Politici přehlížejí vědecké výzkumy, které se jim nehodí

O financích do veřejné sféry často rozhodují neumětelé, jejichž zájmem je peníze hlavně „odklonit“, říká architekt a urbanista Martin Říha.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Politici a jim podřízení úředníci nehledí na výsledky vědeckých výzkumů a místo veřejných zájmů hájí spíše zájmy politických stran a různých na ně napojených skupin. Myslí si to architekt a urbanista Martin Říha, podle něhož jsou informace, které vědci přinášejí, politikům často na obtíž. Ukazují totiž, jak se věci skutečně mají a jaké dopady mohou mít krátkozraká politická rozhodnutí na životní prostředí nebo zdraví obyvatel.

Říha ví, o čem mluví – sám s vědci úzce spolupracoval od devadesátých let, kdy vykonával funkci náměstka ministra životního prostředí. Od té doby však podle něho spolupráce vědy a politiky upadá. Ve státní správě často působí lidé, kteří jsou vším možným jen ne odborníky na svou agendu.

„Tam, kde ministrem financí je vystudovaný chemik, ministrem životního prostředí může být vystudovaný publicista, ministrem průmyslu a obchodu lékař, ministryní kultury vychovatelka či družinářka, ministrem zemědělství hasič, tam to podle toho také vypadá,“ říká v rozhovoru pro ČESKOU POZICI Říha, kterého kvůli jeho zkušenostem z fungování veřejné správy občas samotní vědci žádají o oponenturu svých výstupů z hlediska využitelnosti v praxi.

Obecné blaho jde stranou

ČESKÁ POZICE: Dlouhodobě kritizujete úroveň spolupráce politiků a vědců. Politici podle vás na výsledky vědeckých bádání příliš nehledí. Proč by vlastně měli?

ŘÍHA: Žádný politik nebo úředník si nemůže myslet, že ví lépe než vědci sami, co může přispět ke zvýšení prestiže či konkurenceschopnosti našeho hospodářství. Musí se do určité míry spolehnout na vnitřní hnací síly vědy a výzkumu, pokud ovšem nejde o cílené zadání přímo z výroby pro aplikovaný a technologický výzkum. Věda a výzkum ve svých výstupech nabízejí nové náhledy na svět, na jeho problémy, často i návody k jejich možnému řešení, dokonce ve variantách. Ale dost často tyto výstupy namísto praxe končí v zásuvkách úředníků či politiků, kteří je neumějí nebo nechtějí aplikovat, protože sledují jiné zájmy než skutečný pokrok a obecné blaho.

ČESKÁ POZICE: Co dělají vědci pro to, aby výsledky jejich práce byly více vidět?

„Dnes se více honoruje loajalita k politické straně, k nadřízeným – aby dotyčný nevzbudil dojem, že může politicky dosazenému šéfovi přerůst přes hlavu“ŘÍHA: Nabízejí politikům a úředníkům témata, která na základě studia stavu a vývoje v zemi a ve společnosti považují za aktuálně důležitá. Ať už publikováním výsledků v odborné i obecné literatuře, v různých projektech nabízených resortům, přes Grantovou agenturu ČR, nebo v reakcích na výzvy z decizní sféry. Nejlepší propagací je, když najdou realizátora svých výstupů a ty se osvědčí v praxi viditelnými výsledky. To ovšem vyžaduje právě osvícenost na straně politiků, úředníků, ale třeba i soukromých podnikatelských subjektů, schopných číst a ochotných výstupy dotáhnout do praktické aplikace – nového uspořádání věcí v ekonomické nebo sociální oblasti, nové technologie a podobně.

Obávám se, že takových hlav ve správě věcí veřejných ani v podnikatelské sféře zatím moc nemáme. Vyžaduje to smysl pro odpovědnost, celoživotní studium, představivost a určitou odvahu samostatného myšlení. Dnes se ovšem více honoruje loajalita k politické straně, k nadřízeným, „nevyčnívání“, aby dotyčný nevzbudil dojem, že může politicky dosazenému šéfovi-neodborníkovi „přerůst přes hlavu“.

ČESKÁ POZICE: Lze politikům vyčítat loajalitu vůči stranám? Byli za ně přece zvoleni?

ŘÍHA: Volná soutěž demokratických politických stran, jak je v Ústavě definován náš politický systém, může fungovat jen tam, kde jsou samy politické strany vnitřně demokratické a jejich členstvo spojuje dlouhodobá společná idea fungování společnosti. Takové strany navrhují do veřejných funkcí lidi morálně pevné a odborně zdatné, ne zneuživatele moci. Strany také nejsou cílem, ale prostředkem k ucházení se o čest spravovat dočasně věci veřejné, nikoliv k parazitování na veřejné moci a správě, veřejných rozpočtech a penězovodech. Tak to ale u nás zjevně nefunguje.

Loajalita vítězí nad odborností a čistým štítem tak, že racionální financování vědy a výzkumu i využívání jejich výsledků v koncepční a rozhodovací praxi přinejmenším značně deformuje, a někde dokonce vylučuje.

O vědecké výstupy není zájem

ČESKÁ POZICE: Jste stále v kontaktu například s vědci z Akademie věd. Jsou stejného názoru jako vy?

ŘÍHA: Musel byste se zeptat jich, ale myslím, že ano. Například ve středu 24. dubna se na pozvání Komise životního prostředí Akademie věd ČR (AV ČR) uskutečnil v Praze odborný seminář na téma Úloha vědy v rozhodovacím procesu ochrany životního prostředí. Vystoupila zde řada odborníků, například profesor Bedřich Moldan s historickým přehledem o uplatňování výsledků vědy v ochraně životního prostředí od roku 1990 dodnes nebo MUDr. Radim Šrám z Ústavu experimentální medicíny AV ČR se zprávou o (ne)využívání poznatků o vlivu znečištění ovzduší na zdravotní stav populace a mnoho dalších odborníků. Téměř ve všech těchto vystoupeních se jako červená nit táhl stesk vystupujících, že na rozdíl od počátku těsně polistopadových devadesátých let minulého století není o jejich výsledky u politiků a v decizní sféře žádoucí zájem a rozhodovací procesy jdou úplně jinými cestami. Ke škodě výsledků.

ČESKÁ POZICE: Předpokládám, že mezi politiky o seminář příliš velký zájem nebyl.

ŘÍHA: Většinu přítomných jsem neznal, a proto to nemohu úplně s jistotou říci. Na to, o jak závažné téma šlo, skutečně zarazila nízká účast a téměř úplná absence lidí z decizní sféry – těch, kteří rozhodují o veřejných prostředcích na vědu a výzkum, o žádoucích tématech hrazených z nich, ale i o využití výsledků vědy a výzkumu v koncepční a rozhodovací praxi úřadů.

ČESKÁ POZICE: Konference a semináře jsou důležité, nicméně často slouží zejména k výměně zkušeností mezi samotnými vědci. Jak se o výsledcích vědy mají politici dozvědět?

„Mnozí vysocí státní či krajští politici se do vědeckých rad nechají najmenovat, a tím to pro ně končí“ŘÍHA: Ale oni politiky a úředníky na tyto konference a semináře zvou také, pracují často jako členové poradních orgánů exekutivy, například ve vědeckých radách ministerstev, ve vládní Radě pro vědu a výzkum nebo v Radě pro udržitelný rozvoj. Jenže ty nejsou svolávány buď vůbec, nebo jen sporadicky a formálně. Mnozí vysocí státní či krajští politici se tam nechají najmenovat, a tím to končí, nikdy je tam nevidíte, v nejlepším případě za sebe pošlou nějakého subalterního úředníka, který nesmí nic rozhodnout ani iniciovat, takže tyto poradní orgány vlády nefungují, jak by měly. Při úrovni mnohých dnešních politiků se ani nelze divit, protože by se na takových fórech při jakémkoli improvizovaném, předem nepřipraveném vystoupení ztrapnili.

ČESKÁ POZICE: Musí podle vás být politik také odborníkem?

ŘÍHA: Jsem přesvědčen, že ministři, předsedové výborů v Poslanecké sněmovně a v Senátu, předsedové dalších ústředních správních úřadů a organizací řízených resorty mají být odborníky v oboru, který řídí. A pokud nemohou být odborníky na všechno, co má jejich úřad v kompetenci, pak je jejich odpovědností najít nejlepší dostupné odborníky na funkce náměstků a ředitelů sekcí, ředitelů odborů a vedoucích oddělení a nechat je pracovat bez rušivých diletantských zásahů, motivovaných nikoliv veřejnými zájmy, ale jinak.

Takoví úředníci nejen vědí, co je aktuálně v oboru třeba dělat, ale i co potřebují od kapacit vědy a výzkumu, co jim zadat, na co vyčlenit a kolik prostředků z veřejných rozpočtů. Také se snáze domluví mezi ministerstvy o spolupráci a případném spolufinancování, spojení kapacit potřebných pracovišť a podobně bez stranických řevnivostí a žárlení na úspěch druhého. Často to tak, bohužel, nebývá.

Někteří politici jsou navíc přesvědčení, že se svěřeným mandátem z voleb nebo jmenováním se jim náhle dostalo i potřebné kvalifikace pro výkon jakékoliv funkce, i mimo svůj obor. Tam, kde je ministrem financí vystudovaný chemik, ministrem životního prostředí může být vystudovaný publicista, ministrem průmyslu a obchodu lékař, ministryní kultury vychovatelka či družinářka, ministrem zemědělství hasič, tam to podle toho také vypadá.

Ministerstvo k ničemu

ČESKÁ POZICE: Vláda ale přece má odborné orgány pro vědu.

ŘÍHA: To ano, ale i ty jsou postižené resortismem, neschopností překonat kompetenční bariéry a spory, využívat kapacity vědy a výzkumu podle komplexního, celospolečensky orientovaného programu a skutečně systémově tak, aby byly využitelné pro výkony státní správy v zájmu dlouhodobě udržitelného vývoje a v jeho součásti – ochraně životního prostředí. Jenže pojem „udržitelný rozvoj“, ačkoliv má přesnou definici, zneužívá kdekdo k odůvodnění výdajů, které s původním významem tohoto pojmu nemají nic společného a spíše ilustrují snahu po dlouhodobě fungujících penězovodech do soukromé sféry, aniž se za to sféře veřejné dostane jakéhokoli pozitiva ve výsledcích takového „investování“.

ČESKÁ POZICE: To je poměrně vážné obvinění. Můžete uvést nějaký příklad, při kterém podle vás neodbornost, stranickost a klientelismus negativně dopadly na životy obyvatel?

„Pojem udržitelný rozvoj zneužívá kdekdo k odůvodnění výdajů, které spíše ilustrují snahu po dlouhodobě fungujících penězovodech do soukromé sféry“ŘÍHA: Příkladů je nesčetně. Reagují-li například funkcionáři města Ostravy a Moravskoslezského kraje na varovné, exaktními metodami prokázané poškozování zdraví dětí a jejich genetické výbavy způsobované znečištěním ovzduší, nikoliv tím, aby využili všech zákonných možností ke zlepšení situace jednáním a tlakem na hlavní znečišťovatele, ale podáním žaloby pro šíření poplašné zprávy na lékaře, kteří na to upozorňují, pak se od konce osmdesátých let 20. století nic nenaučili. Jsou na tom mentálně hůře, než byli tehdejší komunističtí funkcionáři v Severočeském kraji.

Reaguje-li ministr životního prostředí na data o znečištění ovzduší na Ostravsku a Karvinsku jen líbivými řečmi, že se bude jejich problémy zabývat, se snahou uchlácholit tamní funkcionáře a obyvatele, ale není-li schopný ve spolupráci s ministrem zdravotnictví a krajem finančně zajistit účinné pokračování a zdokonalení monitoringu kvality ovzduší, zdravotního stavu populace a hledat nástroje pro cílený zásah k řešení příčin, nikoliv jen následků stavu a trendů v území, jako to učinil v devadesátých letech v Severočeském kraji Program ozdravění životního prostředí a navazující takzvaný „Program Teplice“, a to i ve spolupráci s Polskem, je Moravanům a Slezanům ministerstvo k ničemu.

Není všechno špatně, ale...

ČESKÁ POZICE: Dá se ale nalézt i mnoho pozitivních příkladů. Jen namátkou lze zmínit továrny či spalovny odpadu, které dnes podléhají přísným kontrolám emisí, vozy musejí splňovat Euro normy. I to jsou výsledky vědy aplikované do života...

ŘÍHA: Netvrdím, že všechno je u nás špatné a výsledky vědy se neuplatňují vůbec. Ve vámi zmíněných příkladech je to však více tlakem zvenčí, od orgánů Evropské unie, než výsledkem uplatňování výsledků vlastní vědy a výzkumu.

A když už mluvíme o odpadech a o sanaci starých ekologických škod, máme tu i odstrašující příklady nefungování dobrých vztahů a přenášení výsledků vědy do praxe, například neuvěřitelný způsob sanace lagun bývalého podniku Ostramo v Ostravě. To čarování na místě nadále obtěžující okolí, převoz směsi na meziskládku u Litvínova a pak znovu do cementárny v Čížkovicích ke spálení, to je tedy síla. Přitom vědecko-výzkumných kapacit včetně vysokých škol příslušného zaměření k inteligentnímu řešení je v ČR dost. Jen je využít a nesnažit se řešení ošulit nebo přenést jinam.

ČESKÁ POZICE: Vy jste ve veřejné sféře působil v devadesátých letech coby náměstek tří ministrů životního prostředí. Co se od té doby v jejím vztahu k vědě a výzkumu změnilo?

ŘÍHA: Nastupoval jsem v roce 1990 jako náměstek ministra životního prostředí RNDr. Bedřicha Moldana, CSc. To byl tenkrát a je dodnes pan vědec, nikoliv politická loutka. Také nás náměstky si vybral podle odborné pověsti z předchozích působišť, totéž platilo o ředitelích odborů a oddělení. Bylo to šťastné období, kdy politické vlivy byly dočasně potlačeny, což lze připsat k dobru i předsedovi české vlády JUDr. Petru Pithartovi a předsedkyni České národní rady JUDr. Dagmar Burešové. Trvalo to i za působení Ing. Ivana Dejmala ve funkci ministra, ale skončilo po rozdělení ČSFR a nástupu premiéra Václava Klause.

„Třetí ministr životního prostředí Ing. František Benda už byl jen politická loutka využitá k demontáži mnohých kompetencí MŽP“Třetí ministr životního prostředí Ing. František Benda už byl jen politická loutka, využitá k demontáži mnohých kompetencí ministerstva životního prostředí (MŽP) a jejich převodu zpět k „výrobním resortům“, ať už šlo o geologii a surovinovou politiku, vodní a lesní hospodářství nebo o územní plánování a stavební řád. Brzy se jemu a jeho nástupcům podařilo některé výzkumné a projektové organizace zrušit a jejich majetky rozprodat nebo rozkrást, ačkoliv dnes kapacity s jejich zaměřením a odbornou erudicí zjevně chybějí a jsou suplovány zakázkami u pochybných organizací s drahými, přitom ale povrchními a v praxi nepoužitelnými výstupy, zatímco mnohé užitečné práce jiných leží někde v šuplících. Kam to postupně vedlo, jsem již naznačil.

ČESKÁ POZICE: Proč samotní vědci proti tomuto systému nijak výrazně neprotestují?

ŘÍHA: Strach z utažení i těch nedostatečných toků peněz do jejich institucí jim to nedovoluje otevřeně říci. Mohli by skončit – rozhodnutím právě těch neumětelů, kteří mají bohužel moc o financích do veřejné sféry rozhodovat, ačkoliv myslí především na své soukromé a skupinové zájmy a na cesty, jak veřejné prostředky tímto směrem „odklonit“.

Šumava jako příklad zákopové války

ČESKÁ POZICE: Jak by tedy symbióza vědy a politiky podle vás měla vypadat?

ŘÍHA: Odpovědností politiků a úředníků je vyhradit dostatek prostředků pro vědu a výzkum i pro další odborné instituce ve veřejných rozpočtech, umět formulovat společenskou objednávku, co pro kvalitní výkon státní moci a správy potřebují, a výsledky pak skutečně inteligentně využívat ke zkvalitnění strategického i územního plánování a rozhodování.

Pracovníci vědy a výzkumu, zejména výzkumu základního, se naopak snaží překračovat meze dosavadního vědění, objevovat nové možnosti lidstva při zachování a rozumnému užívání darů přírody, objevovat skryté vazby a souvislosti, které pokud narušíme, ohrozíme křehký planetární ekosystém, lidskou existenci, a tím i sami sebe. Musejí být svobodnější a kreativnější než politici a úředníci. Ti jim kromě existenční jistoty musejí poskytnout i důvěru a prostor pro bádání. Mnohé vědecké objevy a využitelné výsledky výzkumu vznikly jako původně nezamýšlené vedlejší výsledky práce na něčem jiném nebo zcela náhodně.

ČESKÁ POZICE: Zkusme to ukázat na příkladu ze současnosti. Ministr životního prostředí Tomáš Chalupa nedávno představil nový zákon o Šumavě. Ekologičtí aktivisté dlouhodobě tvrdí, že tento zákon umožní ničení přírody, Chalupa tvrdí opak. Kde je tedy pravda a jak by věda mohla pomoci k objektivnímu vyřešení tohoto rozporu?

ŘÍHA: To jste zrovna vybral příklad, který dobře ilustruje právě onu resortní roztříštěnost pohledů a neschopnost se domluvit na společných zájmech různých táborů; a také hluboké přesvědčení politiků, že vyvstane-li nějaký problém, je třeba k němu napsat nový zákon. Pokud se lesníci, přírodovědci, ekologové, místní obyvatelé a obce, podnikatelé v cestovním ruchu a rekreaci zakopou v nesmiřitelných pozicích a vedou spolu zákopovou válku, nejsou schopní si vzájemně naslouchat a vnímat, co partner říká a proč to říká, pokud nikdo není ochotný hledat všestranně přijatelný kompromis o funkčním i prostorovém uspořádání území a zájmů v něm přijetím společně dohodnutých pravidel chování i za cenu ústupků, potud nebude mít úspěch žádný „sólový“ výkřik.

Kouzlo kompromisu na Šumavě spočívá v diferencovaném pohledu na dílčí součásti území podle místních podmínek a zájmů. Kdo se snaží celou Šumavu „narazit na jedno kopyto“, úspěchu se nedočká. Vidím naději v nové inteligentně dohodnuté zónaci národního parku a ve stanovení odlišných, ale dlouhodobě platných pravidel a regulací lidské činnosti pro nově stanovené zóny a jejich vývoj v čase, včetně postupného rozšiřování I. zóny, ovšem v řádu desítek let, ne nějak překotně a za cenu zbytečných ztrát na mimoprodukčních – ekologických – funkcích lesů. To bohužel návrh zákona o Národním parku Šumava z pera MŽP, ale ani konkurenční návrh Plzeňského kraje zatím nesplňují.

ČESKÁ POZICE: Poskytuje věda skutečně objektivní poznání o světě? Existují i názory, že každá ideologie může mít svou vědu. Příkladem mohou být stovky protiřečících si vědeckých studií na téma globální změny klimatu. Thomas Kuhn hovořil dokonce o paradigmatu, určitém přístupu k řešení problémů, který je v tu chvíli vlastní určitému společenství odborníků. Jiní odborníci však mohou mít jiné paradigma.

ŘÍHA: V přírodních vědách, v matematice, fyzice, chemii, biologii není a nemůže být více „pravd“, jako tomu může být v politice, ekonomii nebo v sociálních vědách. Bez ohledu na ideologie. Proto i přístup k možnostem a limitům našeho státního území, k našemu přírodnímu bohatství, by neměl být ideologický a měnící se s každou novou vládní garniturou.

Měli bychom být schopní se shodnout na některých danostech našeho území a na racionálním využití jeho zdrojů, abychom neochudili zděděné přírodní ani lidmi vytvořené hodnoty, nechovali se, jako bychom měli vše spotřebovat pro sebe a zachovali je nebo zmnožili pro naše děti a vnuky. Pokud by takový závazek na sebe vzali politici i úředníci, občané i podnikatelé, pokud bychom dokázali využívat plodů vědy a výzkumu právě k tomuto cíli, udělali bychom víc, než předvádíme při současné invaliditě vládnutí a politickém hašteření o kořist. Pak bychom snad konečně vstoupili do civilizované společnosti 21. století. K tomu nám ještě mnohé chybí.

Ing. arch. Martin Říha

Od roku 1990 vykonával funkci náměstka životního prostředí, později pracoval jako náměstek v Terplanu – Státním ústavu pro územní plánování Praha. V roce 2000 byl opět přijat na MŽP jako ředitel odboru posuzování vlivů na životní prostředí. Od roku 2004 do svého odchodu do důchodu v roce 2011 působil v Útvaru rozvoje hlavního města Prahy.  Je členem vědecké rady Krkonošského národního parku a v minulosti byl také místopředsedou Společnosti pro trvale udržitelný život. V červnu 2011 se stal držitelem Ceny Josefa Vavrouška a je autorem několika publikací na téma životního prostředí.

deki Supervědecký web ve stylu JPP. 9:18 11.5.2013

Počet příspěvků: 26, poslední 12.5.2013 07:51 Zobrazuji posledních 26 příspěvků.