Možná si vybavíte radu, kterou dala do života maminka Forrestu Gumpovi: „Život je jako bonboniéra; nikdy nevíš, co ochutnáš!“ Přesně to se mi vybavilo, když jsem pokoušel analyzovat současnost a budoucnost evropského plynárenství – a nejenom jeho.
Často jsem přemýšlel o smyslu plynových a politických kotrmelců v mnohoúhelníku Rusko-Turecko-Německo-Ukrajina (včetně zbytku Evropy), ale stále se dějí věci, které mě nejen překvapují, ale moje zdánlivě logické úvahy silně narušují. Pokusím se použít starého a jednoduchého nástroje – Occamovy břitvy – k posouzení dějů, jichž jsme svědky.
Konec nepřátelství
Mocný car přibude do země známé jako kolébka evropské civilizace a demokracie a zapřádá zde řeči o společném zřízení většího krámku s plynem, takzvaným hubem. Problémem ovšem je, že cesta, po níž by se plyn měl ubírat, vede přes cizí pozemky kmenů, jež jsou s carem ve viditelném a hojně komentovaném nepřátelství.
Hluboké nepřátelství mezi usilovnými obnoviteli carského impéria a Osmanské říše náhle jako zázrakem končí – a krámek s plynem má otevřeno cestu ke zboží |
Předpokládejme, že se car v tomto ohledu nezbláznil. Pak to může znamenat pouze dvě alternativy. Buď nepřátelské kmeny zpacifikuje, což je nepravděpodobné, neboť jsou neméně silné a mají řadu mocných spřátelených kmenů, nebo je veškeré nepřátelství jen humbuk a zastírá jiné cíle.
Krátce poté carská tajná policie varuje nezištně sultána znepřáteleného kmene, že se ho kolegové snaží zahubit stejně jako kdysi Césara. K tomu jsou někde na půdě nalezeny seznamy desetitisíců lidí, kteří někdy řekli o sultánovi, že je nekňuba, jak se nejen o sultánech říkává po hospodách – a vzpouře je zabráněno, pachatelé zajati, trýzněni a hubeni; skoro, jako by sultán studoval v padesátých letech 20. století v Praze na Univerzitě 17. listopadu.
Hluboké nepřátelství mezi usilovnými obnoviteli carského impéria a Osmanské říše náhle jako zázrakem končí – a krámek s plynem má otevřeno cestu ke zboží. Josef Švejk by tuto situaci nejspíše komentoval slovy: „Dělají z nás voly, pane obrlajtnant!“
Pokles spotřeby energií
Přesuňme se v místě, nikoli v čase. Na svět se dostává formulace nové vývojové etapy – anthropocén. Potvrzuje se, že neomylní se mýlí v odhadech barvy naší planety. Svět se schází v Paříži, politici mají téma – a Země snad malou novou naději. Za jednoho z největších nepřátel lidstva (vedle blbosti) je označen plyn, jenž nás lechtá v nose při pití sodovky.
Spotřeba energií bude trvale klesat a podíl fosilních paliv na energetické spotřebě směřovat k nule. Nejpomalejší pokles bude mít asi spotřeba zemního plynu. |
Jeho největším producentem však nejsou sodovkárny, ale – vedle samotné přírody – především uhlíková, čili fosilní paliva, tedy uhlí, ropa, lignit, rašelina – a zemní plyn, jejichž spalováním kysličník uhličitý vzniká. Jen pro připomenutí zmíním dobu před 30 lety, kdy se nejen obyvatelé, ale celé ekosystémy v severních Čechách či na Ostravsku hroutily pod náporem oxidů síry.
Zdá se, že se proces ochrany ovzduší dynamizuje. Je zřejmé, že se míra exhalačního „potenciálu“ jednotlivých fosilních paliv značně liší – severočeské hnědé uhlí je ve srovnání s plynem mnohonásobně větším producentem škodlivin. To však zatím soubor pravidel, známý jako „antifosilní zákon“, příliš nerozlišuje. Navíc jsou jako stejně významná složka ochrany ovzduší označovány mohutné energetické úspory.
Shrnuto – omezíme-li se jen na Evropu –, spotřeba energií bude trvale klesat a podíl fosilních paliv na energetické spotřebě směřovat k nule. Nejpomalejší pokles bude mít asi spotřeba zemního plynu, ale stále mluvíme o poklesu, nikoli o stagnaci či růstu.
Práce dosud nezačaly
Za této, celkem jasné a přehledné vývojové tendence se objeví vedle zmíněného plynovodu přes Turecko řada dalších návrhů na výstavbu kapacitních dálkových plynovodů pro export ruského plynu. Již dříve jsem zmínil, že hlavním cílem výstavby těchto nových exportních plynovodů je obejít hlavní ukrajinský přepravní koridor. Důvody mohou být opět dva.
Dokončení plynovodu Nord Stream II bylo nejprve deklarováno do konce roku 2018, následně 2020 – a dodnes se „ani nekoplo“ do země. O „obnoveném“ projektu Turkish Stream platí totéž. |
Ekonomicko-bezpečnostní, kdy Gazprom získává jistotu, že Ukrajina nemůže použít plynovod jako prostředek k politickému vyjednávání, a strategický, kdy přesun přepravních tras umožní Rusku okupovat část Ukrajiny (zjevně tu, kterou ovládalo před Velkou válkou), aniž by byl ohrožen ekonomicky mimořádně významný příjem z prodeje plynu do Evropy. Těžko říct, snadno nesouhlasit.
Jeden z vrcholných představitelů Gazpromu Alexander Medveděv se nechal veřejně slyšet, že nové plynovody jsou třeba, protože spotřeba zemního plynu v Evropě výhledově vzroste o sto miliard metrů krychlových ročně. To by jen v zemích Evropské unie představovalo nárůst spotřeby zemního plynu o 27 procent. Takže zjevný nesmysl. Použijme proto opět Occamovu břitvu.
Pro úplné obejití Ukrajiny stačí rozšíření přepravy plynovodu Nord Stream II o kapacitě zhruba 70 až 80 miliard metrů krychlových plynu ročně. Dokončení plynovodu bylo nejprve deklarováno do konce roku 2018, následně 2020 – a dodnes se „ani nekoplo“ do země. „Obnovený“ projekt Turkish Streamu by musel mít kapacitu asi 60 miliard metrů krychlových, aby se odlehčilo nákladům na Nord Stream II, ale ani na něm dosud práce nebyly zahájeny.
Jen jeden projekt
Formuloval jsem hypotézu, že hlavním cílem Gazpromu není stavět nové plynovody, ale opanovat současný ukrajinský systém dálkových plynovodů. Trochu nový pohled představuje aktuální rozhodnutí polského antimonopolního úřadu o zamezení dominantního postavení přepravy ruského plynu. Přeloženo z ptydepe: žádné další plynovody s ruským plynem. To je ovšem úder projektu Nord Stream II. A současně je tím potvrzena nemožnost rozšíření kapacity plynovodu Jamal z Ruska přes Bělorusko a Polsko do Německa.
I při polooficiálně sdělené vůli Gazpromu obejít zcela Ukrajinu jako tranzitní zemi má smysl jen jeden z obou deklarovaných projektů: buď Nord Stream II, nebo Turkish Stream |
Shrnuto, přepravní kapacita ruských exportních plynovodů – včetně ukrajinského – již dnes převyšuje současnou, natož pak budoucí spotřebu plynu v Evropě. I při polooficiálně sdělené vůli Gazpromu obejít zcela Ukrajinu jako tranzitní zemi (plyn již Ukrajina od Rusů nekupuje žádný) má smysl jen jeden z obou deklarovaných projektů: buď Nord Stream II, nebo Turkish Stream.
Jejich výstavbou sice Ukrajina zcela ztrácí tranzitní funkci, ale každý z těchto plynovodů by byl sám schopen dlouhodobě pokrýt evropské požadavky na dodávky ruského plynu. Jaký je tedy smysl usilovné propagandy, řady mezinárodních jednání a vytváření společných přípravných týmů u obou plynovodů, když neexistuje ani jejich prováděcí projektová dokumentace, nejsou žádná stavební povolení, ani neprobíhají žádné výkupy pozemků?
Je opravdu hlavním smyslem hlasitě deklarované přípravy plynovodních projektů jejich výstavba, nebo něco jiného? V tomto případě se Occamova břitva jeví jako mimořádně tupý nástroj. Takže počkejme, a uvidíme. Rád bych však věděl, co to bude.
Na závěr krátký příběh. Chlápek dostal sladký bonbon, tuze si pochutnával, když v tom jej vyplivl, neboť vnitřek byl odporně hořký. „Vy jste mne otrávili!?“ „Ano, otrávili, ale jed byl v tom sladkém...“
