Polsko se hodlá plynově propojit i s Českou republikou

V roce 2022 skončí Polsku smlouva s ruskou společností Gazprom na dodávkách plynu a polská vláda nepředpokládá její prodloužení. Navíc jej chce dostávat z různých zdrojů a různými cestami. Proto se rozhodla vybudovat Baltský plynovod z Norska přes Dánsko do Polska. Nejen tomuto plynovodu, ale i například výstavbě jaderné elektrárny a těžbě uhlí se v rozhovoru věnuje polský státní tajemník pro energetickou strategii Piotr Naimski.

ČESKÁ POZICE: Jste jako státní tajemník odpovědný za to, čemu se říká energetická bezpečnost?

NAIMSKI: Nikoli. Za energetickou bezpečnost ze zákona odpovídá ministr energetiky ve vládě Mateusze Morawieckého (Právo a spravedlnost – pozn. red.) Krzysztof Tchórzewski. Já jsem státní tajemník, vládní zmocněnec pro strategickou energetickou infrastrukturu. Je to dost zvláštní označení, ale jde o to, že musíme mít rozdělení, oddělený dohled mezi provozovateli a energetickými společnostmi. To vyplývá z evropského práva.

Proto máme ve vládě zmocněnce, který patří do kanceláře premiéra a dohlíží na provozovatele, tedy přenosové soustavy PSE, Gaz-System a PERN, čili provozovatele sítí plynu, elektrické energie a přenosu ropy a paliv. To jsou všechno stoprocentně státní společnosti a dá se říct, že tvoří hlavní nerv celého energetického odvětví.

Ministr energetiky, který odpovídá za energetickou bezpečnost, má pod sebou společnosti vyrábějící energii, uhlí a mnoho dalších. A zmocněnec, kterým jsem teď já, samozřejmě s ministerstvem energetiky na vládní úrovni těsně spolupracuje, jinak by to nešlo, všechno to vzájemně souvisí.

ČESKÁ POZICE: Co to znamená v praxi?

NAIMSKI: Je-li třeba vichřice, vzbudí v noci mne, protože padají sloupy vedení vysokého napětí. Když ale padají sloupy vedení, jímž se rozvádí proud například do domů, budí v noci ministra energetiky, protože patří energetickým společnostem, které kontroluje on. A když nastane krizová situace nebo ohrožení v oblasti, již mám na starosti, hned informuji ministra energetiky, protože formálně je za celek odpovědný on. I když mu nepodléhám. Je to trochu jako trik – splňuje to požadavky pravidel Evropské unie, je to oddělené.

ČESKÁ POZICE: Jaká je energetická situace Polska? Na čem Polsko hodlá stavět svou energetiku? Nedávno jste mluvil o uhelných dolech ve Slezsku. Polsko nehodlá zavírat doly?

NAIMSKI: Ne. Naše nová energetická politika se připravuje, je už vlastně skoro hotová. Prvky této politiky už ministr Tchórzewski představil, byť ještě ne oficiálně. Začali jsme uhlím. A polská energetika se v perspektivě dejme tomu 30 let bude opírat převážně o uhlí. Tedy zůstane založena především na uhlí. Elektrárny, které se budují, budou moderní, nízkoemisní a výkonné.

Také těžba uhlí musí být ekonomicky dobře podložená, takže se reorganizuje, a právě to naše vláda a zejména ministr energetiky už dva roky dělá. A úspěšně: reorganizace se uskutečnila. Vše probíhá ve stálém kontaktu s Evropskou komisí a prochází procesem notifikace.

Evropská komise musela souhlasit se všemi kroky, které vedly k ozdravění práce v uhelné oblasti. Všechno proběhlo, bylo dosaženo řady kompromisů a můžeme říci, že jdeme správným směrem. Zároveň když chceme modernizovat elektrárny nebo stavět nové, zavádíme takzvaný silový trh.

ČESKÁ POZICE: Co to je?

NAIMSKI: To je situace, v níž výrobci energií neprodávají jen energie, ale i moc, kterou disponují, tedy možnost vyrábět energii. Je to také zboží, se kterým se dá obchodovat. Důležitější je něco jiného. Důležité je, že při přípravě energetické politiky jsme vycházeli z toho, co nyní v Polsku máme, čím disponujeme, a také co je právně možné, teď mám na mysli evropské regulace, a z toho, co potřebujeme, co musíme mít.

Což vede k tomu, že máme projekt, který se dá nazvat projektem energetického mixu, projekt toho, co budeme mít za 30 nebo 40 let. Je to jiný přístup, než se v Evropě nejčastěji používá. Tam se také počítá s namixováním – tolik a tolik elektřiny z obnovitelných zdrojů, tolik a tolik z jádra a tak dále – a pak se tomu přizpůsobují plány, investice a podobně, a to se má splnit, aby bylo dosaženo toho, co se naplánovalo. Máme to namixování jako výsledek. Předem jsme nestanovili výsledek, bude důsledkem vývoje.

ČESKÁ POZICE: Jaký výsledek to bude?

NAIMSKI: Kolem roku 2050 – vypadá to velmi daleko, ale vysvětlím, proč – bude zhruba polovina polské elektřiny vyráběna z uhlí, asi pětina z obnovitelných zdrojů a pětina z jaderné energetiky. To je situace, za níž nám zdroje, které neprodukují emise, jako jsou obnovitelné zdroje a jaderná energetika, umožní zachovat uhelné elektrárny i s emisemi. Tak, aby emise na úrovni celého Polska nepřevyšovaly množství předpokládané klimatickou politikou.

Popsal jsem naši politiku obecně, a ještě bych dodal, že celá podrobná koncepce bude zveřejněna v dohledné době. Fakticky je hotová, ale existuje několik důležitých bodů, o kterých je nutné rozhodnout, například zákon o silovém nebo mocenském trhu, o kterém jsem mluvil.

Tam je nutná notifikace Evropské komise. Mělo by to být schváleno, a kdyby nikoli, budeme to muset udělat jinak. A o druhé záležitost, o které mluví ministr Tchórzewski, o výstavbě jaderné elektrárny, by se mělo rozhodnout také v dohledné době.

ČESKÁ POZICE: Jak je to s plynem?

NAIMSKI: S plynem to je dlouhá historie… Už potřetí za mého veřejného působení probíhá projekt, který by měl zrušit naši závislost v plynu na monopolu Gazpromu. Jde o plynovod z Norska a Dánska. Poprvé se připravoval v letech 1989 až 1991, ale v roce 1992 padla vláda, tak z toho nic nebylo.

Pak znovu od roku 1999, už bylo všechno připravené, podepsané dohody s Nory a s Dány, ale přišly volby v roce 2001 a postkomunistická vláda Leszka Millera to a všechno vyhodila. V letech 2006 a 2007 jsme začínali znovu – seděl jsem mimochodem tenkrát právě v téhle kanceláři, dokonce tu byly stejné i květináče s kytkami – a zase z toho nic nebylo, přišla nová vláda.

ČESKÁ POZICE: A teď?

NAIMSKI: Teď ten projekt, který se jmenuje Baltic Pipe, Baltský plynovod, provádíme. Je to ambiciózní záležitost, má to jít rychle a skončit do roku 2022. V roce 2022 končí naše dlouhodobá smlouva s Gazpromem, a Baltic Pipe má být do té doby dokončen.

ČESKÁ POZICE: Jak jste konkrétně daleko?

NAIMSKI: Máme podepsané smlouvy, tedy náš Gaz-System je má podepsané, protože je partnerem na naší straně. Projekt tedy už je v chodu, ale ještě nebyly vydané žádné velké peníze. A bez velkých peněz se projekt nedá uskutečnit. Je to naplánované do roku 2022 a rychleji se to dokončit nedá. Je tedy třeba ještě jedno funkční období tohoto parlamentu, aby se projekt dokončil.

Se stavbou terminálu jsme začali v roce 2006. Pak přišla v roce 2008 vláda Občanské platformy Donalda Tuska, rok se rozmýšlela, jestli pokračovat, nebo ne, ale naštěstí se rozhodla pokračovat. Pak se celá věc zpožďovala, neprobíhalo to tak, jak jsme si přáli, ale pokračovalo to. A předloni jsme mohli projekt terminálu opravdu uvést do provozu.

ČESKÁ POZICE: Takže v tom vlády, které si nemohou přijít na jméno, tedy postkomunistická Leszka Millera, Občanské platformy Donalda Tuska a současná Práva a spravedlnosti, nejprve Beaty Szydlové a nyní Mateusze Morawieckého, přece jen pokračovaly?

NAIMSKI: V praxi to znamenalo, že v projektu musely pokračovat tři vlády. A to je v pořádku. Jestliže jsme navzdory všem sporům a konkurenci schopní dotáhnout do konce takový projekt, pak jsou strategické otázky důležitější než politické spory; to je znak vyspělosti polského státu. A jsem přesvědčen, že do roku 2019 pokročíme v plynovodu Baltic Pipe tak daleko, že už bude nezbytné jej dokončit. Možná to uděláme my, možná naši nástupci.

ČESKÁ POZICE: Co když se objeví nějaká silná strana úplně jiného typu? Nebo co když se vrátí postkomunisté?

NAIMSKI: To je krajně nepravděpodobné. Opozice je dnes značně rozbitá – ale o tom nechci mluvit. Chci dodat ještě něco důležitého, co se týká také vztahu Prahy a Varšavy. Jde o interkonektory, tedy propojení plynových sítí Polska a jeho sousedů. Patří to k naší strategii, předpokládáme takové propojení a plánujeme je. Spadá tam nové propojení plynovodem s Litvou, který se už staví.

ČESKÁ POZICE: S Litvou? Copak Litva má plyn?

NAIMSKI: Ne, nemá, a o to také nejde, jde o evropskou solidaritu. Plynovody mohou být obousměrné. A hodláme se také propojit s Českou republikou, Slovenskem a s Ukrajinou. Všechny ty interkonektory jsou už naplánované, český, slovenský a litevský plynovod jsou na seznamu strategických projektů na evropské úrovni a všechny by měly být vybudované do roku 2021 nebo 2022 – je to zkoordinované s dokončením projektu Baltic Pipe.

ČESKÁ POZICE: Takže by celá naše oblast, ve zkratce visegrádská, mohla odebírat norský plyn?

NAIMSKI: Mluvíme o vytvoření možnosti. Život ovšem nebývá úplně jednoduchý – a nechci mluvit o konkrétních problémech. Trvalo mi rok tvrdé práce, než se podařilo vše vyjednat s Prahou, Bratislavou, Bruselem a s dalšími partnery, ale podařilo se to. Možnost alternativních dodávek vedle ruského plynu je důležitá.

ČESKÁ POZICE: Proč se chcete zbavit Gazpromu?

NAIMSKI: To je přece jasné – udržovat monopol znamená udržovat možnost diktování ceny. Není náhoda, že plyn, který Gazprom dodává do Polska, patří k nejdražším v Evropě. Je dražší než pro Německo, dražší než pro Francii, a to jsou země, které leží dál než Polsko. To je jeden důvod.

ČESKÁ POZICE: A ten druhý?

NAIMSKI: Už se mnohokrát stalo, že byly dodávky plynu ze strany Ruska používány jako prvek nátlaku. Ne sice vůči Polsku, ale například vůči Ukrajině. A to má vliv na celou Evropu a největší na ty, kdo jsou nejblíž. Protochceme mít dodávky z různých zdrojů a různými cestami. V roce 2022 vyprší smlouva s Gazpromem a my nepředpokládáme její prodloužení.

Když jsme se potřetí pustili do tohoto projektu, dívali se na nás kolegové v Kodani nebo v Oslo dost nedůvěřivě. Vidí Polsko, vidí polskou vládu, jednu, druhou… proč by to měli dělat? Získat jejich důvěru v náš projekt vyžadovalo hodně přesvědčování a vysvětlování. A také politická situace, která vedla v roce 2001 k postkomunistické vládě, jež všechno předchozí úsilí rozbila, je dnes v Polsku úplně jiná.

Transformace probíhá a postkomunistická strana na polské politické scéně fakticky neexistuje. Postoje a názory v parlamentu i v Polsku se mohou různit, ale v energetických nebo strategicko-energetických záležitostech opozice na vládu Práva a spravedlnosti neútočí. To je také určitý důkaz, že se politické prostředí v Polsku podstatně změnilo.