Když průmyslníci pohrozí, i ministři Kalousek s Kubou cuknou. Tak aspoň vypadá jeden z úhlů pohledu na zprávu, že stát v příštím roce neomezí dotaci ze svého rozpočtu na pokrytí nákladů obnovitelných zdrojů. Původně ji chtěl ministr financí zkrouhnout o dvě miliardy korun. Nyní je jasné, že po tvrdých kritikách českých podnikatelů a manažerů se vracíme zpět. I napřesrok proteče penězovodem ze státní kasy celkem 11,7 miliardy. Firmy, ale i domácnosti, za podporu zelené energie zaplatí o fous méně, než informovaní čekali.
Tím se ovšem dostáváme ke druhému úhlu pohledu: ministři sice cukli, ale opravdu jen o fous. Celkové náklady na podporu obnovitelných zdrojů totiž beztak stoupnou. Kdyby chtěli ministři udržet příspěvky firem a domácností na letošní úrovni, museli by dotaci ze státního rozpočtu zvýšit na 20,8 miliard korun. Tak to aspoň vyplývá z nedávné prezentace předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové.
Stálo takové cuknutí ministrů vůbec za to? Neztrapnili se spíše členové vlády ústupkem, kterým prokazují nejistotu a přitom se nikomu pořádně nezavděčí? Na druhé straně je tu minimálně dobrá vůle a uznání problému. Přesto se do hlavy vkrádá známé přísloví otočené naruby: Vlk zůstal hladový, koza je na maděru.
Peněz se nikdy nenajde dost
Dvě odlišné strany mince má i hodnocení Svazu průmyslu, který se v minulých týdnech pustil do boje za přijatelnější podmínky. Jeho mluvčí Milan Mostýn poznamenává: „Najít dvě miliardy v tak vážné ekonomické situaci nebylo jednoduché. Svaz průmyslu to bere jako mimořádný úspěch.“ A co ta druhá strana mince? „Je to nedostatečné,“ říká Mostýn. Upozorňuje ale, že je tu ochota hledat další kroky. Tedy spíše hledat peníze, které by umožnily náklady firem na podporu obnovitelných zdrojů srazit snad už od poloviny příštího roku.
Český průmysl ztrácí v konkurenci s dalšími zeměmi, zvláště Německem, které svým firmám náklady na obnovitelné zdroje neúčtuje vůbec
ČESKÁ POZICE už na jednu zvažovanou variantu upozornila – stát by mohl využít finance, které vybere na vyšším příspěvku za těžbu uhlí – takzvaných úhradách z vydobytého nerostu. Představa, že se někde vynoří opravdu dost financí na to, aby se všem zásadně ulevilo, je však z jiného světa.
Páteř ekonomiky, holub na střeše
Má tohle úsilí vůbec nějaký smysl? Snad ano. I omezená redukce nákladů – zděděných zvláště z období sluneční zkázy v letech 2009 a 2010 – může být dobrou zprávou pro průmysl, který je páteří české ekonomiky. Lidem se pak peníze vrátí do peněženek díky rychlejšímu hospodářskému růstu. To je ovšem takový holub na střeše.
Účty za elektřinu budou pořád vysoké a zřejmě dál porostou. Takže domácnosti si mnohdy ani neuvědomí, že by vlastně mohly platit ještě více. Nebo si lidé naopak uvědomí, že když přispějí méně jako spotřebitelé, zvýší se jejich příspěvek jako daňových poplatníků.
Průmysl pak zase ztrácí v konkurenci s dalšími zeměmi, zvláště Německem, které svým firmám náklady na obnovitelné zdroje neúčtuje vůbec. Čeští exportéři ve světové konkurenci zvýšené náklady do ceny svých výrobků sotva promítnou. Ale znamená to přenechat účet daňovým poplatníkům?
Tento rébus už prostě nemá dobré řešení. Zase hledáme to nejméně špatné. Každopádně by bylo rozumné při hledání nejméně špatného řešení nenasekat další chyby – ať už ty úmyslné nebo neúmyslné.
