Lidovky.cz

Politik Havel 1989–2003

  22:32

Česká politika se vyvíjela výrazně jinak, než si Václav Havel představoval, ale prý to zvládneme. Díky za důvěru, pane prezidente.

Václav Havel: dissident, playwright, statesman and global human rights campaigner (October 5, 1936 – December 18, 2011) foto: © ČTKČeská pozice

Nemusel to být Václav Havel, mohl to být Alexander Dubček, ale 8. prosince 1989 se vedení Občanského fóra (OF) definitivně shodlo na Havlově kandidatuře. A 10. prosince, jen co komunistický prezident Gustáv Husák jmenoval novou federální vládu a vzápětí odstoupil, OF Havlovu kandidaturu vyhlásilo.

Předsedou oné vlády se stal Marián Čalfa, člen předchozí komunistické Adamcovy vlády. Čalfa byl tehdy ještě členem KSČ, ale byl to především on, kdo zákulisními tahy zařídil, že už 29. prosince 1989 Federální shromáždění Československé socialistické republiky jednomyslně aklamací – včetně ještě nedávno všemocných komunistických papalášů – zvolilo Václava Havla prezidentem.

Když skládal prezidentský slib, bylo to podle Ústavy socialistické republiky, jež garantovala vedoucí úlohu KSČ ve společnosti a federativní charakter společného státu Čechů a Slováků. Jedno i druhé se mělo Havlovým přičiněním záhy změnit.

Rozpad Československa

Brzy a hladce prošlo vypuštění článku o vedoucí úloze KSČ z Ústavy. Leč z Havlova návrhu, abychom se vrátili k názvu státu Československá republika, vzplanula hned na jaře 1990 takzvaná pomlčková válka. Z ČSSR se stala ČSFR, Česká a Slovenská Federativní Republika. Z hlediska pravidel českého pravopisu to byl název vadný. Velká písmena S a F měla uspokojit ambice Slováků být skutečně rovnoprávnými s Čechy. Pohříchu je však neuspokojila.

Dá se říct, že takzvaná pomlčková válka akcelerovala emancipační proces Slováků vyhlášením československé federace, jen formálně započatý 28. října 1968 a normalizačním režimem zabrzděný. O 24 let později v poměrech sice už nikoli totalitních, ale ještě ne zcela demokratických už neměl kdo brzdit a Československo se po červnových parlamentních volbách 1992 nezadržitelně blížilo ke svému zániku. Havel rozpadu Československa nechtěl asistovat, a když ho nově zvolené federální shromáždění opakovaně nepotvrdilo ve funkci prezidenta ČSFR, 20. července 1992 abdikoval a stáhl se do pozadí.

Kvůli Havlově mezinárodnímu věhlasu, který samostatnému státu sliboval otevřít dveře do celého světa, byl nakonec 26. ledna 1993 a podruhé 20. ledna 1998 prezidentem ČR zvolen

Havel si sice rozpad Československa nepřál, ale anžto proběhl klidně a spořádaně, a protože byl vážným aspirantem na funkci prezidenta v samostatné České republice, dodatečně jej akceptoval jako jedině schůdné řešení dané situace. Někteří čeští politici s ním však tehdy hráli nepěknou hru. Nejen z ODS, ale i od lidovců a osobně Josefa Luxe padali zmínky na téma, že českým prezidentem by mohl být i poslední federální premiér Jan Stráský.

První a druhá Klausova vláda

Kvůli Havlově mezinárodnímu věhlasu, který samostatnému státu sliboval otevřít dveře do celého světa, byl nakonec 26. ledna 1993 a podruhé 20. ledna 1998 prezidentem ČR zvolen. Oproti federálnímu prezidentství však byly jeho kompetence oklestěné například o právo zákonodárné iniciativy. Proto musel návrhy legislativních změn do vlády „pašovat“ prostřednictvím některé z koaličních stran. Vysloveně „svou“ stranu však ve vládách ČR postrádal.

Jemu nejbližší Občanské hnutí ve volbách 1992 vypadlo z parlamentu a s premiérem a předsedou ODS Václavem Klausem neměl stejně jako předtím s Čalfou idylické, ale spíše napjaté vztahy. Lidovci a ODA se začali s Havlem částečně sbližovat až od léta 1994, kdy Klausovu první vládní koalici ochromila krize důvěry. A pak intenzivněji za druhé Klausovy vlády. Ta byla menšinová, záhy po volbách 1996 zabředla do vleklé krize a zhynula koncem listopadu 1997 Klausovou demisí poté, co se na veřejnost provalili falešní sponzoři ODS, s níž KDU-ČSL a ODA odmítli nadále spolupracovat.

Normálně tomu mělo být tak, že pokusem o sestavení nové vlády měl být pověřen opět Václav Klaus, neboť výsledky voleb do sněmovny na jaře 1996, v nichž ODS zvítězila, byly stále směrodatné. Předsedové ODA a KDU-ČSL Jiří Skalický a Josef Lux však prezidentu Havlovi sdělili, že s Klausem a zkompromitovanou ODS do nové společné vlády jít nemohou a centrální banka prezidenta varovala před kurzovými a jinými důsledky, jež by delší politická krize mohla ČR přinést.

Opoziční smlouva

Předsedou přechodné polopolitické vlády složené z několika odborníků a zástupců ODA, KDU-ČSL a do nově zakládané Unie svobody směřujících odštěpenců od ODS se stal do té doby guvernér ČNB Josef Tošovský. Václav Klaus, kdyby ho býval jmenoval Havel premiérem, by v tehdejší atmosféře vládu nejspíš nesestavil a před zraky veřejnosti by poprvé prohrál. Tím, že byl obejit, mohla si ODS docela věrohodně nasadit mučednickou trnovou korunu a k mýtu o „sarajevském atentátu“ přidat další lákadla na voliče.

V předčasných červnových volbách 1998 získala Klausova ODS, půl roku předtím doslova na kolenou, 27,74 procenta hlasů. A skončila s nevelkým odstupem druhá za Zemanovou ČSSD. Obě strany uzavřely takřečenou opoziční smlouvu a premiér Miloš Zeman společně s předsedou Poslanecké sněmovny Klausem deprimovaného prezidenta zatlačili do kouta, znepříjemňovali mu život a opozičněsmluvní novelou Ústavy připravovali významné omezení prezidentských pravomocí a novelou volebního zákona postupné vyřazení jiných stran z politického kolbiště. Ještěže novelizaci Ústavy zarazil Senát a volební zákon na Havlovo podání Ústavní soud.

Někdy v letech 1999–2000 se prezident Havel opakovaně svěřoval přátelům, že uvažuje o abdikaci

Někdy v letech 1999–2000 se prezident Havel opakovaně svěřoval přátelům, že uvažuje o abdikaci. Jeden moudrý muž, významný člen dnešní vlády, mu při jedné sešlosti v pověstné vile Amálii zhruba řekl: „Pane prezidente, Václave! Ty jsi ve službě, kterou jsi na sebe dobrovolně vzal, když jsi v roce 1998 podruhé kandidoval. A pokud ti to neznemožní opravdu vážné a nepřekonatelné důvody, je tvoji povinností to břímě nést.“

Vývoj jiným směrem

Václav Havel je nesl, i když se česká politika vyvíjela výrazně jiným směrem, než jak si představoval a přál. Nikoli doširoka rozprostřená síť občanské společnosti, ale politické strany, k nimž měl nejen kvůli četbě Peroutky nedůvěru a které sklonku jeho prezidentské éry partajničily ještě s menším ohledem na morálku, základní etické hodnoty, ba na obyčejnou lidskou slušnost, než když jim to v první polovině devadesátých let vytýkal.

I korupce, o jejíchž chapadlech se také zmínil ve známém rudolfínském projevu 9. prosince 1997, kterým rázem ztratil podporu ODS, za smluvněopozičních časů zapustila ještě hlubší kořeny. Navzdory tomu všemu Václav Havel nepropadl pesimismu.

Když se z prezidenta stal opět soukromou, byť světově proslulou osobností, k domácí politice se sice vyjadřoval málokdy, ale když ano, byly to věty nejen kritické, ale i povzbudivé a nadějeplné. Dokonce ještě nedávno vyslovil před televizní kamerou názor, že nás asi čeká nelehká doba, ale nikoli katastrofa. Podle jeho úsudku postupujeme správným směrem a nemáme se bát, protože to nakonec zvládneme. Díky za důvěru, pane prezidente Havle!

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.