Politická hra o katalánskou nezávislost nekončí

Loni 21. prosince se konaly zřejmě nejdivnější regionální volby v členské zemi Evropské unie za celou její existenci – v Katalánsku. Bývalý šéf katalánské autonomní vlády a předseda hnutí Junts x Catalunya (Společně pro Katalánsko) Carles Puigdemont pobývá v Belgii, protože ve Španělsku mu hrozí vazba. Číslo dvě katalánského separatismu a předseda Katalánské republikánské levice (ERC) Oriol Junqueras ve vězení sedí.

V exilu nebo ve vazbě jsou i další katalánští politici – všichni obvinění z trestných činů proti ústavnímu pořádku. A do konce ledna musí nové vedení katalánského parlamentu jmenovat předsedu kabinetu, jinak se budou volby opakovat.

Předčasné autonomní volby vypsal španělský premiér Mariano Rajoy poté, co loni v říjnu katalánský parlament vyhlásil samostatnost, a madridská vláda aplikovala článek 155 Ústavy, jenž umožňuje autonomii dočasně zastavit. Hlasovat přišlo ve vypjaté atmosféře téměř 80 procent oprávněných voličů. Výsledek byl pro strany z obou skupin – pro a proti odtržení Katalánska – poměrně vyrovnaný.

Volební debakl lidovců

Zvítězili prošpanělští středopravicoví Ciutadans (Občané) v čele s Inés Arrimadasovou – 25,35 procenta, 1 109 732 hlasů, 36 křesel v 135členném parlamentu. Druhé bylo Junts x Catalunya bývalého šéfa katalánské vlády Puigdemonta – 21,66 procenta, 948 233 hlasů, 34 mandátů – následované další stranou „pro odtržení“ – Katalánskou republikánskou levicí (ERC) bývalého místopředsedy kabinetu Oriola Junquerase s 21,38 procenty, 935 861 hlasy a 32 křesly.

Katalánská socialistická strana (PSC) zastupující prošpanělské středolevicové voliče skončila čtvrtá s 13,86 procenty, 606 659 hlasy a 17 mandáty. Catalunya en Comú–Podem, hnutí navázané na ultralevicové španělské Podemos, získalo 7,46 procenta, 326 360 hlasů, 8 křesel.

Debakl zaznamenala španělská vládní Lidová strana (PP), která v katalánských volbách obdržela jen polovinu hlasů oproti volbám v roce 2015, tedy necelých pět procent, navzdory tomu v parlamentu zastoupena je. Zasednou v něm ještě čtyři poslanci krajně levicové a ostře proseparatistické strany CUP, která získala dokonce o několik desetin procenta víc než lidovci.

Pobyt v Belgii a španělský zatykač

Po volbách vznikly dva bloky – pro odtržení Katalánska od Španělska a takzvaný konstitucionalistický, tedy ctící španělskou Ústavu, pro setrvání ve společném státě. Levicoví Catalunya en Comú–Podem se nehlásí ani k jednomu. Po přepočtu hlasů na mandáty separatisté – Junts x Catalunya, ERC a CUP – mají většinu 70 ze 135 poslanců.

Proto zvolili 17. ledna předsedou autonomního parlamentu Rogera Torrenta z ERC, donedávna nepříliš známého 39letého starostu městečka Sarriá de Ter u Girony. Ten vystoupil v katalánském parlamentu s relativně umírněným projevem, v němž vyzval k obraně demokracie, dialogu a pragmatismu. Zásadní krok se odehraje na konci ledna, kdy musí vedení parlamentu navrhnout katalánského premiéra.

Za normálních okolností by byl zřejmě navržen na šéfa vlády předseda v pořadí druhého Junts x Catalunya a bývalý prezident katalánské autonomie Puigdemont. Ten ale pobývá v Belgii a ve Španělsku je na něho vydán zatykač. Navzdory tomu trvá na tom, že bude jmenován, aby se dosáhlo situace před suspendováním autonomní správy, a bude „uveden do úřadu“ na dálku prostřednictvím telekonference z Bruselu.

Jak by vykonával premiéra z Bruselu, odpověděl stanici Catalunya Ràdio – v průběhu svého funkčního období se stýkal s členy katalánské vlády jen jednou týdně v úterý na výkonné radě, a v tom by pokračovali. Zřejmě to myslel tak, že by létali v úterý do Bruselu a zbytek vládní agendy by vyřídili e-mailem. „Velké firemní a vědecké projekty se také řídí s pomocí moderních technologií a Evropa ukazuje, že to je cesta,“ dodal Puigdemont.

Nedostatečná podpora Puigdemonta

Jeho jmenování šéfem vlády „po Skypu“ ale naráží na několik problémů. Právní experti katalánského parlamentu vydali prohlášení, že to odporuje jednacímu řádu. Podobného názoru je i španělský premiér Rajoy, který by okamžitě podal stížnost k Ústavnímu soudu, jenž by jmenování Puigdemonta pravděpodobně označil za neplatné. Především však Puigdemontovo jmenování a vládnutí z Bruselu nemá podporu spojenecké Katalánské republikánské levice a dokonce ani několika politiků z jeho hnutí Junts x Catalunya.

Spojence z ERC navíc podráždil poznámkou, musí-li si vybrat mezi prezidentem a vězněm, bere to první, protože tak může být své zemi prospěšnější. Poslanec ERC Gerard Gómez, jehož stranický předseda Junqueras je ve vazbě, řekl, že všichni zavření by si zřejmě vybrali jinou variantu a že nechápe takový nedostatek taktu. Předseda parlamentu Torrent sice připustil možnost návrhu Puigdemonta, ale neznělo to příliš přesvědčivě.

Puigdemont hraje o všechno – nebude-li jmenován premiérem, vypadne z politiky. Jako designovaný premiér by měl několik trumfů v ruce a mohl by s Rajoyem o svém návratu do Katalánska jednat, ale bez funkce a mimo politickou hru bude muset nejspíš zůstat v „exilu“ na dobu neurčitou, až se na něho zapomene. Jeho stoupenci ho budou považovat za bývalého předsedu katalánské vlády v politickém exilu, což bude evropský unikát, ale pro španělské úřady bude utíkat před zákonem.

Víceméně nemožné rozdělení

Bilancí loňského podzimu v Katalánsku jsou čtyři politici ve vazbě obvinění z trestných činů, osm na útěku v zahraničí a mimořádně tvrdý policejní zásah v průběhu hlasování 1. října se stovkami zraněných. Co se stalo a proč nemůže vzniknout samostatné Katalánsko, podobně jako vznikla v Evropě řada jiných států?

Zakazuje to španělská Ústava z roku 1978, a aby se mohlo hlasovat pouze na části území o celistvosti země, musela by se změnit. To by však musel schválit španělský parlament vysokým kvorem a v několika fázích, na což by poslanci museli mít velkou podporu voličů v celé zemi. Postoj například velké části Čechů, když se před 25 lety oddělovalo Slovensko, „Když tolik chtějí, ať si jdou“, je ve Španělsku u voličů mimo Katalánsko ojedinělý.

Nejvyšším orgánem, který může závazně Ústavu vykládat, je španělský Ústavní soud. Lídři katalánských separatistů sice mohou tvrdit, že je to španělský soud a jako příslušníci jiného národa neuznávají jeho legitimitu, ale tento kreativní výklad Ústavy nemá ve Španělsku žádnou odezvu – ani mezi právníky a politiky, ani mezi voliči. Rozdělení země a odtržení Katalánska v souladu se zákonem je tedy víceméně nemožné.

V zemích s evropským kontinentálním právem je vznik nových států podle platných norem poměrně složitý, nenastane-li válka, revoluce nebo rozpad mocenských bloků. Tím se liší od Velké Británie, která nemá psanou ústavu, a vypsání referenda o samostatnosti Skotska bylo jen otázkou politické vůle, fantazie a vášně pro soutěž až na hranici hazardu.

Právo na vlastní stát

Jedinými právními argumenty katalánských nacionalistů je právo na vlastní stát a zásada sebeurčení národů, která však není v mezinárodním právu nijak vymezena a podle převažujících výkladů se zmínka o právu na sebeurčení v dokumentech OSN týkala jen dekolonizovaných zemí Afriky a Asie a neznamená automaticky právo národa odtrhnout se i s územím od většího celku a založit stát.

Zásada sebeurčení národů bývá vykládána i tak, že jde o sebeurčení národa či etnika uvnitř existujícího státu, tedy jako možnost rozvíjet své politické, kulturní a národnostní potřeby. Argument legality a nutnosti vynutit dodržování právních norem uplatňovaný Španěly podporuje i politický argument, že samostatnost nechce v Katalánsku ani polovina oprávněných voličů, což se v prosincových volbách ukázalo do jisté míry pravdivé.

Existuje ještě druhá cesta k odtržení – nastolit faktickou politickou nezávislost bez ohledu na zákon, který se časem může, nebo nemusí politické realitě přizpůsobit. Vznikla tak řada států. Na tuto hru je však třeba mít značně nerozhodného protivníka a reálnou zahraniční podporu. Nestačí pouze přesvědčení části obyvatel o nezadržitelném historickém pokroku, politická podpora u volebních uren i na sociálních sítích a naštvanost na politiky a instituce státu, jehož nechtějí být součástí. A právě tuto hru začali loni hrát katalánští politici.

Riskování

Puigdemont a Junqueras nejprve vyhlásili na 1. říjen 2017 referendum o samostatnosti Katalánska, které mělo legitimizovat její vyhlášení. Hlasování předem označil španělský Ústavní soud za nezákonné, a proto premiér Rajoy avizoval, že mu zabrání. Ještě před rokem si ve Španělsku uměl málokdo představit v ulicích katalánských měst deset tisíc policejních těžkooděnců z celé země, jak útočí na volební místnosti, a politiky v „exilu“ a ve vězení za jiné prohřešky než korupce, a v zahraničí to znělo jako z Marsu.

Proto Puigdemont a Junqueras zkusili, kam až bude španělská vláda ochotná zajít. Zřejmě ani sami nevěřili, že se v krátké době podaří nezávislosti Katalánska dosáhnout, navzdory tomu se do této riskantní hry pustili, v čemž je povzbuzovala aktivní a dobře organizovaná proseparatistická část katalánské společnosti. Jenže španělský stát se rozhodl odpovědět razantně a nezůstat jen u verbálních odsudků.

Nejprve nechal premiér Rajoy v září 2017 obstavit autonomní vládě účty, z nichž mohla referendum financovat, a zatknout vrcholné úředníky, kteří ho organizovali. Před referendem pak trochu improvizovaně poslal do Katalánska deset tisíc těžkooděnců Národní policie a Civilní gardy, kteří měli hlasování zabránit silou. To se zcela nepodařilo, protože deset tisíc policistů neuhlídá dva miliony lidí, kteří se rozhodnou jít volit a nepočítají s takovými obrovskými policejními manévry.

Nabídka jednání

Přehnaná brutalita španělských policistů v přímém přenosu televizních kamer také vyvolala antipatie španělské veřejnosti i části nerozhodnutých Katalánců, o zahraniční veřejnosti nemluvě. Katalánský parlament navzdory dramatickým událostem v ulicích Barcelony a dalších měst pak hlasy poslanců separatistických stran 11. října odhlasoval vyhlášení vzniku Katalánské republiky jako „nezávislého, svrchovaného, právního, demokratického a sociálního státu“.

Kvůli procedurálním pochybnostem španělská vláda nabídla Puigdemontovi jednání a možnost přehodnocení postavení Katalánska, muselo by však být odvoláno vyhlášení samostatnosti nebo vysvětlit, co jím poslanci zamýšleli. Katalánský parlament ale 27. října opět odhlasoval jednostranné vyhlášení nezávislého Katalánska a za několik hodin španělský Senát aplikaci článku 155 Ústavy, který dočasně omezuje veškerý výkon samosprávy a převádí moc na orgány v Madridu.

Na konci října odcestoval tajně z obavy před zatčením Puigdemont s pomocí katalánských policistů autem do Bruselu, kde se sešel s pěti uprchlými politickými spojenci, a požádal o politický azyl. Na začátku listopadu byl zatčen Junqueras a sedm členů katalánské vlády a dalších orgánů.

Někteří byli postupně propuštěni a stíháni na svobodě, ale Junqueras, radní pro vnitro Joaquim Forn, poslanec Jordi Sànchez a Jordi Cuixart, šéf organizace Òmnium Catalan, ve vazbě zůstali. Na 21. prosince byly vyhlášeny předčasné volby do katalánského parlamentu.

Věrolomné výpovědi

Obrovské napětí bylo celý podzim znát nejen mezi politiky, ale i občany. Sociální sítě se plnily urážkami i drsnými útoky na všech stranách, konaly se demonstrace pro i proti oddělení. Lidé se na ulicích Barcelony báli mluvit o politice, protože nevěděli, do které skupiny kdo patří. Na nestabilitu reagovaly i burzy. Těsně po referendu přesunuly svá sídla z Barcelony do jiných částí Španělska dvě banky Sabadell a Caixa. Následovalo je několik stovek velkých a středních společností.

Letos v polovině ledna bylo stanoveno nové vedení katalánského parlamentu, opět s převahou separatistů. Na začátku ledna vypovídali u soudu čtyři vazebně stíhaní politici, kteří usilují o propuštění. Sànchez i Cuixart shodně uvedli, že vyhlášení nezávislosti Katalánska 27. října bylo jen „symbolické“ a že neznají jinou než ústavní cestu.

Bývalý člen katalánské vlády a poslanec Forn stejně jako Sànchez prohlásil, že bude-li současné katalánské vedení nadále usilovat o jednostranné vyhlášení samostatnosti, rezignuje na poslanecký mandát. A 23. ledna skutečně rezignoval. Krátce promluvil před Nejvyšším soudem i Junqueras, dvojka katalánského separatismu, který je ve vazbě od 2. listopadu, a také se distancoval od jednostranného vyhlášení samostatnosti. Navzdory tomu soud tyto čtyři muže z vazby nepropustil.

Komentátoři španělských listů se radovali, jak po několika týdnech ve vazbě radikální katalanisté otočili a zároveň upozornili na věrolomnost jejich výpovědí – neuznávají autoritu španělského soudu, a proto prý nemají problém postupovat ryze účelově a před soudem nemluvit pravdu. Řekli ale, co řekli, a toto kolo evidentně vyhrál španělský premiér Rajoy.

Výhoda madridské vlády

Politická hra ani zdaleka nekončí. V katalánském parlamentu mají většinu separatisté, kteří se poučili z vývoje na podzim, a proto budou postupovat mnohem promyšleněji. Je tedy pravděpodobné, že na konci ledna parlament nejmenují šéfem vlády Puigdemonta, protože by jeho jmenování na dálku opět napadl španělský soud, musely by se opakovat volby a nadále by platil článek 155 Ústavy, ale vybere podobného nového politika.

Bylo by dobře, kdyby obě strany začaly vyjednávat. Madridská vláda bude mít výhodu, že dala najevo ochotu vynutit dodržování ústavy silou, ale i politický argument, že voličů, kteří volili v prosinci strany pro odtržení, není ani polovina. Jak velká část Katalánců usiluje o samostatnost?

Puigdemont měl částečně pravdu, když z Bruselu před volbami prohlásil, že autonomní volby nevypovídají o skutečném počtu lidí, kteří chtějí samostatné Katalánsko, a že jediným indikátorem je referendum. Říkal to sice v důsledku obavy, že separatistické strany přesvědčivě nezvítězí, a druhá část výroku o referendu je také sporná, ale kus pravdy Puigdemont má. Separatistický blok má v novém parlamentu opět většinu 70 ze 135 poslanců, ale jen díky přepočtu hlasů na mandáty.

Neúspěšná snaha

Ve Španělsku i v Katalánsku stejně jako v České republice se používá pro přepočet hlasů na mandáty D’Hondtova metoda, která zvýhodňuje velké strany. Celkový počet hlasů pro odtržení je však jiný. K volbám 21. prosince přišlo 4 392 891 lidí, účast tedy dosáhla úctyhodných 79,09 procenta oprávněných voličů.

Pro strany, které usilují o samostatnost – levicové republikány ERC, středové nacionalisty Junts x Catalunya a radikální levicové nacionalisty z CUP – hlasovalo 2 079 340 občanů, což je ale téměř o čtvrt milionu méně než polovina z celkového počtu hlasujících. Ani prošpanělský konstitucionalistický blok stran – Cuitadans, socialisté z PSC a lidovci – nezískal nadpoloviční většinu.

Je tu však Catalunya en Comú–Podem, které získalo 326 360 hlasů (7,46 procenta), ale nevyslovilo se pro odtržení ani setrvání. Hnutí mělo před volbami zálusk na mnohem významnější roli, než mu voliči přiřkli. Chtělo jako neseparatistické, ale ostře vyhraněné proti španělské pravicové vládě sjednotit celé katalánské politické spektrum s výjimkou lidovců a Ciutadans v lidovou frontu, a tím rozbít systém dvou nesmiřitelných bloků pro a proti odtržení a vymanit Katalánsko z krize.

„Změníme 21. prosince Katalánsko a pak pomůžeme změnit celé Španělsko,“ prohlásil sebevědomě před volbami předseda hnutí Xavier Domènech, který však nepodpořil do čela autonomní vlády Puigdemonta ani Inés Arrimadasovou ze Cuitadans.

Chybějící nadpoloviční většina

Voliči ale přiřkli takzvané „franšíze“ španělského marxisticko-marketingového projektu, hnutí Podemos Pabla Iglesiase, které ovládá také barcelonskou radnici, jinou roli. Katalánská odnož Podemos Xaviera Domènecha a barcelonské starostky Ady Colauové se sice vyhýbá jasnému postoji pro odtržení, ale následuje a bude následovat politiku mateřské Podemos, která ač silně protivládní, je proti odtržení Katalánska.

Hnutí Catalunya en Comú–Podem získalo téměř 400 tisíc hlasů. Voliči sympatizující s levicovou ideologií Podemos a zároveň s katalánským separatismem si mohli hypoteticky v katalánských volbách vybrat mezi Katalánskou republikánskou levicí a ti radikálnější ideově blízkou CUP – stejně jako se k této protikapitalistické radikální straně přihlásil bývalý lídr Catalunya en Comú–Podem Albano Dante Fachín. Toho ovšem jeho někdejší spolustraníci ještě před volbami vyštípali z vedení kvůli sympatiím k separatistickému bloku.

Část radikálně levicových voličů si nakonec vybrala Catalunya en Comú–Podem, ač věděli, že není pro samostatnost. Je otázkou, zda lze sečíst hlasy tomuto hnutí a prošpanělskému bloku, ale celkem jich je 2 228 421, a tudíž by nadpoloviční většina voličů v Katalánsku hlasovala pro strany, které nejsou pro odtržení.

Jednoznačně ale platí, že pro separatistické strany nadpoloviční většina voličů 21. prosince nehlasovala. Tu však separatisté neměli ani v předchozím funkčním období, navzdory tomu odhlasovali v parlamentu nezávislost a jejich lídři hovořili jménem celého katalánského národa.

Role sociálních sítí

Události v Katalánsku plnily celý loňský podzim i přelom roku španělská média, jako by se ve zbytku země nic podstatného nedělo. Ve Španělsku se zvedla vlna nacionalismu a tvrdých odsudků katalánských politiků. Důležitější roli než tradiční média ale sehrály v eskalaci napětí v Katalánsku sociální sítě. Útoky a vyhrožování na nich přicházely ze všech stran. Španělští politici, kteří dosud spíše roli Ruska v destabilizaci Evropské unie a jejích členských zemí přehlíželi, si uvědomili hrozbu manipulace ruskými weby.

Vláda sice nepředložila důkazy o vlivu ruských tajných služeb na eskalaci napětí v Katalánsku, ale o vlivu Moskvy hovořila opakovaně. Ministr zahraničí Alfonso Dastis dokonce v Kyjevě odsoudil ruskou agresi a zabrání Krymu, což by pravděpodobně kvůli svému značně shovívavému a pragmatickému postoji k Putinovi neučinil nebýt kritické situace v Katalánsku.

Podle volebních průzkumů veřejného mínění ze začátku ledna ve Španělsku značně posílila strana Ciudadanos (Ciutadans je katalánský překlad, pod kterým vystupuje katalánská část strany). Získala by jen o procento méně než lidovci, kteří vládnou v menšinovém kabinetu. Dle agentury Metroscopia by Ciudadanos by ve volbách dokonce zvítězila.

Španělský Macron

Tato nová strana, jejíž předseda Albert Rivera se narodil v roce 1979 v Barceloně v rodině andaluského původu, útočí proti korupci a má ekonomicky poměrně pravicový program, ale je ochotná spolupracovat na vládní úrovni i se sociálnědemokratickou PSOE. V katalánské otázce však zaujímá protiseparatistický postoj a je často nekompromisnější než premiér Rajoy.

Zahraniční novináři považují Riveru za španělského Macrona a po debaklu lidovců v Katalánsku začíná Ciudadanos – alespoň podle volebních průzkumů – ovládat pravou část politického spektra ve Španělsku. Rivera přitom zosobňuje obyvatele Katalánska španělského původu, který se cítí Kataláncem i Španělem. I jeho jméno „Albert“ je katalánskou verzí španělského „Alberto“.

Lidem jako on – narozeným v Katalánsku, kteří mají aspoň jednoho rodiče z jiné části Španělska – se v Katalánsku občas říká „charnego“ (slovo pochází z označení pro psy k nočnímu lovu a s hanlivými konotacemi). Je možné, že „charnego“ Rivera to dotáhne na španělského premiéra, minimálně na jednu z hlavních osobností španělské politiky.

Otevřené otázky

Do konce ledna měl katalánský parlament v souladu s autonomním statusem jmenovat nového šéfa autonomní vlády. Nestalo se tak a španělská vláda přitvrzuje. V polovině února například navrhla využít článku 155 a vrátit španělštinu jako alternativní vyučovací jazyk do katalánských škol, což nebylo dosud možné a i děti španělských rodičů musely chodit například v Barceloně do katalánské školy, když nechtěli platit drahou soukromou.

Junqueras je ve vazbě, Puigdemont zůstává v Bruselu a i další katalánští politici poslední éry uvažují o emigraci. Pravděpodobným trendem v katalánské politice bude, že separatistické katalánské vedení začne mnohem víc taktizovat – od svých cílů sice neupustí, ale nebude v blízké době stejně riskovat jako Puigdemont a Junqueras. „Charnegos“ i prounijní Katalánci o sobě nechají mnohem víc slyšet a nenechají se tolik zatlačovat do pozadí politicky a mediálně aktivnější částí společnosti, jíž katalanisté bezesporu jsou.

Co bude se stíhanými katalánskými politiky? Budou opravdu odsouzeni za trestné činy vzpoury a zneužití veřejných fondů k mnohaletým trestům?Do jaké míry bude mít politický vývoj vliv na rozhodnutí španělských soudů o vině a nevině Oriola Junquerase a jeho lidí? Nedůležitější však je vývoj počtu obyvatel Katalánska usilujících o nezávislost.

V uplynulých 15 letech se voliči separatistických stran téměř ztrojnásobili – v roce 2003 je podporovalo 17 procent obyvatel, dnes téměř polovina. Nejvíce jich přibylo v důsledku jednak finanční krize, jednak odmítnutí lidovců fiskálního paktu a nového statusu katalánské autonomie v letech 2010 a 2012. Roli hraje i generační výměna, jazyková politika a i například protikorupční nálady, kdy by však měli být pranýřovaní španělští i katalánští politici.

Poroste nadále počet obyvatel pro odtržení Katalánska, nebo narazil na svůj strop?Jak by se španělská společnost postavila ke Katalánsku, kdyby v budoucnu o jeho samostatnost usilovalo zhruba 70 procent obyvatel ekonomicky dosud nejúspěšnější části země?