Pes na prodavače plynu

Doba dominance dlouhodobých importních plynárenských kontraktů na evropském trhu se zemním plynem pozvolna končí.

Kapalný zemní plyn může smrtelně ohrozit dlouhodobé kontrakty na potrubní dodávky plynu uzavřené například s Ruskem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kapalný zemní plyn může smrtelně ohrozit dlouhodobé kontrakty na potrubní dodávky plynu uzavřené například s Ruskem. | foto: © GazpromČeská pozice
Kapalný zemní plyn může smrtelně ohrozit dlouhodobé kontrakty na potrubní dodávky plynu uzavřené například s Ruskem.

Mezi podomními obchodníky se objevil nový druh: prodavač plynu. Dříve, než se rozhodnete, zda otevřete dveře, či vypustíte psa, přečtěte si těchto pár řádek.

Zní to možná trochu otřepaně, ale za boomem nezávislých obchodníků není liberalizace obchodu s plynem střihu „EU“, ale obyčejná hospodářská krize. Velcí dovozci plynu jsou ve svých dlouhodobých kontraktech vázaní doložkami „take or pay“.To v praxi znamená, že v případě vyššího snížení odběru plynu pod smluvní hranici bude dovozce dodavateli platit stejně, jako kdyby odebíral veškerý smluvně dohodnutý plyn.

V dobách krize však spotřeba v Evropě klesla natolik, že u dovozců vznikly reálné obavy z možného uplatnění této doložky ze strany především ruského producenta. Proto se takové hrozbě postavili tím, že odebírali více plynu, než jejich zákazníci reálně potřebovali. Přebytků se pak zbavovali na burzách a na takzvaných „hubs“.

Třetinové startovací ceny

Je logické, že ceny takto „odbytého“ plynu byly významně nižší, než importéři platili v rámci dlouhodobých dovozních kontraktů. To byly ony startovací bloky pro množství nezávislých prodejců, kteří byli schopni nabízet potenciálním odběratelům plyn za nižší ceny. Vždyť zpočátku dosahovaly ceny plynu na spotových trzích pouhé třetiny cen, fixovaných v dlouhodobých importních kontraktech.

Zdálo se, že v té chvíli zakoplo evropské plynárenství o bludný kořen. Přebytečný plyn, kterého se velcí dovozci zbavovali prostřednictvím spotových obchodů a burz, se vracel za nižší ceny zpět na trh a dále snižoval prodej jejich vlastního plynu, vázaného na dlouhodobé kontrakty.

Naštěstí pro ně začala vlivem odeznívající krize spotřeba plynu v Evropě narůstat. Množství „volného“ – a hlavně levného – plynu se pomalu začalo tenčit. Důsledkem byl růst ceny na dvojnásobek, ale i tak stále dosahuje cena spotového plynu cca dvou třetin dlouhodobých smluvních importních cen.

Je-li tato charakteristika platná pro současnou dobu, neznamená to, že stejný vývoj lze očekávat i v budoucnosti. Nebo snad ano? Podívejme se na možné scénáře. Taková analýza je důležitá nejenom pro velké evropské dovozce plynu, ale především pro jejich odběratele -  spotřebitele, kteří leckdy stojí před rozhodnutím, zda nadále odebírat plyn od tradičních obchodníků, nebo využít levnějších nabídek alternativních prodejců.

Kéž bych mohl takovou prognózu s vyšší měrou pravděpodobnosti prezentovat. Avšak v současné době zde paralelně působí takové množství různých faktorů, že jakákoliv prognóza bude v zásadě nepřesná.

Vysoká úmrtnost

Asi nejdůležitější se zdá být odhad tempa postupného růstu evropské spotřeby plynu vlivem odeznívající krize a nastalého hospodářského oživení. Bude-li tento vývoj dostatečně rychlý, projeví se růstem spotřeby plynu. Vlivem toho prudce ubude z objemu disponibilního zemního plynu na spotových trzích. Doprovodným efektem bude nepochybně podstatné snižování rozdílu mezi cenami spotu a cenovou úrovní dlouhodobých importních kontraktů.

Důsledkem takového vývoje je však vysoká úmrtnost těch nezávislých obchodníků, kteří svůj byznys plán založili na nákupech volného plynu ze spotových trhů. Toto je dobré mít na paměti ve chvíli, kdy zvažujeme přechod k jinému dodavateli plynu. Současná ochota některých z těchto obchodníků uzavírat se spotřebiteli dlouhodobé smlouvy s fixní cenou může být v některých případech silně diskutabilní a riskantní.

Řada malých obchodníků, kteří spoléhají výlučně na spotový plyn, může v následujících dvou až třech letech bídně zhynout. Výjimku tvoří obchodníci, kteří sami mají kontrakty přímo s producenty plynu.

Až potud by byla prognóza celkem jednoduchá a spolehlivá, a nebylo by tudíž nutno si s cenami plynu na spotových trzích dále příliš lámat hlavu. Jenomže …

Hlavní úder tomuto jednoduchému konceptu uštědřili Američané komerčním osvojením těžby takzvaného „břidlicového“ plynu. USA se z tradiční pozice importéra plynu staly přes noc jeho exportérem. Globální plynárenství se tím obrátilo vzhůru nohama.

Americké pobřežní terminály na příjem kapalného zemního plynu (LNG) se přes noc staly městem duchů a Rusové zastavili rozpracovaný projekt osvojení naleziště Štokman, z něhož hodlali zásobovat USA kapalným plynem. Oproti tomu stále pokračuje výstavba zkapalňovacích plynových stanic v Kataru, ale také například v Africe. Ve výstavbě jsou také nové tankery na převoz LNG do odpařovacích terminálů, a to vše za situace, kdy předpokládaným odběratelem plynu z nových investic byly právě a především USA.

Světoví energetičtí bumbrlíčci, jakými jsou ekonomika Číny nebo Indie, nedisponují ani terminály pro příjem plynu, ani následnou infrastrukturou přepravních plynovodů. Co z toho vyplývá pro Evropu?

Jediná Evropa je technicky připravena absorbovat část nových kapacit LNGZdá se, že jediná Evropa je technicky připravena absorbovat část těchto kapacit. Síť terminálů pro příjem kapalného plynu neustále roste; během následujících dvou let se má jejich kapacita zvýšit o 70 miliard metrů krychlových plynu ročně. To – pro srovnání – představuje osminásobek celkové roční spotřeby České republiky. Tento trend bude navíc pokračovat. Importní kontrakty na LNG přitom nebývají zpravidla vázány nějakými dlouhodobými smlouvami; často se prodává rovnou z tankeru. Může tedy vzniknout situace, kdy nynější spotové trhy, sycené přebytečným plynem z dlouhodobých kontraktů, budou nahrazeny ad hoc dovozy LNG.

Pro dlouhodobé kontrakty na „potrubní dodávky“ plynu, uzavřené především s Ruskem, Alžírskem a Norskem, to může znamenat smrtelné ohrožení. Neboť fixované ceny a doložky take or pay sice vykazují jistou stabilitu, avšak minimální flexibilitu. Nevznikne-li jakási kartelová dohoda producentů plynu typu „OPEC“ (a již delší dobu lze snahy o vytvoření něčeho podobného pozorovat zejména v ruských iniciativách), potom zájem Evropy o plyn, krytý dlouhodobými kontrakty, může dále klesat.

Špatné a ještě horší zprávy

Pro tradiční velké plynárenské společnosti z EU to je špatná zpráva. Ještě horší je to ale zpráva pro producenty, kteří do Evropy dodávají na základě dlouhodobých kontraktů svůj plyn. Jestliže až dosud byla cena plynu určována především úrovní, stanovenou těmito kontrakty, nelze v celkem blízké budoucnosti vyloučit stav, kdy tyto ceny bude nutno průběžně přizpůsobovat podmínkám daným cenami kapalného plynu.

Zisky producentů mohou dále výrazně klesat, aniž by to byli schopni ekonomicky či politicky ovlivnit. Zřejmě největší problémy může čekat ruský Gazprom, jehož ekonomický výsledek byl již nyní negativně ovlivněn světovou hospodářskou krizí.

Jaký z toho všeho plyne závěr?  Psy je radno poštvávat na ty plynové dealery, kteří výlučně využívají pouze nákupy na spotových trzích. Ti v zásadě nabízejí pastu na parkety zvěčnělého manžela tety Kateřiny.

Pro časy budoucí se však rozhodně vyplatí sledovat profily, a zvláště pak „zdrojové“ portfolio všech obchodníků, kteří vám plyn nabízejí. Jakkoliv to bude pro zavedené a tradiční obchodní firmy svízelné, doba dominance dlouhodobých importních plynárenských kontraktů na evropském trhu se zemním plynem pozvolna končí. Pokud bude spotový trh podstatněji sycen dodávkami LNG, mohou se spotřebitelé plynu těšit spíše na dobré zprávy.