V únoru 2012 se v Senátu schvalovala přímá volba prezidenta. Senátorem a místopředsedou Senátu za lidovce v té době byl i první polistopadový český premiér, jinak též docent na katedře politologie a sociologie Právnické fakulty Univerzity Karlovy Petr Pithart (72). Jeho dlouhá řeč, v níž se vymezoval proti přímé volbě a varoval před jejími dopady, nás zaujala už v té době a zajímavá je i zpětně svou přesností, co se odhadu budoucího vývoje situace týče.
Petra Pitharta jsme se proto ptali, jak vnímá dění na české politické scéně po lednové prezidentské volbě a jaký vývoj ji čeká po blížících se předčasných volbách. „Podobná vlna, jaká vynesla Miloše Zemana do prezidentské funkce, může do dalších vysokých funkcí dostat lidi, kteří jsou bez zábran, populisty a demagogy. Ve výsledku může vzniknout silné napětí, které může vyústit ve zhroucení systému,“ varuje Pithart.
O překračování pravomocí
ČESKÁ POZICE: Často se mluví o tom, že prezident Zeman nepostupuje v duchu Ústavy a že překračuje své pravomoci. Totéž se říkalo o jeho předchůdci Václavu Klausovi. Je to historicky nějaká výjimka, nebo spíš trend?
PITHART: To, co tu teď vrcholí, začíná 21. prosince 1918, kdy se Masaryk vrací domů. Vlak se zastaví v Dolním Dvořišti, Masarykův přítel Svatopluk Machar mu ukáže prozatímní ústavu a Masaryk řekne: „Tož, to ne.“ A dále Masaryk ve své knize Světová revoluce připouští, že se zabýval myšlenkou ujmout se role diktátora, a mnozí to po něm dokonce chtěli. Nakonec to neudělal, ale Ústavu permanentně překračoval, přičemž jediný, komu to vadilo a kdo měl odvahu mu to občas říct, byl Alois Švehla.
I Havel často překračoval své pravomoci. On vtrhnul do Federálního shromáždění a my jsme mu ještě v hale říkali, aby šel alespoň na chvíli na předsednictvo Federálního shromáždění, když už si před tím on nebo jeho lidé neobešli kluby. Ale on si byl absolutně jist, že vyhraje. A pak dělal spoustu dalších podobných věcí. Jednou řekl, že nebude jmenovat toho či onoho, a nakonec ho jmenoval, ačkoli mu celou dobu muselo být jasné, že ho zkrátka musí jmenovat. Prezidentům se prostě promíjí všechno možné.
ČESKÁ POZICE: Jakou roli v tom všem hraje symbolika? Například fakt, že prezident sídlí na Hradě, nebo další náležitosti této funkce?
PITHART: Ano, tato symbolika k tomu všemu pochopitelně velmi přispívá. Víte, někteří to možná budou pokládat za přehnané, ale já jsem přesvědčen, že některé věci jdou skrz nás, přičemž si to uvědomuje jen velmi malá část lidí.
„Vezměte si, že Masaryk odjel jako naprostý outsider, po kterém by neštěkl ani pes. A vrátil se jako tatíček osvoboditel.“My jsme tu dlouho čekali na korunovaci Františka Josefa. Třikrát to slíbil, a nesplnil. Já si myslím, že kdyby to udělal, tak mohlo všechno vypadat jinak. Ve výsledku máte zklamání z prázdného hradu a z toho pramenící frustraci.
Vezměte si, že Masaryk odjel jako naprostý outsider, po kterém by neštěkl ani pes. A vrátil se jako tatíček osvoboditel. Na tyto lidi zkrátka přenášíme veškerou odpovědnost. Prvek samosprávy či občanské společnosti u nás jednoduše není. V anglosaské společnosti je naprosto samozřejmé, že si věci nejprve zkusíme vyřešit sami, a pak se teprve obrátíme na úřady. Ale u nás to nefunguje.
Co nám z toho vyplývá? Že se prostě musíte spolehnout na toho nahoře a že mu také proto tolerujete prakticky cokoli. Všichni prezidenti to věděli a zneužívali toho. Ať už vědomě či nevědomě.
ČESKÁ POZICE: Když se přesuneme do současnosti – co se vám vybaví pod pojmem „extenzivní výklad ústavy“?
PITHART: Žádná ústava nemůže postihnout všechny myslitelné situace. A pro tento účel by mělo existovat něco, co se u nás prakticky nepoužívá. Jde o takzvaný ústavní konsenzus. Je to jisté společné vědomí, které není psané a není stvrzeno ani rukoudáním. Je to vůle, že ústavě budeme rozumět v jejím základním duchu. To je v našem případě dělba moci, svobodná soutěž politických stran a právní stát.
A jakmile nastane nečekaná či sporná situace, spolehneme se na ústavní konsenzus a časem nalezneme řešení, které bude v logice ústavy. Jinak to zkrátka nejde, protože kdyby ústava měla obsahovat všechny situace, všechna řešení a všechny lhůty, byl by to občanský zákoník, případně jízdní řád. Přičemž paradoxně by konfliktních situací bylo víc, protože čím komplikovanější a podrobnější máte normu, tím snadněji se v ní bruslí. Život je vždycky nekonečně bohatší než litera.
ČESKÁ POZICE: Ale co si tedy představit pod tím často skloňovaným výrazem extenzivní výklad ústavy? Miloš Zeman o tento termín často opírá některé své kroky. Vy na druhou stranu mluvíte o ústavním konsenzu, což mi připadá spíše jako nějaký soubor ústavních zvyklostí, který musí dlouhodobě vznikat. Miloš Zeman ale ústavní zvyklosti označil za idiotské…
„Co se (ústavních) zvyklostí týče, tak je jasné, že mají pravdu ti, kteří říkají, že za dvacet let nejde mluvit o zvyklostech“PITHART: Pokud si vzpomínám, tak použil výraz extenzivní spíše ve smyslu, že je to v mezích ústavy, ale je to trochu na hraně. Co se zvyklostí týče, tak je jasné, že mají pravdu ti, kteří říkají, že za dvacet let nejde mluvit o zvyklostech. Zvyklost vyžaduje, aby se nějaké řešení opakovalo nejméně dvakrát a osvědčilo se. Pak je velká šance, že napotřetí se to udělá stejně.
U nás však situací, které by se opakovaly dvakrát a byl na ně stejný názor, mnoho není. Problém je, že když předem označím ústavní zvyklosti za idiocii, tak vylučuji, že vůbec nějaké zvyklosti vzniknou. Pak nezbývá, než se spolehnout na literu, což nevyhnutelně povede k neřešitelným situacím, neboť litera nikdy nemůže předjímat všechny situace.
O přímé volbě prezidenta
ČESKÁ POZICE: Volání po přímé volbě prezidenta zesílilo po ne zcela důstojné druhé volbě Václava Klause. Dalo se tomu tehdy nějak vyhnout?
PITHART: Jistě, Ústava totiž nikdy nebyla naplněna. Konkrétně její článek, který pojednává o styku obou komor parlamentu. Nikdy nebyl přijat zákon, který by určoval pravidla společného jednání obou komor parlamentu, takzvaný stykový zákon. Tento zákon měl mimo jiné upravit právě volbu prezidenta parlamentem.
V důsledku toho, že nebyla jasná pravidla, bylo nutné dělat šestihodinové pauzy, během kterých po Hradě pobíhala spousta lidí, kteří různě naháněli poslance či senátory. Zkrátka uprostřed fotbalového zápasu jsme zjistili, že pravidlo chybí. A jak ho chcete vytvořit teď, v průběhu hry? Kdyby se tehdy velké strany nedohodly, že hlasování bude neveřejné, tak bychom nejspíš prezidenta volili ještě několik měsíců.
Z toho vznikl pocit špatného svědomí a zbrklý závazek, že se to už nebude opakovat. Kdyby to (velké strany) myslely vážně a měli úctu k Ústavě, tak by jako první doplnily její chybějící část. To bylo to, co se mělo udělat. Pak by bylo jasné, že bude-li prezident příště volen parlamentem, tak bude volen takto a takto. Senát přitom sněmovně pětkrát navrhl různé verze stykového zákona, a vždycky to skončilo pod stolem. Tohle je trest.
ČESKÁ POZICE: Ano, ale pokud odhlédneme od druhé volby Václava Klause, tak to nebyl jediný impuls k přímé volbě. Tyto nápady zde byly už od sametové revoluce, přičemž s prvním přišla už KSČ.
„To je naše ,ústavní zvyklost‘, že se prezidentům dovoluje, co se ostatním nedovoluje. A lidi jim všechno odpustí.“PITHART: Ano, i Václav Havel byl pro. Argumentovalo se tehdy zcela ahistoricky a nutno říct, že argumentace se dodnes nezměnila: „Na Slovensku to mají, v Rakousku taky…“ No a co? V těchto zemích nejsou všechny historické souvislosti, o nichž jsme se už bavili. Není tam tradice silných prezidentů nešetrných k ústavě. Ústavní zvyklosti Slovenska nejsou žádné a v Rakousku jsou takové, že to jednoduše nevadí. Ale u nás je pokušení jít ve šlépějích Masaryka, Beneše, Havla či Klause okamžitě nasnadě. To je naše „ústavní zvyklost“, že se prezidentům dovoluje, co se ostatním nedovoluje. A lidi jim všechno odpustí.
ČESKÁ POZICE: Jednou jste říkal, že schválení přímé volby povede ke zklamání voličů. Máte ten dojem?
PITHART: Vždycky voliče zklamete. Navíc jde o nový institut, takže očekávání jsou o to větší. I u již zavedených institutů jsou očekávání vždy mírně přepjatá, ale u něčeho nového je to mnohem silnější. A speciálně u přímé volby byla očekávání obrovská.
ČESKÁ POZICE: Ale s ohledem na vývoj může mít řada lidí dojem, že byla i naplněna…
PITHART: Ano, řada lidí mi řekla: „Vidíš, nakonec tu vládu sundal!“ Takhle to zkrátka lidé čtou. Miloš Zeman řekl, že je proti vládě. Pak se staly věci, které on neovlivnil a které začaly mnohem dříve, než ohlásil kandidaturu, ale lidé to vnímají asi takto: „Co kecáte o nějaké ústavě a nějakých zvyklostech? Sundal Nečase? Sundal!“ To mi řeklo mnoho i velmi inteligentních lidí a z toho skutečně pláču.
O pořádném vládnutí
ČESKÁ POZICE: Byl jste jedním z těch, kdo upozorňovali na to, že prezident nebude moci pořádně vládnout, protože zkrátka nemá pravomoci. Překvapily vás razantní kroky Miloše Zemana?
„Zeman svými řečmi naznačuje vůli s Ústavou pracovat vskutku extenzivně, ale nutno říct, že proti Ústavě neudělal nic“PITHART: Já nejsem stoupenec Nečasovy vlády, ale musím říct, že oni to hráli naprosto špatně. Zeman svými řečmi naznačuje vůli s Ústavou pracovat vskutku extenzivně, ale nutno říct, že proti Ústavě neudělal nic.
ČESKÁ POZICE: Proti Ústavě možná ne, ale třeba proti právě určitým zvyklostem ano. Nejmenoval předsedu nejsilnější strany, ani člověka, který měl deklarováno, že dostane 101 hlasů.
PITHART: Zeman měl zatracenou kliku, když se ukázalo, že žádná většina neexistuje. To tehdy ale nemohl vědět. Kdyby to věděl, či to nedej bože zařídil, tak je to něco jiného. Mohl říct, že bude jmenovat stranu, která má většinu, přičemž Miroslava Němcová ji nemá, nebo respektive pozítří nebude mít.
ČESKÁ POZICE: Ale dlouho to vypadalo, že ji mít bude. Stojednička byla nějakým způsobem deklarovaná, byť ne notářsky ověřenými podpisy.
PITHART: Vypadalo to spíš tak, že věděl, že vláda už většinu nemá. Jisté to nebylo, ale to, že chtěl notářsky ověřené podpisy, naznačuje, že to mohl tušit. Možná mu to někdo řekl nebo naznačil. Ostatně Václav Klaus takto pomocí přeběhlíků položil Topolánkovu vládu.
ČESKÁ POZICE: Zajímavé je, že když Miloš Zeman přivedl Rusnokovu vládu, která neměla deklarovanou podporu sněmovny a řada lidí ho za to kritizovala z toho titulu, že toto opravdu není běžný postup, tak Rusnokova vláda tehdy měla nadpoloviční podporu veřejnosti.
„Angažmá pana Mynáře a spol. je naprosto šílené. Jestli někdo má být zosobněním nestrannosti, tak je to kancléř prezidenta republiky.“PITHART: Měla. Navíc se stala důležitá věc, že Bohuslav Sobotka opravdu v první chvíli řekl, že tu vládu nechce. V ten moment Zeman využil toho, že z něho Sobotka má a bude mít strach, protože dříve či později se mu pomstí, což konec konců dělá už teď. Sobotka by tedy byl hloupý, kdyby funkci premiéra přijal sám a začal zápasit s obrem, přičemž by zápas prohrával. Tak nakonec vznikla úřednická vláda.
Ale za naprosto nejhorší považuji utváření kanceláře prezidenta. Angažmá pana Mynáře a lidí kolem něj je naprosto šílené. Jestli někdo má být zosobněním nestrannosti, tak je to kancléř prezidenta republiky. Řekl bych, že není vyšší funkce, u které se předpokládá takováto míra politické nestrannosti. A on bude kandidovat.
Zprvu ještě před zvolením Miloše Zemana dokonce řekl, že bude stranu dál řídit. Pak mu sám Zeman musel vysvětlit, že stranu opravdu řídit nebude. To máte další důkaz naprostého nepochopení významu slov „parlamentní republika“ a co jsou instituce, které jsou nad politikou.
O českém levičátství
ČESKÁ POZICE: No dobře, ale proč lidem všechno tohle nevadí, naopak to vítají?
PITHART: Protože tahle země je historicky vzato celá posunuta doleva. Teď tady končí dvacetiletá anomálie, která podle mého byla reakcí na hanebnou normalizaci. Ale teď se společnost vrací tam, kde podle mého vždycky byla. Zhruba od půlky 19. století, odkdy se národ znovu tvoří, se utváří z nižších a nižších středních vrstev. Naše společnost je placatá, nemá pořádnou vertikálu, pořádné vůdčí vrstvy.
To neříkám jako pomluvu, to tak zkrátka objektivně muselo být. Tento národ neměl ani aristokracii, ani politické vůdce, jako měli Poláci či Maďaři. Tendence k rovnostářství nás táhne doleva a první republika to potvrzovala. Teď se chvíli zdálo, že už to neplatí, ale myslím, že to znovu platit začne. Budeme opět rovnostářská společnost, tedy doleva. To není nadávka, to je sociologický fakt. Proto tedy Zeman bude mít pozitivní ohlas. A vůbec nemusí překračovat Ústavu, to naprosto nemá zapotřebí.
ČESKÁ POZICE: Když mluvíte o rovnostářství, dá se tomu přisoudit i těžko přehlédnutelný fakt, že lídry stran se stávají čím dál tím méně výrazné osobnosti?
„Naše společnost je placatá, nemá pořádnou vertikálu, pořádné vůdčí vrstvy. To neříkám jako pomluvu, to tak zkrátka objektivně muselo být.“PITHART: To je dobrá otázka, proč najednou z ničeho nic je taková záplava nevýrazných politiků. Asi to nebude to hlavní vysvětlení, ale můžete vidět, že strany se se svými silnými vůdci dříve či později jednoduše rozejdou a vypudí je. To byl Klaus, Zeman, Paroubek a další. Vypadá to, jako by partaje takto silné osobnosti nesnesly. Na jednu stranu po nich touží, na straně druhé je nesnáší a vypudí je. To bylo třeba tehdejší nezvolení Miloše Zemana, které předurčilo vše, co se teď děje.
Já se taky trochu obávám, že ve stranách nejsou lidé, z nichž by mohly vyrůst silné osobnosti. Takoví lidé do politiky nejdou.
ČESKÁ POZICE: Ale v naprostém kontrastu k tomu, o čem se tu bavíme, byl zvolen silný prezident. Ze všech kandidátů jednoznačně ten nejagresivnější a nejrazantnější.
PITHART: O tom jsme se již trochu bavili. Já si zkrátka myslím, že dispozice k silným prezidentům, kteří jsou laxní k ústavě, je historicky dána. V tomto jsme v Evropě zcela originální případ a jakékoli srovnání s jakoukoli jinou zemí je naprosto vedle. Ti, kteří nás srovnávali s Rakouskem či Slovenskem, srovnávali texty ústav, ale to je naprosto nesmyslný postup.
O politickém systému
ČESKÁ POZICE: Od přímé volby se očekávaly dva možné vývoje. Buď bude zvolen silný prezident, který získá velmi silný mandát, ale nebude mít přílišné pravomoce. A vedle něho bude premiér s mnohem slabším mandátem, ale bude vybaven velmi silnými pravomocemi. Z toho plyne konflikt těchto dvou osob a jejich neustálé handrkování povede ke ztrátě důvěry a respektu veřejnosti k oběma těmto institucím. Nebo zde vyroste silný prezident, který si navíc různými politickými kličkami de facto zajistí pravomoci, a proti němu budou stát slabí lídři politických stran, kteří mu nebudou s to odporovat. Zdá se, že nastal druhý model. Posouvá se tedy Česko k nějakému prezidentskému či poloprezidentskému systému?
PITHART: První vámi zmíněná varianta by byla s to celou zemi totálně rozvrátit. A to si nikdo nemůže přát. Ani prezident, ani premiér. Jeden z nich by musel vyhrát, a v tomto případě se zdá, že vyhrál Miloš Zeman.
Poloprezidentský systém by ale musel být poznat už z textu Ústavy. Co popisujete, je ve skutečnosti parlamentní republika, která v určitých aspektech funguje jako poloprezidentský systém. Ale o poloprezidentský systém se nejedná. Nicméně faktem je, že svým denním chodem se to může takovému systém podobat, a já jsem přesvědčen, že lidem to bude vyhovovat.
Ono je to totiž mnohem srozumitelnější. Máte jednoho člověka, který je podle vás dobrý nebo špatný, a nemusíte se orientovat v různých partajích. Lidé mají jednoho člověka, kterého buď milují, nebo nenávidí. Je to úžasně jednoduché.
ČESKÁ POZICE: Další věc, která se spolu s přímou volbou měnila, byl způsob řekněme krajní obrany parlamentu proti prezidentovi. Velmi silně se změnila pravidla pro takzvanou velezradu. Co si o tom myslíte?
PITHART: Já rozumím tomu, proč obě velké strany hlasovaly pro přímou volbu. Už se ale nikdy nedozvíme a nikdy se nepotvrdí mé hluboké přesvědčení, že jedni i druzí předpokládali, že to neprojde a ti druzí to zabijou. I proto vůbec neměli připravený prováděcí zákon. Pak se nakonec zákon z ničeho nic objevil, a podle toho to taky vypadalo.
Tomu pořád ještě rozumím. Slíbily to ve chvíli, kdy by národ nejraději parlament zadupal do země. Ale čemu absolutně nerozumím, je, proč se tam bez jakékoli diskuse dostalo ztížení podmínek „impeachmentu“. Ti lidé, co pro to hlasovali, byli snad v bezvědomí a byli pod obrovským tlakem, když si vzali velmi významnou pravomoc, tedy možnost obrátit se na Ústavní soud (původně k podání žaloby proti prezidentu republiky u Ústavního soudu stačila prostá většina přítomných senátorů – pozn. red.).
Teď je nová úprava, která k přijetí ústavní žaloby proti prezidentu republiky vyžaduje třípětinovou většinu přítomných senátorů a třípětinovou většinu všech poslanců. A každý ví, že to je situace, která prakticky nemůže nastat. Čili tímto krokem jsme si tak trochu zvolili krále. A to je z mého pohledu naprosto nepochopitelné. Tehdy jsem i řekl, že je to začátek konce Senátu. Nikdo to ani nijak nezdůvodnil, objevilo se to v Ústavě z iniciativy sněmovny a nikdo to nijak nekomentoval. Proč jsme podmínky ztížili!? To je akt naprosté destrukce republikánství.
ČESKÁ POZICE: Teď se blíží volby, jejichž výsledek nelze předjímat. Dejme tomu, že se ve sněmovně a třeba i ve vládě objeví nějaká výrazná a silná osobnost. Tím pádem by asi nastal silný konflikt mezi Hradem a Strakovou akademií. Dá se opravdu reálně čekat propad důvěry v obě tyto instituce, jak jste před schválením přímé volby předpokládal?
PITHART: Ano, to je katastrofický scénář a je to pochopitelně možné. Podobná vlna, jaká vynesla Miloše Zemana do prezidentské funkce, může do dalších vysokých funkcí dostat lidi, kteří jsou bez zábran, populisty a demagogy. Ve výsledku může vzniknout silné napětí, které může vyústit zhroucením systému.
O populismu
ČESKÁ POZICE: Na začátku jste říkal, že většina populace o Ústavu nejeví zájem a nestuduje ji. Je to jiné alespoň u poslanců a senátorů?
PITHART: Ne, nezajímá je to. Oni ani nevědí, co to je. Oni mohou Ústavu znát, ale váhu tohoto dokumentu neznají. Markantně se to projevilo v době opoziční smlouvy, když dvě velké partaje přišly s návrhem na změnu volebního systému, který by maximálně posílil většinové prvky.
Tehdy jsem říkal, že je to proti Ústavě. A někdo v Senátu mi říkal, že „se to potom udělá“. Vůbec nikoho nenapadlo, že by měli nejdřív změnit Ústavu, a až potom volební zákon. Ústavní soud by proti tomu neměl co namítnout. Iniciátoři absolutně nepochopili, že ústava je norma úplně jiné právní síly. To se prostě nedá udělat nějak dodatečně.
Projevuje se to i tehdy, že když se nám zrovna něco nelíbí, tak se hned objeví nápad, že změníme Ústavu. Řada lidí tady obdivuje Skandinávii. Tak prosím, ať to máme jako ve Švédsku. Ústava se tam změní tehdy, když jeden parlament změny schválí a pak je schválí i další parlament po volbách. Jakmile dva různé parlamenty schválí změny v ústavě, tak pak teprve začnou platit. Tím je zaručen ústavní konsenzus, o němž jsme se už bavili, a jsou vyloučeny různé podivné improvizace.
„Iniciátoři absolutně nepochopili, že ústava je norma úplně jiné právní síly“V Senátu byla komise pro ústavu a ústavní procedury. Čtyři roky jsme pracovali a nakonec jsme přišli s návrhem několika změn, které spolu souvisely, jedna zdůvodňovala druhou a podle mého soudu to byla jediná ukázka toho, jak by se to mělo dělat. Nakonec jsme neuspěli, protože sněmovna to považovala za posílení Senátu.
Všechno u nás pramení ze samého startu Ústavy, který byl neštěstím, které se s námi může táhnout třeba padesát let. Vznikla Ústava a čtyři roky nebyla naplněna co do druhé komory, územně správního uspořádání a Nejvyššího správního soudu. U Nejvyššího správního soudu se to nakonec podařilo a je to asi nejlepší soud u nás. Územně správní uspořádání je úplně špatně. A Senát?
Klaus tehdy říkal: „Už tři roky tady fungujeme, Senát tu není a vůbec nám nechybí. Tak k čemu je?“ To je báječný argument. To je, jako by ředitel školy šel se školníkem po chodbě a ptal se: „Co to tady visí na zdi za červené věci?“ „To jsou hasicí přístroje.“ „Prosím vás, dejte to do sklepa. Deset let tady nehořelo.“ A tento názor se Senátem vleče dodnes, protože Poslanecká sněmovna má pocit, že jí všechno jenom brzdí a komplikuje.
ČESKÁ POZICE: Přímá volba byla do jisté míry výsledkem populismu. Strany to naslibovaly, protože to táhlo voliče, a pak už bylo těžké ze slibu uhnout. Teď ve volbách se dá čekat podobné téma, a to je referendum. Co od toho čekáte?
PITHART: Stát se může například to, že tato instituce, od které se tolik slibuje, bude zcela a nezaslouženě zdiskreditována, jako se to perfektně předvedlo na Slovensku. Pět referend a žádné nebylo platné. Kdo se dnes na Slovensku odváží přijít s referendem? Oni prostě zničili tuto instituci, která v určitých situacích může být užitečná.
„Myslím, že jako krajní instituce by referendum mělo být k dispozici. Ale ne tak, že po ní sáhnu a mám ji.“Osobně jsem si vždy představoval, že referendum může být dosažitelné a musí to být memento pro zákonodárce. Zkrátka že v krajním případě může něco být nad nimi a že nejsou úplně nejvýš. A samotné vědomí, že taková instance existuje, přece jenom zákonodárce nějakým způsobem brzdí a reguluje. Tedy referendum jako soud posledního odvolání. K tomu by muselo být vzácné, nesmělo by být snadné ho spustit, ale muselo by to být možné. A to je velmi komplikované.
Navíc musí být jednorázové. Jakmile dáte referendum všeobecné, tak se v něm může objevit cokoli. Teď tam budou církevní restituce, pak tam bude trest smrti, pak zrušení nejdřív Senátu, později i sněmovny (smích). Teď skutečně pro něco takového není vhodná doba.
Vůbec to nezatracuji, ale jsem velmi skeptický. Mám strach jednak ze zneužití této instituce, a dále ze znevěrohodnění. Myslím, že jako krajní instituce by referendum mělo být k dispozici. Ale ne tak, že po ní sáhnu a mám ji. A ano, taková tendence teď bude, to máte pravdu.
ČESKÁ POZICE: Svou řeč v Senátu při projednávání přímé volby jste zakončil zvoláním, ať přímou volbu necháme těm národům, které nad sebou potřebují nějakého pána či panovníka. Když to teď vidíte, nemáte dojem, že jste nás trochu přecenil?
PITHART: (smích) To byla taková rukavice hozená do tváře. Potřebujeme to, a právě proto jsem to řekl, jak jsem to řekl. Potřebujeme tatíčka Masaryka, prezidenta budovatele. Prostě potřebujeme. Občas o tom mluví Karel Schwarzenberg, který západní svět zná velmi dobře. My v sobě žádnou občanskou společnost nemáme. My prostě čekáme, že to zařídí úřad.
