Většina penzijních systémů, jak jsou dnes koncipovány, se potýká se stále se prohlubující nerovnováhouSvětová populace stárne, lidé žijí déle a podíl důchodců roste. Dopad demografického vývoje na penzijní systém v České republice i jinde ve světě je nemilosrdně jednoduchý. Většina penzijních systémů, jak jsou dnes koncipovány, se potýká se stále se prohlubující nerovnováhou. V nynější konfiguraci mohou dále fungovat, pouze pokud se zvýší míra příspěvku výdělečně činných – budou platit vyšší daně –, nebo pokud klesne úroveň benefitů plynoucích penzistům – sníží se jejich životní úroveň. V systému, ve kterém aktuální příjmy financují současné penze, jsou obě tyto možnosti krajně problematické. Proto je třeba řešení hledat jinde a penzijní systém reformovat.
Ale začněme popořádku. K čemu vlastně penzijní systém slouží? Jeho primárním cílem je pomoci lidem při transferu peněz v čase – z období, kdy je člověk výdělečně činný, do období, kdy již není –, a zajistit tím přijatelnou životní úroveň ve stáří. Není občan schopen tohoto rozhodnutí bez asistence státu? Jaké jsou vůbec důvody existence státem organizovaných penzijních systémů?
Paternalistický stát
Hlavním důvodem intervence státu je právě přesvědčení, že řada lidí není z různých důvodů schopna toto rozhodnutí udělat kvalitně sama. Početné empirické studie tuto obavu víceméně potvrzují. Navíc náklady chybného rozhodnutí při akumulaci úspor na stáří mohou být relativně vysoké. Do hry vstupuje paternalistický stát, činí minimálně část rozhodnutí za občana, a pokud svoji roli úspěšně zvládne, chrání jej de facto před rizikem chudoby. Druhým důvodem pro angažmá státu v této oblasti je obecně snaha podpořit tvorbu úspor. Ta je základem formace kapitálu, předpokladem ekonomického růstu a pochopitelně také způsobem, jak financovat období strávené v postproduktivním věku.
Jak penzijní systém financovat? V praxi existují dva základní přístupy k financování penzijního systému. Již zmíněný průběžný (PAYGO), jenž byl poprvé použit již v 19. století kancléřem Otto von Bismarckem a posléze zaveden řadou zemí ve 30. letech 20. století. Ve striktně průběžném systému se vůbec neakumuluje kapitál. Druhou možností je takzvaný fondový systém, který je naopak na akumulaci kapitálu v produktivním věku založen.
Výchozí portfolio, které si zvolí velká část lidí, by mělo být konzervativní
Vraťme se do reality. Zdá se, že dohoda vládních stran ohledně penzijní reformy je na spadnutí a ubírá se správným směrem. Několik důležitých otázek zůstává nezodpovězených. Například bude-li zavedeno povinné komerční spoření na část penze, je nutné věnovat pozornost tomu, jak bude konstruováno výchozí portfolio. Zkušenosti ukazují, že překvapivě vysoké procento lidí u takového portfolia zůstane. Jeho složení tedy bude mít větší dopad, než by se na první pohled zdálo. Z pochopitelných důvodů by toto portfolio mělo být konstruováno relativně konzervativně.
Jak vyrovnat deficit
Další otevřenou otázkou je, jak přesně se přechod od průběžného systému uskuteční. Jedním z problémů je, že penze slíbené průběžným systémem je pochopitelně třeba financovat i v období přechodu na fondový systém. Přesun příspěvků do fondů proto nutně vede k deficitu průběžného systému.
Možností financování tohoto schodku je samozřejmě více. Jako dobrý nápad se jeví přístup, který zvolilo například Chile nebo Mexiko. Vláda emitovala veřejně neobchodovatelný dluhopis, který – v případě Chile – nesl reálný úrok čtyři procenta a byl splatný v momentu, kdy držitel odešel do penze.
