Po brexitu je třeba mít větší obavy o osud EU než Velké Británie

Schopnosti Britů, jako je zdravý rozum, jsou nenahraditelné. Kvůli ztrátě Británie, byrokratickým předpisům, planým deklaracím a nárokům bez odpovědnosti se EU stane invalidou.

Vlajka Velké Británie a EU | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vlajka Velké Británie a EU | foto: ČTK
Vlajka Velké Británie a EU

Viceadmirál Horatio Nelson, velitel anglické válečné flotily, 21. října 1805 v rozhodující námořní bitvě u mysu Trafalgar s kontinentálním diktátorem Napoleonem a jeho Francii, jež se snažili ovládnout Evropu, sděloval vlajkovou signalizací: „Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost.“

Nelson je považován za národního hrdinu, který zachránil anglickou suverenitu a teritoriální integritu. Na londýnském Trafalgarském náměstí stojí jeho socha na vysokém sloupu a viceadmirál shlíží na svou svobodnou vlast, přičemž s tím, co Anglie očekávala tehdy i dnes, může být spokojen.

„Prioritou mé vlády je zajistit odchod Spojeného království z Evropské unie 31. ledna,“ řekla Alžběta II., královna Spojeného království, členům obou komor britského parlamentu 19. prosince 2019. Královna je nepřehlédnutelná a stejně jako papež hlavou státu a současně jedné z křesťanských církví – anglikánské. Papežů však za svého panování zažila sedm.

Nemožnost skloubit zájmy

Spojené království opustí 31. ledna částečně nadstátní útvar Evropskou unii. O odchodu Britů z postmaastrichtské, a především postlisabonské „stále užší unie“ rozhodlo referendum v roce 2016. Nebylo první. V roce 1975 se rovněž vyjádřili, zda je v souladu s jejich národními zájmy zůstat členy Evropských společenství. Tehdy řekli „ano“, tentokrát kvůli 40leté zkušenosti „ne“. Britové se snažili skloubit své národní zájmy se zájmy společného trhu, ale do představ současné EU se již nemohli vejít ani další slevou ze své suverenity a demokracie.

Po celou dobu jednání o brexitu od roku 2016 škarohlídi v EU i v České republice přisuzovali UK neúspěch. Vršili katastrofické scénáře, snad i uronili slzy nad Brity. Ti však vyjádřili svobodnou vůli a začali pracovat na uspořádání svých věcí a zájmů. Britové se snažili skloubit své národní zájmy se zájmy společného trhu, ale do představ současné EU se již nemohli vejít ani další slevou ze své suverenity a demokracie.

Bývalá premiérka Margaret Thatcherová koncem osmdesátých let svému ministrovi financí Nigelu Lawsonovi zabránila účasti Británie v rodící se umělé měně euro vystoupením z připravovaného Evropského měnového systému. Zachránila tím národní a světovou rezervní měnu libru od propadu do eura. Dnes se zdá, že oprávněně. Bez této měny by šlo brexit navzdory svobodnému rozhodnutí Britů jen obtížně uskutečnit.

Tři roky jednala Británie s EU o brexitu a překonávala překážky, jež Brusel stavěl podle unijních pravidel – od zpochybnění referenda v roce 2016 až po jeho odmítnutí britským parlamentu. Až nedávné parlamentní volby přinesly jasné vyjádření Britů v této pro UK zásadní věci – v Dolní sněmovně získala konzervativní strana premiéra Borise Johnsona 365 z 650 křesel. Pokud referendum v roce 2016 bylo průzkumem veřejného mínění, pak volební výsledek z 16. prosince potvrzuje vůli národa.

Po celou dobu jednání o brexitu od roku 2016 škarohlídi v EU i v České republice přisuzovali UK neúspěch. Vršili katastrofické scénáře, snad i uronili slzy nad Brity. Ti však vyjádřili svobodnou vůli a začali pracovat na uspořádání svých věcí a zájmů, čímž potvrdili výrok premiéra lorda Palmerstona z 19. století: „Nemáme permanentní spojence, nemáme permanentní nepřátele, máme jen permanentní a věčné zájmy.“

Žádný propad do nicoty

V roce 1938 v Mnichově na preferování UK a jeho premiéra Nevilla Chamberlaina britských národních zájmů doplatilo Československo. Zájmy malé neznámé země kdesi ve středu Evropy bylo třeba upozadit kvůli zmeškanému britskému vyzbrojování proti jinému rádoby evropskému národnímu státu, jenž toužil ovládnout kontinent i Británii.

Spojené království nepropadne od 1. února do nicoty, britská ekonomika nepadla, ani nepadne. UK se více zapojí do tradičních transatlantických spojenectví s USA a Kanadou a s dalšími vyspělými anglosaskými zeměmi, Commonwealthem a celým světem, aniž by se vzdalo spolupráce s EU.

Winston Churchill byl snad jediným poslancem Dolní sněmovny, který se Československu omluvil za Mnichov. Britský osud však zvrátil až po porážce Francie a po ústupu a evakuaci britské armády od Dunkirku v roce 1940. Nyní to potvrdily britské parlamentní volby 16. prosince a lídr Boris Johnson.

Spojené království nepropadne od 1. února do nicoty, britská ekonomika nepadla, ani nepadne. UK se více zapojí do tradičních transatlantických spojenectví s USA a Kanadou a s dalšími vyspělými anglosaskými zeměmi, Commonwealthem a celým světem, aniž by se vzdalo spolupráce s EU.

Mudrci v členských zemích EU včetně ČR vyjadřovali obavy o demokracii a svobodu v UK, což je směšné. V historii Západu v uplynulých tisíci letech totiž Anglie objevila novověkou svobodu a demokratické řízení společnosti – Listina svobod krále Jindřicha I. z roku 1100 obsahuje dělbu mocí a záruky svobod a Magna Charta krále Jana Bezzemka z roku 1215 tento vývoj v protikladu k tehdejší feudální kontinentální Evropě završila, přičemž ovlivnily i znění Ústavy USA z roku 1787.

Nepřijetí eura

O osud úspěšné existence UK nemusí mít nikdo ve zbytku EU obavy. Je třeba se spíše obávat o osud EU po brexitu. Důsledkem odchodu jedné ze tří klíčových ekonomik a absence britského ducha totiž bude rozval EU. Schopnosti Britů, jako je zdravý rozum, flexibilita či improvizace, jsou nenahraditelné. Kvůli ztrátě Británie, byrokratickým předpisům, planým deklaracím a nárokům bez odpovědnosti těch, kteří chtějí vést, se EU stane invalidou.

Britové společnou politickou měnu euro nepřijali, a když už se to v polovině devadesátých let zdálo reálné, z důvodu destruktivních dopadů na britskou ekonomiku a její měnové směřování od tohoto záměru ustoupili

Rozval EU kvůli brexitu se jen zdánlivě netýká jejího fetiše – společné politické měny euro. Britové ji nepřijali, a když už se to v polovině devadesátých let zdálo reálné, z důvodu destruktivních dopadů na britskou ekonomiku a její měnové směřování od tohoto záměru ustoupili. Obdobně ho nepřijali Skandinávci – Dánové jednoznačně, Norové nejsou členy EU a Švédové přijetí odložili na neurčito, přestože podmínky pro vstup do eurozóny splnili. Finové ho přijali na základě zkušeností s východním sousedem Ruskem, o další finlandizaci nestáli.

Euro je stejně umělý výtvor jako klonováním v roce 1996 v UK vytvořená ovce Dolly. Bylo a je zamýšleno především jako jeden z hlavních politických nástrojů ke vzniku nadstátu EU, měnová (ne)funkce je pro politiky vedlejší, což je velkou zátěží pro růst ekonomiky i stav unie. Politický rozval EU je špičkou ledovce rozvalu politické měny euro, jenž je stejně latentní jako zemětřesení v kalifornském tektonickém zlomu.

Nemožnost návratu

Unijní výroky proti brexitu včetně českých jsou patetické a laciné. Nerealistické však je i britsko-české, téměř „odbojové“ spojenectví proti EU. UK brzy bude tam, kam chce směřovat, což zvládne. Je však třeba si neustále uvědomovat, že britský národní zájem prezentovali již premiéři Palmerstone a Chamberlain – Británie má trvalé, a především jen vlastní zájmy. Nesněme o nereálném. Pro Česko dnes není jiné cesty než v EU – statistiky českého hospodářství včetně obchodu vypovídají jednoznačně.

Žádný další „exit“ z EU nemůže nastat. Nikdo jiný nemá kam vystoupit, ani přistoupit, ani se neumí rázně rozhodnout. Samostatné existence malých států i regionálních velmocí jsou vyloučené, všechny překročily možnost návratu. Hlavní překážkou je zejména propojení umělou měnou pro neoptimální měnovou oblast.

Spolehnout se snad lze na brexitem poučenou a realitu respektující EU, jenž je ostatně jediným exitem v historii spojující se Evropy. UK se vždy snažilo rozhodovat o svém osudu samo, včetně rozhodnutí odejít a jít svobodně vlastní cestou. Ponechalo si měnu a vymezilo podmínkami a výjimkami proti již nepřijatelnému překročení svých svobod. Udržovalo si alternativní momentální spojence a kontrolu věčných zájmů.

Žádný další „exit“ z EU nemůže nastat. Nikdo jiný nemá kam vystoupit, ani přistoupit, ani se neumí rázně rozhodnout. Samostatné existence malých států i regionálních velmocí jsou vyloučené, všechny překročily možnost návratu. Hlavní překážkou je zejména propojení umělou měnou pro neoptimální měnovou oblast.

Česko si sice svou měnu udržuje, ale zavázalo se ji jednou opustit. Z geopolitických i „banálních“ národohospodářských důvodů a kvůli tradiční neschopnosti vyprodukovat zásadní rozhodnutí politiků nemůže Czexit nastat. Za dané situace je pro EU a její členské státy řešením analýza rozvalu unie (společná i národní), navrhnout kroky v ekonomice, politice i ideologii pro návrat před Maastrichtskou dohodu a uvolnit tradiční tvůrčí síly západní civilizace – nejlépe podle britského příkladu.