Lidovky.cz

Polsko-německé dějiny v evropské omáčce

  7:31
Dějiny rozdělují nejen Polsko a Německo. Různé narace a interpretace, jež do sebe nezapadají, existují v celé Evropě. Je třeba si však uvědomovat stále důležitější roli historie v současném světě.
Polsko - Německo. Vlajky. Ilustrační foto.

Polsko - Německo. Vlajky. Ilustrační foto. foto: Reprofoto

Slovo reparace vyvolalo v uplynulých týdnech v polské veřejné debatě poprask. Stalo se jedním z nejčastěji používaných a skloňovaných a roznítilo fantazii společnosti nepředstavitelnými částkami případných pohledávek polského státu. Celkem pochopitelně se toto téma podepsalo na poslední dobou nepříliš dobrých polsko-německých vztazích a dalo vzniknout novému a závažnému bodu v dialogu obou států.

Otázka reparací za druhou světovou válku byla původně pravděpodobně použita pouze jako téma pro vnitřní politickou debatu. Jak už to ale v takových situacích bývá, začal si tento námět žít vlastním životem, sílit, rozrůstat se a dnes už by bylo obtížné vměstnat jej zpět do výlučně vnitrostátních diskusí.

Rozdíl v historické paměti

Ukazuje to, jak živé jsou emoce týkající se druhé světové války a stále ovlivňují polskou identitu a sousedské vztahy. Na tomto příkladu je vidět (již poněkolikáté), že i po více než 50 let od počátku procesu usmíření, iniciovaného v roce 1966 dopisem polských biskupů a završeného „pozdravením pokoje“ Helmuta Kohla a Tadeusze Mazowieckého během mše v Krzyżowé v roce 1990, který měl udobřit oba národy a vytyčit nový počátek vzájemné spolupráce, vrhají dějiny na polsko-německé vztahy stín a cyklicky do nich zasahují.

Aktivity Svazu vyhnanců a jejich polská kritika ovšem poukazují na mnohem hlubší a zajímavější problém – stěžejní rozdíl v historické paměti a vnímání minulosti Poláků a Němců

Otázka polských ztrát způsobených druhou světovou válkou se v bilaterálních vztazích neobjevuje poprvé. Na počátku 21. století, kdy měl Svaz vyhnanců se svou charismatickou a kontroverzní šéfkou Erikou Steinbachovou silnou pozici, nechal tehdejší primátor Varšavy Lech Kaczyński vypracovat zprávu o válečných ztrátách, které v důsledku opatření třetí říše utrpěla Varšava. Byla to spíše defenzivní zbraň použitelná v případě, kdy by postuláty vyhnanců o odškodnění začaly nabírat reálných rozměrů.

Aktivity Svazu vyhnanců a jejich polská kritika ovšem poukazují na mnohem hlubší a zajímavější problém – stěžejní rozdíl v historické paměti a vnímání minulosti Poláků a Němců. Stále další projevy tohoto sporu umožňují vytvořit mapu rozdílů, a tím obraz společných historických pamětí, které do sebe v mnoha bodech vůbec nezapadají.

Vyhnání coby největší válečný zločin

Na této mapě zaujímá nucené vysídlení v průběhu a po skončení druhé světové války jedno z předních míst. Obzvlášť znatelné to bylo během debat o Centru proti vyhánění, které Steinbachová připravovala a jež se mělo zabývat výlučně tímto aspektem totalitních režimů 20. století, přičemž pro jiná poválečná přesídlení než to německé byl vyhrazen pouze minimální prostor.

Poláci, kterých se brutální přesídlení rovněž obrovsky dotklo, očekávají mnohem komplexnější představení tématu, kde bude přesídlení pouze jedním ze symptomů zločinných totalitních režimů – a už vůbec ne tím nejdramatičtějším, obzvlášť v porovnání s genocidou a koncentračními tábory

Tento projekt byl sice v důsledku mezinárodního tlaku a protestů rozšířen a zmírněn, ale stále je pro polskou stranu nepřijatelný. Polský nesouhlas se záměry této narativní konstrukce vychází především z jejího základního předpokladu – pro Poláky, kteří zažili dva vnější totalitní režimy, není přijatelná prezentace masového přesídlení coby klíčového a nejzávažnějšího zločinu 20. století.

Poláci, kterých se brutální přesídlení rovněž obrovsky dotklo, očekávají mnohem komplexnější představení tématu, kde bude přesídlení pouze jedním ze symptomů zločinných totalitních režimů – a už vůbec ne tím nejdramatičtějším, obzvlášť v porovnání s genocidou a koncentračními tábory.

Z tohoto důvodu není ani dodatečná zmínka o Polácích vysídlených během druhé světové války dostatečnou nápravou pro akceptaci výstavy. I když téma vysídlenců (nebo v souladu s německou terminologií, která v Polsku vzhledem ke své emočnosti vzbuzuje odmítavý postoj, vyhnanců) na chvíli zmizelo z agendy polsko-německých sporů o historii, lze očekávat, že prudce nabere na síle, až se bude blížit termín otevření „Viditelného znamení“, které nahradilo Centrum proti vyhánění.

Jazyk říká hodně

Pojem „vyhnanci“ není jediný, který vzbuzuje emoce už na čistě jazykové úrovni. Jak je všeobecně známo, jazyk, jejž používáme, významně ovlivňuje vnímání světa, který nás obklopuje. Vyhnanci vzbuzují mnohem více lítosti a empatie než třeba přesídlenci, nehledě na repatrianty. (Tento pojem se používá, zcela v nesouladu s povahou onoho přesídlení, v souvislosti s Poláky, kteří se po válce ocitli mimo území Polska v oblastech anektovaných Sovětským svazem.)

Jazyk, jejž používáme, významně ovlivňuje vnímání světa, který nás obklopuje. Vyhnanci vzbuzují mnohem více lítosti a empatie než třeba přesídlenci, nehledě na repatrianty. Ještě více emocí vzbuzuje pojem „nacisté“, který v celosvětové naraci o druhé světové válce téměř nahradil slovo „Němci“

Ještě více emocí vzbuzuje pojem „nacisté“, který v celosvětové naraci o druhé světové válce téměř nahradil slovo „Němci“ – v kontextu odpovědnosti za vyvolání největšího ozbrojeného konfliktu v dějinách světa a za nepředstavitelné zločiny v jeho průběhu. O tom, nakolik tento proces pokročil, může svědčit například moje zkušenost – mnohokrát jsem čelil udiveným dotazům skupin německých návštěvníků Muzea Varšavského povstání, proč je v tomto kontextu používán pojem „Němci“.

Je pochopitelné, že takové chápání je pro Poláky nepředstavitelné. Skoro každý si pamatuje vyprávění rodičů, prarodičů nebo praprarodičů z období války – nikdo tenkrát nebojoval proti „nacistům“, bylo jasné, že se vede válka s Němci, kteří zaútočili na Polsko. Navíc, i mezinárodní právo dovoluje tento termín, nikdy totiž neexistoval „nacistický stát“, ale třetí německá říše, která zaútočila na Polsko a byla s ním ve válečném stavu.

Aby toho nebylo málo, je třeba mít rovněž na paměti (což bylo nesčetněkrát použito jako argument, aby nebyli zavrhováni řadoví němečtí vojáci), že ve Wehrmachtu nesloužili pouze nacisté, pokud je pro toto označení třeba členství v NSDAP.

Vzájemné objasnění pojmů

O krok dál jde pojem „polské koncentrační tábory“, jehož použití novináři a publicisté zdůvodňovali „geografickým upřesněním lokalizace táborů“. Snahy o takový způsob popisu mašinérie smrti, kterou Němci zřídili na území okupovaného Polska, vzbuzuje u Poláků značné pobouření, a proto již několik let vede polský stát koordinovanou kampaň na potírání tohoto pojmu ve světových médiích.

Teprve vzájemné objasnění pojmů, definování patriotismu jako lásky k vlasti vycházející z občanského vnímání společnosti – de facto významově blízké tomu, co je na Západě chápáno jako „občanská společnost“ – umožňuje lepší pochopení a diskusi, která se opírá o společnou rovinu pojmů

Příznivci těchto aktivit argumentují, že průměrný příjemce informací s tímto jazykovým sdělením může dospět k závěru, že když v „polských koncentračních táborech“ zabíjeli „nacisté“, pak těmi nacisty museli být Poláci. Setkáváme se však i s mnohem komplexnějšími rozdíly ve vnímání, které se týkají významů slov. Skvělým příkladem může být pojem „patriotismus“, v polštině jednoznačně pozitivní, v němčině ovšem „podezřelý“.

Pro Němce, kteří nemají republikánskou tradici jako Poláci, ale silnou tradici etnického nacionalismu, je patriotismus blízký nacionalismu a má xenofobní zabarvení. Teprve vzájemné objasnění pojmů, definování patriotismu jako lásky k vlasti vycházející z občanského vnímání společnosti – de facto významově blízké tomu, co je na Západě chápáno jako „občanská společnost“ – umožňuje lepší pochopení a diskusi, která se opírá o společnou rovinu pojmů.

Kdo odpovídá za holocaust

„Polské tábory smrti“ jsou v Polsku často vnímány jako jednoznačný důkaz německých snah o „dělení se“ odpovědností za holocaust. K tomu je využíván i zločin v Jedwabném, který se objevuje jako hlavní motiv každé diskuze o „polském antisemitismu“. Nejnovějším projevem tohoto fenoménu je výstava v bruselském Domě evropských dějin, ze které nepřímo vyplývá, že teprve kniha Jana T. Grosse o zmiňovaném masakru ozřejmila Polákům míru jejich spoluúčasti na holocaustu.

„Polské tábory smrti“ jsou v Polsku často vnímány jako jednoznačný důkaz německých snah o „dělení se“ odpovědností za holocaust

Expozice je rovněž velmi kuriózní, protože samotnému tématu holocaustu je věnováno velmi málo prostoru, a mohlo by se zdát, že dokonce méně než otázkám odpovědnosti za něj a následného vypořádání. Podobné úvahy o odpovědnosti za genocidu ovšem slučují neslučitelné – aspekt jednotlivce a celé společnosti.

Mezi Němci se pochopitelně našli jednotlivci-hrdinové, kteří se postavili proti vražednému totalitnímu režimu. Ale Němci jako politické společenství tehdejší zkouškou neprošli. Vznikla státní mašinérie, emanace politické vůle národa, která se orientovala na genocidu, likvidaci desítek miliónů lidských bytostí, mašinerie zaměřená na sociální inženýrství v dosud nepředstavitelném měřítku.

Vztah ke státu

Na rozdíl od Němců prošli Poláci jako politické společenství ztělesněné státní strukturou zkouškou úspěšně. Polsko se jako první evropský stát postavilo absolutnímu zlu, za což zaplatilo nevyčíslitelnou cenu. Polsko vytvořilo tajné státní struktury, které fungovaly navzdory kruté okupaci polského území, ba co víc, jež se jednoznačně postavily na stranu záchrany životů, a nikoli nacistické civilizace smrti.

V okupovaném Polsku to byli vyděrači a zločinci, kteří se účastnili genocidy, a jednali tak proti státu a jeho pravidlům. Ve třetí říši zločinci fungovali ve jménu státu a s jeho souhlasem, podporou, či dokonce ve shodě s jeho očekáváními a plány, proti státu pak vystupovali lidé, kteří se zlem nesouhlasili.

Polská vláda, již navzdory teroru uznávala významná většina společnosti, zavrhla německou genocidu, tajné soudy odsuzovaly kolaboranty (včetně těch udávajících Židy), v rámci „podzemních“ státních struktur vznikla organizace Żegota, jejímž úkolem bylo zachraňovat Židy. To neznamená, že by se v polské společnosti nenašli zločinci nebo společenský odpad. Válka a svolení okupanta ke zločinům na Židech, Polácích židovského původu nebo jiných Polácích probudily v mnohých ty nejhorší pudy.

Klíčový však je jeden zásadní rozdíl – v okupovaném Polsku to byli vyděrači a zločinci, kteří se účastnili genocidy, a jednali tak proti státu a jeho pravidlům. Ve třetí říši zločinci fungovali ve jménu státu a s jeho souhlasem, podporou, či dokonce ve shodě s jeho očekáváními a plány, proti státu pak vystupovali lidé, kteří se zlem nesouhlasili.

Stauffenberg – hrdina bez chyb?

Jeden z rozdílů ve vnímání historie, který je už z podstaty pravděpodobně nepřekonatelný, je otázka německého odboje. Jak jsem již zmínil, ve třetí říši to byli jednotlivci, kteří vystupovali proti totalitnímu státu. Bezpochyby si za to, vzhledem k tehdejším podmínkám, masové podpoře Hitlerovy politiky a totalitní kontroly společnosti, zaslouží obrovský obdiv, protože jejich činy byly nesmírně odvážné. Rozdíly se ovšem projeví, když se podíváme, kdo je z německého pohledu největší hrdina.

Takového skoro bájného hrdinu představuje na západ od Odry důstojník Claus Schenk von Stauffenberg, strůjce atentátu na Hitlera 20. července 1944. Ten samý člověk, který v roce 1939 horlivě dobýval Polsko a o jeho obyvatelích se vyjadřoval s rasistickým pohrdáním. Důležitější jsou ale jeho pohnutky, důvodem zosnování atentátu nebyl odpor proti absolutnímu zlu, které ztělesňoval nacismus.

V určitém smyslu je pochopitelné, že je Stauffenbergova legenda v Německu živější než jiných Hitlerových odpůrců – měl politickou koncepci záchrany říše, zázemí a vysoce postavené spolupracovníky. Jeho atentát měl rovněž největší reálné šance na úspěch. Je však rovněž pochopitelné, že je v Polsku vnímán diametrálně odlišně.

Jeho činy vycházely z politického kalkulu, dokud byl Hitler úspěšný, Stauffenberg při něm stál, protože to považoval za výhodné pro Německo, teprve když připustil, že Hitlerova politika vede k porážce, rozhodl se proti němu vystoupit. Ve svých politických kalkulacích s Polskem na poválečné mapě Evropy prakticky nepočítal.

V určitém smyslu je pochopitelné, že je Stauffenbergova legenda v Německu živější než jiných Hitlerových odpůrců – měl politickou koncepci záchrany říše, zázemí a vysoce postavené spolupracovníky. Jeho atentát měl rovněž největší reálné šance na úspěch. Je však rovněž pochopitelné, že je v Polsku vnímán diametrálně odlišně.

Z polského hlediska značně větší obdiv zasluhují ti, kteří dokázali v nacismu spatřit absolutní zlo. Ti, kteří se mu postavili z morálních důvodů, nikoli politické kalkulace. Bylo to velmi obtížné, vyžadovalo to podstoupit extrémní riziko a jít proti proudu společenských nálad. Právě proto jsou z polského hlediska jednoznačnými hrdiny německého hnutí odporu proti Hitlerovi během druhé světové války stolař Georg Elser nebo studentské hnutí Bílé růže.

Pseudohistorická agitka v srdci Evropy

Mnohem problematičtější je nedávno otevřená instituce Dům evropských dějin v Bruselu, jejímž úkolem je vyprávět historii našeho kontinentu – dle jeho tvůrců „abychom porozuměli společné minulosti a rozdílným zkušenostem Evropanů“. Někteří tuto výstavu vnímají jako emanaci německého pohledu, což příliš zjednodušuje.

Připravená expozice vyvolá kritiku nejen v Polsku, ale i ve většině jiných států a národů, jejichž přínos pro evropskou identitu zůstal bez povšimnutí nebo nebyl dostatečně zahrnut a jejichž zkušenosti byly odbyty pouze okrajovou zmínkou.

Na výstavě, na níž se skoro na každém kroku zmiňuje klíčový význam marxismu, socialismu a komunismu pro dějiny celého kontinentu, se ani jednou neobjevuje klasický liberalismus, nehledě na myšlenky Adama Smithe nebo Johna Stuarta Milla

Není zde prostor věnovat se kritickému rozboru detailů nebo dokonce větších tematických celků, nelze ovšem opominout, že se na výstavě, na níž se skoro na každém kroku zmiňuje klíčový význam marxismu, socialismu a komunismu pro dějiny celého kontinentu (dokonce i v sekci o „evropských kořenech“ věnované období před Velkou francouzskou revolucí, tedy mnoho let před narozením Marxe, o jeho ideálech ani nemluvě), ani jednou neobjevuje klasický liberalismus, nehledě na myšlenky Adama Smithe nebo Johna Stuarta Milla.

Podobné je to i se zrodem národů v 19. století, toto téma se prakticky neobjevuje, a pokud ano, jednoznačně v negativním světle jako zdroj většiny problémů, se kterými se starý kontinent musel následně potýkat.

Klíčové však je vyznění a ústřední myšlenka výstavy. Je jednoznačně ideologická a představuje nevídanou směsici politické korektnosti a radikálně levicového směřování, s místy doslova eurokomunistickou interpretací. Následkem toho se návštěvník mimo jiné v části věnované totalitním režimům dozvídá, že sice byly dva, ale jmenovaly se „nacismus“ a „stalinismus“.

Promarněná šance

Nejdůležitější však je, že ideologický profil výstavy zabraňuje v uskutečnění hlavního (nebo alespoň očekávatelného) cíle, kterým by měla být hrdost z bytí Evropanem, přesvědčení o úspěchu evropské integrace a pozitivní postoj k hodnotám, na nichž Evropa stojí. Paradoxně část věnovaná „studené válce“ přikládá mnoho pozornosti určité symetrii obou protichůdných bloků a jako čert kříže se vyhýbá jejich hodnocení, přičemž se nakonec ukazuje, že prakticky z neznámých příčin jeden blok vítězí.

Paradoxně část věnovaná „studené válce“ přikládá mnoho pozornosti určité symetrii obou protichůdných bloků a jako čert kříže se vyhýbá jejich hodnocení, přičemž se nakonec ukazuje, že prakticky z neznámých příčin jeden blok vítězí. Tímto způsobem byla promarněna obrovská šance ukázat velké vítězství západního svět a hodnot, které reprezentuje, v souboji s totalitním zotročením.

Tímto způsobem byla promarněna obrovská šance ukázat velké vítězství západního svět a hodnot, které reprezentuje, v souboji s totalitním zotročením. Událost, která se mohla stát jedním z krásných mýtů zakládajících nové společenství rozšířené o střední Evropu, byla rozmyta v bezbarvé omáčce politické korektnosti. Hodnoty, které se zasadily o vítězství svobodného světa nad sovětskou totalitou, nebyly na výstavě, jež měla za cíl představit cestu ke sjednocené Evropě, prezentovány. Těžko bychom hledali větší paradox.

Dějiny rozdělují nejen Polsko a Německo. Různé narace a interpretace, které do sebe nezapadají, existují v celé Evropě. Měli bychom si ovšem uvědomovat stále důležitější roli historie nebo spíše historické politiky v současném světě. V krajním případě se z ní může stát nejen nástroj soft power, ale i tvrdé bezpečnostní politiky.

Důkazem může být rusko-ukrajinský konflikt, ve kterém je ruská agrese proti Ukrajině zdůvodňována mimo jiné historickými důvody, agresivní propagandou pramenící právě v historické politice. To si na jedné straně vyžaduje aktivitu v této oblasti, na druhé pak moudrost a zdrženlivost, která by umožňovala efektivní realizaci cílů.

Článek původně vyšel v Plus – Minus, víkendové příloze polského deníku Rzeczpospolita

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.