Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Politika identit aneb Jak zachovat společné po odmítnutí bílého rozumu

  12:30
Politika identity, která není primárně namířena na konflikt bohatých tříd s chudými, ale chce především zajistit uznání a dobrý život každé jinakosti, například etnické, sexuální či komunitní, se dostává na hranu nebezpečného zlomu.

Postliberální diktatura. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Zlom spočívá v tom, že identity natolik drobí společnost, až se nejsme schopní domluvit ani na tom, jak, čím a proč myslíme. Jako zaujatý a příliš bílý je vylučován i rozum, protože je příliš stejný a příliš diktuje bílá pravidla. Extrémy vyvolávají strach z rozkladu. Proto dnes mnoho lidí odmítá konflikt pokrokářů s ultrakonzervativci, který se z USA přelil do Evropy jako boj společenského dobra a zla. Padají sochy bývalých velikánů, z veřejného prostoru mizí lidé, kteří mluvili a mysleli „neuctivě“.

Politika identit je výrazem politické i intelektuální dekolonizace. Strukturální rasismus, který se aktivisté snaží likvidovat od politiky a policie po umění, už není jen problémem současnosti, ale má dlouhé historické kořeny. Amerika získává něco, co pro mnoho evropských intelektuálů nikdy neměla – vlastní dějiny, k nimž se přiznává.

Hledání kořenů

„Amerika vymítá otázku původu, nepěstuje mytickou původnost, nemá ani minulost, ani zakládající pravdu. Protože nepoznala původní akumulaci času, žije v ustavičné přítomnosti,“ píše v knize Amerika filozof a sociolog Jean Baudrillard (1929–2007), který se po vzoru Alexise de Tocquevilla (1805–1859) jako další Francouz vydal v osmdesátých letech 20. století zkoumat, co je to ta Amerika, k níž se ze zvědavosti přiklánějí vizionáři celého světa, za zemi.

Zatímco Tocquevillova tvrzení, jako je klíčová role náboženství v demokratickém systému USA, dál pevně drží, zjištění Baudrillardova se mění. Dekolonizační rozprava rozmetala jeho myšlenku, že Američané nemají původ, protože se rádi rozpouštějí v jediném tavicím tyglíku dneška. „Amerika nemá problém s vlastní identitou,“ tvrdil Baudrillard, a my každý den v přímém přenosu vidíme, jak o „chybějící“ identitu dnes bojují lidé různých barev i sexuálních a jiných identit.

Jako by až nyní na Ameriku plně dolehlo, že rostla jako kolonizátorská mocnost. Identity mizí a zase se v novém nacházejí. Tomu se dá rozumět – každý hledá kořeny, stejně jako každý pochopí boj za práva všech, kdo jsou pro svůj původ znevýhodňování. Otázkou je, kam až boj za práva identit a přiznání se k dějinám v dekolonizační rozpravě povede, když společně sdílený prostor spíše uzavírá.

Jako by až nyní na Ameriku plně dolehlo, že rostla jako kolonizátorská mocnost. Identity mizí a zase se v novém nacházejí. Tomu se dá rozumět – každý hledá kořeny, stejně jako každý pochopí boj za práva všech, kdo jsou pro svůj původ znevýhodňování.

Platí-li ještě ideály americké Deklarace nezávislosti, v níž Američané „pokládají za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy a že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“, hnutí Black Lives Matter jednou vzniknout muselo, protože systémový rasismus je realita, ne vynález ideologie.

Otázkou je, kam až boj za práva identit a přiznání se k dějinám v dekolonizační rozpravě povede, když společně sdílený prostor spíše uzavírá. Kdo by například nesouhlasil s tím, aby americká filmová Akademie zohledňovala i jiné než bílé tvůrce (a muže), kteří si zaslouží ocenění dobrých výkonů stejně jako ti po desetiletí preferovaní bílí.

Přesvědčení o nadřazenosti

Otázka se ale dříve nebo později vyhrotí agresivněji a vypjatěji: Existuje něco jako bílý, černý, žlutý nebo kdovíjaký film? Nerozkládá se s nároky identit a barev znovuobjevovaných a přiznaných dějin a jejich následků i společný prostor, v němž se různé identity mohou na něčem dohodnout? Třeba na tom, co a proč je skvělý film, dobré herectví, vynikající kamera, abychom zůstali u filmu. Není i film nakonec jen bílým diktátem barevnému světu?

Bílí, tvrdí Mohamed Amjahid, zastávají nadřazený postoj, jako by věděli, jak se svět otáčí. Bílí nenaslouchají, jsou předem přesvědčeni o své nadřazenosti. Nediskutují, poučují. Jsou vnímáni stejně jako vysokoškoláci v rozhovoru lidí s nižším vzděláním. Vyplývá to z vědomí majetnictví rozumu, odkazu na dlouhou myslitelskou tradici bílých lidí, jíž se říká filozofie a která ještě nese označení osvícenství.

Bude stále obtížnější se takovým extrémům vyhýbat. Když v druhé polovině 20. století psal francouzský filozof Jacques Derrida (1930–2004) o falocentrismu a „bílé mytologii“, kterou se stalo západní myšlení, netušil, kam až jeho úvahy budou rozvinuty. Kritická rasová teorie, jež Derridovy myšlenky zohledňuje, západní myšlení posouvá až na úroveň arcinepřítele, který pod zástěrkou ideje univerzálního rozumu touží po udržení moci nad druhými. Děti obratu k jazyku a rozdílů pojídají otce svých myšlenek.

Například úvahy politologa a novináře Mohameda Amjahida, 33letého Němce marockého původu působícího na Svobodné univerzitě v Berlíně, míří k vyloučení bílého rozumu vcelku přímočaře. Amjahida proslavily dvě knihy – Unter Weißen: Was es heißt, privilegiert zu sein (Mezi bílými. Co znamená být privilegovaný) a letošní novinka Der weiße Fleck: Eine Anleitung zu antirassistischem Denken (Bílý flek. Úvod do antirasistického myšlení), v níž se naznačuje, jak marný je rozhovor barevných a bílých.

Bílí, tvrdí Amjahid, zastávají nadřazený postoj, jako by věděli, jak se svět otáčí. Bílí nenaslouchají, jsou předem přesvědčeni o své nadřazenosti. Nediskutují, poučují. Jsou vnímáni stejně jako vysokoškoláci v rozhovoru lidí s nižším vzděláním. Vyplývá to z vědomí majetnictví rozumu, odkazu na dlouhou myslitelskou tradici bílých lidí, jíž se říká filozofie a která ještě nese označení osvícenství. „Rozum vynalezli bílí němečtí muži,“ píše Amjahid s odkazem na německého filozofa Immanuela Kanta (1724–1804) a další osvícence.

Opatrné nakládání s rozumem

Bílí lidé jsou rasisty, pokračuje Amjahid, protože vycházejí z převoditelnosti všech na jeden univerzální rozum, přičemž kritická rasová teorie trvá na tom, aby v každé diskusi byly zohledněny původ a barva kůže, dějinná situovanost diskutujících. Fašistický a rasistický je nakonec rozum sám, připadá na mysl Amjahidovi, neboť diktuje ostatním svá pravidla. Když se potom v rámci boje proti bílé ideologii probere Kantovo zakladatelské dílo a zjistí se, že obsahuje některé evidentně rasistické výroky, je rozum i s Kantem poražen.

Možná, že na tom rozumu jako obecně lidskému vybavení nakonec něco bude. Jen se s ním musí nakládat opatrně, aby to druhé – žluté, černé, bílé – nezviklalo v jejich křehké a stále ohrožované svobodě.

V německy mluvících zemích se na toto téma diskutuje víc než jinde. Zasažen byl německy píšící filozof Kant. Je to ale také Kant, který kritické rasové teorii nabízí řešení, jak zachovat společné i po odmítnutí bílého rozumu, jak ve svém komentáři připomíná debatou velmi zaujatý švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung. „Svoboda,“ píše Kant, „může-li dle všeobecného zákona existovat s každou jinou svobodou, je jediné původní právo přisouzené každému na základě jeho lidství.“

Člověk nesmí být nástrojem nikoho, je „účelem o sobě“ (Zweck an sich), což trochu paradoxně musí osvědčit v soužití s jinými. Možná, že na tom rozumu jako obecně lidskému vybavení nakonec něco bude. Jen se s ním musí nakládat opatrně, aby to druhé – žluté, černé, bílé – nezviklalo v jejich křehké a stále ohrožované svobodě.Abychom zase našli to společné…

Autor: