Plyn by mohl nahradit jádro i uhlí. Ale pozor na Nord Stream II

Nebylo by složité sjednat v této době, kdy končí řada tranzitních kontraktů na přepravu ruského plynu, výhodnější podmínky pro jeho prodej a vyšší importní objemy. Problémem je, že by se do ruských rukou dostalo plynárenství i prakticky celá energetika.

Plynovod Nord Stream II. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Plynovod Nord Stream II. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Plynovod Nord Stream II.

Plynárenství bylo vzhledem ke klíčové pozici pro tehdy ještě sovětský obchod s plynem středem zájmu strýců s odznáčky pod klopami o dění v Transgasu. Tomu odpovídala i „kádrová struktura“ a vliv ruských poradců s vedlejším úvazkem u sovětské tajné služby KGB. Byla to také doba, kdy Polsko zahájilo práce na přípravě a výstavbě terminálu pro příjem kapalného zemního plynu (LNG) v přímořském baltském městě Svinoústí.

Shodou okolností i tehdejší Jugoslávie zvažovala výstavbu podobného terminálu na ostrově Krk. Je však třeba podotknout, že importní či tranzitní soustava plynovodů ve střední a východní Evropě (při existenci tehdejšího Sovětského svazu, SSSR) nebyla, a ani nesměla být mezi státy propojena, protože by tím výrazně poklesl vyděračský potenciál producenta plynu.

Výjimka Československo

Navzdory tomu v Praze, v Českých plynárenských podnicích, vznikl nápad vytvořit ze zástupců plynárenství členských států Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) – s výjimkou SSSR – pracovní skupinu, jejímž cílem bylo propojit plynovodem střední Evropu od severu na jih plánovanými LNG terminály v Polsku a v Jugoslávii. Nejzarputileji hájil sovětské zájmy zástupce Německé demokratické republiky (NDR), jenž hovořil o vlastizradě. Ostatní projekt přijali a uvítali.

Původně šel zemní plyn pouze přes Ukrajinu, odkud pak byly separátně zásobovány vazalské země. Výjimku představovalo Československo, přes které tranzitními plynovody tekl plyn do Jugoslávie (později do Chorvatska a Slovinska), NDR a do dvou hraničních předávacích stanic.

Letos je tomu 40 let, co byl projekt poněkud neoficiálně formulován a parafován. Pak přišel 17. listopad 1989, 19. listopadu vystoupilo celé vedení tehdejšího Prognostického ústavu včetně Václava Klause staršího v rakouské televizní stanici ÖRF, aby vysvětlilo, jak si teď socialismus zreformujeme… A spikleneckým projektům byl konec – přešly do projektů Pentagonály, Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) a plynárenské sekce Organizace spojených národů v Ženevě.

V následujících 30 letech se stalo mnohé – rozpadl se SSSR a Jugoslávie (ta mnohem tragičtěji), bolševické satelity se staly členy Evropské unie a NATO a konfigurace ruských exportních plynovodů se postupně měnila. Původně šel zemní plyn pouze přes Ukrajinu, odkud pak byly separátně zásobovány vazalské země.

Výjimku představovalo Československo, přes které tranzitními plynovody tekl plyn do Jugoslávie (později do Chorvatska a Slovinska), NDR a do dvou hraničních předávacích stanic– rakouského Baumgartenu pro Itálii, Rakousko a částečně Francii a německého Waidhausu pro Německo a Francii.

Americké sankce

Důvody, proč „pro západ“ byl plyn prodáván co nejzápadněji, zatímco pro „blízké zahraničí“ co nejdále na východě, jsem již popsal. Následně vznikly plynovody Blue Stream pod Černým mořem dodávající plyn Turecku, EuRoPol, dříve známý jako Jamal, obcházející Ukrajinu přes Bělorusko a Polsko do Německa (reakce na znovusjednocení Německa), a Nord Stream I reagující na pokles ruského vlivu na Ukrajinu.

Návrh amerických sankcí vůči všem, kdo se na projektu Nord Stream II podílejí. Schválilo je již několik výborů amerického Senátu, a aby začaly platit v plném rozsahu, je ještě nezbytné, aby byly schváleny Senátem, Sněmovnou reprezentantů, a nakonec je jako zákon podepsal prezident Donald Trump. Americká administrativa, pokud chce, dokáže být časově mimořádně pružná.

Poslední dva připravované ruské plynovody vyžadující dostavbu infrastruktury jsou Turkish Stream (do Turecka a dále do Bulharska, Rumunska, Maďarska a Řecka) a Nord Stream II do zbytku Evropy. Většinu svého předchozího článku jsem věnoval tomuto tématu. Oproti době, kdy byl napsán, však byl přesněji formulován návrh amerických sankcí vůči všem, kdo se na projektu Nord Stream II podílejí.

Schválilo je již několik výborů amerického Senátu, a aby začaly platit v plném rozsahu, je ještě nezbytné, aby byly schváleny Senátem, Sněmovnou reprezentantů, a nakonec je jako zákon podepsal prezident Donald Trump. Americká administrativa, pokud chce, dokáže být časově mimořádně pružná.

Vzpříčilo se však Dánsko – žádná skládka potrubí na Bornholmu jako v případě výstavby Nord Stream I, žádný souhlas s koridorem, v němž má být podmořská část plynovodu uložena. A čas běží, projekt se trochu vymknul z časového rámce, přičemž zvažovaná rychlost výstavby měla být pro Rusy hlavním politickým trumfem.

Relokace přepravních tras

Našimi médii prezentovaný názor amerického prezidenta Trumpa, jenž prý vyjadřuje silnou obavu, že v podstatě nepřátelské Rusko rostoucími dodávkami plynu do Evropy, zejména do Německa, neúměrně zvyšuje energetickou, a tím i hospodářskou závislost, se mi zdá neúplný a umně, tedy vědomě, zkreslený.

Nejde o růst exportu ruského zemního plynu, ale o relokaci přepravních tras. Plynu do Evropy nepůjde víc, ale poteče jinudy, a vynechá tradiční přepravní koridory přes střední a východní Evropu.

V prvé řadě totiž nejde o růst exportu ruského zemního plynu, ale o relokaci přepravních tras.Oba ruské severní plynovody mají mít přepravní kapacitu zhruba 120 miliard metrů krychlových plynu ročně. Ta je shodná s plynovody Transgas přes bývalé Československo (dnes Eustream a Net4Gas) a EuRoPol přes Polsko.Plynu do Evropy nepůjde víc, ale poteče jinudy, a vynechá tradiční přepravní koridory přes střední a východní Evropu.

S výjimkou České republiky tedy vedle Ukrajiny ztrácejí funkci tranzitéra plynu i všechny bývalé státy „východního bloku“ včetně Slovenska, Rumunska, Bulharska a Běloruska, navíc se stanou zcela závislé na ruském plynu. Polsko se této pozice zřeklo a tranzitní smlouvu s Gazpromem neobnovilo. Kdyby Česko patřilo mezi statečné a prozíravé země, udělalo by totéž (české kontrakty na tranzit a dodávky ruského plynu také brzy vyprší) a ruský koncept s plynem jako politickým nástrojem by se rozsypal.

Obávám se však, že na vrcholných postech našeho státu nejsou lidé stateční, probudilí a natolik vlastenečtí, aby dokázali odolat ruským mocenským úplatkům. A chtít od mezinárodní pojišťovny Allianz a kanadského fondu Borealis, aby se jako jediní vlastníci společnosti Net4Gas, jež drží všechny velké transportní plynovody, zřekli dlouhodobě zaručených zisků, je iluzorní.

Stejná kapacita

Deník E15 nedávno uvedl v souvislosti s projednáváním americkým sankcí vůči „pachatelům“ plynovodu Nord Stream II výrok amerického republikánského senátora Teda Cruze „Rusko v minulosti používalo energii jako zbraň“. V tuzemsku máme pocit, že jde pouze o další sankce vůči Rusku, jichž už je dost, což je však zásadní omyl.

Oba ruské severní plynovody mají mít přepravní kapacitu zhruba 120 miliard metrů krychlových plynu, tedy množství, které dříve zásobovalo Evropu s výjimkou Balkánu a Turecka přes ukrajinský, později pak ještě polský plynovod

Do seznamu hříšníků patří vedle Gazpromu a jeho bratrstva například německý UNIPER či Wintershall, skupina Royal Dutch Shell, rakouský ÖMV, francouzská Engie (vznikla z Gaz de France), banky, které hodlají projekt úvěrovat a financovat, dodavatelé stavebních komponent a technologií (potrubí, kompresorů či měření), projekční, stavební i montážní společnosti a všichni, kdo se na projektu podílejí.

Neznám detailně návrh amerického zákona o sankcích vůči výstavbě plynovodu Nord Stream II, ale jsem zvědav, zda se bude vztahovat jen na výstavbu potrubí z Ruska do Lubminu či také na návazné projekty, bez nichž by Nord Stream II ztratil smysl – plynovody EUGAL a jeho české pokračování Capacity4Gas. Potom nelze vyloučit nepříjemné překvapení i pro české projekční, stavební a plynárenské společnosti.

Rozsah změn, které by v evropském plynárenství způsobilo dokončení plynovodu Nord Stream II a následných plynovodů EUGAL a Capacity4Gas, je jasný. Oba ruské severní plynovody mají mít přepravní kapacitu zhruba 120 miliard metrů krychlovýchplynu, tedy množství, které dříve zásobovalo Evropu s výjimkou Balkánu a Turecka přes ukrajinský, později pak ještě polský plynovod.

Dodržování pravidel

Z fungování evropské plynárenské soustavy vyplývá, že přes předávací stanice na severovýchodě Německa (Greifswald/Lubmin) by mělo na souš ročně vstupovat asi 116 miliard metrů krychlových plynu, část z něj, přibližně 20 miliard metrů krychlových, bude směřovat na západ plynovody po baltském pobřeží na Hamburg, včetně dodávky plynu pro Dánsko. Zbytek, asi 96 miliard metrů krychlových, poteče na jih plynovody Opal (v provozu) a EUGAL (ve výstavbě).

Kdyby Evropská unie své obavy z ruského plynu mínila vážně, stačilo by, aby striktně a ode všech stejně důsledně vyžadovala dodržování pravidel celní unie a oddělení transportu a obchodu s energiemi, a těmito problémy bychom se nemuseli zabývat

Další odbočka bude do Berlína a před našimi hranicemi se odpojí dalších asi deset miliard metrů krychlových na západ německými plynovody STEGAL a MEGAL. Zbylý plyn – zhruba 75 miliard metrů krychlových– bude na německém území změřen ve stanicích (předávací Obenhau napojená na český plynovod Gazela a Deutschendorf pokračující novým plynovodem Capacity4Gas), aby pak změnil národnost a jako ruské vlastnictví přešel přes naše hranice.

Sedm miliard metrů krychlových zůstane u nás a zbytek poputuje částečně do Německa a Francii přes Waidhaus, dílem východním směrem pro Slovensko, Rakousko, Itálii a Jadran. Objem přepravovaného plynu pro úplné pokrytí spotřeby plynu v těchto zemí stačí. Dočasně poteče přes Ukrajinu plyn pro Maďarsko, Balkán a Peloponéský poloostrov, než bude zprovozněn plynovod Turkish Stream. Po jeho propojení s bulharským plynárenským systémem přestává být Ukrajina tranzitérem ruského plynu.

Kdyby EU své obavy z ruského plynu mínila vážně, stačilo by, aby striktně a ode všech stejně důsledně vyžadovala dodržování pravidel celní unie a oddělení transportu a obchodu s energiemi (například nyní, až budeme podepisovat nové kontrakty), a těmito problémy bychom se nemuseli zabývat.

Konflikt v Arktidě

Pozice Ruska jako exportéra zemního plynu se zhoršuje. Nemám na mysli poněkud hazardérskou těžbu plynu, kdy díky technologické lhostejnosti zůstává pod zemí značné množství odepsaného plynu. Konflikt vzniká v Arktidě, kde v důsledku globálního oteplování (ať je příčinou cokoliv) ustupuje ledový příkrov. V prvé řadě se uvolňuje sorbovaný metan, který Rusové těžit neumějí a jenž je významným „patogenem“ ve skleníkovém efektu.

Konflikt vzniká v Arktidě, kde v důsledku globálního oteplování ustupuje ledový příkrov. V prvé řadě se uvolňuje sorbovaný metan, který Rusové těžit neumějí a jenž je významným „patogenem“ ve skleníkovém efektu. Druhým důsledkem je rozmrzání mořské hladiny, což umožňuje nejen plavbu, ale i uvolňuje přístup k nerostným surovinám, z nichž je plyn významný.

Druhým důsledkem je rozmrzání mořské hladiny, což umožňuje nejen plavbu, ale i uvolňuje přístup k nerostným surovinám, z nichž je plyn významný. Nerostné suroviny na území kteréhokoliv státu patří buď jemu, nebo – jako třeba v USA – vlastníkům pozemků. Na severskou těžbu si proto činí nárok všechny státy obklopující severní pól – Dánsko, Švédsko, Norsko, Finsko, USA, Kanada a Rusko.

Máte-li dojem, že tyto země končí na plážích, kde se opalují tuleni, mýlíte se. Přidávají se pásma pobřežních vod, přičemž záleží na konci geologicky souvislé pevniny. Rusko se ohání „Lomonosovovým hřbetem“, horninovým pásem vystupujícím daleko na sever, o němž se snaží světovou veřejnost (dosud marně) přesvědčit, že je jeho součástí a pokračováním. V takovém případě by si Rusové nárokovali skoro veškeré arktické suroviny. Proto do této mořské pustiny zatím pouze vypouštějí ponorky s kartografy, geology a dalšími experty.

Jako okolo roku 1920

Toto odbočení ukazuje ruskou plynovou schizofrenii. Nárůst spotřeby lze očekávat v Číně, částečně i v Evropě, ale ruský plyn jej nebude krýt. Každoroční rychlý růst kapacity evropských pobřežních terminálů pro příjem LNG importovaného z USA, Blízkého východu a z Alžírska je faktem, nikoli projektem. Obchod s LNG se stává rovnocenný prodeji upstreamovými plynovody, což nám suchozemcům zatím uniká.

Rusko by mohlo, a snad i mělo svůj plyn především využívat jak k mohutnému ekonomickému, tak demografickému rozvoji včetně životní úrovně. To se však neděje a rozdíl průměrného standardu obyvatel USA a Ruska je stejný jako okolo roku 1920.

Elementární ekonomika tvrdí, že čím vyšší konkurence producentů, tím nižší prodejní cena. Rusko by přitom mohlo, a snad i mělo svůj plyn především využívat jak k mohutnému ekonomickému, tak demografickému rozvoji včetně životní úrovně. To se však neděje a rozdíl průměrného standardu obyvatel USA a Ruska je stejný jako okolo roku 1920. Mám jediné vysvětlení – z prodeje plynu tečou „tvrdé“ dolary, zatímco mužik platí (platí-li) daně kopějkou.

Posuzovat technologickou vyspělost země podle zbraňových systémů nelze, protože za druhé světové války ji mělo Německo také vysokou. Ruské plynárenství je především osobní byznys s bonusem mezinárodního politického vyděračství. Proto je jeho spolehlivost mizerná. Jsem tudíž přesvědčen, že bychom měli hledat méně tradiční cesty, jak se nepřipravit o tranzitní služby a současně významně snížit závislost na dodávkách ruského plynu.

Pouze plynové elektrárny

Evropské energetické koncepty navrhují v palivovém mixu zanedbatelné či nulové podíly uhlí, přičemž na pokrytí odběru elektrické energie je třeba nejen „baseload“ jaderných elektráren, ale především asi dvojnásobný výkon pružně reagujících regulačních zdrojů, jako byly – a zatím jsou – uhelné elektrárny a jako mohou být v budoucnu pouze elektrárny plynové.

Evropské energetické koncepty navrhují v palivovém mixu zanedbatelné či nulové podíly uhlí, přičemž na pokrytí odběru elektrické energie je třeba nejen „baseload“ jaderných elektráren, ale především asi dvojnásobný výkon pružně reagujících regulačních zdrojů, jako byly – a zatím jsou – uhelné elektrárny a jako mohou být v budoucnu pouze elektrárny plynové

Jiná opatření, například kombinace nárůstu podílu obnovitelných zdrojů energie (OZE) s vysoce výkonnými „bateriovými parky“ poskytujícími elektřinu, jsou v blízké budoucnosti technicky možná, ale riziková pro odběratele. V každém případě vždy půjde o silně decentralizovaná zdrojová řešení bez vysokých přenosových ztrát. Lze předpokládat, že ostrovní uspořádání zásobování elektřinou bude inklinovat spíše k výrobě a spotřebě stejnosměrného proudu. Zde pro nové jaderné elektrárny místo není.

Druhou možností je nahradit uhlí zemním plynem, tedy podstatně zvýšit jeho import. Nebylo by složité sjednat v této době, kdy končí řada tranzitních kontraktů na přepravu ruského plynu, výhodnější podmínky pro jeho prodej a vyšší importní objemy. Problémem je, že by „do ruských rukou“ padlo nejen plynárenství, ale prakticky celá energetika, což by byolo možné považovat za „zcela nežádoucí“.

Přepravitelné množství

Současný výkon uhelných elektráren v České republice je zhruba jedenáct terawattů (TW), loni činila jejich čistá výroba 41 terawatthodin (TWh). Pokud by se všechny přebudovaly na plyn, při termické účinnosti paroplynového cyklu okolo 63 procent by bylo třeba importovat navíc 56 TWh, což odpovídá asi pěti miliardám kubíků zemního plynu ročně. Toto množství je naší soustavou přepravitelné bez větších dodatkových investic.

Pokud by se všechny uhelné elektrárny přebudovaly na plyn, při termické účinnosti paroplynového cyklu okolo 63 procent by bylo třeba importovat navíc 56 TWh, což odpovídá asi pěti miliardám kubíků zemního plynu ročně. Toto množství je naší soustavou přepravitelné bez větších dodatkových investic.

Takové řešení je nesrovnatelně účinnější, levnější a rychlejší než výstavba jaderné elektrárny – vybudování sítě lokálních paroplynových zdrojů vyrábějících teplo a elektrickou energii je otázkou měsíců, nikoliv několika desetiletí. Šlo by to asi takto – stejně, jako to v minulosti udělala Česká republika v Hamburku, pronajala by si nyní na 99 let kus polského pobřeží sousedícího s terminálem LNG ve Svinoústí. Shodou okolností je to nedaleko od místa, kde z Baltu na německé straně lezou dva oceloví hadi.

Zde by nějaká česká společnost, například Státní hmotné rezervy, nechala vybudovat dva až tři zásobníky na kapalný plyn propojené s polským odpařovacím terminálem. Plynárenský komplex je propojen s polskou sítí, zejména s plynovodem EuRoPol, jenž přestává tranzitovat ruský plyn a bude volný. Odbočka z něj by směřovala do Slezska a na Ostravsko (dříve plynovody Stork 1 a Stork 2). Zde by česká síť, možná kapacitně posílená v průchodu Hanou, přivedla plyn do našeho páteřního systému.

Řešení je zřejmé z mapy. Využívá polské plynovody, které bude třeba v případě potřeby kapacitně posílit. Jde jen o hrubý návrh bez propočtu, proto možná jiná trasa bude průchodnější. Velkou výhodou LNG je, že zásobníky plynu lze plnit a čerpat průběžně, může tedy v podstatě téct nepřerušovaně.

Plynovod LNG z Polska.

Evropští exoti

Těchto pět miliard kubickým metrů zemního plynu představuje 7,5krát více energie než roční výroba jednoho nového bloku o výkonu jednoho TW v Temelíně (7,1 TWh ročně). Investiční náklad je méně než třetinový, doba výstavby kratší, nevyžaduje dodatečné investice do jaderných úložišť a ve srovnání s emisemi záření u jaderného odpadu je dopad zemního plynu na kvalitu ovzduší minimální a krátkodobý.

Česká, uměle vybuzená smířlivost (u politiků posedlost) s jadernou energetikou činí z Čechů evropské exoty. Jaderná elektrárna v Temelíně uvedená do provozu v letech 2002 až 2003 je poslední jadernou elektrárnou zprovozněnou v Evropě. Ostatní jsou desetiletí ve výstavbě.

Nejde však jen o nákup paliva, tedy palivových článků či zemního plynu, ale také o to, že péče o vyhořelé jaderné palivo je průběžným nákladem na dlouhá tisíciletí – nikde jsem se zatím nedočetl, na kolik ten špás za 30 tisíc let, po které vyhořelé palivo ohrožuje, celkem přijde. Zemní plyn žádný pevný odpad nemá. A především by při troše snahy takový projekt mohl být zprovozněn pět až šest let od zahájení.

Někdy mám pocit, že si naši odborníci ani státní úředníci neuvědomují, jak velké, dostupné a koncentrované množství energie zemní plyn představuje – lze jej efektivně skladovat a náběh paroplynové jednotky je ve vteřinách, nikoliv v minutách či hodinách. Česká, uměle vybuzená smířlivost (u politiků posedlost) s jadernou energetikou činí z Čechů evropské exoty. Jaderná elektrárna v Temelíně uvedená do provozu v letech 2002 až 2003 je poslední jadernou elektrárnou zprovozněnou v Evropě. Ostatní jsou desetiletí ve výstavbě.

Polská prozíravost

S napětím očekávám stanovisko Evropské komise k obnově kontraktů České republiky a Ruské federace o tranzitu zemního plynu s ohledem na zaručený volný přístup obchodníků s plynem k potrubní kapacitě. Možná se ukáže, jak bylo Polsko prozíravé a jak tvrdě můžeme dopadnout. Podle Lisabonské smlouvy máme sice volnost při tvorbě národní energetické politiky, ale musíme dodržovat evropská nařízení. Poláci nic jiného neudělali a nyní jsme na řadě. Dlouho už čekat nebudeme. Brusel také ne.

Možná se ukáže, jak bylo Polsko prozíravé a jak tvrdě můžeme dopadnout. Podle Lisabonské smlouvy máme sice volnost při tvorbě národní energetické politiky, ale musíme dodržovat evropská nařízení. Poláci nic jiného neudělali a nyní jsme na řadě.

Je to u Baltu podivný kousek země – před více než tisíci lety zde diví pohané zavraždili svatého Vojtěcha, jenž uprchl z Čech před zavražděním Přemyslovci. Začátkem čtyřicátých let 20. století zde vyrostla elektrárna jako součást komplexu pro výrobu německých zbraní V1 – v Peenemünde, hned vedle Greifswaldu, kde o pár desítek let později vyrostla elektrárna jaderná vyřazená z provozu, kdy to ještě nebylo německým národním sportem.

Navíc se tam před několika lety z moře vynořil první ruský plynovod Nord Stream I a teď mezi Peenemünde a Greifswaldem, v Lubminu, by se měla vynořit další tajná zbraň imperiální politiky – druhý ruský plynovod. Jsem zvědav, zda v této oblasti nakonec nezbydou dvě nefunkční elektrárny a dva nefunkční plynovody. Nezdá se to tam být zemí požehnanou.

Počet příspěvků: 3, poslední 16.9.2019 09:23 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.