Lidovky.cz

Petr Placák: I dávné zločiny je třeba postihovat, kvůli budoucnosti

  12:30

Rozhovor s českým spisovatelem a publicistou o jeho soudním procesu s bývalými příslušníky StB a vyrovnávání se s komunistickou minulostí.

Podle historika Petra Placáka se pozůstatky komunismu rychle vymýtit nedají. foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Trvalo to dlouhých 23 let, nakonec však bylo spravedlnosti dosaženo. V červnu 1989 odvezlo několik příslušníků Státní bezpečnosti (StB) disidenta Petra Placáka z demonstrace za pražskou Stromovku do křivoklátských lesů a tam ho brutálně zmlátili a zkopali. Byli si tehdy jisti svou mocí a beztrestností.

V úterý 15. května tuzemská justice, potažmo občanská společnost, zažila průlom. I po tak dlouhé době si příslušníci StB za své činy odnesli zasloužené tresty. Obvodní soud pro Prahu 7 poslal Antonína Prchala na 1,5 roku do vězení nepodmíněně, na rok pak Ladislava Irovského. Petr Vrbický dostal dvouletý podmíněný trest odložený na zkušební dobu tří let.

„Po rozsudku jsem dostal desítky SMS, lidé mi v nich vyjadřovali podporu. Nevnímají to jako nějakou moji čistě osobní při, ale jako obecný problém v rámci vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Spravedlnost se přece týká nás všech, a to zejména směrem do budoucna. Vždycky totiž existuje možnost, že se něco podobného zopakuje,“ říká spoluzakladatel hnutí České děti, historik a spisovatel Petr Placák.

ČESKÁ POZICE se případu Petra Placáka v širších souvislostech věnovala v článku:

ČESKÁ POZICE: Jaký to je pocit dobrat se po 23 letech konečně spravedlnosti?

Nemohl jsem se smířit s tím, že za nově nabyté svobody a demokracie nelze postihnout očividnou křivduPLACÁK: Pocit je to mnohem intenzivnější a plnější, než kdyby se něco podobného odehrálo už před těmi dlouhými lety, třeba někdy hned zkraje devadesátých let po revoluci. Za tu dobu jsem si to – a nejen já – v hlavě víc srovnal a uklidnil se. Vychutnávám si to tak mnohem víc a důkladněji, možná i kvalifikovaněji.

Zkrátka, jsme už schopní nějakou takovou událost zařadit do patřičného společenského kontextu. A není už to také jen můj boj. Jde o charakter této společnosti a naší schopnosti správně a důsledně postihovat zločiny, a to i kdyby se odehrály zdánlivě tak strašně dávno. Jde o vůli nás všech dobrat se pravdy a spravedlnosti.

ČESKÁ POZICE: Stálo vás to však určité úsilí.

PLACÁK: Samozřejmě, vždyť se o to snažím od roku 1990. Postupně jsem však vystřízlivěl, a už jsem z tak zdlouhavého a komplikovaného projednávání nebláznil. Pochopil jsem, že je to věc vývoje, pozůstatky komunismu se rychle vymýtit nedají.

Hodně mě to trýznilo první dva roky po listopadu 1989. Nemohl jsem se smířit s tím, že za nově nabyté svobody a demokracie nejde postihnout očividnou křivdu. Rozesílal jsem petice, organizoval demonstrace. Vysloužil jsem si tehdy i dvě trestní stíhání za útok na veřejného činitele, když jsem tehdejší generální prokurátory, federálního Gašparoviče a republikového Brunera a jistého soudce Klára označil za zločince a komunistická prasata.

Nemohl jsem se smířit třeba s tím, že odsoudili bývalého politického vězně v rámci rehabilitačního soudu k takzvanému zbytkovému trestu. To byl výsměch a jen další ponížení komunisty pronásledovaného člověka, který si k soudu s důvěrou přišel pro občanskou rehabilitaci.

ČESKÁ POZICE: Proč to tehdy nešlo?

PLACÁK: Na všech soudech a prokuraturách seděli z 95 procent komunisté a lidé spojení s bývalým režimem. Když jsem podával hned po listopadu 1989 na „své“ estébáky trestní oznámení, začala to šetřit vojenská prokuratura. To ale byl úřad sakumprásk zděděný z komunismu a bylo jasné, že své kolegy budou krýt. Vrána vráně oči nevyklove. Nikdy se také nic nevyšetřilo, dokonce se ztratila veškerá příslušná dokumentace.

ČESKÁ POZICE: Kdy nastal zlom?

PLACÁK: Ten stav trval zhruba do konce devadesátých let, do té doby odsouzení nějakého významného estébáka nepřicházelo téměř v úvahu. Samozřejmě, mimo ty pěšáky z demonstrace 17. listopadu, což byla tehdy výrazná společenská poptávka. Jistým viníkem byla i polistopadová politická reprezentace, která spoléhala na to, že se to vyčistí samo.

Měnit se to začalo až v minulých deseti letech, kdy na soudy a na zastupitelství začali přicházet noví a mladí lidé s nepokřiveným pohledem na právo a výkon spravedlnosti. To se zřetelně ukázalo i v mém případě. Soudce Alexandr Malý byl na prvním místě člověk. Uvažoval jako člověk, cítil jako člověk a právo bylo jen jeho pomocným nástrojem. Dosud to bylo přesně naopak: soudily nás mašiny, které spravedlnost pojímali čistě pozitivisticky.

ČESKÁ POZICE: Co se dělo během těch let s vaším případem?

PLACÁK: Před listopadem 1989 šlo trestní oznámení do koše, to je jasné. Stejně tomu bylo i z kraje devadesátých let. Říkal jsem si však, že případy z padesátých let mají přednost – už k věku postižených. Až když jsem vydal knihu Fízl, v níž celou tu anabázi s StB popisuji včetně tohoto případu, podal jsem trestní oznámení potřetí, tentokrát na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. To bylo v roce 2007. Když se rok nic nedělo, napsal jsem kritický článek do Lidových novin, a poté se věci konečně daly do pohybu. Zhruba před rokem se případ dostal před soud.

ČESKÁ POZICE: Co bylo pro výrok soudu rozhodující? Vždyť uplynula už slušná řádka let a soudce asi moc nezajímá, co jste s tím všechno zkusil.

PLACÁK: Důležité myslím bylo, že jsem na pachatele podal trestní oznámení už před listopadem 1989 – hned druhý den poté, co se to stalo. A soudce uvěřil mému líčení. Tehdy totiž bylo zcela nemyslitelné, aby někdo podal nějakou smyšlenou stížnost či dokonce trestní oznámení na estébáky. I když si člověk stěžoval oprávněně, riskoval obvinění z trestného činu útoku na veřejného činitele.

Mě před ním ochránila okamžitá medializace: jednak zveřejnění celého případu Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jednak následně jeho odvysílání rozhlasovými stanicemi, jako byly Hlas Ameriky či Svobodná Evropa. Myslím, že právě tuto okolnost soud zohlednil. Bylo by absurdní, abych si něco takového v době před listopadem vymyslel.

ČESKÁ POZICE: Co to je vlastně za zkušenost být bezbranným terčem tak brutálního útoku?

PLACÁK: Samozřejmě, že jsem nevěděl, jestli mě skutečně nechtějí zabít, i když byl rok 1989. Z Antonína Prchala byl cítit fanatismus a taková opravdová třídní nenávist, že by byl schopný na člověka vystřelit, kdyby třeba začal utíkat. Snažil jsem se proto chovat klidně a racionálně, nedělat prudké pohyby, abych něco nevyprovokoval, a chránit si přitom citlivá místa, abych bití přečkal co možná bez větší úhony.

Ten fyzický atak koneckonců nebyl nejhorší, spíš ta nejistota a neustálý psychický tlak, kdy estébáci nebyli vidět, ale člověk nevěděl, kdy se někde objeví. I když byl třeba v bytě, mohli kdykoli zazvonit, vyrazit dveře. Nakonec dodnes mám takový tik: pořád se snažím mít přehled, co se okolo mne děje. Kdo jde za mnou, kdo sedí v nedalekém autě, a jestli náhodou na mne nečeká. To je takový pozůstatek.

ČESKÁ POZICE: Jak jste se s tím vyrovnal?

PLACÁK: Jako nějaká oběť si nepřipadám a celou věc neberu ani nějak úkorně. Bylo to přirozenou součástí tehdejší existence, toho, jak jsme žili před rokem 1989. S jistou nadsázkou lze dokonce říct, že celý ten příběh má happy end: za knihu Fízl jsem dostal sto tisíc korun, byla oceněna literární cenou Magnesia litera a „hrdinové“ byli po zásluze posláni za mříže.

Skutečnými oběťmi jsou spíše lidé postihovaní v padesátých letech, kdy se popravovalo a zavíralo na desítky let do kriminálu. Jsou-li v kontextu mého případu nějaké „oběti“, pak spíš ti útočníci z StB. Ještě ani dnes totiž nedokážou žít svobodně: tím, že se ke svému činu nepřiznali, zůstali dodnes estébáky, kterými byli tehdy. Prostě nesvéprávní sráči, kteří nejsou schopni nést minimální odpovědnost za své činy, což je ovšem základní předpoklad svobodné existence člověka. Jsou to pořád ta malá, ubohá kolečka tehdejší mašinérie, která žádnou osobní proměnou neprošla.

ČESKÁ POZICE: Jsou podle vás stále nebezpeční?

PLACÁK: Myslím, že ne. Byli to takzvaní operativci, kteří o ničem nerozhodovali. Sloužili jako obyčejní pěšáci, a ani pořádně nevěděli čemu. Dělali ramena, protože byli součástí systému, který je kryl. Jakmile systém padl a nikdo jim už záda nekryje, jsou tím, čím jsou – pouhými zbabělci.

ČESKÁ POZICE: V čem je podle vás úterní rozsudek průlomový?

PLACÁK: Podle mého názoru v tom, že soudce byl opravdovým soudcem. Nechoval se jako nějaký automat na paragrafy. Ve zdůvodnění rozsudku soudce Malý mimo jiné hodnotil věci, jako je sebereflexe obžalovaných. To bylo skvělé. Není zase až tak běžné, aby něco takového bylo součástí rozsudku.

Také zcela správně především zvažoval, co je pravděpodobné, kdo mluví pravdu a kdo lže. Tak alespoň já chápu smysl soudu, a také jsem si to užíval. Ty rozsudky nejsou nějak drakonické, ale ani symbolické. Nejhoršímu dal 18 měsíců pod dolní hranicí trestu v sazbě od dvou do deseti let, a vlastně tím mírným trestem ztížil jejich odvolání. Nejde ale o výši trestu, ale aby bylo v prvé řadě i po těch 23 letech spravedlnosti učiněno zadost. Soud je významným i tím, že jich po listopadu 1989 bylo jako prstů na jedné ruce.

ČESKÁ POZICE: V čem to vězí, že jich je tak málo?

PLACÁK: Případy ze sedmdesátých a osmdesátých let nebyly tak šílené jako z let padesátých. Tehdy šlo o život a byly to natolik brutální zážitky, že lidi poznamenaly na celý život. Za normalizace to byly v porovnání s padesátými lety více či méně pouhé šikany a postižení lidé nepociťovali zřejmě stejně velkou vnitřní potřebu se s tím vyrovnat, jít za tím a strávit zdlouhavým vyšetřováním s nejistým výsledkem léta života.

Spousta lidí také na to nemá žaludek. Jsou jednoduše rádi, že komunismus skončil a mají konečně pokoj a mohou si žít po svém. Nechtějí se vracet k těm nepříjemným zážitkům. To je myslím jeden důvod.

Jsou-li v kontextu mého případu nějaké „oběti“, pak spíš ti útočníci z StB

Druhý je pak v tom, že mnoho lidí očekávalo nějakou iniciativu od státu. Že ten demokratický systém to nějak sám vyřeší. Jak už však bylo řečeno, tím že jsme zdědili celý komunistický aparát, spousta věcí prostě prosadit nešla. Všechno záleží na iniciativě konkrétních lidí, bez ní se nedosáhne ničeho.

ČESKÁ POZICE: Co to je tedy za vzkaz? Zajímá to dnes ještě vůbec někoho?

PLACÁK: Určitě to lidi zajímá, i když je to zdánlivě tak daleko. Po rozsudku jsem dostal desítky SMS, lidé mi v nich vyjadřovali podporu. Nevnímají to jako nějakou, čistě moji osobní při, ale jako obecný problém v rámci vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Spravedlnost se přece týká nás všech, a to zejména směrem do budoucna. Vždycky totiž existuje možnost, že se něco podobného zopakuje.

ČESKÁ POZICE: Vyrovnali jsme už dostatečně s naší minulostí?

PLACÁK: I když si myslím, že si pár pohlavárů kvůli své odpovědnosti mělo několik měsíců odsedět, což se nestalo, co se týká zákonného opatření, jako je lustrační zákon či zákon o protiprávnosti komunistického režimu, jsme na tom z bývalých komunistických států, jako je Polsko, Maďarsko, Slovensko, asi nejlépe.

Soudce Alexandr Malý byl na prvním místě člověk. Uvažoval jako člověk, cítil jako člověk a právo bylo jen jeho pomocným nástrojem.Co se však týká obecné občanské roviny, pak tady dnes vládne duch normalizace – negativní hodnoty této doby, s kterými jsme se dosud nedokázali vyrovnat. Celý ten dnešní šlendrián, aktuálně třeba případ Rath, má kořeny v normalizaci. David Rath je přímo prototypem normalizačního spratka.

To je ovšem téma pro nastupující mladou generaci, podobně jako tomu bylo v Německu v šedesátých letech. Tehdy se mladí lidé začali ptát svých rodičů, co dělali za války. Po padesátých letech, kdy se vyrovnávání s nacistickou minulostí zadrhlo kvůli studené válce a novému smrtelnému nebezpečí ve formě komunismu, se celá nacistická minulost Německa znovu otevřela. A trvá to dodnes.

ČESKÁ POZICE: Je možné u nás zaznamenat nějaký posun?

PLACÁK: Zatím svou minulost pouze spíš mapujeme. V tomto směru skvěle pracuje obecně prospěšná společnost Člověk v tísni, která jezdí neúnavně po školách a mladé lidi informuje. V rovině obyčejné lidské spravedlnosti však máme velké resty. Třeba už jen v tom, že bývalí estébáci berou nadprůměrné důchody, zatímco lidé, kteří byli vyhozeni z práce kvůli svému přesvědčení a dělali kdejaké uklízeče, je mají podprůměrné.

Je absurdní, že armáda lidí, na kterých zločinný režim stál, má lepší životní podmínky, než pár disidentů, kteří jsou svědomím naší svobody. To je nemravné a koneckonců větším problémem než snaha poslat někoho za mříže. I když ten soud a jeho výsledek mě opravdu potěšil.

Petr Placák (48)

Spisovatel, publicista. Před listopadem 1989 pracoval jako uklízeč, topič, čerpač nebo lesní dělník a publikoval řadu článků v samizdatových či exilových časopisech. V letech 1982 až 1986 hrál s undergroundovou kapelou The Plastic People of the Universe. Na jaře 1988 založil opoziční skupinu České děti, která proklamovala obnovu Českého království a organizovala protirežimní demonstrace.

Po listopadu 1989 působil jako novinář v Českém deníku a v Lidových novinách. V devadesátých letech vystudoval historii na Filozofické fakultě UK. V současné době je šéfredaktorem kulturně-společenské revue Babylon.

Kromě řady článků a studií publikovaných v politickém, kulturním a odborném tisku dosud vydal novelu Medorek (1990, 1997 a 2010), poému Tichá modlitba (1994), sbírku básní Obrovský zasněžený hřbitov (1995), povídky Cestou za dobrodružstvím (2001), knihu rozhovorů s 16 undergroundovými básníky Kádrový dotazník (2001), historickou práci Svatováclavské milénium – Češi, Němci a Slováci v roce 1929 (2001) a esej Fízl (2008). Připravil také k vydání paměti svého otce Bedřicha Placáka Paměti lékaře (1998).

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.