Uplynulý týden přinesl velmi špatné zprávy pro eurozónu, byť přicházely až z jejího jihozápadního cípu – Portugalska, jehož význam pro budoucnost měnové unie mnozí podceňují. Odstoupení ministra financí, pak ministra zahraničí, vládní krize, hrozící rozpad koalice.
Na světě se určitě stávají i horší věci a navíc je pořád možné, že portugalský premiér Pedro Passos Coelho středopravicovou vládu nakonec zachrání. Mnohem větší problém ale spočívá v tom, že se začal rozkládat „ukázkový“ příklad země, která se výměnou za pomoc Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu (MMF) pustila do tvrdých úsporných opatření.
Strádající Portugalsko po dvou letech „ukázkového“ šetření zdánlivě dává za pravdu kritikům, kteří tvrdí: Tahle drastická medicína zabírat nebudeStrádající Portugalsko po dvou letech „ukázkového“ šetření a zvyšování daní, které bylo podmínkou záchranného balíčku z roku 2011 ve výši 78 miliard eur, zdánlivě dává za pravdu kritikům, kteří prohlašují: Tahle drastická medicína v jižním křídle eurozóny zabírat nebude. Recese pořád nekončí, nezaměstnaný je dnes skoro každý druhý mladý člověk, mnoho firem krachuje. Lidé se bouří, uskutečnila se generální stávka. Ministr financí Vítor Gaspar rezignoval, protože jako zastánce „utahování opasků“ ztrácel podporu. Ministr zahraničí Paulo Portas odstoupil, protože premiér nevyužil výměnu na postu ministra financí ke změně kurzu a odstoupení od „utahování opasků“.
I když bude výsledkem nynější politické krize nějaký kompromis (dvěma vládním stranám šéfují právě premiér a dosavadní ministr zahraničí, který by se nyní mohl stát vicepremiérem pro ekonomiku), také platí, že se rozpadl vcelku solidní sociální a politický konsensus ohledně potřebných reforem. Finanční trhy krize vyplašila, úroky u vládních obligací šly nahoru, čímž se Portugalsku prodražuje splácení dluhu. A i kdyby se nyní mohli investoři zklidnit, zůstanou ostražití.
Nelze vyloučit, že Portugalsko nakonec bude potřebovat další záchranný balíček. Pro eurozónu, která navíc čelí dalším složitým dohadům mezi Řeckem a jeho věřiteli, a vůbec problémům v řadě dalších zemí, je nekonečná řetězová reakce podobných „výbuchů“ velkou noční můrou.
Bude ještě hůř?
Jisté je, že slevit ze svých očekávání budou nyní muset na obou stranách – v Lisabonu i Bruselu, který je v poslední době vůči svým dlužníkům přísnější než MMF. Ti Portugalci, kteří se bláhově domnívají, že to ještě jde bez škrtů, budou muset z těchto utopických představ vystřízlivět. A Evropská komise (EK) přece jenom bude muset hledat cesty, jak Portugalcům (stejně jako to dělá v případě větších zemí, například Francie) ulevit poněkud kreativní hrou s čísly – třeba nezapočítáváním některých ekonomicky smysluplných investic do vyžadovaného limitu pro rozpočtový deficit.
Portugalsko je na tom bídně, ale alternativy jsou ještě horší. Kdyby země přestala splácet dluhy, jen by odložila mizérii a výsledkem by bylo ještě větší zbídačení státu.Předseda EK José Manuel Barroso, sám Portugalec a bývalý premiér, prohlásil, že existují jisté sociální a politické limity. Není možné vše poměřovat pouze ekonomickými propočty správné „fiskální konsolidace“. Jenže právě Barroso také na druhé straně vcelku logicky upozornil na to, jak by odchod od reformního programu vyplašil finanční trhy.
A tady se dostáváme k meritu věci. Portugalsko je na tom bídně, ale alternativy jsou ještě horší. Kdyby země přestala splácet dluhy (které ostatně kvůli recesi v relativním vyjádření stále rostou a mají dosáhnout až zhruba 135 procent hrubého domácího produktu), jen by malinko odložila mizérii a výsledkem by bylo ještě větší zbídačení státu. Pomoci snad může opatrné zmírňování podmínek ze strany věřitelů – ale nikoli výrazně.
Pak je tu možná ještě jeden scénář – odchod z eurozóny. Ten ale většina Portugalců odmítá právě proto, že i v něm vidí hrozbu ještě většího propadu ekonomiky. Dodejme, že logicky. Zastánci odchodu snad mohou argumentovat tím, že by šlo sice o téměř smrtící šokovou terapii, ale po níž by přece jen přišlo oživení.
A poučení pro eurozónu či celou EU? Jistě, nová pravidla jsou potřebná, ale vše by bylo mnohem jednodušší, kdyby se aspoň bývala dodržovala ta stará. Jenže většina zemí „sekala“ dluhy i v době, kdy se ekonomicky dařilo. Příkladem v jistém období nešlo ani Německo, které si celkově vede mnohem lépe. Možná by stálo za to si to občas připomenout ve chvílích, kdy se Němci ptají, proč mají zachraňovat země, jako je Portugalsko. Aniž bychom tím chtěli zpochybňovat klíčovou roli Německa (navzdory všemu zatím spíše převážně pozitivní) pro snahu o záchranu eurozóny…