Na článek Milana Zeleného Strany přestaly být hybnou silou demokracie, který ČESKÁ POZICE publikovala v polovině srpna, a východiska v něm naznačená reaguje čtenář Tomáš Klepal.
- Čekání na to, až budou voliči volit rozumně, až budou racionálně vyhodnocovat plusy a minusy a budou schopni tolerantně a sebekriticky respektovat jiné názory (na rozdíl od bojujících fans dvou fotbalových táborů), až vyzrají, až budou lidé „uvědomělí“... To vše je utopie. Náš politický systém je založený na celostátních volbách, což je masová záležitost. A masy se zkrátka chovají podle jiných pravidel než skupiny jednotlivců.
- Podobně problematické je spoléhání se na regionální „nezávislé“ osobnosti. Pomiňme nyní otázku, kdo v sobě slučuje takové vlastnosti, aby byl současně odborně erudovaný a zároveň ochotný věnovat významnou část svých životních aktivit „službě společnosti“ bez významného osobního profitu. I když připustíme, že takoví lidé mezi námi existují, nepovažuji za reálné, že by je mohli voliči rozpoznat. Ani o lidech v okolí svého bydliště nemám dost informací, abych mohl vyhodnotit, zda by byli vhodnými kandidáty. Na krajské úrovni to už vůbec nepřichází v úvahu. Komunity, ve kterých se pohybuji a ve kterých se s ostatními znám lépe, nejsou členěny regionálně.
Neodvádět pozornost od reality
Neznám jednoduché řešení. Jsem přesvědčen, že je třeba respektovat skutečnost takovou, jaká je. Podstatou demokratického systému nemůže být myšlenka, že ideální zástupci lidu budou na základě svého nejlepšího svědomí řídit společnost ke všeobecnému blahu. Počítejme s tím, že v systému vždy budou lidé, kteří se z různých osobních důvodů snaží politicky realizovat a profitovat z toho.
Jsou v něm také politické strany, které jsou poplatné ve zmíněném článku profesora Zeleného pěkně popsaným principům nadřazení úsilí o vlastní přežití nad obecným prospěchem. Systém by nám ovšem měl zaručovat, že jejich činnost musí být kontrolována a korigována tak, aby současně více či méně (raději více) korelovala s představami voličů. Cíle jednotlivých článků nemusejí být vždy stejné. Důležité je, aby byly naplněny alespoň z významné části na obou stranách. Nechci shazovat pokusy o nalezení systému v zásadě nového a lepšího, jenom by tento sen neměl odvést naši pozornost od reality.
Podstatou demokracie nemůže být myšlenka, že ideální zástupci lidu budou na základě svého nejlepšího svědomí řídit společnost ke všeobecnému blahuKdyž jsem kritizoval upínání se k vyzrálým a uvědomělým voličům, měl jsem tím na mysli především omezený pohled na problém pouze z hlediska volebního systému. Naopak obecně věřím, že určitá změna společenské vyspělosti a kulturní úrovně v delším časovém horizontu možná je.
Pokud lidé běžně tolerují menší morální prohřešky (u sebe a u svých blízkých) – například drobnější formy korupce, nerespektování soukromého vlastnictví nebo různé formy osobní netolerance –, nemohou se divit, že lidé, kteří mají větší příležitosti k větším prohřeškům vyváženým větším osobním prospěchem, se chovají obdobně. Jsem přesvědčen, že v tomto směru se společnost může pomalu posouvat, a to oběma směry. Také jsem přesvědčen, že na této úrovni existují rozdíly mezi různými zeměmi a že toto stojí v pozadí úspěchu zemí, u kterých nám připadá, že demokratický systém v nich funguje lépe než u nás.
Proces změny je velmi pomalý
Od demokratického systému nemůžeme očekávat, že je to systém ideální, všeobecně spravedlivý a optimální vzhledem k celkové prosperitě země i k dílčím osobním preferencím. Většinová volba neznamená volbu nejlepší. Pokud by většinová volba odpovídala schopnostem vyhodnocení situace průměrným voličem, tak statisticky vzato pro polovinu voličů je to horší volba, než jakou by učinili individuálně. S tím není lehké se smířit. Tento nedostatek je částečně tlumen tím, že systém je zastupitelský.
Stále se však musíme smířit s faktem, že významná část voličů bude mít i při volbě svých zástupců sklon řídit se zjednodušenými argumenty, bude snáze manipulovatelná a nebude schopna vyhodnocovat věci v širším kontextu. Vyplývá z toho, že nestačí jen apel na zodpovědný a hluboce promyšlený přístup k volbám. Jedinou cestou je výše zmíněný posun ve společenské kultuře.Nemělo by platit, že co není zákonem zakázáno, je automaticky v pořádku
Obecně jednotliví lidé musejí být citlivější k etickým otázkám. Na straně voličů se to promítne, byť jenom mírně, při jejich volbě a veřejném tlaku. Musí se to promítnout v přístupu zástupců médií, ale také ostatních přirozených názorových lídrů, kteří nakonec nejvíce ovlivňují pasivnější zbytek společnosti. Na straně volených zástupců se to musí promítnout v jejich vlastní zpětné vazbě. Nemůže platit, že co není zákonem zakázáno, je automaticky v pořádku. Je až strašidelné, když podobně míněné výroky zaznívají bez větší odezvy z úst nejvyšších politických představitelů.
To vše je samozřejmě proces velmi pomalý a jednotlivec má jen velmi omezenou možnost, jak ho ve větší míře ovlivnit. Obávám se, že jiná cesta ovšem není.
Vytváření nových komunit
Poslední poznámka se přeci jen týká určité systémové změny. Není to konkrétní nápad, jak věci okamžitě měnit. Je to jen postřeh společenských změn, které se v poslední době dějí a které by jednou nějakým způsobem měly být reflektovány i ve volebním systému. Jedná se o již zmíněné vytváření různých komunit. Větší společnost se vždy dělí na menší fragmenty. Kromě faktoru bohatství, který ovšem chceme v demokratickém systému záměrně upozaďovat, byla vždy jedním z nejdůležitějších atributů regionální příslušnost.
Právě význam tohoto hlediska (které je v našem volebním systému zahrnuto) se v poslední době značně snižuje. S novou generací komunikující převážně nepřímo přes počítače, telefony a jejich různé technické nástupce můžeme očekávat ještě další posun. Komunity se dnes tvoří nejvíce na základě profese a na základě zájmů. V těchto skupinách máme možnost lidi lépe poznat a také lépe posuzovat a vyhodnocovat otázky, které jsou pro nás významné a chceme je zohlednit při volbě zástupců do parlamentu. Je otázkou, jak by mohl volební systém lépe postihovat tyto nové skutečnosti.