KOMENTÁŘ Miroslava Uřičaře / Přesný termín prezidentské volby zatím předseda Senátu neurčil, a proto ani oficiální předvolební kampaň kandidátů nemohla začít. Navzdory tomu se média začala předhánět ve zprávách o aktuálních preferencích. Téměř denně sledujeme, kdo koho dohání.
Přitom v lednu či v únoru příštího roku by mohla nastat legrační situace. V nynější turbulentní politické situaci, kdy hrozí rozpuštění Poslanecké sněmovny a mimořádné volby, není vůbec jisté, zda budeme mít k dispozici prováděcí zákon.
Aktivní poslanci
Chystaná volba hlavy státu poskytuje příležitost se zviditelnit nejen prezidentským kandidátům, ale i politikům. A ti se již nyní trumfují silnými vyjádřeními. Jeden, senátor Jaroslav Kubera (ODS), ruší Senát s odůvodněním, že jej s přímo voleným prezidentem nebudeme potřebovat, jiný, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, zase hrozí až sedmi miliony stížností u soudů na neplatnost prezidentské volby.
Nelze vyloučit, že by se v případě předčasných parlamentních voleb návrh zákona o volbě prezidenta nepodařilo včas schválit
Mezitím úspěšně prováděcí zákon o volbě prezidenta prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně, a jelikož se pozměňovací návrhy předkládají až ve druhém čtení, můžeme se těšit na kreativitu poslanců. Pokud se dříve nedočkáme oněch předčasných parlamentních voleb. V takovém případě by totiž návrh zákona o přímé volbě prezidenta spadl pod stůl a nově zvolená sněmovna by jej musela projednávat znovu od začátku.
Nějaký čas by ovšem zabralo, než by například byli zvoleni noví poslanci, sešla se sněmovna a ustavila výbory. A samotná volba také vyžaduje přípravu – natisknout volební lístky, sestavit kandidátní listiny, vyzdobit volební místnosti. Nelze tedy vyloučit, že by se v případě předčasných parlamentních voleb návrh zákona o volbě prezidenta nepodařilo včas schválit.
Poslanci však byli aktivní a Ústavu již změnili. V lednu, či únoru příštího roku by proto mohla nastat tyto situace: Funkční období současného prezidenta by se sice chýlilo ke konci, Ústava by předpokládala přímou volbu, ale neexistoval by prováděcí předpis, který by ji upravoval. Co by to znamenalo v praxi?
Teoretické možnosti vývoje
Pohybujeme se ryze v rovině spekulací, nicméně proč to nezkusit. Shrňme si nejprve fakta:
- Současný prezident Václav Klaus v úřadě skončí, protože mu uplyne období, na které byl zvolen, déle v křesle zůstat nemůže.
- Ústava je změněna, není již tedy možné, aby prezidenta stejně jako dřív volil Parlament.
- Zákon o přímé volbě ještě schválen není.
Jaké jsou varianty vývoje?
Divoká varianta
Prezidenta budeme volit i bez prováděcího zákona. Teoreticky by to možné bylo. Nebo snad dokonce i povinné? Ústava přece jednoznačně stanoví, že volba prezidenta se koná v posledních 60 dnech volebního období úřadujícího prezidenta. Pro volbu samotnou by však při neexistenci prováděcího zákona chyběla celá řada pravidel. Ani předseda Senátu, který dle Ústavy volbu prezidenta vyhlašuje, by tato pravidla nemohl stanovit společně s vyhlášením volby. Ústava totiž předpokládá existenci zákona, ve kterém budou detaily upraveny.
Pro přímou volbu prezidenta by při neexistenci prováděcího zákona chyběla celá řada pravidel
Patří mezi ně například podmínky výkonu volebního práva. Bez zvláštního zákona bychom nevěděli, zda mohou volit i mladší 18 let. Také v navrhování kandidátů by vládla anarchie. Nebylo by jasné, jak má vypadat a co vše má obsahovat kandidátní listina, a především, jakým způsobem, v jakých lhůtách a kdo ji bude registrovat, co v případě, že se listina registrátorovi nebude líbit a další. Nemluvě o soudním přezkumu – kdo, kde a v jakých lhůtách může napadnout registraci, či odmítnutí kandidátní listiny, a zejména kdo, kdy a kde může napadnout výsledek volby samotné.
Ještě divočejší varianta
Budeme bez prezidenta. Za normálních podmínek by si na přechodnou dobu výkon jeho funkce rozdělil předseda vlády s předsedkyní Poslanecké sněmovny. Pokud by již v té době byla sněmovna rozpuštěna, protože by ji před ukončením svého volebního období prezident rozpustil, pak by si místo předsedkyně sněmovny přišel na své předseda Senátu.
Pokud jste se v řetězci právních spekulací zatím zcela neztratili, doplním podvariantu. Dle ní by sněmovnu mohl místo prezidenta rozpustit předseda vlády, pokud by ho o to sněmovna požádala a prezident by v té době už nebyl v úřadu. Byl by to navíc pravděpodobně předseda vlády, který předtím do rukou předsedkyně sněmovny namísto prezidenta podal demisi. Na tomto místě nemohu nevyslovit lítost, že čeština na rozdíl třeba od angličtiny nemá předminulý čas.
Náhradní řešení
Jak dlouho by takové přechodné období mohlo legálně trvat? Prakticky neomezeně. Od začátku „přechodného“ období by však ústavněprávní odborníci vedli vzrušené diskuse, které by běžného občana vůbec nezajímaly a v nichž by jedna strana tvrdila, že nastalá situace je porušením Ústavy, zatímco druhá by se pokoušela argumentovat, že Ústava podobnou situaci předvídá a počítá s ní.
Je pravdou, že Ústava zakotvuje rozdělení funkcí prezidenta, které výše popisuji. Počítá s ním pro situaci, kdy se uvolní jeho úřad a nový prezident dosud není zvolen. Tak, či onak, i kdyby se všichni shodli, že jde o porušení Ústavy, zůstalo by bez jakékoli sankce. Nebylo by ostatně ani koho sankcionovat.
Navíc je třeba si uvědomit, že žijeme v době, kdy jakási zmínka v Ústavě neznamená prakticky nic. Vždyť jsme v ní měli podobně zmíněn Nejvyšší správní soud a celých deset let se nikdo nenamáhal literu Ústavy naplnit a zřídit jej. Proč by to nešlo udělat podobně i s prezidentem? Možná by to mnoha lidem vyhovovalo a my právníci bychom nebyli jedinými, kdo by se v takové situaci dobře bavil.
Je třeba si uvědomit, že žijeme v době, kdy jakási zmínka v Ústavě neznamená prakticky nic
Teoreticky by přicházela v úvahu i varianta náhradního řešení. Senát může v době rozpuštění sněmovny přijímat zákonná opatření místo zákonů, pokud jde o věc, která nesnese odkladu. Bylo by to netradiční řešení, neuvědomuju si, že by k tomu kdy Senát přistoupil, ale proč ne? Podmínka neodkladnosti by zřejmě byla splněna. Ústava však Senátu výslovně zakazuje přijímat taková zákonná opatření mimo jiné ve věcech „volebního zákona“. A byť by v tomto případě šlo o volbu specifickou, Ústava v tomto směru nerozlišuje.
Ani jedna z variant se nejeví příliš použitelnou a je skutečně těžké říct, co by se v takovém případě stalo. Snad kromě jediné jistoty: my, právníci, bychom měli o práci postaráno. A o práci nepřijdou, ani když se zákon o volbě prezidenta podaří schválit včas. Uzavře totiž pět volebních zákonů – vedle zákona o volbách do Parlamentu mají zvláštní zákon i volby do zastupitelstev krajů, volby do zastupitelstev obcí a také volby do Evropského parlamentu. Vláda sice původně měla v úmyslu připravit volební zákoník, který by je všechny sjednotil, nějak se to ale nestihlo. A kdo jiný bude schopný hledat, porovnávat a vykládat rozdíly mezi nimi než právníci?
Důvody
Vraťme se však k základní otázce: Proč jsme vlastně zavedli přímou volbu prezidenta? Žádné smysluplné vysvětlení jsem zatím nezaznamenal. A protože Ústava je již novelizovaná, asi ani nezaznamenám. Kromě obligátních frází, že si přímou volbu přejí občané a že jim poskytne větší prostor vyjádřit svou vůli. Bude však tomu skutečně tak? Jaké jsou dnes reálné pravomoci prezidenta?
Podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského velmi malé. A do budoucna se už teď hovoří o výrazném omezení některých z nich. Návrh, aby členy Bankovní rady ČNB mohl prezident jmenovat jen se souhlasem Senátu, zatím neprošel, nepřestává se však o něm dále diskutovat. Zmiňovaná novela Ústavy omezila kromě prezidentovy imunity i jeho právo rozhodnout o zastavení trestního stíhání. Především však rozšířila důvody, kvůli nimž může Senát se souhlasem sněmovny podat na prezidenta ústavní žalobu.
Neposílí se přímou volbou prezidenta místo stran vliv velkých podnikatelských skupin, které již dnes „tlačí“ do médií toho „svého“ kandidáta?
Dle mne vcelku zbytečně. Připadala mi dostačující dosavadní možnost žalovat prezidenta pro velezradu – pro jednání „proti svrchovanosti a celistvosti republiky“, či „proti jejímu demokratickému řádu“. Rozšíření i na možnost žalovat prezidenta pro „hrubé porušení Ústavy, nebo jiné součásti ústavního pořádku“ je zčásti politickým divadlem, zčásti snahou získat nástroj, kterým lze prezidenta donutit například k urychlenému podpisu mezinárodních smluv, protože jinak bude jeho chování označeno za hrubé porušení Ústavy.
Šedá myš, či Zlatý slavík?
Prezident tedy bude volen přímo a současně mu postupně ubereme pravomoci? A budeme tomu říkat posílení vlivu občanů na řízení státu? Není to habaďůra na voliče? Účet za ni vypadá předběžně na více než půlmiliardu. A to mluvíme jen o přímých nákladech.
Nezaujatý pozorovatel by snadno mohl nabýt dojmu, že důležitější než forma volby je ocenit každého prezidenta poté, co v úřadu skončí. Uzákoníme mu, že se zasloužil o stát. Nejlépe in memoriam, to už se nemůže bránit. Podobně jako v případě Václava Havla tomu předtím bylo u prezidentů Masaryka, Beneše, ba i u M. R. Štefánika. V Masarykově případě i s půvabným dovětkem: „Výrok tento budiž na věčnou paměť vtesán do kamene v obou sněmovnách Národního shromáždění.“
Jedním z přínosů přímé volby by údajně mělo být oslabení vlivu politických stran. Prý aby se volba stala „soubojem myšlenek a návrhů“. Neposílí se však přímou volbou místo stran vliv velkých podnikatelských skupin, které již dnes „tlačí“ do médií toho „svého“ kandidáta? Omezení nákladů kampaně je – zcela bez ironie – chvályhodnou myšlenkou. Nepovede však paradoxně k tomu, že kandidáti budou pro svůj úspěch naopak nezbytně potřebovat podporu politických stran?
Mimochodem, při pohledu na aktuální průzkumy šancí některých potenciálních kandidátů mě občas napadá, zda by nebylo levnější (a pro všechny ostatní účely plně dostačující) místo náročné přípravy přímé volby prostě jen „zoficiálnit“ anketu Zlatý slavík. V současné bizarní politické sitauci by to snad už nikoho ani nepřekvapilo. Principům přímé volby obsaženým v Ústavě by to dle mne také neodporovalo a prováděcí zákon o přímé volbě zatím stejně nemáme. U Zlatého slavíka by přitom rozhodně nehrozilo, že bude onou šedou myší, byť ji někteří politologové považují za to pravé.