Pět případů zásahů do soukromí aneb Co vše o nás ví Velký bratr

Kdo a jaké údaje je o nás oprávněn shromažďovat, proč, na jak dlouhou dobu a komu je může zpřístupnit? Miroslav Uřičař vybral pět příkladů zásahů do soukromí.

Ohrožené soukromí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ohrožené soukromí. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Ohrožené soukromí.

Technický rozvoj, digitalizace a nahrazování papírových dokumentů elektronickými ulehčují život. Mnohé informace a údaje jsou dnes nejen uchovávány, ale i od počátku vytvářeny pouze elektronicky. Jejich třídění, vyhledávání v nich a propojování je proto nesrovnatelně snadnější a rychlejší než u tradičních „papírových dokumentů“.

To vše však má i negativní stránku – technický pokrok usnadňuje i narušení soukromí včetně automatizovaného plošného shromažďování údajů o nás. Jak je v digitální době naše soukromí právně a fakticky chráněno? Zkratku ze čtyř písmen – GDPR (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů) – zná téměř každý. Co však znamená v praxi? Chrání nás a naše údaje také před orgány státu, obcí a vůbec veřejnou mocí? Nebo je to jen „další z evropských předpisů“, který podnikatelům přináší novou byrokracii a nic víc?

Nové formy

Ochrana soukromí je právně zaručena, jde o jedno ze základních lidských práv a svobod, ale je zaměřena proti neoprávněným zásahům, a proto není absolutní – zásahy například do soukromí při vyšetřování trestných činů jsou oprávněné, tedy přípustné, včetně shromažďování stop a prověřování soukromí podezřelých osob. V posledních letech, s rozvojem technologií a vytvářením stále více informací, však přibývají nové zásahy do soukromí a jejich formy, jež nesouvisejí jen s vyšetřováním trestných činů, ale sledují i další účely.

V posledních letech, s rozvojem technologií a vytvářením stále více informací, však přibývají nové zásahy do soukromí a jejich formy, jež nesouvisejí jen s vyšetřováním trestných činů, ale sledují i další účely

Nebudu se zabývat známými situacemi, kdy mnozí z nás dobrovolně (a často s nadšením) zveřejňují řadu potenciálně zneužitelných informací o sobě na sociálních sítích, jako je Facebook, Twitter a jiné, a ty jsou pak k dispozici dalším osobám. Zaměřím se na plošné shromažďování údajů, které se opírá o právní předpisy a děje se nezávisle na naší vůli.

Někteří řeknou, že kdo nepáchá nic nekalého, nemá co skrývat. Já sám se protiprávních činností nedopouštím, navzdory tomu chci, aby mé soukromí zůstalo soukromým. Neznamená to, že jsem proti veškerým zásahům do soukromí – některé jsou v současnosti zřejmě nevyhnutelné. Rád bych však o nich, tedy o svém soukromí, rozhodoval v nejvyšší možné míře sám.

Otázka ceny

V poslední době potkávám řadu lidí, kteří zastávají podobný názor. Nabízí se proto paralela ke zmíněným sociálním sítím a podobným službám. Kolik platíme za jejich používání? Zpravidla nic, používáme jejich služeb bezplatně. Jak je však známo, kromě našich nejbližších a lidí, kteří nás mají rádi, nám zdarma nikdo nic nedá. Platíme proto do jisté míry svým soukromím, svými údaji. Samo o sobě to není špatně a neznamená to, že bychom měli přestat takové služby používat. Jen si toho buďme vědomi.

Za „služby“ platíme státu, obcím a dalším veřejnoprávním subjektům nejen v podobě daní a ostatních plateb, ale – třeba v případě bezpečnosti – v poslední době i svým soukromím. Otázku, zda je „cena“ v konkrétním případě přiměřená, či nikoli, si musí zodpovědět každý sám. A abychom mohli o odpovědi uvažovat, potřebujeme informace.

Podobně je tomu u mnoha zásahů do soukromí ze strany státu a veřejné moci. Od státu očekáváme některé „služby“, někdo víc, někdo méně, dle osobního přesvědčení a založení, například zajištění jisté míry bezpečnosti osobní i majetkové většina z nás. Za tyto „služby“ platíme státu, obcím a dalším veřejnoprávním subjektům nejen v podobě daní a ostatních plateb, ale – třeba v případě bezpečnosti – v poslední době i svým soukromím.

Otázku, zda je „cena“ v konkrétním případě přiměřená, či nikoli, si musí zodpovědět každý sám. A abychom mohli o odpovědi uvažovat, potřebujeme informace. Soudím, že pro nás všechny je užitečné, když si budeme vědomi, kdo a jaké údaje je o nás oprávněn, či dokonce povinen, shromažďovat, proč, na jak dlouho a komu je může zpřístupnit.

Nikoli vyčerpávající výčet

Vybraljsem pět nejzávažnějších a nejrozsáhlejších příkladů zásahů do soukromí. Všechny mají společný rys – jde o plošné shromažďování údajů o řadě osob, tedy nejen o těch, kteří by mohli být podezřelí z páchání protiprávní činnosti. Ve všech případech také údaje používají orgány veřejné moci, nikoli soukromé společnosti s vidinou jejich marketingové a obchodní hodnoty.

Pět vybraných případů není vyčerpávající výčet. Mnozí by dokázali doplnit další případy plošného shromažďování informací o nás.

GDPR se navíc aplikuje jen na některé z těchto případů, a zpravidla jen částečně, ve zbylé části se pro konkrétní oblasti použijí speciální předpisy. Především se však GDPR dle svého úvodního vymezení nevztahuje mimo jiné na „zpracování osobních údajů prováděné příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, včetně ochrany před hrozbami pro veřejnou bezpečnost a jejich předcházení“.

Tyto případy zčásti upravuje trestněprávní směrnice, respektive národní předpisy k jejímu provedení a zčásti dílčí předpisy upravující konkrétní oblasti. Pět vybraných případů není vyčerpávající výčet. Mnozí by dokázali doplnit další případy plošného shromažďování informací o nás. U každého kromě stručného popisu uvedu právní předpis, o který se shromažďování a používání údajů opírá, účel, a především kategorie údajů a také orgány oprávněné k jejich získání a používání.

Na těchto příkladech si může každý udělat alespoň částečný obrázek, jaké údaje o něm některý orgán veřejné moci má k dispozici. Zda a nakolik je to v pořádku, či nikoli, ponechám na vás – každý může posoudit, zda mu podobná situace vadí, či zda pro něho převažují pozitiva (v podobě prevence trestné činností či snadnějšího vyřizování různých záležitostí). Současně si lze uvědomit rozsah shromažďovaných údajů a informací o nás lépe než při pohledu na každý příklad zvlášť.

Provozní a lokalizační údaje

Shromažďování provozních a lokalizačních údajů se týká každého, kdo používá telefon, zejména mobilní. Na úrovni Evropské unie uložila uchování těchto údajů v sítích elektronických komunikací Data Retention směrnice v roce 2006 kvůli vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů.

V českém právním řádu však povinnost telekomunikačních operátorů uchovávat řadu údajů zůstala v zákoně o elektronických komunikacích dodnes. Před půl rokem ji posuzoval Ústavní soud a rozhodl se ji nezrušit či zúžit její rozsah a ponechal ji beze změny

Soudní dvůr EU ji již před více než pěti lety, v dubnu 2014, prohlásil za neplatnou z důvodu zásahu do základních práv a v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že se směrnice vztahuje „i na osoby, v jejichž případě neexistuje žádný důvod se domnívat, že by jejich chování mohlo byť nepřímo nebo vzdáleně souviset se závažnou trestnou činností“.

V českém právním řádu však povinnost telekomunikačních operátorů uchovávat řadu údajů zůstala v zákoně o elektronických komunikacích dodnes. Před půl rokem ji posuzoval Ústavní soud a rozhodl se ji nezrušit či zúžit její rozsah a ponechal ji beze změny, na rozdíl například od slovenského ústavního soudu, který podobnou právní úpravu zrušil již v roce 2015.

Také v Německu existuje podobná povinnost, na rozdíl od Česka však pouze ve velmi omezeném rozsahu. Nejvýraznějším rozdílem je délka uchování – v německé právní úpravě pouze deset týdnů pro provozní a čtyři týdny pro lokalizační údaje. U nás jsou telekomunikační operátoři povinni uchovávat provozní a lokalizační údaje šest měsíců. Nejde o záznamy hovorů, či zpráv, obsah komunikace uchováván není, ale „pouze“ o veškerá doprovodná data, která operátoři shromažďují.

Vyžadování údajů

Tato data zahrnují informace nejen o každém hovoru a jeho obou (či více) účastnících včetně jednoznačné identifikace telefonních přístrojů účastníků, přesném čase a datu hovoru, ale i údaje o základnových stanicích, jež spojení zajišťují na jeho počátku i konci (základnové stanice Start a Stop) – tedy údaje o lokalitě, v níž se při spojení nacházíme, a další, včetně rozsáhlých kategorií údajů u služeb přístupu k internetu a IP telefonie.

Od operátorů si uvedené údaje mohou vyžádat nejen orgány činné v trestním řízení, Policie ČR, zpravodajské služby (BIS a Vojenské zpravodajství), ale i Česká národní banka (ČNB) – v rámci dohledu nad kapitálovým trhem

Od operátorů si uvedené údaje mohou vyžádat nejen orgány činné v trestním řízení, Policie ČR, zpravodajské služby (BIS a Vojenské zpravodajství), ale i Česká národní banka (ČNB) – v rámci dohledu nad kapitálovým trhem. Zejména první jmenované orgány si údaje často vyžadují – loni dle Českého telekomunikačního úřadu celkem ve 332 892 případech.

Počty vyžádaných údajů navíc rok od roku rostou, pro srovnání, například o pět let dříve, v roce 2013, si oprávněné orgány vyžádaly údaje v celkem 175 524 případech, jen téměř polovinu. V tomto období se přitom počet účastníků sítí elektronických komunikací nezvýšil dvojnásobně a podle statistik Policie ČR natolik výrazně ani nenarostla kriminalita.

Jmenná evidence cestujících

S nařízením GDPR byly schváleny dva předpisy, které však vyvolaly mnohem nižší mediální pozornost. Trestněprávní směrnici jsem již zmínil, druhým je směrnice PNR(Passenger Name Record) zavádějící jmennou evidenci cestujících. Do českého právního řádu tuto směrnici letos v dubnu provedla novela zákona o civilním letectví obsažená ve změnovém zákoně přijatém v souvislosti s GDPR. Založila povinnost leteckých dopravců shromažďovat údaje jmenné evidence cestujících a upravila používání těchto údajů.

Dle PNR směrnice má každý členský stát EU zřídit „útvar pro informace o cestujících“ a zajistit, aby u osob identifikovaných tímto útvarem byly veškeré relevantní a nezbytné údaje předány „příslušným útvarům pro informace o cestujících ostatních členských států“

Účelem je prevence, odhalování, vyšetřování a stíhání teroristických trestných činů a závažné trestné činnosti a v jeho rámci jsou posuzováni cestující před plánovaným příletem nebo odletem a jejich údaje porovnávány s dalšími databázemi. Kategorie shromažďovaných informací jsou rozsáhlé.

Zahrnují nejen jméno, příjmení cestujícího, adresu, kontaktní informace a datum narození, státní občanství, číslo a typ cestovního dokladu, ale i údaje o letu – rezervační kód, datum rezervace, vystavení letenky a plánované cesty, kód leteckého dopravce, číslo letu, datum a čas odletu a příletu. Uchovávají se i údaje o průběhu letu, kód cestovní kanceláře nebo agentury, o zavazadlech a stavu odbavení cestujícího, například číslo sedadla a další informace o něm, celkový počet cestujících letu či o platbě a řada dalších.

Letecký dopravce je povinen předat údaje jmenné evidence cestujících Policii ČR. Dle PNR směrnice má každý členský stát EU zřídit „útvar pro informace o cestujících“ a zajistit, aby u osob identifikovaných tímto útvarem byly veškeré relevantní a nezbytné údaje předány „příslušným útvarům pro informace o cestujících ostatních členských států“. Také Europol je oprávněn požádat o údaje jmenné evidence cestujících, nebo o výsledek jejich zpracování.

Úseková měření rychlosti

Rychlost vozidel na silnicích se měří snad ve všech státech. Cílem je zjistit a potrestat ty, kteří nejvyšší povolenou rychlost překročí, a současně působit preventivně na ostatní řidiče. Existují však dva základní, odlišné postupy měření. Běžná pevná, či mobilní měřicí zařízení zjišťují aktuální rychlost a zaznamenávají pouze ty, kteří rychlostní limit v daném místě překročí.

Kamerové systémy úsekových měření jsou tvořeny dvěma zařízeními a automaticky zaznamenají všechna projíždějící vozidla dvakrát, při vjezdu do měřeného úseku a při výjezdu z něj. A následně vyhodnotí průměrnou rychlost vozidla v daném úseku, tedy porušení pravidel silničního provozu. Proto musejí na rozdíl od běžných měřících zařízení zaznamenat všechna projíždějící vozidla, i ta, která povolenou rychlost nepřekračují.

Oproti tomu kamerové systémy úsekových měření jsou tvořeny dvěma zařízeními a automaticky zaznamenají všechna projíždějící vozidla dvakrát, při vjezdu do měřeného úseku a při výjezdu z něj. A následně vyhodnotí průměrnou rychlost vozidla v daném úseku, tedy porušení pravidel silničního provozu. Proto musejí na rozdíl od běžných měřících zařízení zaznamenat všechna projíždějící vozidla, i ta, která povolenou rychlost nepřekračují. Jejich záznamu neunikne nikdo, i když se chová dle pravidel a neporušuje rychlostní limit.

Kamerové systémy úsekových měření se v poslední době staly na českých silnicích běžné. Na rozdíl od řady okolních zemí, například Slovenska, které úseková měření až na výjimky nepoužívají. Také v Německu rychlost vozidel na silnicích měří, ale pouze okamžitým, nikoli úsekovým měřením, o nichž se diskutuje ohledně zásahu do soukromí.

První testovací úsekové měření německé orgány zavedly na dálničním úseku u Hannoveru před několika lety. Cílem nebylo vyhodnotit výši vybraných pokut, tedy to, zda „si na sebe konkrétní zařízení vydělá“, jak jsme zvyklí u nás, ale (překvapivě) to, zda úsekové měření na dané části silnice zvýšilo bezpečnost provozu a snížilo počet nehod.

Všechna vozidla

Na rozdíl od ostatních uváděných příkladů systémy úsekových měření rychlosti vozidel nemají základ v konkrétní právní úpravě. Zákon o silničním provozu upravuje jen obecně měření rychlosti vozidel a pouze stanoví: „Za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel.“

V případě úsekových měření jde o obrazový záznam všech vozidel projíždějících daným úsekem, se specifickým zaměřením na jejich státní poznávací značku (SPZ) včetně data a přesného času

Detailně tedy nejsou upraveny kategorie zaznamenávaných údajů, je však zřejmé, že v případě úsekových měření jde o obrazový záznam všech vozidel projíždějících daným úsekem, se specifickým zaměřením na jejich státní poznávací značku (SPZ) včetně data a přesného času.

Nejsou stanoveny ani doba uložení údajů, bezpečnostní požadavky na jejich uchování a přenos, či povinnost výmazu údajů, které nejsou relevantní a neexistuje u nich důvod uchování (údaje o vozidlech, která nepřekročila v daném místě nejvyšší povolenou rychlost). Všechny tyto otázky se řídí pouze obecnou právní úpravou ochrany osobních údajů. Zaznamenávané údaje má k dispozici zpravidla Policie ČR a často také orgány obcí, které kamerový systém úsekového měření zřídily a provozují.

Elektronické dálniční známky

Dálniční známky v dnešní, tradiční podobě nálepek na předním skle osobních automobilů jsou zastaralé a dle některých i neestetické. Od roku 2021 je podle novely zákona o pozemních komunikacích nahradí známky elektronické. Důvodová zpráva k novele popisuje poněkud právně kostrbatě, že se tím „výrazně zjednoduší proces úhrady časového poplatku za užívání zpoplatněných pozemních komunikací a zefektivní možnosti kontroly této úhrady“.

Novela zavádí nový informační systém veřejné správy – Evidenci vozidel v systému časového zpoplatnění, jež bude obsahovat údaje o vozidlech s uhrazenou dálniční známkou („časovým poplatkem“) a osvobozených od zpoplatnění. V rámci první kategorie budou shromažďovány kromě SPZ, státu registrace vozidla a informace o počátku a konci uhrazeného období také datum a čas úhrady, kontaktní e-mail, telefon a údaj o pohonu vozidla zemním plynem, či biometanem.

Novela zavádí nový informační systém veřejné správy – Evidenci vozidel v systému časového zpoplatnění, jež bude obsahovat údaje o vozidlech s uhrazenou dálniční známkou („časovým poplatkem“) a osvobozených od zpoplatnění. V rámci první kategorie budou shromažďovány kromě SPZ, státu registrace vozidla a informace o počátku a konci uhrazeného období také datum a čas úhrady, kontaktní e-mail, telefon a údaj o pohonu vozidla zemním plynem, či biometanem.

Údaje o vozidlech osvobozených od zpoplatnění jsou obdobné, kromě SPZ, státu registrace a důvodu osvobození i o provozovateli vozidla, jméno, příjmení a datum narození, respektive obchodní firma a IČO a v případě vozidel registrovaných v jiných státech i adresa bydliště, respektive sídla provozovatele vozidla. Kromě těchto údajů se také budou zaznamenávat informace o pohybu vozidel na zpoplatněných úsecích dálnic a silnic.

Novela vymezuje jako příslušenství dálnice, silnice a místní komunikace „technická zařízení a jejich součásti určená ke kontrole úhrady časového poplatku za užití pozemní komunikace“; důvodová zpráva je označuje slovem „videodetekce“. Systém těchto zařízení bude porovnávat údaje o vozidlech projíždějících úsekem s údaji v evidenci, kontrolovat úhrady poplatků a sankcionovat vozidla, která použijí zpoplatněné pozemní komunikace bez úhrady časového poplatku.

Časové zpoplatnění

Dle původního návrhu novely ministerstva dopravy měla evidence vozidel obsahovat i údaje o těžce zdravotně postižených občanech a o nezaopatřených dětech léčených na zhoubný nádor nebo hemoblastosu, protože vozidla, která tyto osoby přepravují, jsou osvobozena od zpoplatnění.

K využívání údajů v evidenci vozidel v systému časového zpoplatnění budou oprávněny ministerstvo vnitra, Policie ČR, Generální inspekce bezpečnostních sborů a orgány Celní správy ČR, a to dálkovým a nepřetržitým přístupem

Ministerstvo práce a sociálních věcí jako správce databáze Jednotného informačního systému práce a sociálních věcí mělo kvůli kontrole umožnit Státnímu fondu dopravní infrastruktury, Policii ČR a orgánům Celní správy ČR dálkový a nepřetržitý přístup k údajům o držitelích průkazu zvlášť těžce postiženého (ZTP) nebo zvlášť těžce postiženého s průvodcem (ZTP/P), tedy k jejich jménům, příjmením, datům narození a číslech průkazů, k datům jejich vydání a dobám platnosti.

Jeden z poslanců však považoval shromažďování údajů o držitelích průkazu ZTP nebo ZTP/P a o dětech léčených pro uvedená onemocnění za nadbytečnou administrativní zátěž, která „postihuje primárně osoby, jejichž situace má být osvobozením vozidla naopak ulehčena“. Podal proto pozměňovací návrh, který uspěl a jímž byla tato povinnost vypuštěna – osvobození z důvodu přepravy těchto osob bude tedy v praxi kontrolovatelné pouze při zastavení vozidla v provozu na zpoplatněné pozemní komunikaci.

Výběr časového poplatku bude dle novely zajišťovat Státní fond dopravní infrastruktury, přičemž může pověřit třetí osobu výběrem poplatku i zaznamenáním údajů o vozidlech s uhrazeným poplatkem do evidence. K využívání údajů v evidenci vozidel v systému časového zpoplatnění budou oprávněny ministerstvo vnitra, Policie ČR, Generální inspekce bezpečnostních sborů a orgány Celní správy ČR, a to dálkovým a nepřetržitým přístupem.

eCall

Systém automatického tísňového volání eCall je také novinkou. Nařízení eCall uložilo výrobcům, aby od 31. března 2018 vybavili všechny nové typy osobních a lehkých nákladních vozidel palubním systémem eCall s linkou tísňového volání 112, včetně SIM karty. Nařízení má zajistit, že „v případě vážné nehody zaznamenané prostřednictvím aktivace jednoho či více senzorů nebo procesorů ve vozidle, k níž dojde na území Unie, bude automaticky spuštěno volání eCall na jednotné evropské číslo tísňového volání 112“.

Systém eCall proto průběžně zaznamenává a aktualizuje informace o vozidle (výrobce, typ a model, barva, druh paliva), o počtu zapnutých bezpečnostních pásů a údaje o přesné poloze vozidla a směru jízdy. Dle nařízení eCall mají být veškeré zpracovávané údaje používané pouze ke spuštění systému při vážných dopravních nehodách, uchovávané po dobu nezbytnou k vyřízení takové situace a poté vymazané.

Systém eCall proto průběžně zaznamenává a aktualizuje informace o vozidle (výrobce, typ a model, barva, druh paliva), o počtu zapnutých bezpečnostních pásů a údaje o přesné poloze vozidla a směru jízdy. Minimální soubor údajů odesílaný palubním systémem eCall není vymezen přímo v nařízení eCall, ale ve zvláštní normě EN, na kterou nařízení odkazuje. Systém se aktivuje automaticky spuštěním palubních senzorů ve vozidle. ale lze jej aktivovat i manuálně.

Dle nařízení eCall mají být veškeré zpracovávané údaje používané pouze ke spuštění systému při vážných dopravních nehodách, uchovávané po dobu nezbytnou k vyřízení takové situace a poté vymazané. Výrobcům ukládá zajistit automatické a systematické odstraňování údajů interní paměti palubního systému eCall. Pokud je to „nezbytně nutné ke stanovení stávající polohy a směru jízdy“, je povoleno uchovávat tři poslední polohy vozidla. Po aktivaci systému a spuštění volání eCall má mít přístup k těmto údajům pouze centrum linky tísňového volání 112.

Posouzení na každém

Tento článek uvádí jen pět případů plošného shromažďování údajů o našem soukromí. Existují další, například Centrální evidence bankovních účtů vedená od roku 2016 ČNB jako jeden z prostředků k odhalování trestné činnosti a stíhání pachatelů trestných činů, či povinnost poplatníků daně z příjmu právnických osob a daně z příjmu fyzických osob zasílat správci daně datovou zprávou údaje o všech evidovaných tržbách, již v roce 2017 posuzoval Ústavní soud ČR a některé části právní úpravy zrušil.

Také Národní zdravotní registry, které zřídilo ministerstvo zdravotnictví v roce 2002 na základě zmocnění v tehdejším zákoně o péči o zdraví lidu s cílem sledovat vývoj, příčiny a důsledky onemocnění, včetně ekonomických, obsahují řadu kategorií údajů.

Každý z těchto pěti případů má dobré důvody pro zavedení a shromažďování údajů. Je na každém, zda jejich existenci a účel a míru využívání údajů bude považovat za potřebné a užitečné, či za nevítaný zásah do soukromí.

(Těchto registrů je celkem deset: Národní onkologický registr, Národní registr hospitalizovaných, Národní registr reprodukčního zdraví, Národní registr kardiovaskulárních operací a intervencí, Národní registr kloubních náhrad, Národní registr nemocí z povolání, Národní registr léčby uživatelů drog, Národní registr úrazů, Národní registr osob trvale vyloučených z dárcovství krve, Národní registr pitev a toxikologických vyšetření prováděných na oddělení soudního lékařství, Národní diabetologický registr, Národní registr intenzivní péče).

Kromě vědomí, že o nás stát, respektive jeho orgány, shromažďuje takové rozsáhlé množství údajů, je třeba si všimnout tempa, s nímž přibývají nové případy. Jen v poslední době přibylo několik nových povinných evidencí a systémů – ze zmíněných pěti příkladů mají dva počátek v roce 2018 (jmenná evidence cestujících a eCall), třetí, elektronické dálniční známky, přibude za rok.

Každý z těchto pěti případů má dobré důvody pro zavedení a shromažďování údajů. Je na každém, zda jejich existenci a účel a míru využívání údajů bude považovat za potřebné a užitečné, či za nevítaný zásah do soukromí.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.