Podunajská strategie EU: Česko se zatím jen veze

Dunaj je nejmezinárodnější evropskou řekou. Jeho bezmála tři tisíce kilometrů dlouhé povodí propojuje mezi Černým lesem a Černý mořem 14 zemí se 115 miliony obyvatel. Sdílejí historické kořeny i současné výzvy – od energetiky a dopravy přes otázky migrace, financování kultury, zapojení občanské společnosti až po efektivní správu.

Z poznání, že by tyto země mohly na společné problémy nacházet společné odpovědi, vznikla makroregionální strategie Evropské unie pro podunajský region (EUSDR). A ačkoli to téměř nikdo neví, její součástí je i Česká republika. Není to úplná samozřejmost. Česko má k Podunají silné historické vazby – od středověkého napojení na jihoněmecká obchodní centra, jako je Pasov či Řezno, po mnoho století trvající příslušnost k rakouské monarchii.

Dunaj, druhý největší evropský veletok, naši zemi nicméně míjí. Jen některé naše řeky do něj vtékají. Prahu proto přímo nepálí některé otázky, které jiné členské země podunajské strategie řeší – například protipovodňová opatření či splavnost řeky. Co makroregionální strategie jsou a čemu slouží?

Velká budoucnost makroregionů

Stručně řečeno, jejich posláním je stmelovat geograficky a historicky blízké evropské regiony přes hranice národních států, dokonce i samotné EU. V současné době existují v různých fázích vývoje celkem čtyři podobné iniciativy – vedle podunajské ještě pobaltská, jaderská a alpská.

Česko se do první jmenované přihlásilo i proto, že se do ostatních nehodí už vůbec. Makroregionům někteří znalci evropské politiky předpovídají velkou budoucnost. K současnému prohlubování spolupráce na všech úrovních či diskusím o infrastrukturních projektech a cestovním ruchu by se časem mohly přidat i peníze.

„Je možné, že jde o trend do budoucnosti, který bude mít dopad i na využívání společných evropských strukturálních a investičních fondů,“ řekl ČESKÉ POZICI Roman Haken, český člen Evropského hospodářského a sociálního výboru. Podle něho se EU v budoucnu pravděpodobně bude muset zcelit a makroregionální strategie tomu mohou napomoci. „Jsou způsobem, jak více otevřít spolupráci, více se setkávat, bavit se o prioritách a hledat koordinaci v politikách,“ vysvětluje Haken.

Projekty

V době, kdy další rozšíření EU není na pořadu dne, také nabízejí nový způsob komunikace se sousedními regiony a státy. Ta přitom zdaleka nemá být jen na nejvyšší úrovni. Za neméně důležitou je v podunajské strategii považována spolupráce „zdola“.

„Sedmdesát až osmdesát procent projektů v rámci podunajské strategie uskutečňují neziskové organizace, občanská společnost a zástupci vesnic a malých měst,“ řekl ČESKÉ POZICI Stefan August Lütgenau, prezident Fóra občanské společnosti pro Podunají. To v rámci dané strategie funguje jako základna pro dialog a zároveň svorník pro komunikaci občanských sdružení s regionálními, národními i evropskými institucemi.

„Pokoušíme se vytáhnout podunajskou strategii z vládních kanceláří a přivést ji k lidem,“ vysvětluje Lütgenau. Mezi úspěšné projekty patří například platforma řešící, jak čelit negativním dopadům stárnutí populace, mezinárodní iniciativa proti ilegálním skládkám odpadu či síť na podporu technologických inovací v regionu či spolupráce vesnic a měst.

Chabé české aktivity

Zástupci neziskových organizací, menších obcí i kulturních a vzdělávacích institucí z Podunají se letos sešli v rámci takzvaného Participačního dne, který se konal v německém Ulmu před každoročním zasedáním členských států podunajské strategie. Ze složení účastníků i řečníků bylo jasně vidět, kde už iniciativa zapustila kořeny a kde nikoli.

Silné zastoupení mělo nejen Německo, Rakousko, Rumunsko či Bulharsko, ale i nečlenské státy EU, jako je Srbsko, Ukrajina nebo Moldavsko. Maďarského, slovenského či českého delegáta by pohledal. „České angažmá v podunajské strategii je skoro neviditelné,“ popisuje současnou situaci Stefan August Lütgenau. České aktivity jsou podle něho pro ostatní účastníky „pod hranicí rozpoznatelnosti“, údajně maximálně na vládní úrovni.

„Ze strany Česka nepřichází do strategie skoro žádný vklad a strategie nemá skoro žádné účinky na Česko,“ dodává Lütgenau. Lidé z českého ministerstva zahraničí mu již v počátcích iniciativy, která vznikla v roce 2010, prý na rovinu řekli, že si z ní budou jen „vyzobávat rozinky“, ale jinak se v jejím rámci moc zapojovat nebudou.

Nezájem

Podle státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy považuje ČR za klíčové zejména oblasti EUSDR, které se zaměřují na udržitelnou energetiku, ekologii a bezpečnost. I Roman Haken připouští, že v rámci podunajské strategie jsou některé státy „tahouny a jiné se spíše vezou“.

Aktivní jsou podle něho německá spolková země Bádensko-Württembersko (jiné německé regiony spadají do jiných strategií), Rakousko či balkánské státy, které mají zájem tento formát využít pro svůj ekonomický a společenský rozvoj. Na české nejvyšší úrovni se agenda řeší. Každé zapojené ministerstvo jí pověřuje svého odborníka, který organizuje aktivity spojené se strategií doma a komunikuje se zahraničními partnery. Koordinace spadá pod úřad vlády.

O úroveň níže je však už ticho po pěšině. O podunajskou strategii podle Lütgenaua nejeví zájem české kraje, obce ani zástupci občanské společnosti. Přitom by jí mohli dát náplň a smysl. Jaký by mohl být, se již ukazuje na konkrétních úspěšných projektech.

Otevřená nabídka

„Skvěle spoluprácujeme v oblasti vzdělávání,“ nabízí příklad Lütgenau. V rámci podunajské strategie se podle něho úspěšně vytváří mezinárodní studijní programy. „Odehrává se zde skutečná internacionalizace studijních programů, europeizace studijního provozu i studentů.“

Obzvlášť cenná je podle něho tato skutečnost i proto, že v jejím rámci se neděje jen jednosměrný odliv mozků z východu na západ, ale skutečná vzájemná výměna. Podílejí se na ní například univerzity z Vídně, Ulmu, Křemže, bulharského Ruse či srbského Nového Sadu.

Podunajská strategie je podle Lütgenaua otevřenou nabídkou, kterou mohou či nemusejí členské státy využít. Česku by podle něho prospěla důkladná analýza silných a slabých stránek iniciativy, společně se zahraničními partnery by mohlo vyvíjet třeba i nové postupy ke zlepšení fungování veřejné správy.

Silnější europeizace

„Česká města, obce a regiony mají velmi podobné problémy jako ostatní v Podunají. Lze se od nich naučit, jak to dělat. Lze to dokonce dělat společně, i když spolu ty regiony přímo nesousedí,“ myslí si Lütgenau. Větší zapojení do podunajské strategie by podle něho mohlo pomoci i k silnější europeizaci Česka. „Když se podívám, jak vysoká byla v Česku volební účast při volbách do Evropského parlamentu, vidím, že tam je velká distance,“ řekl ČESKÉ POZICI.

Zahraniční zkušenosti by mohly při správné aplikaci pomoci i při zlepšení veřejné správy v Česku, kde se stále objevují korupční aféry a občané dlouhodobě nejsou příliš spokojení se svými vládami. „Problémy nejsou v Česku jiné než na Slovensku nebo v jiných postsocialistických zemích, i když zde vývoj pokročil výrazně dále než například v Rumunsku nebo Bulharsku,“ zdůrazňuje Lütgenau.

Roman Haken dodává, že makroregionální strategie může působit v zájmu všech států, které se jí účastní: „Určitě to má hlubší smysl, není to záležitost na jeden rok.“ A přiznává, že povědomí o podunajské strategii je v Česku zatím malé.

Pasivní občané

Cestou ke zlepšení by mohla být zesílená komunikace s veřejností, neziskovými organizacemi, regiony i firmami, které z podunajské spolupráce mohou společně těžit. Právě od nich, a nikoli nutně od vlády by mohl vzejít impuls k většímu zapojení Česka v Podunají, dodává Stefan August Lütgenau. A za příklad, kde to dobře zafungovalo, uvádí Ukrajinu. Její situace je s Českou republikou jen těžko srovnatelná, ale jako jistý vzor posloužit může.

Kyjevská vláda se o podunajskou strategii příliš nezajímala a k účasti na ní ji přiměla až aktivita občanských sdružení ze západních příhraničních oblastí. ČESKÉ POZICI to potvrdil jeden z delegátů konference, Leonid Plotnitskiy z oděského Centra pro regionální studia. On a další aktivisté vidí v podunajské strategii cestu, jak Ukrajinu blíže přimknout k EU a posílit tamní občanskou společnost.

Tento cíl je důležitý i v jiných zemích regionu. Jak ve svém příspěvku na konferenci zdůraznil Jan W. van Deth, politolog z Univerzity v Mannheimu, občané jsou v řadě zemí východní a jihovýchodní Evropy stále spíše pasivní. Zatímco v celé EU se do veřejných aktivit zapojuje průměrně 53 procent občanů, v Rumunsku či Bulharsku pouze 25 procent.

Klíčová role občanské společnosti

Malý zájem účastnit se na okolním dění vědci vetšinou zdůvodňují špatnými zkušenostmi s povinným společenským angažmá za komunismu, zklamáním z transformace po roce 1989 či větší rolí, kterou v této geografické oblasti hrají rozvětvené rodiny. Občanská společnost přitom může zásadně přispět k řešení největších výzev současnosti.

Na Participačním dnu v Ulmu byla opakovaně zdůrazněna klíčová role občanů a jejich malých sdružení při zvládání současného náporu uprchlíků v Německu. V rámci podunajské strategie už dnes působí řada organizací a aktivistů, kteří se zasazují o ochranu přírody, budování mateřských center či o zlepšení situace Romů.

Jejich zástupci se shodují, že klíčem k úspěchu je, aby vycházely z autentických potřeb místních obyvatel, ale zároveň měly silné partnery, kteří jim zaručí možnost přežít a dlouhodobě působit. Pokud se podaří podobné iniciativy stabilizovat, mohou u svých vlád dále lobbovat za pozitivní změny ve společnosti i podporu dosud opomíjených oblastí nebo nepopulárních cílových skupin.