Poker s Veronikou Kokočevou: Nejhorší je, když neumíte karty „zahodit“

Má v sobě takové napětí, že se stal nezapomenutelnou ozdobou řady slavných filmových scén. A aby také ne: vždyť se jeho prostřednictvím dají vydělat doslova miliony. Přesto ho provází určitá kontroverze: pro jedny je totiž nebezpečným hazardem, pro jiné zase úctyhodnou sportovní disciplínou. Ať je to, jak chce, nejenom na světě, ale i u nás přibývá čím dál víc nadšenců, kterým karetní hra jménem poker zkrátka a dobře uhranula.

Vášnivě ho hrají nejen muži, ale jeho zvláštnímu kouzlu čím dál častěji propadají i ženy. Jednou z nejúspěšnějších současných českých hráček, která dokáže vyhrávat i hojně obsazené pokerové turnaje, je inženýrka ekonomie, čtyřiatřicetiletá Veronika Kokočeva. V srpnu se stala po Ksenii Gritsiukové druhou ženou, která zvítězila v České pokerové tour (záznam finálového boje lze zhlédnout v archivu České televize).

ČESKÁ POZICE: Jak se dá doslova ve vteřině vyhrát třeba půl milionu korun, jako se to vloni povedlo právě vám (na pokerovém seriálu Eureka Poker Tour, který je zaměřen hlavně na hráče ze střední a východní Evropy)?

„Když už jste jednou u finálového stolu a víte, že jste mohl vyhrát rovný milion, tak si tu hlavu přece jen trochu drbete“KOKOČEVA: Taková výhra není věcí jedné vteřiny či nějaké zázračné náhody, ale má to postupnou, docela dramatickou gradaci. Na takovém turnaji se hodinu po hodině postupně probojováváte skrze desítky partií až k samotnému závěru. V banku je poměrně slušná částka a k finálovému stolu se ze čtyř set účastníků posadí už jenom těch nejlepších devět. To už samo o sobě je něco fantastického a je to velký úspěch. Pro profesionála, který jde z turnaje do turnaje a hrou v karty se živí, je výhra něčím jako samozřejmostí. Pro mě jako amatérku je ale výhra i třeba z třetí výherní pozice něco úžasného. Natožpak v takové výši, jako je půl milionu korun. Na druhou stranu, když už ale jste jednou u toho finálového stolu a víte, že jste mohl vyhrát rovný milion, tak si tu hlavu přece jen trochu drbete.

ČESKÁ POZICE: Jak dlouho se pokeru věnujete?

KOKOČEVA: Hraju ho zhruba čtyři roky a dostala jsem se k němu přes svoji profesi účetní (jinak ráda jezdím na vodu a poslouchám rockovou hudbu). Pracovala jsem totiž pro firmu, která vlastní herny a kasina. A tam jsem poprvé viděla, jak někteří mí kolegové náruživě hrají on-line poker na počítači. Protože jsem soutěživý typ, tak jsem to prostě také zkusila a začalo mě to bavit. Jisté potřebné znalosti jsem měla, kdysi jsem ho jako malá holka hrála s kamarády. Po počátečním hraní na internetu jsem chtěla zkusit hru naživo. Hrát mezi lidmi v té atmosféře je přece jen autentičtější. V pokerovém kasinu na Smíchově v Ženských domovech za startovné pouhých dvou set korun to pak všechno vlastně začalo.

ČESKÁ POZICE: Jakým způsobem pokerový turnaj v kasinech probíhá?

KOKOČEVA: Dnes už nevymetám každý den kdejakou hernu, ale vybírám si a účastním se větších turnajů zhruba tak jednou týdně. Pravidelně pak turnajového seriálu Česká pokerová tour. Většinou jsou za nějaké slušnější peníze. Menší turnaje třeba za pět set korun už mě moc nebaví. Zřejmě, jak se říká, s jídlem roste chuť. Nakonec za takových osm tisíc startovného se přeci jen víc snažíte, a určuje to i vaši taktiku. Pokud totiž brzy vypadnu, je to pro mě finanční ztráta. Ono je to ale někdy docela náročné: nejenže tam trávíte třeba i dvanáct hodin často až do rána, ale třeba takové české mistrovství v pokeru trvá třeba i týden. To jsem pak totálně vyčerpaná a na karty se nemůžu ani podívat.

ČESKÁ POZICE: Jaké jsou finanční podmínky?

KOKOČEVA: Turnaj se nehraje jako u normálních hazardních her proti kasinu, ale hráči hrají jenom sami proti sobě. Kasinu se platí jen nízký, třeba dvousetkorunový poplatek (fee) – za to, že kasino turnaj uspořádalo, plus v něm bývá zahrnuto občerstvení pro účastníky zdarma. Jinak se platí hlavně startovné (buy-in), což podle úrovně a prestiže turnaje může dělat od osmi až třeba do sto třiceti tisíc korun, jako třeba při European Poker Tour odehrávající se v hotelu Hilton (hraje se jako seriál v evropských městech od roku 2004, organizátorem je největší internetová herna na světě Poker Stars – pozn. red.). V normálním běžném kasinu pak buy-in může činit třeba pouhé dvě stovky.

Pro příklad: pokud chcete hrát turnaj České pokerové tour, který proběhne 9. ledna, zaplatíte celkem 7900 korun. Z toho fee kasinu činí 400 a buy-in 7500 korun.

Buy-in, neboli startovné, od všech hráčů pak vytvoří prizepool, což je vlastně bank, ze kterého se vyplácejí konečné výhry a o který se bojuje. Ten může dělat i několik milionů, což už je docela slušný „tahák“. Já osobně jsem měla nejúspěšnější předminulou sezonu, kdy jsem asi tak po sto tisících ze všech turnajů dohromady vyhrála asi milion dvě stě tisíc korun.

ČESKÁ POZICE: Je poker hra o štěstí, náhodě, či o pevných nervech a dokonalé přípravě?

„O pokeru se říká, že je to hra neúplné informace, takže si musíte pomáhat, jak jen to jde“KOKOČEVA: Štěstí sice potřebujete – tak jako ostatně skoro ve všem –, přesto musíte jisté úsilí vynaložit, není to prostě jen o tajemné náhodě. Musíte mít zkušenosti tisíce her, dobré znalosti a dokázat si v té hře rychlým úsudkem a postřehem poradit. Někdo tvrdí, že základ úspěchu je svého soupeře dobře odhadnout či prokouknout, já ale na něco takového zase až tak moc nedám. Já hraju spíš takovým instinktivním způsobem, prostě se snažím vycítit, jestli postupuju dobře a hra se mně v posledku vyplatí. Nad hrou musíte vždycky přemýšlet a mít jistý přehled, jinak nemá moc smysl se do ní vůbec pouštět. O pokeru se říká, že je to hra neúplné informace, takže si musíte pomáhat, jak jen to jde.

ČESKÁ POZICE: Jakým způsobem?

KOKOČEVA: Samozřejmě v rámci pravidel. A v tom hraje samozřejmě roli i jistý odhad: jak soupeř hraje a jaké možnosti karetních kombinací jsou vlastně ve hře či mohou nastat. Musíte sledovat, jaká je výška sázek, jaká je jejich struktura v jednotlivých kolech a také jak se hráči při hře chovají. Sedíte prostě s uzavřeným polem osmi hráčů a vy tu hru musíte nějak uchopit s tím, jaké máte karty v ruce k dispozici. Důležitá je také taktika: někdo hraje stylem neustálého přihazování, jiný víc rozmýšlí a je opatrný.

„Musíte sledovat, jaká je výška sázek, jaká je jejich struktura a také jak se hráči při hře chovají“Troufám si tvrdit, že na malé úrovni, tak třeba do tisíce korun za buy-in, žádné zvláštní schopnosti nepotřebujete. Dokonce bych řekla, že pokud se takového turnaje zúčastní dvě stovky hráčů, dobrá polovina nepřišla za penězi ani za nějakým vykalkulovaným dramatem. Jednoduše si přišli zahrát a pobavit se. S ničím moc nekalkulují a jen si užívají atmosféru takového turnaje. Ta má prostě své kouzlo, a je to navíc přátelské setkání, vždyť se téměř se všemi osobně znáte. Takže takový člověk přichází do herny s jednoduchou vizí: Buď to prostě vyjde, nebo nevyjde. Nakonec přijít o tisíc korun není zase až tak mnoho.

ČESKÁ POZICE: Říká se, že v pokeru hraje velkou roli psychologie. Co to znamená?

KOKOČEVA: Poker je zajímavý právě tím, že v něm hraje doslova všechno: tedy i odhadování soupeřů podle jejich povahy či jak se chovají u stolu. Celé knihy se už napsaly o tom, co všechno se dá odpozorovat od rukou, jak hráči sedí, jak se tváří, jak reagují oči, jestli mrkáte a podobně. Přesto si myslím, že tak detailně nikdo nikoho nepozoruje, na to nemáte moc čas, a ani to není na té hře to hlavní či ta pravá zábava.

„Největší nápor na nervy se projevuje v rámci proslulého blufování, tedy že se třeba celou svojí hrou tváříte, jaké máte úžasné karty, a přitom nemáte vůbec nic“Přesto se největší nápor na nervy projevuje hlavně v rámci proslulého blufování, tedy že se třeba celou svojí hrou tváříte, jaké máte úžasné karty, a přitom nemáte vůbec nic. Někdy se vám stane, že soupeř, který právě provedl sázku, byl z toho tak nervózní, že mu na krku pulzovala tepna jako o závod. Každý hned věděl, že blufuje a že v ruce zřejmě nic nemá. Ti, kteří to hrají dlouho, ale umí takovou věc zatajit a chovat se jakoby nic. Někteří lidé ale mají tendenci jisté věci opakovat jako nějaký „ventil“, a to se pak už může stát pro pozorovatele jistým vodítkem.

ČESKÁ POZICE: Jak se při hře chováte vy? Co je v pokeru chyba?

KOKOČEVA: Mně osobně se stala podobná věc, hned v počátcích jsem si totiž jednou uvědomila, že když pociťuji při hře nervozitu, a to většinou právě při nějakém blufu, nevím, co mám dělat, a začínám hodně a často v rychlých intervalech pít. Taková věc už je opravdu hodně vidět a dá se z toho leccos vyvozovat. Takže se už snažím dávat si přece jen větší pozor. Ruce se mi nepotili nikdy a nervózní jsem byla tak ten první rok hraní. Neznala jsem to prostředí ani ty lidi, bála jsem se cokoliv hrát, znervózňuje vás pomyšlení, co na vaši hru řeknou kritického spoluhráči... Postupně se ale osmělíte a uklidníte.

Od té doby se mnou nic moc nehne. Ani těch půl milionu. Je to asi jako u jakékoliv lidské činnosti – pár let praxe a získáte odstup a něco jako hroší kůži. Jinak je v pokeru určitě největší chybou strach a nedůvěra v sama sebe. Třeba když nějakou hru dobře odhadnete jako chabou, ale vy pořád tomu nevěříte, přihodíte a – prohrajete. Váš odhad byl ale dobrý, takže v něm to není. Nejhorší prostě je, když neumíte karty při určité kombinaci zahodit. Pořád si říkáte, to je dobré, to je dobré, ale přitom nic nemáte a nikdy vyhrát nemůžete.

ČESKÁ POZICE: Říká se, že poker má prý asi tisíc nejrůznějších variant. Kterou hrajete vy?

KOKOČEVA: Já hraju tu úplně nejběžnější zvanou Texas Hold‘em No limit. Hodně zjednodušeně popsáno se takové jedné hry účastní dva až devěthráčů, hraje se s dvaapadesáti listy. Takzvaný dealer rozdává karty a každý hráč dostane dvě. Pak se sází kolem dokola základní částkou. „Každá hra se po každém kole nějak vyvíjí: buď pro vás prospěšně a stojí za to, abyste v ní pokračoval, nebo ji jednoduše vzdáte“V prvním kole dealer vynese tři společné karty (flop), po dalším kole sázek vynese další jednu společnou kartu (turn), a po dalším kole sázek vynese poslední společnou kartu (river). Takže společně s těmi vašimi dvěma kartami – které ale neodhalujete a nikdo až na vás je nesmí vidět – to už je výběr sedmi karet, ze kterých skládáte tu svoji pětikaretní kombinaci.

Základních kombinací je deset: od nejnižší High card, což je jedna vysoká karta, třeba přes Full House (dvojice a trojice) až po tu nejvyšší a vlastně velmi vzácnou Royal Flush, což je postupka od desítky výše. Samozřejmě vyhrává nejsilnější kombinace, a pokud nastane shodná kombinace několika hráčů, výhra se mezi ně dělí.

Každá varianta se po každém kole nějak vyvíjí: buď pro vás prospěšně a stojí za to, abyste v ní pokračoval, nebo jednoduše hru vzdáte. Po každém kole se zároveň s vynášenými kartami přihazuje: buď přihazovanou částku soupeřem dorovnáte, nebo přihodíte něco navíc, či složíte karty a skončíte. Podle toho, jaké hráči dostanou karty, pak taková partie probíhá: může trvat i pouhých několik vteřin, kdy to všichni jednoduše složí a hraje se partie nová. Navíc hrajete pod časovým limitem, takže žádné třeba půlhodinové přemýšlení neexistuje.

ČESKÁ POZICE: Jakou má taková hra etiku či pravidla?

KOKOČEVA: Mě poker moc nebavil on-line na počítači právě z toho důvodu, že jsem ráda mezi lidmi. Není to ale žádné úzkoprsé prostředí v oblecích či róbách. Můžete si dát nějaké dobré pití, můžete si při hře povídat či se zasmát – občas se tam i vtipkuje. Je to úplně na vás. Nakonec se s většinou těch hráčů už dobře znáte.

„Při hře samozřejmě nesmíte rušit ostatní, pokud si to nepřejí: tedy křičet, být sprostý a třeba opilý“Někdo rád mluví jen o své hře a především o svých prohrách a probírá je pořád dokola, jiný si povídá o všem možném. Další se zase soustředí: má třeba kapuci na hlavě, tmavé brýle a sluchátka na uších. Nemluví, jen strnule sedí a soustředí se. Jiný je zase uvolněný, rád se baví a nebere to zase až tak smrtelně vážně. Při hře samozřejmě nesmíte rušit ostatní, pokud si to nepřejí: tedy křičet, být sprostý a třeba opilý. To vás pak personál nejprve upozorní a pak vyvede.

Někde je to ale přeci jen přísnější. Třeba v barcelonském kasinu nesmíte mít šortky, ani tričko, ani džínsy. V některých kasinech vám ale dají jako pozornost podniku pití a někdy i večeři. Nesmí se ale kouřit a při hře vstávat od stolu. Alkohol se pít může, ale nikdo to moc rád nevidí.

ČESKÁ POZICE: Takže žádný „poker face“?

KOKOČEVA: Samozřejmě je poker hrou, a tedy jako u každého jiného zápolení u něj adrenalin také nechybí.

Ovšem na úrovni, na jaké se pohybuji já, se na nějaký „poker face“ zase až tak nehraje. Možná ale, že když jde o miliony, a to navíc ještě v dolarech, rysy vám asi doopravdy ztuhnou. To už je pak opravdové drama, a to jistě zmlknou i ti největší vtipálci. Nicméně jsem zažila i v tak vypjaté chvíli, že se hráči popichovali a různě vytáčeli nejrůznějšími průpovídkami. To všechno je prostě dovoleno. Je zkrátka jen a jen na vás, abyste tu hru zvládnul. Pak můžete vyhrát i ten milion.

ČESKÁ POZICE: O kolik během takového pokeru můžete přijít peněz?

„Mimo turnaje se hraje poker formou takzvaných cash game, na které si můžete zajít jen tak do kasina a mají podmínky jako ostatní hazardní hry“KOKOČEVA: Při turnajích vydáváte částku jenom na to startovné. Jinak nic dalšího nepřikupujete jako třeba při ruletě, takže nemáte moc šancí, jak ztratit hlavu a prohrát doslova kalhoty či střechu nad hlavou. Já osobně vynakládám za poker asi tak deset tisíc korun měsíčně. Mimo turnaje se hraje poker formou takzvaných cash game, na které si můžete zajít jen tak do kasina a mají podmínky jako ostatní hazardní hry. Tedy že si nejdříve proměníte libovolnou částku peněz za žetony, a když prohrajete, můžete si přikupovat další, jak je libo. Je to prostě jen na vaší zodpovědnosti. V takovém kasinu pak můžete sedět u pokeru třeba i tři dny bez nějakého omezení. V některých kasinech hrají už o poměrně vysoké částky a v banku může být i několik milionů korun. Většinou jsou to ale už něco jako uzavřené komunity.

ČESKÁ POZICE: A kolik se dá naopak vyhrát?

KOKOČEVA: Samozřejmě se stávají úplné zázraky: třeba slavný příběh obyčejného účetního Chrise Moneymakera. Ten si jako úplný začátečník v roce 2003 zaplatil kvalifikaci do hlavního turnaje World Series of Poker v on-line herně PokerStars v ceně 39 dolarů. A světe, div se: probojoval se až do finále tohoto nejprestižnějšího světového turnaje v Las Vegas. Jenže aby se tam vůbec dostal, musel si půjčit peníze od rodičů a kamarádů. Tam nakonec porazil všech víc než osm stovek soupeřů a celou sérii vyhrál. Domů si pak odnesl dva a půl milionu dolarů. Mimochodem, jeho příběh v té době odstartoval nebývalý pokerový boom – každý chce prostě zažít, co on.

Něco podobného se stalo ale i u nás: student ekonomie a v té době už ceněný hráč pokeru Jan Škampa před dvěma lety jako vůbec první Čech porazil v prestižním turnaji European Poker Tour téměř šest stovek hráčů a jako vítěz si odnesl sedmnáct a půl milionu korun.

ČESKÁ POZICE: Jací lidé se pokeru věnují?

„Prostě u pokeru najdete úplně normální lidi, žádné psychopaty závislé na kartách či nějaké gangstery“KOKOČEVA: Hráči se rekrutují od studentů, lékařů, inženýrů ekonomie až po velkopodnikatele a najdete mezi nimi jak majitele kavárny, tak třeba i květinářství. Hrají ho i místní herci a zpěváci, tedy takzvané celebrity. Hrají ho třeba bývalí špičkoví šachisté či sportovci jako tenista Boris Becker či hokejista Mats Sundin. Hráči pokeru jsou většinou muži, těch dobrých hráček je asi tak do dvaceti. Na malých turnajích je to opravdu takový pel-mel. Spíš jsou to mladí lidé, kteří nemají moc peněz a pokerem se snaží něco si přivydělat. Na druhou stranu takoví ti větší podnikatelé to berou trochu jako snobskou věc podobně jako tenis či golf. Prostě u pokeru najdete úplně normální lidi, žádné psychopaty závislé na kartách či nějaké gangstery.

ČESKÁ POZICE: Jak to prostředí s nálepkou hazardní hra vůbec vypadá?

KOKOČEVA: Neřekla bych, že je hráčské prostředí nějak vyloženě nepříjemné. Hrajete samozřejmě povětšinou v kasinech, kde jsou automaty a kolem nich gambleři. Možná se to samé dá říci i o pokerových hráčích. Nakonec, kdo by chodil do kasina, kdyby rád nepokoušel osud, nehrál hry či se rád nevsázel? Já bych ale neřekla, že poker je jenom věcí náhody. Nemá ten hlavní rys hazardní hry jako ruleta – přeci jen máte možnost hru nějak ovlivnit. Takže tam nechodí rozklepaní šílenci, kteří prohrají nos mezi očima. Mezi hráči pokeru jsou naopak často velmi vzdělaní, neřku-li normální, slušní lidé.

ČESKÁ POZICE: Jezdíte po kasinech také v zahraničí?

„Jsou lidé, kteří se pokerem natvrdo živí, a ti chodí do kasina jako do práce“KOKOČEVA: Před rokem jsme byla se svým bývalým přítelem – také pokerovým hráčem – v kasinu na Maltě, v Londýně a také v Barceloně. Tam jsem se ocitla jako výherce jistého turnaje, kde jsem za vítězství získala balíček v hodnotě tří tisíc euro v podobě volné vstupenky na turnaj a letenky. Dostat se ale třeba do takové světové pokerové série World Series of Poker, což je něco jako olympiáda, nebo seriálu zvaného World Poker Tour, který je chápán jako mistrovství světa, je samozřejmě snem každého hráče. Navíc v nich třeba ještě vyhrát, tak to je ta vůbec nejvyšší meta.

Takový zážitek si ale nemůže dovolit jen tak někdo. Finále se odehrávají v mytickém Las Vegas, a tam vás přijde vstupné třeba i na dvě stě tisíc korun. Navíc trvá šest dní a musíte si samozřejmě všechno včetně ubytování či stravování sám zaplatit. Takže to je pro nás pořád něco podobného, jako když letíte na Měsíc.

ČESKÁ POZICE: Jsou v pokeru odstupňované hráčské úrovně? Existuje dělení na amatéry a profesionály?

KOKOČEVA: U nás neexistuje žádná liga či nějaká oficiální hráčská asociace s povinnou registrací. Asociace českého pokeru sice existuje, je to ale zájmová organizace usilující především o popularizaci pokeru jako sportu, a tedy s pokusy změnit jeho oficiální statut hazardní hry. Poker prostě může hrát kdokoliv, buď prostřednictvím počítače, nebo můžete chodit do kasina. Jsou lidé, kteří se jím natvrdo živí, a ti chodí do kasina jako do práce. Jinak máte samozřejmě rozdíly v turnajích či ve vstupném na ně: některé stojí pár stokorun a jiné jdou do statisíců. Ty si přirozeně nemůže dovolit každý.

ČESKÁ POZICE: Dá se při pokeru podvádět?

KOKOČEVA: Jistě, jako asi ve všem, a také se to stalo. Já osobně jsem nikdy nic takového nezažila, ale slyšela jsem, že si nějaký hráč na turnaji označoval karty nehtem. Nebo jsou takoví chytráci, kteří ukradnou v rámci levného turnaje v nějakém kasinu žetony, a pak si jimi na těch dražších turnajích v témže kasinu pokradmu navyšují své možnosti.

ČESKÁ POZICE: Jak hráč pokeru trénuje?

KOKOČEVA: Já jsem celý den v práci, takže na poker myslím opravdu jen při hře v kasinu. Jsou ale jiní, kteří se stále vzdělávají. Čtou pokerové servery, všelijaké knížky jako třeba deníky pokerových hráčů, sledují partie či celé turnaje v televizi. O nějaké speciální trenérské pokerové škole jsem ale nikdy neslyšela. Možná by to ale někdy nějaké vedení chtělo, vždyť je to čas od času pěkný stres a drama. Třeba jako se to stalo vloni v listopadu nejúspěšnějšímu českému hráči Martinu Staszkovi, když měl ve finále nejprestižnějšího světového turnaje World Series of Poker před sebou možnost vyhrát v přepočtu devadesát osm milionů korun (což se mu podařilo a jako vůbec první Čech se v turnaji umístil na druhém místě – pozn. red.).

„Nakonec je přece ,společensky‘ zajímavější, co po takové výhře následuje a jak ji ten člověk dokáže zvládnout – jestli se charakterově změní, či nikoliv“Ta pravděpodobnost, že se něco takového stane, je prostě hodně malá, vždyť se toho účastní tisíce lidí. V takovém finále je to pro hráče nejen prestiž, ale docela drsná psychická zátěž. Ostatně takový úspěch prožívá jako jiný sportovec, třeba jako olympionik na pověstné bedně. A řekla bych, že o peníze mu v té chvíli zase až tak nejde. Nakonec je přece „společensky“ o hodně zajímavější, co po takové výhře následuje a jak ji ten člověk dokáže zvládnout – jestli se charakterově změní, či nikoliv. Takové peníze vám přece můžou pěkně zamotat hlavu. Co já vím, tak Martin Staszko zůstal pořád stejný. A to je na tom to nejpozoruhodnější.

ČESKÁ POZICE: Jakou metu máte vy?

KOKOČEVA: Po půlmilionové výhře vás samozřejmě leccos napadá, přesto bych chtěla zůstat při zemi a mít skromnější vyhlídky. Tedy normálně chodit do práce a hrát si pro radost. Ono je potřeba vidět realitu: ten turnaj, který jsem vyhrála, stál dvacet pět tisíc. Jako pravý hráč pokeru si můžete spočítat varianty, kolik během své kariéry ztratíte, když se nedaří, a kolik vyděláte, když jednou za čas vyhrajete. Někdy se totiž může stát, že nic nevyhrajete i půl roku. Není to vina vaší hry, ale protože něco jako štěstí k pokeru prostě potřebujete. Prostě abyste vyhrával, musíte víc chodit na turnaje, a tedy vydávat víc peněz za startovné. To můžete opravdu projet doslova kalhoty a poker vás doslova sežere zaživa. Nabýváte totiž nebezpečného dojmu, že jste neporazitelný.

ČESKÁ POZICE: Je tedy poker hazard, či není?

KOKOČEVA: V pokeru existuje pojem či pravidlo, že každý hráč by měl dodržovat takzvaný bankroll management. Znamená to, že by člověk neměl hrát, pokud nemá v ruce či za sebou osobní bank stonásobku startovného. Což by mělo být dostatečným polštářem, pokud máte období, kdy nevyhráváte. Prostě těch skutečně úspěšných hráčů je opravdu jen hrstka. Dejme tomu tak dvacet lidí, kteří mají výsledky a dokáží se kartami natvrdo živit. Ti ostatní žijí povětšinou z ruky do huby a je to velká nejistota. Navíc s rodinou si to vůbec nemůžete dovolit. Přesto si myslím, že to hazard není.

Na druhou stranu ale nevím, jestli je to sport, jak se tvrdí, podobně jako se to neví u šachů. Je to ale jednoznačně hra jistých dovedností a není to jen pouhé mačkání knoflíků jako u výherních automatů, kdy do nich naházíte peníze a výhra je jen věcí náhody. U pokeru musíte prokázat řadu věcí. V první řadě trpělivost, neztrácet hlavu a postupovat s rozvahou. Možná to ovládání sebe sama a naučit se co nejpřesněji a nejrychleji rozvažovat nejrůznější kombinace je na pokeru to nejzajímavější. Také se musíte chovat jako bankéř či investor: prostě obhospodařujete jen a jen své peníze a svoji šanci.

Turnajové úspěchy Veroniky Kokočevy: