Je trestným činem vyměnit poslanecký mandát za funkci v dozorčí radě? Média jsou v souvislosti s kauzou exposlanců ODS Ivana Fuksy, Petra Tluchoře a Marka Šnajdra, kteří výměnou za odchod ze sněmovny získali takzvané trafiky, plná rozdílných názorů. Málokdo si ale všímá jiného aspektu tohoto obchodu – poslanecký mandát se stává kapitálem, zbožím, které může být „spotřebováno“, neboli směněno, odprodáno.
Mandát poslance je nyní třeba chápat jinak než v minulosti. Dříve jsme si mohli myslet, že námi zvolený zákonodárce je pověřen zastupovat náš hlas v parlamentu – reprezentovat nás. Po pátečním projevu Petra Nečase ve sněmovně ale platí něco jiného: volby jsou – a možná především – loterií (jakýmsi kolem štěstěny), v níž udělujeme zákonodárci mandát, který není ničím jiným než penězi vyčíslitelným profitem.
Co řekl Nečas o „trafikách“
„To, co bych nazval politickou dohodou, v tom pejorativnějším smyslu politickým dealem, to znamená, já podpořím tebe, ty podpoříš mě, je přece standardní součástí politiky.“
Formulka pro cenu mandátu
Ekonomové by nyní určitě mohli vytáhnout i nějakou formulku s několika proměnnými. Odprodej mandátu totiž rozhodně přijde v době vlády s těsnou většinou na více, než když má vláda poslanců dostatek. Peněžní hodnotu poslaneckého mandátu také zvedá situace, kdy se očekává, že se ve sněmovně bude hlasovat o zákonech s vysokým lobbistickým potenciálem. Částka například roste, když se transakce provede na začátku funkčního období, a tak dále a tak podobně – proměnných bude mnoho.
Mohli bychom zjistit, zda poslanci Tluchoř, Fuksa, Šnajdr neprohloupili – zda prodejní cena jejich mandátů nebyla směšně nízkáKdyby ekonomové takovou formulku zveřejnili, mohli bychom zjistit, zda poslanci Tluchoř, Fuksa, Šnajdr neprohloupili – totiž zda prodejní cena jejich mandátů nebyla směšně nízká (stála vůbec směna mandátu za dozorčí radu za to?). Taková matematická formulka by ale posloužila i pro případy Davida Ratha a Romana Pekárka – odprodej mandátu poslance ve vazbě nebo ve výkonu trestu je určitě obtížnější, tudíž by šla cena dolů. A vlastně by tabulka pomohla všem poslancům, senátorům, krajským zastupitelům a zástupcům v městských zastupitelstvech – každý by si mohl kdykoli (pokud možno interaktivně) spočítat, zda se mu vyplatí mandát odprodat, nebo zaspekulovat a počítat s tím, že cena půjde nahoru.
Na závěr funkčního období natolik prestižního sboru na směňování volebních výher, jako je Poslanecká sněmovna, by dokonce média mohla pořídit žebříček poslanců, kteří svůj kapitál dokázali nejlépe zpeněžit. Bylo by to jednak mediálně zajímavé, jednak by to posloužilo jako nápověda pro voliče, aby ty nejúspěšnější „burziány“ znovu zvolili, protože dobře vykonávali (čti: „obhospodařovali“) svůj mandát.
Je to ještě demokracie?
Jen je otázkou, do jaké míry lze systém, v němž bychom tento princip považovali za normu, ještě chápat jako demokracii. Zastupitelé na všech úrovních jsou v takovém systému podobní opravdu zmíněným burziánům – neustále sledují politickou situaci a hledají správný moment, aby mandát – lidově řečeno – „střelili“. Možná už jim při takovém sledování nezbývá na zastupování občana ani čas – a vlastně jim to ani nemůžeme vyčítat, mají přece na práci přece něco zcela jiného.
A navíc, správně spekulující poslanec bude mít nutkání systém spíš zneklidňovat než umožnit seriózní vládnutí. Občanovi navzdory.
Správně spekulující poslanec bude mít nutkání systém spíš zneklidňovat než umožnit seriózní vládnutíKdyž už jsme se s Petrem Nečasem a jeho veřejnou obhajobou politického dealu dostali takto daleko, co vůbec tu naši demokracii nepročistit od základů? Stejně nám nyní už premiér v demisi jako nejmenším školáčkům vysvětlil, že demokracii nemůžeme brát úplně vážně. Mohli bychom vše pročistit a zavést systém náhodně vybíraných poslanců, kteří by po volbách za tabulkové ceny odvislé od politické reality odprodali své mandáty komukoli, kdo by byl ochotný zaplatit. Zájemců by se určitě našlo více než dost. To by byla ta pravá demokracie: u voleb losem má šanci skutečně každý!
A hlavně: z voleb by se stala lidová veselice, v níž by si každý občan jako na pouti mohl vystřelit štěstí. Nebyli bychom si tím dokonce všichni rovni? Tedy kromě následných „kupců“ těchto mandátů.