sice chlapci rozpustilé chlapecké hry, ale Mišima vděčil této excentrické ženě se samurajskými předky za vzdělání.

Chlapec se slabou tělesnou konstitucí a křehkým zdravím byl osvobozeno od tělocviku. Neduživý Mišima toužebně sledoval svalnaté ceremoniáře při šintoistických slavnostech. Jednou z nejúchvatnějších scén románu Zpověď masky je popis průvodu blížícího se za zvuků bubnů, tetelivá omamnost sálající okolo mladých mužů pod vysoko čnící relikvií.

Před téměř třinácti lety, v březnu 1998, byla v Japonsku zakázána kniha, jejíž titul Meč a paprika je replikou Mišimova Meče vydaného v roce 1963, který lze považovat za jeho duchovní závěť. Někdejší Mišimův přítel v ní líčí s náležitou syrovostí detaily jejich vztahu. Fukušima v úchvatných barvách popisuje mladého Mišimu. Svého času se setkal i se spisovatelovou matkou a jeho ženou, atmosféra setkání však byla dost chladná. V roce 1958 se Mišima na přání své matky oženil s dcerou jednoho slavného malíře. Narodily se jim dvě děti. Zpověď masky lze chápat také jako pokus o vyhnání ďábla. S démony bojující Mišima očekává úlevu od toho, že se otevřeně vypořádá se sebou samým. Dobře chápe, že v jeho životě nastala tragická konfrontace sexuality a krásy.

Vypracované tělo

Podle vzpomínek současníků jako by Mišima zpočátku vůbec neměl tělo, nýbrž pouze intelekt. Měřil 150 centimetrů a jeho zevnějšek byl jeho bolavým místem. Toužil se zformovat v tělo. „Chci ze svého života udělat poezii.“ Metodicky si budoval svalstvo a volný čas zasvětil bojovým uměním. Obzvlášť rád měl kendó, přitahoval ho zápas dvou bojovníků takřka na život a na smrt, toužil poznávat hranice bytí a nebytí.

Poté, co si Mišima dokonale vypracoval tělo, nechával se s oblibou filmovat a fotografovat. Na snímcích vidíme vždy svalnatou horní polovinu těla – na nablýskaném, vysoce výkonném motocyklu, jako svatého Šebestiána přivázaného ke stromu nebo jako samuraje. Dle vzpomínek jeho přátel měl nadále hubeňoučké nohy a rozdíl mezi horní polovinou těla s ohromujícími svaly a vychrtlýma nohama byl skutečně dojemný. Splnila se mu však dávná touha z dětství. Stal se dost silný, aby mohl posílit řady relikviářů.

„Skupina je ve styku se vším, co by se beze slov nikdy nemohlo dostat na povrch, s potem a slzami, s výkřiky radosti a bolesti… K tomu, aby tělo dosáhlo stupně, kdy může spatřit božské, se musí individuální existence rozplynout.“ Tělo se však nemůže vymanit z řádu přírody, je odsouzeno k postupnému úpadku a zániku. „Toto odsouzení nepřijímám, neakceptuji řád přírody. Vím, že se přírodě vzpírám. Vím, že své tělo nutím, aby se vydalo na cestu nejničivější.“

Oběť zeleného hada

V uvažování západního člověka je sebevražda projevem zbabělosti nebo porážky. Pouze Albert Camus nadnesl v souvislosti se sebevraždou myšlenku, která se už blíží hrdinství. Dle něho odpovíme na základní otázku filozofie, dokážeme-li posoudit, zda život stojí za prožití. Jsou lidé, kteří umírají, jelikož usoudili, že život nestojí za to, aby ho prožili. Jiní páchají sebevraždu, i když jsou přesvědčeni, že život má smysl. Nehostinná pustina, kdy tato myšlenka dospěje na své rozhraní, u nějž se zachvěje, je známá mnoha lidem, ne každý se však zřekne života. Camus praví: „Zabít se, to v určitém smyslu znamená, tak trochu jako v melodramatu, přiznat se.“

Může snad ten, kdo někdy spatřil „božské“, udělat takový ústupek? Může se ten, kdo se někdy dotkl svátosti, spokojit s profánním? Může se spokojit se světem, jenž je své posvátnosti zbaven? Tři měsíce před smrtí Mišima ve společnosti doslova konsternoval všechny přítomné, když prohlásil, že moderní Japonsko je ošklivé. „Japonsko je obětí zeleného hada. Tomuhle prokletí nelze uniknout.“

Mišimovu knihu Zpověď masky lze také chápat jako pokus o vyhnání ďábla

Obraz zla v podobě hada je stejně starý jako svět. V posledním Mišimově díle zelená barva zlověstně probleskne ve světle ztraceného smaragdu. Na jiném jeho místě se mezi troskami shořelého domu hlavního hrdiny Hondy kroutí jako symbol neodčinitelného hříchu zelený had. A stejný plaz také smrtelně uštkne druhou hlavní hrdinku, zkaženou thajskou princeznu. Tetralogie nese název jednoho z měsíčních moří. Toto moře je však pusté a prázdné – stejně jako život v Mišimově pojetí.

V románu, jenž se odehrává v poválečném Japonsku rozvolněných mravů, v pekelném víru zvrácených nebo impotentních mužů a láskychtivých žen, představuje jedinou čistou hodnotu smrt, jež skoncuje se vším nečistým. Smysl života je dle Mišimy dán zmítáním naší existence, kdy vášeň opojně stravuje sebe sama. Ačkoli Mišima věděl, že ani tato vášeň není často ničím jiným než pouhou iluzí.

Vítězství nad zkázou

Nejvyšším trestem v Mišimově mravním řádu je, nemůže-li člověk absolvovat cestu, která vede k očištění, a završí-li svůj život jako zkažený, nemocný nebo politováníhodný stařec. Nad zkázou vítězí pouze několik Mišimových ženských postav díky své ordinérnosti, erotice nebo čistotě. Dle Mišimy není skutečnou tragédií fakt, že člověk stárne, nýbrž to, že mu ke konci života nic nezůstává.

V poslední scéně celé tetralogie se zestárlý Honda vydává do kláštera navštívit někdejší lásku svého přítele. Kdysi uhrančivě krásná dívka, nyní stařičká jeptiška, ho přijme v pusté zahradě obklopené zdmi kláštera, ve které není vůbec nic, jen nebe nad jejich hlavami. Na nikoho si nepamatuje. Když Honda navzdory tomu naléhá, řekne mu pouze: „Naše paměť je odrazem přízraků.“

Prostřednictvím rituálu seppuku se stali nesmrtelnými samurajskými mučedníky již mnozí. V roce 1945 ukončila rituální sebevražda dvou generálů boj, ve kterém přišlo o život dvanáct tisíc Američanů a třicet tisíc Japonců. Seppuku vykonal generál a ministr války Anami spolu s dvaceti dalšími důstojníky. Nicméně Mišima se svým obrovským intelektem jistě věděl, že neexistuje žádná víra, za kterou bychom byli připraveni zemřít, jíž by se netýkaly pochyby.

Rádi bychom vymazali ze své fantazie podívanou, jež se naskytla vojákům a novinářům, kteří vnikli do pracovny armádního velitele – dvě hlavy v tratolišti krve. Při pohledu na uříznutou hlavu Mišimy a jeho přítele (po provedení seppuku pomocníci samuraji setnou hlavu – pozn. red.) se každý morální, estetický nebo politický soud zdá nesmyslný. Jak totiž pojmenovat to, co asi Mišima cítil, když ráno 25. listopadu 1970, krátce předtím, než se vydal na smrt, napsal na kus papíru na svém pracovním stole: „Život je krátký, ale já bych chtěl žít věčně.“

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...