Ruské angažmá v současné syrské krizi opakovaně vede k otázce: Co Moskvu motivuje k neoblomné podpoře Asadova režimu? Vysvětlení zaznívá více. Většinou však sklouzávají k popisu sofistikované geopolitické hry, ve které proti sobě stojí protichůdné zájmy tří velmocí a několika středně velkých států, jež se následně neutralizují v Organizaci spojených národů.
V úvahách o ruském postoji k Sýrii se obvykle objevuje středomořský přístav Tartús, poslední ruská námořní základna mimo území bývalého Sovětského svazu pronajímaná v rámci dohody o vyrovnání vzájemného dluhu mezi oběma státy. Bližší pohled na tento přístav však jeho význam staví do poněkud odlišného světla. Ruské vojenské námořnictvo využívá pouze malou a mělkou část tartúského přístavního terminálu, která není a v dohledné době nebude schopná přijmout žádnou z větších lodí plujících pod námořní vlajkou Ruska s modrým křížem.
Atmosféra omšelého přístavního mola je na míle vzdálená představě námořní velmoci, která otočíme-li listem kalendáře zpět do roku 1985, vysílá svůj tehdy zbrusu nový bitevní křižník Frunze na „road show“ po třech spřátelených přístavech – angolské Luandě, Adenu a vietnamském Kam Ranu se rtutí v teploměru neklesající pod 25 stupňů Celsia. A s iluzí, že Sovětský svaz vládne hlubokým tropickým mořím. Proč tedy tolik emocí okolo Sýrie?
Ruský heartland
Populárně pojatá geopolitika ruské zahraniční politiky už víc než sto let hovoří o intuitivní touze sestupovat po žebříku rovnoběžek směrem na jih – prorazit z nehostinné kontinentální Eurasie do mírného pásu, kontrolovat a ovládat jih. První akademická formulace tohoto názoru je známá – rok 1904, britský geograf Halford Mackinder a jeho přednáška The Geographical Pivot of History (Geograficky pivotní oblast dějin), v níž formuloval teorii Heartlandu.
Existují v současné době v Ruské federaci nějaké objektivní trendy, které vychylují střelku ruského zahraničně-politického kompasu směrem na jih?
Dvacáté století jeho myšlenky formulované na vrcholu moci britského imperialismu nesčetněkrát kriticky přeformulovalo, podrobilo testu času a nových technologií, které fyzickou vzdálenost sesadily z trůnu hlavní hybné síly geopolitiky. Neexistují však navzdory tomu v současné době v Ruské federaci nějaké objektivní trendy, které vychylují střelku ruského zahraničně-politického kompasu směrem na jih? A pokud ano, nemůžeme právě tady nalézt významné a možná jen instinktivní důvody, proč Rusko natolik významně tíhne v syrském případě k obraně statu quo, který se jinak bránit nedá?
Při příležitosti 100. výročí Mackinderovy teorie se skupina britských geografů z Leicesterské univerzity pokusila nalézt zevrubnou odpověď na otázku, kde se ruský heartland nachází na počátku tohoto tisíciletí. Výsledky jejich zkoumání jsou sice už osm let staré, ale neztrácejí nic ze své aktuálnosti. Závěry se jeví spíš neobjevně, není však od věci si je při pohledu na mapu současného Ruska připomenout.
Ekonomika versus hustota obyvatel
Valnou část výkonu ruské ekonomiky produkují řídce osídlené oblasti, které trpí dlouhodobým trendem úbytku obyvatel a navíc jsou zcela nevhodné k jakékoli formě celoroční kultivace půdy. Nejintenzivněji proto k makroekonomickým výsledkům Ruské federace přispívá takzvaný Západosibiřský ekonomický region, jehož hospodářská produkce je koncentrovaná okolo tjumenských ropných polí.
Oproti regionům s vysokými komoditními cenami stojí federální oblasti vyznačující se nejvyšší hustotou osídlení a přírůstkem obyvatel z celého Ruska
Ten dokonale ztělesňuje minimální diverzifikaci ruské ekonomiky, která postrádá smysluplný rozvojový příběh, pokud nejsou brány v úvahu komoditní exporty. Rusko proto má – nepřekvapivě – za minulých deset let kupříkladu stálý vysoký přebytek komoditních exportů, ale stejně výrazný deficit obchodu se strojírenskými technologiemi.
Oproti regionům plujícím na vlně vysokých komoditních cen stojí federální oblasti vyznačující se, ponecháme-li stranou Moskvu a Petrohrad, nejvyšší hustotou osídlení a přírůstkem obyvatel z celého Ruska. Současně však z hlediska prosperity zůstávají hluboce pod celostátním průměrem. Jde o regiony bez velkých koncernů, s ekonomickou aktivitou malých podniků a retro laděných závodů zapomenutých na konci sedmdesátých let. Patří k nim jižní Povolží, černomořské přímoří a především celá oblast Severokavkazského ekonomického regionu od Rostova na Donu na jih. Stručně řečeno, ta část ruského území, která historicky i během minulých 20 let byla měkkým podbřiškem Ruska.
Hlavní motiv
Rozložení obyvatel uvnitř Ruské federace ukazuje, že využitelné státní území je ve skutečnosti několikanásobně menší než to, které obepínají státní hranice. A co víc, že hustota obyvatel celého obyvatelného jádra Ruska je výrazně vychýlena jižním a jihozápadním směrem.
Zřetelně gravituje k ukrajinským hranicím a ještě výrazněji do kavkazského prostoru mezi Černým a Kaspickým mořem. A přes neuralgickou oblast bývalé sovětské periferie dále na jih – mezi dva usazené státy s hlubokou historickou pamětí, Turecko a Irán a následně do konflikty zmítané Mezopotámie.
Není dramatický nesoulad mezi polohou ekonomického a populačního jádra Ruska sám o sobě hlavním motivem moskevské vlády věnovat zvýšenou pozornost všemu, co se děje na jižním okraji bývalého sovětského impéria?
Modelový příklad – Čečenská republika
Slabým místem Ruska jsou prostory, kde byla putinovská správa po roce 2000 konfrontovaná s potřebou vymyslet a uvést v život novou formu vlastní regionální politiky – imperiální, postimperiální, možná je ale zbytečné pokoušet se hledat objevná slova tam, kde nic nového objevit nemohou. V každém případě však politiky založené na nepřímé vládě, minimalizaci nutnosti přímé vojenské intervence a na outsourcingu kontroly nad vzdorujícím územím místním bossem.
Slabým místem Ruska jsou prostory, kde byla putinovská správa po roce 2000 konfrontovaná s potřebou vymyslet a uvést v život novou formu regionální politikyModelovým příkladem je Čečenská republika a dekorovaný hrdina Ruské federace Ramzan Kadyrov. Tento Putinův muž v Grozném je bývalým vůdcem milice, který se později stal hlavou státu. Nepohybuje se Bašár Asad po podobné trajektorii, jen opačným směrem? Současná hlava státu, která se stane vůdcem milice?
Existují desítky výhrad a paralel, které mohou podobná přirovnání relativizovat, ale nabízí se otázka: Nefunguje ruská zahraniční politika jako ryba ve vodě právě v těch zemích, i když nominálně nezávislých, ve kterých získá možnost pěstovat si postavu „našeho muže v Havaně“? Takového, který na první pohled nemusí mít explicitně s Ruskem nic společného, ale navzdory tomu jedná, anebo je okolnostmi donucen jednat v souladu s ruskými národními zájmy?
Bašár Asad
Oblast východního Středomoří nabízí hned tři politicky významné postavy provázané okolnostmi anebo osobní historií s Ruskem. Každá z nich má v kontextu fungování ruského státu jinou roli a pohybuje se v prostředí vyznačujícím se odlišnou mírou politické otevřenosti. Minimální fyzická vzdálenost oddělující tuto trojici však vyzývá k tomu postavit jednotlivé osoby vedle sebe a každé z nich dopsat specifickou roli.
První takovou osobou je Bašár Asad, jehož Rusové dvanáct let považují za záruku, že se Sýrie nestane zázemím pro sunnitské aktivisty, které po roce 2003 na Blízkém východě rozpohybovala americká intervence do Iráku. Nomádů, pro které je severní Kavkaz blízkým a dobře dosažitelným zázemím, jež mohou začlenit do svých cestovních itinerářů.
Oblast východního Středomoří nabízí tři politicky významné postavy provázané okolnostmi anebo osobní historií s Ruskem
Podle Google Maps je Aleppo vzdálené od Grozného 23 hodin a 6 minut, přestože po nepříliš kvalitních silnicích. Asadův pád je z hlediska Moskvy bezpečnostním vykřičníkem namířeným na severní Kavkaz. Nemluvě o tom, že původní požadavky syrské opozice z jara 2011 by bylo možné přeložit do ruštiny, přepsat na transparenty a letadlem poslat k rozebrání na moskevské letiště Šeremetěvo.
Demetris Christofias a Avigdor Lieberman
Druhou politicky významnou postavou je kyperský prezident Demetris Christofias, jenž byl v roce 2012 postaven před Sofiinu volbu, kterým směrem se obrátit pro finanční zdroje k sanaci kyperského finančnictví zatíženého druhým největším soukromým dluhem v Evropské unii. Není ani tolik podstatné, že je absolventem sovětské univerzity a členem Pokrokové strany pracujícího lidu, ale že jeho malý ostrov je největším „zahraničním“ investorem na území Ruské federace.
Ze všech „zahraničních“ investic do Ruska v roce 2011 pocházelo z Kypru 29 procent. Podmínky finanční pomoci, o které kyperští představitelé v těchto dnech a týdnech diskutují s trojicí Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond, budou směrodatné pro budoucí podobu tepen, jimiž světem obíhá a případně se vrací domů ruský kapitál. Kypr je sice členským státem EU, ale současně se jeho prostřednictvím utváří ekonomická moc v Ruské federaci.
Kypr je sice členským státem EU, ale současně se jeho prostřednictvím utváří ekonomická moc v Ruské federaci
A konečně, ze zcela jiného uhlu, Avigdor Lieberman, současný izraelský ministr zahraničí a šéf strany Jisra’el Bejtejnu. Ta se od svého založení v roce 1999 stala takřka monopolem pro volební hlasy víc než milionové židovské komunity ze zemí bývalého Sovětského svazu. Lieberman je autorem plánů na přesuny židovského a arabského obyvatelstva tam a zpět, u kterých se nelze ubránit dojmu, že čerpají inspiraci z akcí sovětského vedení, které v roce 1944 nechalo masově deportovat komunitu „nespolehlivých“ krymských Tatarů do Uzbekistánu.
Mimochodem, Lieberman označil volby do ruské Státní dumy loni v prosinci za „svobodné a demokratické“. Podle volebních průzkumů disponuje Jisra’el Bejtejnu obvyklou 15procentní podporou a před několika dny se zástupci strany dohodli na vytvoření společné a pravděpodobně vítězné kandidátky pro nadcházející lednové parlamentní volby se stranou Likud. Svět je široký a loď ruského vlivu v něm manévruje různými směry a s různými kapitány – ve Středomoří stejně jako ve střední Evropě.