Politická korektnost není obyčejná slušnost

Politická korektnost prorůstá USA i západní Evropou. Česko sice zatím nezasahuje stejně obludně, navzdory tomu má mnoho stoupenců, jejichž obhajoba se shoduje se západní – politická korektnost je jen obyčejná slušnost. Jenže není.

Politická korektnost vychází ze dvou tezí Nové levice. Za prvé, západní, křesťanská a buržoazní civilizace je špatná, protože je utlačovatelská. Nová levice je posedlá dominancí a útlakem a všechny instituce a hodnoty západní civilizace – od národa přes vlastnictví až po rodinu – považuje za diskriminační.

Za druhé, pravda, fakta a objektivita neexistují. To, co považujeme za přirozené, jsou ve skutečnosti sociální konstrukty západní společnosti, která tím reprodukuje svou legitimitu a marginalizuje menšiny. Svou dominanci pak systém utvrzuje interpretací historie, jazykem, výchovou, zažitými vzorci chování, morálkou a kulturou.

Jde o „staré dobré“ marxistické falešné vědomí, kterým dodnes marxisté zdůvodňují, proč nežijeme v komunistickém ráji, ale v „bídě“ svobodných kapitalistických společností.

Relativizace

Stejnými kulturně výchovnými metodami pak lze vnutit lidem jako přirozené úplně jiné hodnoty. Člověk je tabula rasa, která může být popsaná libovolnou výchovou a indoktrinací. Podle neomarxistického vidění politická korektnost nepředstavuje absurdní popření reality, ale pouze konstruuje novou a lepší.

Podstatu politické korektnosti vyjádřil jeden z ideových otců Nové levice, německo-americký filozof a sociolog Herbert Marcuse (1898–1979), konceptem „represivní tolerance“. Podle ní je třeba konzervativním názorům upřít svobodu slova, protože zachovávají utlačující společnost. V Marcusově pojetí spolu soupeří autoritářské zpátečnické síly pravice s tolerantní pokrokovou levicí. První je třeba formálně i neformálně potlačit, druhou propagovat. Pravicové názory si toleranci nezaslouží.

Politická korektnost tedy směřuje k relativizaci Západu, protože je velkým utlačovatelem, delegitimizaci konzervativních názorů, protože Západ obhajují, a ustavení levicových pokrokových hodnot, protože zajistí sociálně spravedlivou společnost.

Relativizace zpochybňuje historické identity, jako je národ, křesťanství či rodina. Vše tradiční, historické, zaběhnuté je špatné. Západ není nejúspěšnější, nejsvobodnější a nejtolerantnější civilizace, ale nese kolektivní historickou vinu. Západní sklon k sebereflexi a kritickému myšlení se zvrhává v masochismus, který francouzský filozof Pascal Brucker ve stejnojmenné eseji La tyrannie de la pénitence nazývá tyranii pokání.

Rasismus

Každá situace, problém či instituce jsou interpretovány útlakem menšiny většinou – Západ utlačuje zbytek světa, muži ženy, heterosexuálové komunitu LGBT, křesťané muslimy, běloši černochy, rodina ženy a děti, buržoazie proletariát. Vše, co zapadá do tohoto schématu, je třeba vytáhnout, vše, co nezapadá, ututlat, aby tyto marginalizované skupiny nebyly nadále stigmatizovány. Nejde však o blaho jednotlivých příslušníků menšin, ale o reprodukci příběhu útlaku a potvrzování statusu oběti.

Konzervativní oponenty politické korektnosti je třeba usvědčit z rasismu, fašismu, bigotnosti, a tím jejich názor vyloučit jako nepřípustný. Levici se podařilo zachovat negativní konotace rasismu, a přitom tento pojem zcela vyprázdnit. Rasismus se dnes netýká diskriminace na základě rasy, ale všeho, co negativně míří na menšinu, respektive podporuje utlačovatelské struktury západní civilizace.

Skrytý rasismus je třeba najít v každém pravicovém názoru. V odmítání imigrace, ochraně hranic, boji s kriminalitou, škrtání sociálních dávek, podpoře tradiční rodiny, patriotismu, výuce západních dějin či v nízkých daních lze najít společný účel – zlovolnou snahu poškodit menšiny.

Politicky korektní pravdy

Politická korektnost požaduje ztotožnění s pilíři levicově liberální ideologie, jako je multikulturalismus, masová imigrace, gender, feminismus, relativizující tolerance, antidiskriminace či sociální spravedlnost. Ty mají být jedinými správnými, univerzálně platnými, přirozenými a nezpochybnitelnými hodnotami. Politicky korektní hodnoty nemají být považované za názor, ale za standard – za obyčejnou slušnost. Cílem je vyvrátit pojem většiny a jejích identit a hodnot jako normy. Politicky korektní pravdy například jsou:

• Islám je náboženstvím míru. Muslimové jsou oběti. Islamismus nemá nic společného s islámem.
• Všechny kultury si jsou rovné a neexistuje mezi nimi rozdíl.
• Národ je náhodný shluk jednotlivců. Kolektivní identity neexistují. Existuje pouze jednotlivec a lidstvo.
• Úspěch Západu je založen na otrocích a kolonialismu.
• Poukazovat na problémy s vybranými menšinami je rasismus.
• Muži a ženy jsou a musejí být stejní.
• Člověk může libovolně měnit sexuální identitu.
• Většinová společnost je homofobní, xenofobní, rasistická a diskriminující.
• Neúspěch a špatné vlastnosti jednotlivce nejsou jeho vinou, ale společnosti.
• Tradiční rodina je přežitek.
• Problémy s porodností vyřeší imigrace, jež je vždy prospěšná.
• Většinu lze generalizovat pouze negativně a menšiny pozitivně.
• Příslušníci většiny nesou historickou vinu, příslušníci menšin často nejsou zodpovědní ani za svoje jednání.
• Rasismem je každá kritika chování podmíněná příslušností k sociální skupině.
• Patriotismus je fašismus.
• Buržoazní hodnoty, jako je práce, rodina či majetek, jsou maloměšťácké. Alternativní způsoby života by neměly být kritizovány a hodnoceny z těchto pozic.
• Odmítání masové imigrace, ochrana hranic a požadavek asimilace jsou extremismus, podpora neomezené imigrace a multikultulturní segregace výraz umírněnosti a politické vyspělosti.
• Zesměšňování křesťanství je autentickým projevem svobodné společnosti, kritika islámu nenávistí, malostí a zbytečnou provokací.

Společným znakem uvedených tvrzení je, že neodpovídají realitě. Jsou to lži. Politická korektnost se nerozlišuje pravdu a lež, ale vyžaduje správný názor. Pravda je sociální konstrukt osvícenství, a proto nástrojem západního útlaku, jak nedávno svým profesorům vysvětlili studentští aktivisté z hnutí Black Lives Matter, jež vzniklo v roce 2013 v USA. Na oltáři politické korektnosti není obětována jen pravda, ale mnohdy i zdravý rozum a pud sebezáchovy, což potvrzují jalové reakce politiků na islámský terorismus.

Regulace jazyka

V politicky korektním režimu může být pravda rasistická, tedy nežádoucí či zakázaná. Jazyk ztrácí význam coby nositel informací a prostředek komunikace, protože přestává popisovat realitu. Neumožňuje zprostředkovávat některé názory přijatelně. Stává se ideologickým nástrojem ke konstrukci paralelní skutečnosti. Má vnutit dané vidění světa, etablovat politicky korektní newspeak a zakázat debatu o daných tématech.

Politická korektnost zužuje okruh povolených témat a stanovuje meze, jak se o těchto tématech smí hovořit. Určuje, co se smí a nesmí říkat, jak se to smí a nesmí říkat, a kdo co smí a nesmí říkat. Vytváří se soustava a hierarchie povolených a nepovolených názorů a skupin lidí, které je mohou, nebo nemohou říkat. Zavádí se dvojí metr posuzování mluvy a jednání podle toho, kdo je jejich nositelem a adresátem. Formujeparalelní realitu.

Regulace jazyka mění myšlení. Na Západě se přenesla do přepisování historie s dvojím cílem – interpretovat ji v multikulturním duchu a zároveň neustále připomínat historickou vinu Evropanů a Američanů na rasismu, imperialismu a kolonialismu. Shakespeare a jiní mrtví bílí muži musejí v učebních osnovách ustoupit indiánským náčelníkům. Kurzy západní civilizace nahrazují na elitních západních univerzitách kurzy dekonstrukce Západu. Politicky korektní by měly být knihy, reklamy, filmy, hry, volební kandidátky i osobní život.

Kriminalizaci názorů i faktů

Politická korektnost maže rozdíl mezi veřejným a soukromým. Politicky korektní je třeba být i v soukromí a osobních vztazích. I zde se odráží staré heslo Nové levice, že osobní je politické. Soukromé neexistuje, vše je veřejné. Být politicky korektní je nová, nejvyšší a jediná ctnost.

Zatím nejvyšším stadiem politické korektnosti je trestně právní kodifikace v podobě rozrůstající se legislativy proti hate speech (nenávistnému projevu). Jejím cílem je trestat nenávistné výroky, což se na první pohled jeví pochopitelné, ve skutečnosti však směřuje, a je tak využívána, k potlačení kritiky politické korektnosti. V praxi tedy směřujeme ke kriminalizaci názorů i faktů, které mohou menšiny vnímat negativně. Marcuse by byl spokojený.

Jednoznačnost politické korektnosti i následky politicky nekorektních postojů ukazuje několik případů:

• Starosta francouzského města Beziers Robert Menard, který prohlásil, že třídy, kde tvoří 90 procent muslimské děti, jsou problém, byl odsouzen za hate speech.
• Německá policie a média se snažily ututlat sexuální útoky, protože by to mohlo posílit odpor k uprchlíkům. Poté tvrdily, že pachatelé nepřišli s nejnovější imigrační vlnou, ale v Německu jsou již několik let.
• Levice prezentuje hidžáb jako symbol feminismu a emancipace žen.
• Stále dokola se omílá genderový rozdíl v platech, přestože na srovnatelných postech a kvalifikacích prakticky neexistuje.
• V anglických městech roky působily pákistánské gangy zaměřující se na sexuální zneužívání bílých dětí, a policie a sociální pracovníci, kteří o tom věděli, se báli zakročit kvůli obvinění z rasismu. Naopak stíhali ty, kteří na to upozornili.
• Italští aktivisté prohlásili vrcholné dílo západní literatury – Danteho Božskou komedii – za homofobní a islamofobní a požadují její stažení z učebních osnov.
• Na elitních západních univerzitách se zřizují bezpečné prostory, kde studenti nesmějí být vystaveni nepříjemným názorům, nebo se ruší pod tlakem levicových aktivistů vystoupení konzervativních přednášejících.

• Šéf internetového prohlížeče Mozilla Brendan Eich byl přinucen odstoupit, protože odmítá sňatky homosexuálů.
• Australské feministky obvinily černošku a bývalou muslimku Ayaan Hirsi Aliovou z rasismu a podpory bělošské nadřazenosti.
• Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie pojišťovny musejí ignorovat rozdíly v rizikovém chování mužů a žen, protože mezi nimi není rozdíl, což ženám zdražuje pojištění.

Slušnost

Politická korektnost v žádném případě není obyčejná slušnost. Slušnost sice do jisté míry koriguje mluvené slovo i chování, ale nesnaží měnit chápání reality – je soukromá a apolitická. Politická korektnost je odrazem politické doktríny a kodifikuje dané názory jako nezpochybnitelné. Slušnost řeší formu projevu, politická korektnost obsah. Jak poznamenal anglický filozof Roger Scruton, slušnost je skill (dovednost), politická korektnost drill (výcvik).

Politická korektnost nahrazuje pilíře západní intelektuální tradice, jako je pravda, rozum či svoboda slova, správností myšlení, subjektivními pocity a právem vybraných menšin nebýt uraženy. Neformální i formální regulací jazyka, myšlení a chování se snaží změnit realitu. Ve jménu abstraktních hodnot velí ignorovat realitu i zkušenosti.

Politická korektnost představuje ideologii, která relativizuje Západ, vytěsňuje konzervativní názory a absolutizuje levicově liberální hodnoty. Je dalším nebezpečným levicovým sněním o společnosti, kde se mají všichni rádi a jsou si rovni, jen kdyby zlovolný Západ nestál v cestě.