„Obec jest místo plotem ohražené, nad každými dveřmi jest numero, v jednom domě bydlí rychtář, v jednom servus, v jednom slouha a v prostředku je louže. Nic víc? – Nic. – A proč tedy jsou ty domy a chalupy pohromadě? – Nevím věru, leda snad proto, aby, když jedna chytne, i ostatní lehce shořeti mohly,“ uvažoval v zimních měsících roku 1846 Karel Havlíček Borovský nad otázkou, jak by správně měla fungovat společenská obec.
Jeho stať Co jest obec? (publikována v tehdejších Pražských novinách) nechť poslouží i našemu vánočnímu přemítání. Havlíčkův opus pojednává o ideálních parametrech fungování společnosti – ať už na úrovni státu, města či obce. Nejde jen o to, jak by měl stát fungovat, ale též jak by se ke své obci měli chovat občané. Půldruhého století poté zůstává Havlíčkovo pojednání východiskem politického programu.
Společenství mravenců a včel
„Stádo jest jenom pro pohodlí pro zisk pastýře, ale obec má býti pro pohodlí, pro zisk všech.“
Mravenci a včely představují pro Havlíčka společenství, z jehož způsobu spolupráce by si člověk měl vzít příklad. „Tu nejlépe poznati můžeme úžitek pravé obce, pravé společnosti, když vidíme, jak veliká díla provedou tak maličcí tvorové společně. Ba ještě více tvorové tito by bez obecného společenského zřízení ani obstáti nemohli, tak velice již do jejich přirozenosti vložen jest pud obecenský, společenský. V tom ohledu tedy i samého člověka převyšují,“ píše Havlíček a zdůrazňuje, že lidé by neměli žít odděleně vedle sebe jako nějaké stádo, nýbrž pospolu. „Stádo jest jenom pro pohodlí pro zisk pastýře, ale obec má býti pro pohodlí, pro zisk všech.“
Havlíček míní, že dobře zřízená obec musí být založena na principu všeobecného užitku a vystavena na zásadě: Něco za něco, nic za nic. Ten, kdo pak ve společnosti přispívá více k obecnímu dobru – ať už vykonanou prací či odvedenými penězi obci (daně) –, by měl také dostávat více z obecních výhod. A naopak: „Darmo aneb zpolodarmo užívati všelikých výhod a užitků na cizí útraty a na cizí obtíž jest nedůstojno čestného člověka, jest buď lupičství aneb nectné darmochlebství.“
Nepřítelem obce je člověk, který odmítá podílet se na chodu obce a plnit povinnosti nezbytné pro chod společenství a dosažení společných cílů. Ještě horší je ten člen obce, který ostatním škodí. „Takový oud neb takoví oudové obce jsou mnohem horší než zjevní nepřátelé obce,“ dodává Havlíček.
Jako almara v pokoji
Důležitou podmínkou, aby obec fungovala pro dobro obyvatel, jsou občansky aktivní lidé. Pokud neznáme zákony a principy fungování naší společnosti, jak potom chceme přispívat k dobrému chodu obce, ptá se Havlíček. Neštěstím podle něho jsou lidé, kteří v obci žijí pouze proto, že se v ní narodili – tedy z jakéhosi donucení. „Obyvatel obce, neznající účele a zřízení její a nepůsobící vědomě a samovolně k tomuto účeli, nezasluhuje jméno občana a není také oud, nýbrž nábytek obce.“ Dodává, že takový člověk se nachází v obci jako almara v pokoji, jež není obyvatelem dané místnosti – ta skříň pouze tam nevědomky stojí.
Nevědomost a slepota občanů jsou pro obec velmi škodlivé jevy
Nevědomost a slepota občanů jsou podle Havlíčka pro obec velmi škodlivé jevy. „Taková občanská nesvědomitost a netečnost zmocní se všech stavů, každý dle postavení svého zkracuje obec a její jmění, ten nesvědomitým placením daně, onen podvodnickou aneb aspoň nedbalou službou, jiný zas patrným zlodějstvím.“ V Havlíčkově pojetí obce však platí zásada „na hrubý pytel hrubá záplata“. V rámci tažení proti nepoctivcům by v obcích zavedl vskutku originální past – takzvanou daň z nepoctivosti, čímž by se do obecní pokladny vrátily odcizené prostředky. „Tak by se bohdá brzy naučili patrně a pochopitelně škodlivost jednání svého nahlížeti.“
Havlíčka trápí občané, kteří pro nedostatek občanského ducha a pocitu zodpovědnosti za dění kolem sebe nepodniknou pro dobro obce nic nad svou povinnost. Takový přístup k věci je zvláště problematický u úředníků, kteří úřady nechápou jako povinnost a službu občanům, ale často jako prebendu a příležitost pro osobní obohacení. „Tak zůstává obec taková vždy jen v zakrnělosti a občané, nemajíce v ní důvěry, nejsou jí oddáni, lehce se proti ní popuditi dají, a nakloněni jsou k vzbouření.“
Naopak je-li si člověk vědom své role a svých možností, jak přispět k prosperitě a dobrému fungování obce, nebude ji šidit a okrádat, protože by tím škodil sám sobě. Havlíček na závěr této pasáže nabádá, že nařízení obce a její úřady by neměly zbytečně komplikovat lidem život: „Obec jest pro občany, ne pak občané pro obec.“
Jistota, pokrok, svoboda
Základní účely obce zformuloval Havlíček do třech stručných hesel: Jistota. Pokrok. Svoboda. Pod pojmem jistoty si představoval záruku obce za bezpečnost svých občanů, o což se má postarat dobrý řád, pořádek a úřady, které mají chránit slabšího proti silnějšímu. „Škoditi nám mohou buď jiní lidé, buď my sami sobě, buď osud. Jiní lidé nám škodí buď násilím, buď lstí. My sami sobě škodíme obyčejně z nerozumu a nechtíc, někdy však i z dobrého rozvážení a naschvál. Osud nám škodí takzvanou náhodou buď nehodou živelní - ohněm, vodou, vojnou, zvířaty atd. – často více neb méně s nějakou menší neb větší vinou naší, aneb konečně nedůstatkem přirozeným kupř. mrzáctvím, nemocí, slabotou, stářím, blbostí.“
Podle Havlíčka se zbytečně velké peníze vynakládají na obranu proti vnějšímu nepříteli, což občany ve výsledku může ohrozit více, než potenciální nepřítel z venku. „Již ale obrana proti cizincům, ačkoli velmi draze přijde občanům (udržování vojska), bývá obyčejně málo platná, tak že by snad žádný nepřítel občanům tak neuškodil, jak jim škodí výlohy tak velikých vojsk.“
Mravní vzdělání má mládeži poskytnout rodina, o „rozumové“ vzdělání by se pak měla postarat obec
O co méně by obce měly vynakládat finance na udržování vojska, o to větší důraz by měl být kladen na vzdělávání občanů. Pro Havlíčka je aspekt vzdělávání vůbec nejdůležitějším úkolem, kterého by se obce měly zhostit. Jedině tak mohou obce udělat pokrok ve svém duchovním, respektive občanském vývoji. Mravní vzdělání má mládeži poskytnout rodina, o „rozumové“ vzdělání by se pak měla postarat obec. „Pravé vzdělání občanů jest první a nevyhnutelná výmínka prospěchu a štěstí celé obce. Havlíček míní, že realita je bohužel odlišná – výdajů na pěstování občanského ducha prostřednictvím kvalitního vzdělávání plyne pomálu.
„Všimněme si jen velikého ročního vydání na vojsko (i v čas pokoje), a mnohem nepatrnějšího na vychování a na školy občanské, a poměr ten nejlépe nám také vysvětlí všechno, čemu bychom se jinak divili. Pokavad učitelové považováni zůstanou co nižší úředníci obce, pokavad budou v obci lépe odměňováni pěstovatelé koní než pěstovatelé dítek, nebude obec kvésti.“
Havlíček opakovaně připomíná, že obce se rozhodně nemají míchat do osobních záležitostí občanů a nepřekážet tak lidem v jejich „obcování“. Základem svobody a dobrého chodu obce je „ve všem veřejnost, kterážto všechny jiné dobré ústavy za sebou brzy přivede“. Havlíček k tomu dodává kouzelnou větu: „Pravda se světla nebojí.“
Každý z nás
Z díla Co jest obec nám tudíž vypadne zhruba takovýto program: štíhlý a efektivní stát, transparentní státní správa, výkonné a dobře placené úřednictvo, útlý byrokratický aparát, podpora vzdělávání, inovace, občanská angažovanost a odpovědnost, podpora rodinné politiky, udržitelné hospodaření se státním majetkem.
Havlíček by se očividně jako zdroj úvah nad vizemi i po 166 letech hodil. Třeba by aktuálně stálo za to se zamyslet, kteří z hradních aspirantů přistupují k lidem jako k údům obce a kteří jako ke stádu. Když už jsme u tématu „Hrad“ vlastně je to také jeden úkol, ba povinnost prezidenta: být vzorem. Jak píše Havlíček: „Každý ale skoro, byť i sebe nepatrný člověk, může vždy šlechtiti a zvelebovati jednotlivé obce, buď příkladem neb poučením.“
