Pomoc Řecku: Kořeny českého vzdoru

Osm ročních rozpočtů české státní kasy, tedy bezmála devět bilionů korun. Tolik spolyká podpora bankrotujícího Řecka, když se započítá i aktuální třetí záchranný balík ve výši 86 miliard eur. Ten je podmíněn tvrdými kroky, které mají v Aténách nejpozději do 20. srpna projednat mezinárodní věřitelé poté, co Řecko schválilo první dva reformní balíky. Český odmítavý postoj podílet se na pomoci, který mimochodem není novinkou, ale opakovaným vzdorem, má hlubší kořeny než jen veřejně omílané argumenty, že „jde o problém eurozóny“ a „řeckým snahám nelze věřit“.

LN při analyzování vývoje českého stanoviska vůči řecké krizi v čase přišly na dva podstatné faktory, které „vlažnost“ politické reprezentace k posílání, nebo alespoň garantování půjček zemi lavírující na pokraji kolapsu osvětlují. Středomořský stát je v rámci EU při prosazování zájmů, třeba když se vytváří nová evropská legislativa pro Česko, jen okrajovým partnerem. V minulosti pak pravice díky strašení Řeckem sbírala politické body a zakořenila tak veřejné vnímání Řecka jako nedůvěryhodného hráče.

Chybějí společné body

„Přirozeně nemáme s Řeckem mnoho styčných bodů. A to ani historicky, kromě krátké chvíle, kdy k nám, hlavně do Brna, přišla někdy v 60. letech řecká menšina. Partnerem pro vytváření nějakých zájmových aliancí pro nás Řecko určitě není,“ říká bývalá velvyslankyně v Bruselu Milena Vicenová, která Česko reprezentovala v době, kdy se řecké problémy odhalily naplno.

Řecko tíhne v Unii především ke středomořskému partnerství, pro Česko je důležité partnerství východní. „Kromě toho má Řecko jiný právní základ než my, těžko pak je možné spolupracovat třeba v oblasti justice nebo vnitra, když se prosazují nějaké legislativní záměry v Bruselu. Pro nás jsou v tomto směru přirozeným partnerem samozřejmě země Visegrádu anebo státy, které patřily do bývalého Rakouska-Uherska, kde je stejný historický vývoj práva. Solidarita s těmito zeměmi je pro nás naopak přirozená,“ doplňuje Vicenová.

Řecko je tak pro nás důležité především v drobnějších věcech, které se v Unii snažíme prosadit. Třeba při prosazování kandidátů na významné pozice v bruselském aparátu, kdy si Česko s Řeckem mohou vyjít vstříc. „Důležitým partnerem je pro nás Řecko v tom směru, aby neblokovalo prosazování našich zájmů,“ souhlasí s Vicenovou současný ambasador Martin Povejšil.

I to je tedy jeden z faktorů, který přináší „vlažný“ postoj Česka. Bližším partnerům jsme ochotnější pomoci. „Česko má zdrženlivý postoj k pomoci obecně, ale skutečně svým blízkým partnerům prospět umíme, jak ukazuje případ, kdy jsme se jednostranně rozhodli pomoci Lotyšsku,“ míní Vicenová. Když se v roce 2009 pobaltská země dostala na pokraj bankrotu, kromě pomoci, která do Lotyšska směřovala z Unie a od Mezinárodního měnového fondu, v řádu miliard eur se Česko jednostranně rozhodlo poskytnout vládní půjčku ve výši 200 milionů eur.

Tu navrhl tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek. Tentýž, který se v době, kdy byl v úřadu, ostře vyjadřoval proti českým garancím pro Řecko. Půjčku Lotyšům schválil parlament zvláštním zákonem. Tou dobou již vedl resort úřednický ministr Eduard Janota. Vláda pak vydala dluhopisy na pokrytí půjčky. Paradoxem je, že nakonec peníze do Pobaltí nikdy nedorazily. Dlouho se vedla jednání o tom, jak je má Lotyšsko použít.

„K poskytnutí půjčky Lotyšsku nakonec nedošlo. Prostředky z emisí státních dluhopisů, které byly na tento účel původně vyčleněny, byly použity pro potřeby financování státu a řízení likvidity,“ říká dnes Tereza Peprníková z tiskového oddělení resortu.

Strašení na voliče zabralo

Klíčovou roli ve veřejném vnímání Řecka jako extrémního problému a nedůvěryhodného partnera, kterému nemůže Česko půjčovat peníze daňových poplatníků, přinesl rok 2010. „Ve volbách do Poslanecké sněmovny byla řecká krize zejména díky pravicovým a konzervativním stranám nastolena jako hlavní téma předvolebního boje,“ píše se ve studii o vnímání Řecka českou veřejností, jež byla publikována v odborném časopise Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy Lidé města.

Pravice pak v čele s ODS a tehdy novou TOP 09 skládala vládu, která navíc úsporná opatření zdůvodňovala snahou „nebýt druhým Řeckem“. Kromě toho tehdy na Pražském hradě seděl nejtvrdší odpůrce eura Václav Klaus, který negativní nálady vůči eurozóně notně přiživoval.

„V této politické konstelaci bylo velmi těžké prosazovat názor opřený o informace z bruselských jednání, že je třeba pomoci eurozóně stabilizovat se. Ještě v roce 2009 v Česku převládal názor, že je to jen taková rýmička. A upřímně, s plnou vahou dopadly informace o tuhé krizi v Řecku na všechny i v Bruselu až při summitu eurozóny v květnu 2010, kdy jsme pochopili, že euro je nad propastí,“ vzpomíná Vicenová.

Podle ní hrálo vždy roli i to, že Česko stojí mimo eurozónu a informace dostává zprostředkovaně. „Když byl ministr financí nabrífovaný za dvacet minut po osmihodinovém vzrušeném jednání eurozóny, nepřipadaly mu informace tolik kritické,“ míní Vicenová.

Problém Řecka totiž řeší primárně členové eurozóny, tudíž institucionálně se to Česka netýká. Zásadní jednání pak probíhají uvnitř euroskupiny bez přítomnosti ostatních států Unie, které ale v případě, že se mají, byť minimálně, na sanaci Řecka podílet, potřebují jistotu, že rozhodnutí euroskupiny povede ke stabilizaci eurozóny. Zároveň chtějí mít jistotu, že se na řešení krize v této skupině nebudou podílet přímo finančně. „Není možné říct, že bychom neměli dostatek informací, ale institucionální předěl samozřejmě existuje. A pohled zevnitř a zvnějšku eurozóny je odlišný,“ popisuje dnešní realitu Povejšil.

Český přístup ke garancím Řecku byl v zásadě vždy stejný. Nejdřív avizované odmítnutí jakkoli se na záchraně podílet a postupné zmírnění rétoriky. Diplomaté to zdůvodňují rostoucími garancemi, že peníze budou v bezpečí a nebudou zneužity.

Záruky za souhlas

Unie a eurozóna v podstatě disponují dvěma nástroji pro pomoc státům v nouzi. Je to takzvaný euroval neboli Evropský stabilizační mechanismus, z něhož bude poskytnut už třetí záchranný balíček Řecku ve výši 86 miliard eur. Podmínky, za jakých je Řecko dostane, stanovuje summit eurozóny. Tento program „krmí“ státy eurozóny a jde mimo Česko a další nečleny. Problém je, že poskytnutí pomoci je navázáno už na konkrétní kroky státu, který potřebuje pomoci. Tudíž není dostatečně flexibilní ve chvíli, kdy, jako v případě Řecka, je třeba jednat rychle, protože hrozí akutní kolaps země.

Historicky je tu pak Evropský finanční stabilizační mechanismus, který lze rychle použít a je určen pro všechny státy EU, tedy i pro Česko, pokud by rychle potřebovalo pomoci. Z něj poputuje do Řecka asi 12 miliard korun pro aktuální nezbytnou potřebu.

Vzhledem k tomu, že v eurozóně nic jiného k dispozici není, je legitimní právně i politicky použít jej na překlenovací úvěr. „Je však třeba mít jasně stanovené podmínky pro poskytnutí a garance, že peníze z tohoto fondu nebudou použity na pokrytí problémů eurozóny, ale skutečně na akutní překlenutí krizové situace. Zároveň je třeba mít jasně stanoveno, že tento příspěvek se do fondu vrátí ve chvíli, kdy bude Řecko moci čerpat pomoc z eurovalu. A s takto rostoucími garancemi se pak zvyšuje také vůle států mimo eurozónu – tedy i Česka – pomoci,“ vysvětluje Povejšil postupnou změnu z absolutního „nepomůžeme“ v aktuální přístup „překlenovací úvěr zaručíme“.

Právě proto ministr financí Andrej Babiš změnil svou rétoriku a připustil, že s těmito garancemi, tedy že úvěr z EFSM bude hned, jak to půjde, pře financován z eurovalu, je možné se za půjčku zaručit. Podobný vývoj názoru prodělal i premiér Bohuslav Sobotka.