V mediální přestřelce, ve které novináři zkoumali rozdíl mezi vzduchovou a skutečnou pistolí nebo „kremlofilii“ toho či onoho, zanikla podstata kontroverzního komentáře Romana Jocha. Připomněl v něm totiž ctnosti, jež jsou natolik zapomenuté, zavržené a zdánlivě archaické, že jsou až výstřední. Proto Joch působí v dnešní společnosti nepatřičně, téměř šokuje, a někteří lidé ho dokonce řadí ke krajní pravici či mezi extremisty. Přitom ctí ideové hodnoty měšťanské třídy. Jenže zhruba před 70 lety.
Od té doby Západ prošel velkou kulturní revolucí, jež začala v šedesátých letech 20. století a změnila základy společnosti víc než její čínská jmenovkyně – vykořenila sice ty staré, ale dosud se jí nepodařilo vytvořit nové. Beatles, New Age, Woodstock byly jen horní vrstvou těchto změn, sexuální revoluce, genderové hnutí, národnostně-kulturní rovnoprávnost pak tou spodnější. Ještě hlouběji lze objevit protest proti hodnotovému systému zděděnému z minulosti, který jsme dokázali rozložit během 20 až 30 let a jehož základ tvořily lidské ctnosti.
Páni a rabové
Jednou ze základních ctností je odvaha. A Joch z ní učinil ústřední téma svého blogu požadavkem, aby „politik projevil odvahu pod palbou“. Původ tohoto důrazu na odvahu spočívá v raně feudálním archetypu boje o území a v dělení společnosti na pány a raby. Jen ten, kdo se odvážil nasadit život a bojovat, mohl získat čestnou smrt v případě neúspěchu, nebo relativní svobodu a privilegia, pokud v tomto boji zvítězil.
Původ důrazu na odvahu spočívá v raně feudálním archetypu boje o území a v dělení společnosti na pány a raby
Na ty, kteří touto ctností odvahy nedisponovali, čekala poddanská role raba. Rabové však mohli kromě povinnosti poslouchat očekávat ochranu od elity s její „odvahou pod palbou“, jíž se řídila a podřizovala. Tento archetypální boj se v nové formě přesunul do raně kapitalistického, průmyslového věku.
Nositelem ctnosti odvahy bojovat však v něm nebyl šlechtic, ale podnikatel, který již nedával všanc svůj život biologický, ale ekonomický. V případě úspěchu ho čekalo bohatství a relativní svoboda, byl-li neúspěšný, bankrot. Ty, kteří k tomuto boji nenašli odvahu, čekala role rabů, dělníků závisejících na zaměstnavateli. I ti však mohli očekávat od své ekonomicko-politické elity ochranu – zajištění chleba, pořádku a bezpečí v nejistém světě – díky její „odvaze pod palbou“. Pokud ovšem poslouchali – dodržovali zákony.
Nevídaný postoj
Další ctnost, na niž Joch poukázal – nikoli v blogu, ale svým chováním po ztrátě postu premiérova poradce –, je loajalita neboli věrnost. Ta je opět dávného původu a tvoří základ naší civilizace. Je však ctností, pouze pokud je dobrovolná, nevynucená, ať už jde o loajalitu k národu, víře, přátelům nebo k zaměstnavateli.
V Česku je obvyklá spíš řada stížností na zaměstnavatele již během pracovního poměru, natož po jeho ukončení. Joch však po ztrátě postu o svém zaměstnavateli mluví jako o „velmi slušném člověku“. Obhajuje ho a vysvětluje, že jeho post poradce byl privilegiem, nikoli právem, a proto ztrátu svého postu nemůže nikomu vyčítat. Tento Jochův postoj se běžně nevídá.
Souboj ctností s neřestmi byl filozofickým tématem během celého feudálního středověku
Souboj ctností s neřestmi byl filozofickým tématem během celého feudálního středověku. A jde o souboj lidských pudů se sebeovládáním. Tehdejší společnost považovala sebeovládání za důkaz „vyššího lidství“ a dávala mu přednost před živočišností, kterou měla za nízkou, zvířecí a nelidskou. Různé kulturní vlivy toto vnímání během minulých dvou set let erodovaly a kulturní revoluce v šedesátých letech mu dala konečný úder. Prohlásila živočišnou pudovost za přirozenou, a sebeovládání naopak za nepřirozené násilí na sobě.
Hodnotový posun
Tato zásadní změna postoje k základním lidským vlastnostem má dopad na vnímání všech odvozených duchovních hodnot. Například dřívější statečnost bývá dnes považovaná za fanatickou krutost, heretický fanatismus je znakem samostatného myšlení či věrnost nesebevědomé závislosti. Správnou a čestnou reakcí na zlo byla jeho likvidace za téměř jakoukoli cenu – i stejného násilí. Bylo to považované za přiměřené, spravedlivé a čestné a vůle to bezodkladně činit nazývaná statečností a vysoce ceněna.
Pouze z tohoto hlediska lze dešifrovat Jochovy bonmoty, které šokují svou nepochopitelností. Jeho výroky, že anarchisté demolující výlohy by měli místo bezzubých výzev z tlampače slyšet „zvuk nabíjení policejních pušek“, „gentleman má právo spráskat socialistu bičíkem“ nebo „smrt nepřítele je důvodem ke skleničce, bolestivá smrt nepřítele – ke sklenkám dvěma“, jsou však jen do dráždivé nadsázky zaobalené středostavovské hodnoty našich pradědů, kteří vyznávali „na hrubý pytel hrubou záplatu“ a „čest tomu, kdo tak rychle činí“.
Víc než Jochovy výroky fascinuje hodnotový posun společnosti za minulé tři generace
Víc než Jochovy výroky ale fascinuje hodnotový posun společnosti za minulé tři generace. Ten totiž posunul Jocha z názorového středu na jeho okraj, byť on sám zůstal na stejném místě.
Staré pravidlo
Z postupných událostí případu – Jochův ranní blog, jeho dopolední umístění na titulní straně, odpolední vyhazov z postu poradce, večerní obhajoba premiéra Petra Nečase v televizní debatě a nové angažmá příští den – lze vytušit, že se za ním skrývají i jiné motivy než lidské ctnosti. Třeba napětí a zákulisní hry mezi prezidentem Václavem Klausem a předsedou vlády Nečasem. Z toho však nevyplývá, že tyto motivy musejí být nízké.
A už vůbec nic to nevypovídá o duchovních hodnotách, o kterých Joch hovoří mnoho let. Stále totiž platí staré pravidlo, že kde chybí sebeovládání, občané si kradou majetky, podvádějí se, korumpují, utiskují, případně řežou krky, tam je třeba silný vládce či stát a hustá síť zákonů, které nedovolí učinit krok vpravo ani vlevo. Naopak kde lidé drží svá nutkání na uzdě dobrovolně a sami, tam je prostor pro svobodu a lepší život.
