Lidovky.cz

Politickou jinakost Západ Budapešti příliš nebaští

Evropa

  11:54

Orbánovo Maďarsko svým otevíráním se vůči Východu bojuje s Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou unií.

Maďarský premiér Viktor Orbán předpovídá soumrak Západu. Domnívá se, že blahobytný stát, na který je Evropa zvyklá, nemá budoucnost. foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

„Nevzdáme se nezávislosti Maďarska! Od MMF očekáváme respekt a důvěru!“ Celostránkovými provoláními podobného obsahu vzdoruje maďarská vláda uprostřed již rok trvajících jednání o poskytnutí pohotovostního úvěru Mezinárodnímu měnovému fondu.

Akce skvěle zapadá do procesu boje za ekonomickou svobodu, který jeho iniciátor Viktor Orbán vystupující jako ochránce národa proti ziskuchtivým trhům a vměšování zahraničních institucí vede současně s konzervativní revolucí vyhlášenou před dvěma lety. Ve svých prohlášeních a projevech ostře kritizuje elity roku ’68 s tím, že tento liberální duch doby, pro nějž by dnes bylo příhodnější spíše označení neoliberalismus, se stal postupně bezpředmětným.

„Je-li pro dosažení totální svobody nutné zbourat všechny zdi, pak nám spadne střecha na hlavu!“ prohlásil maďarský premiér Orbán. A předpovídá soumrak Západu. Domnívá se, že blahobytný stát, na který je Evropa zvyklá, nemá budoucnost. Nešetří ani Evropskou unii. „Evropa je jako alkohol, inspiruje nás k velkým cílům, ale brání nám v jejich dosažení,“ řekl na jiném místě.

Maďarský předseda vlády tepe EU za její neschopnost a má za to, že za současné hospodářské situace, v níž se nachází eurozóna, by bylo nezodpovědné zavádět euro také v Maďarsku. Za efektivnější považuje středoevropské řešení krize. V souvislosti s tím se před svou nejnovější návštěvou Berlína pro deník Handelsblatt nechal slyšet, že vestavěným problémem současných demokratických systémů je slabost vedení, přičemž prezidentský systém je pravděpodobně vhodnější k provedení zásadních reforem než systém parlamentní.

Ve Viktoru Orbánovi převážil nad rozeným atlantistou pragmatismus a co nejefektivnější služba národním zájmům

„Historie zásadně popřela onu intelektuální tezi, která hlásala, že dokážou-li Maďaři dělat to, co Západoevropané, pak budou stejně úspěšní. Maďarská zahraniční politika bude dobrá, nikoli pokud bude stejná jako ta západní, ale až bude dobře sloužit národním zájmům. To vyžaduje mnohem větší kreativitu než dosud, a nikoli jen schematickou práci,“ formuloval na tradičním letním setkání diplomatů Orbán to, co by mělo být hnací silou maďarské zahraniční politiky.

Ázerbájdžánská chyba

Tato zahraniční politika se nyní pokouší rozšířit pozice Maďarska otvíráním se směrem na východ. Tím lze také vysvětlit vydání ázerbájdžánského důstojníka Ramila Safarova odsouzeného v Budapešti k doživotnímu vězení za brutální vraždu jeho arménského kolegy, což ohromilo mezinárodní veřejné mínění a vyvolalo hněv Jerevanu.

Budapešť sice postupovala oprávněně a dostalo se jí od Baku ujištění, že Safarov nebude propuštěn na svobodu, nicméně ačkoliv je záležitost čistá z formálního hlediska, s tím, co bude následovat, bylo možné počítat. A vydání proto vyvolává jisté pochybnosti z hlediska morálního. Pro civilizovaný svět totiž Safarov není hrdinou, ale brutálním vrahem. Maďarská vláda sice může považovat záležitost za uzavřenou, ale nejasnosti okolo Safarovova vydání vytvářejí prostor pro další dohady a neoprávněné spekulace. A o ty v souvislosti s Maďarskem už beztak není nouze.

Maďarská vláda udělala chybu, když nepostupovala dostatečně obezřetně a dotkla se citlivého místa druhé strany. Faktem však zůstává, že toto gesto vůči Ázerbájdžánu bylo učiněno rovněž ve znamení otvírání se Východu, na což se Západ dívá úkosem. Od Washingtonu po Brusel totiž sledují s nelibostí nejen maďarské vnitropolitické změny a tamní neortodoxní hospodářskou politiku, ale i to, že se Budapešť otvírá vůči Moskvě, Pekingu, Rijádu anebo právě Baku. V této otevřenosti sice zatím chybí průlom a je v ní víc rétoriky a zmatených, vzájemně protichůdných snah než skutečných výsledků, navzdory tomu je to pro transatlantické kruhy příliš. Jejich zklamání jen zvyšuje skutečnost, že v Orbánovi v tomto případě převážil nad rozeným atlantistou pragmatismus a co nejefektivnější služba národním zájmům.

Dohoda až půjde opravdu do tuhého

Navzdory této praktičnosti je ovšem maďarský premiér skutečně bojovníkem za všech okolností. Pak lze možná chápat také to, že mu Evropa příliš nerozumí a má očividně dost toho, že svými postoji vůči tomuto hodnotovému společenství zkouší, kam až může zajít, a vymezuje se vůči Západu vůbec.

Z celé sedmadvacítky se pouze Maďarsku podařilo v roce 2012 snížit bez vnější pomoci státní dluh

O Orbánově vládě si může každý myslet, co chce, faktem však zůstává, že musí fungovat v prostředí, pro které je příznačný totální výprodej státního majetku zahraničním koncernům, privatizace, jež nezná zábran, a politické lži, které mu po sobě zanechal jeho předchůdce, oblíbenec EU i MMF, „neoliberální socialista“ Ferenc Gyurcsány. Bez tohoto tíživého dědictví by maďarská pravice nikdy nezískala dvoutřetinovou většinu. To ovšem dnes chápe spíš jen několik středoevropských analytiků. Například Igor Janke, spolupracovník polského konzervativního týdeníku Uważam Rze, podle něhož jsou například očekávání MMF jen obtížně přijatelná. Postup fondu a často i unie je podle něho příkladem toho, jak dnes mezinárodní instituce v duchu demokracie porušují suverenitu dané země.

Příliš se ani nemluví o tom, že si Orbán může připsat i jednoznačné úspěchy. Z celé sedmadvacítky se totiž pouze Maďarsku podařilo v roce 2012 snížit bez vnější pomoci státní dluh. A podíváme-li se na syrová fakta bez politického nátěru, pak lze skutečně říci, že maďarský dluh je sice nadále nejvyšší ve střední Evropě, ale (i kdyby za vyšší cenu) může být i v následujícím roce financován z tržních zdrojů. Samozřejmě za předpokladu, že se na mezinárodních finančních trzích nezhorší nálada. Zatím je udržitelný i tříprocentní schodek rozpočtu, cena za to se však projeví na růstu.

A to ještě nebyla řeč o tom, že propad Maďarska je čím dál vyšší i vzhledem k ostatním zemím Visegrádu, zatímco se musí potýkat s udržitelností vzdělávacího, zdravotnického a důchodového systému. Pak se jeví zcela reálně, že vláda, která vidí domácí popularitu a je přesvědčivá navzdory všem problémům, zůstává permanentně ve vyjednávací pozici a s MMF se dohodne, až se dostane do opravdu velkých potíží.

Orbán a spol. jdou vlastní cestou

Často se zdá, že v Maďarsku se neustále improvizuje. Jak prohlásil ministr hospodářství v první Orbánově vládě (1998–2002) Attila Chikán, nepodařilo se vytvořit odpovídající vztah mezi zděděnými danostmi, jako jsou korupce a plýtvání velkých blahobytných systémů, mezinárodní ekonomickou situací, kterou lze charakterizovat rozsáhlou a hlubokou globální finanční krizí, a jeho hospodářskou politikou, jež počítala se sedmiprocentním deficitem, díky němuž měla také odstartovat růst. Za této situace, dodává Chikán, se není dobré chovat jako mistr světa.

Budapešť věřila, že evropský respekt k jinakosti platí nejen na vztah pohlaví, ale i na politické myšlení. To si však zatím mohou dovolit jen silní.

Vize, jejímž cílem je společenský model založený na tradičním hodnotovém systému a vyšší střední třídě, podle něho postrádá důležitý prvek – pohled vpřed. Více by se mělo hovořit o revoluci v informatice a méně o jevech 19. století. Bez racionální hospodářské politiky totiž nelze provádět společenskopolitické koncepce. K tomu se přidává myšlenka národní nezávislosti a boje za ekonomickou svobodu, což je dost zvláštní v dnešním globalizovaném světě a v pozici člena EU. A právě to pociťuje maďarská pravice často jako nátlak, přestože podle průzkumů se pro členství v unii vyslovuje i převážná většina její voličské základny. Hůře však už přijímá, že v každém klubu existují jistá pravidla, navíc nejen oni, ale i jiní mají názor a části své suverenity se Maďaři vzdali dobrovolně, a nikoli pod tlakem, už samotným vstupem do EU.

Paradoxnost této situace v něčem cítí i vláda. Důkazem je, že zkouší, kam až může zajít, když se vydává vlastní cestou a občas se pohrouží do nějakého takzvaného neortodoxního řešení, ačkoli se zvyšujícím se mezinárodním tlakem se i přesto, že bere suverenitu vážněji než většina Evropy, vždy vrátí do tepla unijního ovčína. Z něj se ostatně nikdy ani nikam nezatoulala, nanejvýš se trochu zářivějšíma očima dívala na svět venku. Věřila, že široko daleko známý evropský duch to bude tolerovat a že se respekt k jinakosti vztahuje nejen na vztah pohlaví, ale i na politické myšlení. To si však zatím mohou dovolit jen silní.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.