Lidovky.cz

Polemika: České uhelné teplárenství zlikvidované nebude

Evropa

  4:59

Kampaň zaměstnanců plynárenského průmyslu, jež žádá „konečné řešení“ teplárenské otázky, je pozitivním důkazem významu teplárenství.

foto: ©Česká poziceČeská pozice

Kampaň, jejíž protagonisté rekrutující se z řad současných či bývalých zaměstnanců plynárenského průmyslu ostentativně požadují „konečné řešení“ teplárenské otázky, se v českých médiích odehrává nejméně rok. Články se až překvapivě podobají jeden druhému. A v duchu goebbelsovského hesla o stokrát opakované lži omílají do omrzení stále stejné schéma. V naději, že veřejnost plynové propagandě nakonec přece jen uvěří.

Asi nejdále však zatím zašel pan Ludvík. Jeho článek na ČESKÉ POZICI vychází z nejlepších českých tradic propagandistického kydání hnoje. A pojem „terminální pozice českého teplárenství“ by mu musel závidět i George Orwell.

Nemám nic proti stavovské hrdosti a potřebě propagovat svůj obor. To, co však plynárenští kolegové v minulých měsících předvádějí, nemá s elementární slušností a kolegialitou energetiků nic společného. A je třeba na to reagovat. Tato kampaň je však pozitivním svědectvím o významu teplárenství. Očerňování holubářů nebo chovatelů nutrií (aniž bych proti nim cokoli měl) by nejspíš nestálo za tolik námahy.

Komunistické reziduum

Projděme si nejprve dnes již dlouhodobě ustálené a praxí ověřené schéma, které vykrystalizovalo do nového literárního útvaru s pracovním názvem „standardní plynová agitka“. V první řadě je třeba teplárenství důkladně vypálit cejch komunistického divnotvaru, přežitku nebo rovnou rezidua. A to je s poukazem na jeho „unikátnost“ nezbytné odkázat na smetiště dějin za Marxem, Engelsem a dalšími obskurními přízraky z temnot.

V první řadě je třeba teplárenství důkladně vypálit cejch komunistického divnotvaru, přežitku nebo rovnou rezidua

Co na tom, že v době jeho největšího rozvoje v sedmdesátých letech vznikala další infrastrukturní díla, jako jsou dálnice D1, pražské metro nebo tranzitní plynovod Bratrství, která slouží dodnes. A asi je bourat nebudeme. Co na tom, že se rozvinutým teplárenstvím pyšní nejen Dánové, Švédi nebo Finové, ale třeba i sousední Rakušané, a že se ho v bývalém západním Německu usilovně snaží budovat na zelené louce. Co na tom, že prokázalo životaschopnost po změně ekonomických podmínek a dodnes funguje bez dotací a plní kasu nejednoho města i státu.

Plynoví odborníci mají jasno. Je to komunistický neřád a fujtajbl! Pryč s ním! Tomu, že bylo plynárenství v Československu od svého vzniku minimálně do sedmdesátých let založeno na svítiplynu vyráběném z uhlí, než ho odporní bolševici postupně předělali na zemní plyn, přece nebude nikdo věřit!

Ztráty tepla a emise

Pak je třeba se obšírně rozepsat o špatně izolovaných potrubích a katastrofálních ztrátách tepla, které prý platí nebozí spotřebitelé. Co na tom, že se ztráty tepla v horkovodním rozvodu běžně pohybují do deseti procent. A navíc že většinou jde o recyklované teplo z výroby elektřiny, které by jinak přišlo na zmar v chladicích věžích elektráren. Co na tom, že se podle studie poradenské firmy ENA zpracované pro Teplárenské sdružení České republiky při dopravě do ČR ze západní Sibiře bezmála 18 procent vytěženého zemního plynu spotřebuje převážně na pohon kompresorů, které ho ženou pět tisíc kilometrů dlouhou rourou, a na přímé úniky do atmosféry.

Plynová doktrína velí poukázat na několik posledních parních soustav s vyššími ztrátami tepla a tvářit se, že plyn vyvěrá v Lanžhotě. Jak se tam dostal, nemá přece smysl rozebírat. To by občany zbytečně mátlo. A tu vzdálenost si stejně nikdo ani neumí představit. V Lanžhotě se plyn vyskytoval, kam až paměť a plynařské kroniky sahají, vždycky, tedy, ehmm, skoro vždycky… Na obzoru je navíc další mocný zdroj poblíž Hory Svaté Kateřiny, tak pospěšte a zvěstujte tu šťastnou novinu všem!

Co na tom, že emise uhelných tepláren budou po aplikaci přísných ekologických norem během několika let velmi blízko těm oficiálním plynovým

Dalším oblíbeným evergreenem jsou nízké emise znečišťujících látek související s pálením plynu, prý mnohonásobně nižší ve srovnání s uhlím. Co na tom, že emise lokálních kotlíků nikdo neměří ani nekontroluje a jsou zhusta vypouštěny přímo pod okny bytů. Co na tom, že emise uhelných tepláren budou po aplikaci přísných ekologických norem během několika let velmi blízko těm oficiálním plynovým. Co na tom, že emise jsou v teplárnách vypouštěny řízeným způsobem z vysokých komínů a jejich vliv na skutečnou kvalitu ovzduší ve městech je již dnes zanedbatelný a do budoucna bude ještě několikanásobně snížen. Navíc část uhlí nepochybně nahradí obnovitelné zdroje a zcela bezemisní teplo z jaderných elektráren.

Zářné zítřky plynové nirvány

Zemní plyn je v emisích jednička. A aby to lépe vyniklo, tak jej pro jistotu porovnáme s pálením lignitu v kamnech naší babičky. O tom, že jeho hlavní složka – metan – je podle údajů Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu tvrdým skleníkovým plynem s až 72krát silnějšími účinky než oxid uhličitý, samozřejmě nesmí padnout ani zmínka. To přece nemůže být u nejčistšího fosilního paliva možné!

Závěrem je nezbytné vyzvednout zářné zítřky plynové nirvány, ke které neochvějně směřuje s odhodlaným úsměvem na rtech celá Evropa. A ČR by samozřejmě v žádném případě neměla zůstat pozadu. Pokrok přece zastavit nelze! Už žádné zajetí teplárnou, ale naprostá svoboda a možnost volby dodavatele plynu!

Co na tom, že víc než třetinový podíl zemního plynu na hrubé domácí spotřebě energie mají v Evropské unii pouze čtyři státy – Velká Británie, Nizozemsko, Maďarsko a Itálie. A z nich pouze Itálie není jeho významným producentem. Co na tom, že v podmínkách střední Evropy hrozí po vypršení kontraktu na norský plyn naprostá závislost na ruském plynu, který budou naivním odběratelům prodávat desítky nejrůznějších obchodníků za jednotnou cenu stanovenou v Petěrburgu. Co na tom, že v teplárenské soustavě není problém využít několik různých zdrojů energie, a tím výrazně zvýšit bezpečnost dodávek a omezit závislost na dovozu.

„Prosím vás, kdo by se dneska zabýval závislostí na dovozu. Musíme být odvážní, odhodit předsudky a konečně následovat evropské trendy,“ hřímá plynový guru.

Vysoká hra o peněženky občanů

Bylo by to všechno až groteskní, kdyby se tu ve skutečnosti nehrála vysoká hra o peněženky občanů. V banku je poměrně hodně, desítky miliard korun ročně. To by totiž byla cena za náhradu uhlí v teplárenství plynem. Navíc většina těchto miliard by každoročně nenávratně odplynula do zahraničí. Pokud by měla být udržena ekonomická rovnováha, musela by ČR něco jiného vyvézt. A je velkou otázkou co.

I kdyby Česká plynárenská unie vydala sborník plynových pohádek knižně a případně je nechala i zhudebnit přední hvězdou pop music, těžko dosáhnou popularity Harryho Pottera, aby se staly významným vývozním artiklem. Pokud nic nevyvezeme, budeme muset omezit dovoz jiných užitečných věcí – například spotřebního zboží, nábytku či zahraničních dovolených. To by samozřejmě zařídila neviditelná ruka trhu přes klesající korunu a obecnou mizérii vyplývající z řešení rozsáhlého výpadku daňových příjmů zvyšováním daní nebo osekáváním výdajů – nejlépe obojího.

Proč vlastně české teplárenství založené na domácím hnědém a černém uhlí tolik vadí?

Ušetřené miliardy

To je otázka, kterou je velmi užitečné si položit a také na ni odpovědět. Především je třeba vidět, že spotřeba plynu v ČR dlouhodobě klesá již od začátku století. Na vině je samozřejmě jeho vysoká cena, která přinutila odběratele šetřit, anebo přecházet na jiná levnější paliva. To se týká jak domácností, tak průmyslových podniků a tepláren.

Euforii druhé poloviny devadesátých let minulého století, kdy byl plyn pro tuzemské odběratele masivně dotován z poplatků za tranzit do západní Evropy a za peníze daňových poplatníků se prováděla plošná plynofikace, vystřídalo plynové vystřízlivění, kdy mnoho zákazníků svého rozhodnutí litovala. Pro řadu z nich však již nebylo cesty zpět.

Z plynové pasti mohou většinou uniknout nejsnáze právě teplárny. A to také řada z nich udělala. Každý rok se přepojují desítky blokových plynových kotelen na centrální rozvody tepla vyráběného z uhlí nebo biomasy – z nedávné doby jmenujme například Bohumín, Lovosice, Třebíč či oblast Petrovic přepojenou na Pražskou teplárenskou soustavu. Jen tato soustava, v jejímž rámci je dodáváno teplo vyrobené z hnědého uhlí v bývalé elektrárně Mělník I dnes již do celé pravobřežní části Prahy, ušetří ročně stovky milionů kubíků plynu. To znamená miliardy korun za jeho dovoz.

Cudné mlčení

Do budoucna je možné počítat i s využitím tepla z výroby elektřiny v jaderných elektrárnách. Rozjede se energetické využití komunálního odpadu. Naopak domácnost s plynovým kotlíkem ve městě prakticky žádné alternativy nemá, a i kdyby šel plyn na trojnásobek, tak jej bude muset platit. A to je, oč tu běží.

Evropská legislativa preferující zemní plyn v lokálním vytápění je sice pro české teplárenství do budoucna značným problémem, ale smrtící ránu mu může zasadit pouze domácí politická reprezentace

Domácnosti a další maloodběratelé jsou na rozdíl od nespolehlivých tepláren dlouhodobě spolehlivě zajatými zákazníky. Navíc je zřejmé, že bude-li jednou soustava zásobování teplem zlikvidována, bude nesmírně obtížné ji znovu vybudovat a bude to trvat desítky let. Proto je teplárenská kůže tak cenná a pro její získání se vyplatí leccos podniknout. Jenomže příslovečný teplárenský medvěd zatím ještě stále běhá po lese, i když plynaři nepokrytě doufají, že se již brzy chytí do bruselských želez.

Nestydí se přitom cynicky a licoměrně žvanit o rovných podmínkách, které prý konečně přinese sjednocení sazby DPH, a o uměle protěžovaném teplárenství, jež „stojí a padá s výjimkami“. O jednostranném uvalení uhlíkové daně v podobě nákupu emisních povolenek na teplárny, osvobození zemního plynu spotřebovaného v domácnostech a domovních kotelnách od takzvané ekologické daně a o poplatcích za znečišťování ovzduší, které opět platí pouze velké zdroje (teplárny), však samozřejmě cudně mlčí. Dějiny přece píší vítězové a fair play je dobrá tak leda na olympiádu. A možná ani tam už nikoho nezajímá.

Smrtící rána jen od domácích politiků

Ve skutečnosti však není pozice českého teplárenství ani zdaleka tak beznadějná, jak tvrdí plynová propaganda. Evropská legislativa preferující zemní plyn v lokálním vytápění je sice pro české teplárenství do budoucna značným problémem, ale skutečně smrtící ránu mu může zasadit pouze domácí politická reprezentace. Buď otevřeným tlakem na jeho likvidaci, nebo lhostejností ke vznikající ekonomické diskriminaci ve prospěch lokálního vytápění.

Doufejme, že blamáž s fotovoltaikou byla pro politiky dostatečným mementem a další experiment s likvidací teplárenství nebude mít nikdo chuť realizovat. Troufám si tvrdit, že teplárenský holokaust se v ČR nakonec konat nebude, i když to pár plynových věrozvěstů, kteří ho již nějakou dobu toužebně očekávají, dozajista pořádně namíchne.

Související článek:

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.