Lidé začali houfně využívat možností, jež jim v dědictví otevřel nový občanský zákoník. Notáři se shodují, že zájem o závěti i jiné nástroje dědického práva za uplynulých několik let raketově narostl. Statistiky notářské komory vypovídají, že před účinností nové právní úpravy vznikalo ročně přibližně 12 tisíc takzvaných pořízení pro případ smrti, což jsou převážně závěti. V roce 2014, kdy nabyl nový kodex účinnosti, jich bylo už 17 tisíc a loni takřka 20 tisíc.
Za uplynulých pět let tedy počet posledních vůlí, mezi něž se řadí i listiny o vydědění nebo dědické smlouvy, vzrostl téměř o 60 procent. Rozšíření možností, jak rozhodnout o svém majetku po smrti, patří k hlavním přínosům zákoníku.
Vyhnutí se případným sporům
„Lidé mají daleko více možností než dříve. Nově lze uzavřít smlouvu o zřeknutí se dědického práva, v závěti jde stanovit určité podmínky či příkazy. Snížil se také podíl takzvaného nepominutelného dědice. Člověk díky tomu má větší volnost v nakládání se svým majetkem a do závěti může lépe promítnout svou vůli,“ vysvětluje Radim Neubauer, prezident Notářské komory ČR. Zvýšeného zájmu o sepisování závětí si všimla i pražská notářka Alena Procházková: „Kromě starších lidí stále častěji chodí i lidé mezi 18 a 25 lety. Třeba rádi jezdí na motorce nebo jsou vášniví horolezci.“
Sepsat závěť se chystal každý čtvrtý respondent průzkumu, který loni zpracovala koalice neziskových organizací Za snadné dárcovství. Lidé mají za to, že se tím mohou vyhnout případným sporům mezi pozůstalými. |
Typickými klienty jsou i nesezdané páry, které si pořizují společné bydlení. Zájem o sepsání poslední vůle mají také padesátníci v několikátém manželství. Právě v rozvětvených rodinách se složitými vztahy může závěť situaci po smrti člověka zjednodušit. „Objeví-li se platná závěť, je třeba se jí řídit. To je rozdíl proti dřívějšku, kdy mohli dědicové svou dohodou zcela popřít nebožtíkovu vůli. Nyní je dohoda přípustná, jen pokud ji zůstavitel výslovně umožnil,“ dodává notářka.
Sepsat závěť se chystal každý čtvrtý respondent průzkumu, který loni zpracovala koalice neziskových organizací Za snadné dárcovství. Lidé mají za to, že se tím mohou vyhnout případným sporům mezi pozůstalými. Reálně je ale podle závěti vedeno jen zhruba každé desáté řízení o pozůstalosti, říkají experti. Podle zmíněného průzkumu znají ze svého okolí spory o dědictví zhruba tři čtvrtiny lidí.
Spory přetrvávají
„Ti, kdo problémy zažili, mají v plánu podstatně častěji závěť napsat, vidí ji tedy jako cestu, jak se sporům vyhnout,“ stojí v něm. Podle expertů může závěť vyřešit komplikované poměry v rodině nebo působit jako určitá formalizace nesezdaného vztahu. Kdyby jeden z partnerů zemřel, bude jeho pozůstalá „polovička“ dědit například společný byt. Poslední vůli také sepisují lidé bez zákonných dědiců, jejichž majetek by připadl státu jako odúmrť. V roce 2015 šlo o 273 milionů korun, uvádí Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Ani sepsání poslední vůle nemusí sporům o dědictví zabránit. Tahanice se objevují třeba v situacích, kdy zákonní dědicové neměli ponětí, že příbuzný, po kterém měli dědit, sepsal závěť. |
Ani sepsání poslední vůle však sporům o dědictví nemusí zabránit. Tahanice se objevují třeba v situacích, kdy zákonní dědicové neměli ponětí, že příbuzný, po kterém měli dědit, sepsal závěť.„Obvykle se napadá platnost vlastnoruční závěti nebo to, zda byl při jejím pořizování zůstavitel ještě při smyslech,“ doplňuje Radim Neubauer. Lze také namítnout, že nebožtík byl k sepsání závěti donucen. „Ale jen ve zhruba jednom procentu dědických řízení vznikne spor, zbytek se u notáře nějak dohodne,“ říká advokátka Daniela Kovářová.
Pokud se konflikt před soud dostane, řízení o pozůstalosti se prodlouží přinejmenším o rok, v extrémních případech ale i o deset let. „Stal jsem se notářem v roce 2011 a jeden dědický spis jsem ještě neviděl, jelikož u soudu běží spor,“ líčí Neubauer. „Vůbec nejhorší jsou spory takzvaně o princip, které se táhnou přes všechny možné soudní instance. Jeden statek se za dobu soudního sporu úplně rozpadl,“ říká Kovářová. Pokud chce mít člověk co největší jistotu, že jeho poslední vůle nebude zpochybněna, měl by se objednat k notáři.
Notářský zápis
„Pokud chcete formální oficiální závěť, je lepší jít za notářem. Ten ji totiž může sepsat ve formě veřejné listiny a zaevidovat v centrální evidenci pořízení pro případ smrti, kde už zůstane navěky,“ říká Daniela Kovářová. Jinak ale lze závěť sepsat i vlastnoručně, případně na stroji nebo počítači. V obou případech je třeba ji podepsat, a pokud není psána vlastní rukou, je třeba alespoň dvou svědků.
Notářský zápis sice zajišťuje větší právní jistotu, ale neznamená to, že taková závěť nemůže být nespokojenými dědici napadena. A to i úspěšně. |
Jiné typy poslední vůle, jako je dědická smlouva či listina o vydědění, formu notářského zápisu přímo vyžadují pro svou platnost. Za sepsání a vydání listiny se notáři platí zhruba dva tisíce korun. Notářský zápis sice zajišťuje větší právní jistotu, ale neznamená to, že taková závěť nemůže být nespokojenými dědici napadena. A to i úspěšně.
„Jedna paní sepsala závěť u notáře, jenže v řízení před soudem se ukázalo, že měla Alzheimerovu chorobu v tak vážném stadiu, že už neměla být svéprávná. Přestože notářka potvrdila, že během sepisování závěti bylo všechno v pořádku, soud závěť prohlásil za neplatnou,“ líčí Daniela Kovářová.
Lidé v závětích myslí i na charituVe vyspělých zemích zhruba každý pátý člověk myslí i po své smrti na potřebné. Také v Česku pomalu přibývá lidí, kteří část svého majetku odkážou na dobrou věc. Profitují z toho kočičí a psí útulky, muzea i neziskové organizace. Stále častěji se čeští notáři setkávají s tím, že lidé část svého majetku odkazují na dobrou věc. „Množí se závěti, podle kterých jsou dědicem útulky pro zvířata nebo zoologické zahrady. Pořizují je hlavně lidé, kteří nemají zákonné dědice nebo nechtějí, aby po nich dědili,“ líčí notářka Alena Procházková z pražského Smíchova. Pokud totiž lidé dědice nemají, jejich majetek připadá státu jako odúmrť. V roce 2015 šlo o 273 milionů korun, uvádí Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. „Z mé zkušenosti jde o ojedinělé případy. Už jsem se ale setkal s tím, že lidé povolali za dědice části pozůstalosti psí útulek, neziskovou organizaci starající se o děti bez rodiny nebo muzeum, jemuž věnovali svoji sbírku,“ konstatuje i Radim Neubauer, prezident Notářské komory ČR. Na dobrou věc Rostoucího zájmu o odkazování majetku na dobrou věc si všímá i dvacítka českých neziskových organizací v koalici Za snadné dárcovství. „Člověk v tísni dříve získával jednu nebo dvě závěti ročně, ale v posledním roce jich máme pět v celkové hodnotě přesahující pět miliónů korun,“ říká Tomáš Vyhnálek, mluvčí kampaně Závěť pomáhá. „Chceme českou veřejnost upozornit, že dar ze závěti je v řadě zemí světa vnímán jako přirozené pokračování podpory neziskových organizací. Jako cesta, jak i po smrti pokračovat v dobrých skutcích,“ vysvětluje Vyhnálek. Poukazuje na zahraniční statistiky, dle nichž například v USA, Británii nebo Kanadě odkazuje na dobročinné účely zhruba každý pátý člověk. Britové jen za rok 2015 takto odkázali přes 2,3 miliardy liber. Podobné je to i u našich sousedů – v Německu 16 a v Rakousku 15 procent lidí. Lidé nejčastěji podporují výzkum ve zdravotnictví, organizace na podporu zvířat, ochranu přírody nebo pomoc invalidům. Podle průzkumu, který si koalice nechala loni zpracovat, by odkaz na dobročinnost schvalovalo asi 30 procent lidí. „Typicky jde o lidi, kteří znají konkrétní organizaci a přesně vědí, jakou část majetku chtějí předat svojí rodině a jakou část věnovat na dobrou věc,“ popisuje Vyhnálek. Lidé neziskovým organizacím odkazují peníze, pozemky i činžovní domy. Jako třeba Pavel Žofka, jenž daroval Člověku v tísni bytový dům v širším centru Prahy. „Původně uvažoval o závěti, ale nakonec se rozhodl zbavit se povinnosti správy tohoto majetku a daroval nám dům již za života. Při podpisu smlouvy se mu sice trochu třásla ruka, ale pak se začal usmívat a říkal, jaká je to úleva, že to má vyřešené,“ vypráví Vyhnálek, jenž se s panem Žofkou dodnes přátelí. Ze zisků z činže jsou dnes financovány aktivity neziskové organizace. Opatrnost je na místě Darování majetku ještě za života je běžnou praxí, a to nejen ve vztahu k neziskovým organizacím. Je však třeba dbát určité opatrnosti. „Obdarovaný nikdy není svobodný v zacházení s nabytým majetkem. Dárce totiž obvykle daruje majetek s představou, že bude zasahovat do jeho správy,“ popisuje své zkušenosti pražská advokátka Daniela Kovářová. „Znám dokonce smutné situace, kdy rodiče darovali dítěti svůj dům a po čase byli vystrnaděni,“ dodává s tím, že lidem vždy radí, ať svůj majetek za života nikomu nedávají. Pokud člověk chce svůj majetek před smrtí ještě využívat, právníci radí zřízení věcného břemene. Typicky jde o takzvanou služebnost užívání, která dárci umožňuje dožít v bytě nebo i nadále jezdit na chalupu. Jde přitom o věcné právo, které trvá i tehdy, když je nemovitost prodána. Zvýšený zájem o odkazování na dobrou věc souvisí s prudkým růstem počtu posledních vůlí v Česku. Za pět let jejich počet vzrostl o téměř 60 procent. Statistika notářské komory uvádí, že před účinností nového občanského zákoníku notáři ročně sepsali přibližně 12 tisíc pořízení pro případ smrti, což jsou převážně závěti. V roce 2014, kdy nabyl zákoník účinnosti, jich bylo už 17 tisíc a loni takřka 20 tisíc. Sepsat závěť se chystal každý čtvrtý respondent zmíněného průzkumu. Reálně je ale dle závěti vedeno jen asi každé desáté řízení o pozůstalosti. „Lidé mají daleko více možností než dříve a mají větší volnost v nakládání se svým majetkem. Do závěti nyní mohou lépe promítnout svou vůli,“ vysvětluje Radim Neubauer. Přání není nezávazná samomluva A co je možná ještě důležitější, přání zesnulého už nejsou nezávaznou samomluvou jako v minulosti. „Objeví-li se platná závěť, je třeba se jí řídit. To je rozdíl proti dřívějšku, kdy mohli dědicové svou dohodou zcela popřít nebožtíkovu vůli. Nyní je dohoda přípustná, jen pokud ji zůstavitel výslovně umožnil,“ dodává notářka Alena Procházková. Pokud tedy bezdětná stařenka odkázala celý svůj majetek kočičímu útulku na kraji vesnice, její rodina zůstane „na ocet“. Zákonem jsou totiž chráněni jako takzvaní nepominutelní dědici pouze děti zemřelého. Opomenutí členové rodiny mohou poslední vůli napadnout před soudem. „Obecně jsou napadána pořízení pro případ smrti tehdy, pokud v jejich důsledku nemají dědit zákonní dědicové či dědici povolaní v předchozích pořízeních. Nebývá ale rozhodující, že zůstavitel povolal za dědice či odkazovníka nějakou instituci,“ vysvětluje Neubauer. Spory ostatně dle uvedeného průzkumu zažilo 73 procent respondentů. „Obvykle se napadá platnost závěti nebo to, zda byl při jejím pořizování zůstavitel při smyslech,“ říká Neubauer. Lze také namítnout, že nebožtík byl k sepsání závěti donucen a že nešlo o jeho autentickou vůli. Pokud se konflikt dostane před soud, dědické řízení se prodlouží přinejmenším o rok, v extrémních případech i o mnohem déle. „Zažila jsem i jeden případ, kdy se během trvání soudního sporu statek v pozůstalosti úplně rozpadl,“ varuje Kovářová. Výjimečně úspěšná žaloba „Pokud má člověk obavu, že by některý z dědiců mohl pořízení pro případ smrti napadnout, tak zákon dává možnost zřeknout se dědického práva ze strany tohoto dědice ještě za života zůstavitele, a to i za úplatu,“ uvádí Neubauer. Pokud chce mít člověk co největší jistotu, že jeho poslední vůle nebude zpochybněna, měl by se objednat k notáři. Ten jej poučí o všech možnostech a jejich důsledcích. Také zabezpečí, že pořízení bude splňovat všechny věcné i formální požadavky. „Navíc pořízení pro případ smrti zaeviduje do elektronické evidence, takže se nemůže stát, že by se po smrti pořizovatele neobjevilo. Což se často děje u závětí psaných vlastní rukou a uložených ve štrozoku,“ doplňuje prezident notářů. Závěť sepsanou u notáře sice lze soudně napadnout, taková žaloba je ale úspěšná jen ve zcela výjimečných případech. |
Jak lze naložit s majetkem po smrti
|
Kolik lidí přišlo k notáři rozhodnout o svém majetku po smrti2012
2013
2014
2015
2016
Závěť
Dědická smlouva
Prohlášení o vydědění
Zdroj: Notářská komora ČR |