Péče architekta se u nás nedostalo asi 95 procentům stavební produkce

Středobodem studia architektury je ateliérová výuka. Učení probíhá interakcí s vyučujícím a ostatními studenty. Teď ale každý student sedí doma sám. „Letošní semestr je horší než na jaře, už jsme se nestihli potkat a vytvořit kolektiv,“ říká v rozhovoru Josef Čančík, architekt, odborný asistent na Fakultě architektury ČVUT a otec čtyř dětí. Jako rodič se na konci loňského školního roku „proslavil“ na Facebooku fiktivním žertovným dopisem paní učitelce, jejž napsal, co zkusmo vyplnil test z dějepisu svého devítiletého syna a pohořel.

LIDOVÉ NOVINY: Učíte na fakultě architektury. Můžete rámcové poodhalit, jak tento obor funguje distančně?
ČANČÍK: Velmi těžko. Architektura má obrovský teoretický základ, ale zároveň je to sofistikované řemeslo, je velmi kontaktní a fyzická, učí se do velké míry simulovanou praxí. Její studium je tradičně založené na ateliérové výuce. Na fakultě architektury působí různé ateliéry, kterými studenti procházejí.

Kolem vedoucích ateliéru se ideálně vytváří komunita dvaceti třiceti lidí a studenti se celý semestr učí od nich i od svých kolegů. Asistuji profesoru Fránkovi. Mojí alma mater je UMPRUM, kde jsem se také šest let podílel na vedení ateliéru. S další šestiletkou na Fakultě architektury ČVUT se studentům věnuji již dvanáctý rok.

LIDOVÉ NOVINY: Jak učíte po zavření vysokých škol?
ČANČÍK: To, co děláme běžně, distančně nejde. Ateliér vypisuje na každý semestr specifické zadání. Například návrh polyfunkčního objektu do konkrétní proluky. Zadání může být ale i velmi abstraktní, filozofické a vizionářské. To vychází i z role architekta ve společnosti. Architekti ztvárňují svět kolem nás, je to strategická role. Byť u nás do velké míry nenaplněná, protože společnost architekty angažuje málokdy. Odhaduje se, že přibližně 95 procentům stavební produkce u nás se nedostalo péče architekta.

LIDOVÉ NOVINY: Zajímavé. Ale zpět k výuce.
ČANČÍK: Studenti vypracovávají konkrétní a poměrně složité zadání a na tom se učí. Komunita ateliéru se pravidelně schází, stráví společně jednou dvakrát týdně půl dne a řeší krok za krokem návrhy a koncepce studentů. Otázka kolegy může být pro řešení problému zásadní. Vedoucí ateliéru obvykle studentům předává i kvanta vědomostí a zkušeností, ale to se děje z velké míry v diskusi o projektech, o nápadech studentů. Ateliér navštěvují společně studenti různých ročníků, to je také třeba zmínit. To popisuji standardní výuku.

LIDOVÉ NOVINY: To teď ale padlo…
ČANČÍK: Ano, stejně jako vytváření fyzického modelu stavby. I když dnešní generace mají tendenci pracovat dominantně na počítači, snažíme se je donutit, aby aspoň do určité míry pracovali rukama. Ve škole na to mají prostor i podmínky, dílny pro různé materiály – papír, polystyren, hlínu, sádru, dřevo, kov...

V tomto semestru nejspíše fyzický model nebude možné vyžadovat, výstupy práce budou mít, stejně jako na jaře, pouze digitální formu. V tomto semestru nebude zřejmě ani povinnou součástí diplomního projektu. A student pracuje víceméně sám, přitom ateliérová výuka je velmi interaktivní.

LIDOVÉ NOVINY: Scházíte se online?
ČANČÍK: Na jaře jsme online hodiny měli, nyní začínáme korespondenčně. Potřebujeme studenty přimět, aby koncept předkládali v ucelené a srozumitelné podobě. Později zařadíme také videokonference. Před uzavřením jsme stihli jeden konzultací ve skupinách po deseti, jak tehdy epidemická opatření umožňovala.

Rozdíl oproti jaru je v tom, že před jarní karanténou proběhl přece jen měsíc a půl standardně, práce byla již rozjetá, stihl se vytvořit kolektiv. Teď je nás navíc hodně, v září, kdy se o přijetí rozhodovalo, byly školy plnohodnotně otevřené a přijali jsme velký počet studentů.

LIDOVÉ NOVINY: Komunikují studenti mezi sebou?
ČANČÍK: Nevím o tom, někteří nejspíš ano. Každopádně je fakt, že život každého člověka je v současnosti narušen. Učitelé jsou zároveň i rodiče dětí v distančním vzdělávání, což klade dost velké nároky na organizaci domácnosti, ale třeba i na vybavení. Nás je doma šest, máme čtyři děti, dvě zatím naštěstí nepotřebují pracovat na počítači. Nejstarší syn je šesťák, pak máme páťáka a dva předškoláky.

LIDOVÉ NOVINY: Jakou perspektivu teď před sebou jako učitel vidíte?
ČANČÍK: Nevěřím, že se ještě v tomto semestru vrátíme do školy. A pokud ano, nebude to plnohodnotná výuka, setkávání bude omezené. Nechci říkat, že semestr je odepsaný, ale výuka je z mého pohledu bohužel principiálně nekvalitní. Lépe to udělat nejde.

LIDOVÉ NOVINY: Cit pro to, jak funguje nějaká budova, pro architektonický styl v nás asi musí někdo probudit a pěstovat. Jak to děláte u svých dětí?
ČANČÍK: Nijak cíleně. Ale je třeba říct, že pocházím z rodiny, kde se tato profese dědí. Můj dědeček byl architekt, babička malířka, prarodiče se potkali na UMPRUM. Můj táta je také architekt, maminka grafička a opět: seznámili se na UMPRUM. Já jsem tam vystudoval architekturu a taktéž jsem tam potkal svou ženu, která vystudovala Ateliér ilustrace a grafiky. Děti žijí v nějak se projevující rodině. Stejně se jim předávají hodnoty – tím, že je žijete. Že vám na nich záleží.

LIDOVÉ NOVINY: V červnu na Facebooku koloval váš text, v němž jste formou fiktivního dopisu paní učitelce rozebral test z dějepisu pro čtvrtou třídu, který vám ukázal váš syn. Cvičně jste si jej vyplnil, dostal za čtyři, a rozčilil se...
ČANČÍK: To zní, jako by šlo o zraněnou ješitnost, když dáváte do souvislosti známku a rozčilení. Přitom šlo o něco zcela jiného. Rád bych upřesnil, že můj příspěvek nebyl myšlen jako útok či osobní kritika. Psal jsem to jako specifický žánr, nikoli jako osobní dopis, záměrně s humornou nadsázkou a emocemi. Používal jsem třeba důsledně pojem „autor testu“, protože jsem netušil, a dodnes netuším, kdo test vytvořil, jestli jde o hotový materiál, nebo vznikl ve škole. Šlo mi o to mluvit o věci samotné. Ale každý to nepochopil.

Vzápětí poté, co se text začal šířit po Facebooku, zavolala kolegyně paní učitelky a vyčinila mi, jak jsem mohl zveřejnit soukromý dopis. Je třeba říct, že příspěvek jsem původně psal jen pro přátele a do světa pustil omylem, neboli nevšiml jsem si, že od posledního příspěvku zůstalo nastavení „veřejné“. Ale stojím si za tím, že urážlivý nebyl. A pojmenoval něco, co rezonovalo, proto se tak šířil. Na učitelském fóru, které má 13 tisíc členů, se o něm vydatně diskutovalo.

LIDOVÉ NOVINY: Mě pobavil, paní učitelku ale asi ne. Mluvil jste s ní před tím, než jste to napsal?
ČANČÍK: Ano, když mi syn test poněkud bezradně ukázal, začalo se ve mně z té nesmyslnosti vše bouřit. On by si s tím nakonec asi nějak poradil, nebo neporadil, ale z toho se nakonec nestřílí. Mně to ale přišlo celé natolik nefunkční a plné omylů, že jsem to nemohl nechat jen tak. Proto jsem jí zavolal.

Její reakce byla, že je třeba nějak zjednodušovat a že děti přece vědí, co tam mají napsat, že k tomu, co probrali, mají materiály. Zkoušení učiva ale nelze založit na předpokladu, že na hrubě zjednodušující, špatně položenou, či dokonce nesmyslnou otázku může správně odpovědět ten, kdo byl k odpovědi na takovou otázku předtím snad i nějak instruován.

LIDOVÉ NOVINY: Můžete uvést konkrétní příklad?
ČANČÍK: Tak schválně: jak se podle vás jmenoval první český panovník z rodu Habsburků? Máte tyto možnosti: Ferdinand I. Habsburský, František II. Habsburský, Ferdinand II. Habsburský.

LIDOVÉ NOVINY: Nevím. Už se mi to vykouřilo z hlavy.
ČANČÍK: Ani jeden, neb tím byl epizodní Rudolf Habsburský, účelový manžel Elišky Rejčky, nebo kdybychom jeho nárok zneuznali, alespoň později Albrecht II. Habsburský. Nicméně pokusil jsem se přistoupit na „pravidla hry“ a odhadl jsem, že je myšlen první panovník dynastické série. V tomto případě jsem se trefil.

Správně jsem odpověděl i na další otázku, byť vylučovací metodou, že Habsburkové pocházejí z Rakouska. Což je nesmysl, ať už vzhledem k dějinám rakouského státu jako spolkové země, tak proto, že původ rodu je na území dnešního Švýcarska. Navíc to podporuje chybný konstrukt národní identity evropských panovnických a šlechtických rodů.

LIDOVÉ NOVINY: V jaké otázce jste udělal chybu?
ČANČÍK: Hned ve třetí. Zadání znělo „vyber možnosti, které jsou spojené s renesanční módou: velké límce, krátké nařasené kalhoty, nařasené sukně se spodničkou a obručí, závoj na hlavě“. Vše správně, řekl bych na první dobrou. Raději jsem ale ještě nahlédl do synových studijních materiálů ze školy, vědom si pravidla, že žáci mají vycházet z informací, jak jim byly zjednodušeny. Tam byla formulace „krátké vycpané kalhoty“. Řekl jsem si tedy „aha, to bude chyták, takže nařasené kalhoty raději vynecháme“, a ejhle, chyba!

Takových „chyb“ jsem udělal více, takže to bylo na výslednou známku za čtyři. Skoro v každé otázce byl nějaký nesmysl, nepodložené zobecnění, nepřesnost, tendenční uchopení... Rád bych ale dodal, že moje reakce byla výjimečná. Nejsem rodič prudič, který by školu bombardoval náměty nebo příkazy, jak by se co mělo dělat. Děti by si to měly do určité míry vybojovat samy. Snažím se do školního světa spíš nevstupovat a děti případně dovzdělávat doma. Škola je jeden svět, a doma je zase náš. Ale toto mi nedalo. Musel jsem se z toho vypsat.

LIDOVÉ NOVINY: Únik informací z vašeho profilu asi nebyl marný, když vedl k debatě v učitelské komunitě, zda takto učit dává smysl...
ČANČÍK: Mnoho učitelů to komentovalo ve smyslu, že to je didaktický omyl, neodpovídá věku a ani Rámcovému vzdělávacímu programu. Ve čtvrté třídě je předmět vlastivěda, nikoli dějepis, a ta má úplně jiné cíle. To, že byl test pojat poměrně složitě a na čtvrtou třídu neadekvátně, by mi ale nevadilo. To je v životě normální věc, že se potkáte s něčím, čemu nerozumíte, a s tím se člověk musí nějak vyrovnat. Problém je v tom, že to bylo až bizarně prošpikováno polopravdami, zkresleními a planými chytáky.

Prozrazovalo to výuku dějin způsobem, ze kterého na mě jde úzkost. Kdyby paní učitelka řekla: jsme teď všichni pod tlakem, nepovedlo se to, nebo nevšimla jsem si, jak špatné didaktické materiály máme k dispozici – ani bych necekl. Protože si upřímně myslím, že učitelé skutečně trpí deficitem kvalitní systémové didaktické podpory.

LIDOVÉ NOVINY: Co by měla pro děti udělat základní škola?
ČANČÍK: Ukázat jim, jak adekvátně reagovat na životní situace. Tím adekvátně myslím kreativně a kriticky. Do toho se počítá práce s informacemi, přemýšlení v souvislostech, ale i sociální rozměr školy.

LIDOVÉ NOVINY: Takže nejde o předávání znalostí?
ČANČÍK: Ano, informace neboli znalosti jsou základ, to je materiál, se kterým se pracuje, ale je instantní a permanentně k dispozici. Je to předmět procesu poznávání. A k započetí tohoto procesu pro dítě stačí málo. A tento proces se informačním balastem brzdí. Z tohoto hlediska je legitimní, pokud se učení ve škole zkvalitní tím, že se něco vypustí.

A že nebude žádná tragédie, pokud nové generace nebudou umět odpovědět – faktograficky – na něco, co pro ty předchozí bylo samozřejmé. Co by ovšem měly umět, je se s nějakou otázkou úspěšně vypořádat. Měly by předvést, jak o té otázce přemýšlejí. To je pro mě důležitější.

LIDOVÉ NOVINY: Lze to konkretizovat, třeba příkladem z vašeho oboru?
ČANČÍK: Renesance, manýrismus, palladianismus, to jsou v zásadě koncepty. Ještě nic nevypovídají o tom, jak se na nějakou stavbu díváme a co vidíme. Mnohem více než školometské znalosti architektonických stylů si u člověka cením, pokud mi stavbu, kterou má před sebou, popíše tak, že vidím, že se opravdu dívá a přemýšlí o tom.

„Hm, vchod vede z boční ulice, to bude asi proto a proto, nebo z tohoto usuzuju, že se ta budova používala k tomu a tomu…“ Spíš než klasifikace je důležité vnímat a chápat souvislosti. Bez toho je jakákoli klasifikace mrtvá. A kdo umí o věcech přemýšlet, bude schopen se vztahovat i ke klasifikaci, najde její logiku.

LIDOVÉ NOVINY: Jak prožíváte jako rodiče distanční výuku?
ČANČÍK: Máme páťáka a šesťáka, ti se už dokážou o online výuku postarat. Chceme, aby to bylo co nejvíc na nich. Techniky máme naštěstí tak akorát, aby se to dalo zvládnout. Ale co pozoruji, je, že online výuky je najednou nějak moc. Páťák má i čtyři hodiny online v kuse, jen s malou přestávkou, a mnohé domácí úkoly jsou taky na počítači, takže u něj sedí ještě další dvě hodiny. Sám musím pracovat s počítačem většinu času, a dětem to „nepřeji“. Už aby to bylo za námi.

Doporučení ministerstva školství je nepřekračovat pro 2. stupeň tři hodiny synchronní online výuky denně. Na jaře to bylo mnohem volnější. Nic nebylo ještě ukotvené, takže se ani nedalo nic rezolutně vyžadovat, možná i učitelé byli díky tomu klidnější. Jak tak sleduji komentáře na učitelském fóru, zdá se, že mnohé školy prakticky celý rozvrh překlopily do onlinu a jedou třeba sedm hodin denně videokonference. Učitelé to tam říkají tak nějak smířeně, třeba s tím, že to nařídilo vedení.

Na tom mě překvapují dvě věci. Je zajímavé, jak se situace, která byla na jaře, kdy velká část škol včetně naší online konference neměla vůbec nebo jen velmi málo, vyvinula v opačný extrém. A také mi není jasné, proč se tomu učitelský kolektiv dané školy nepostaví, když správně cítí, že to není v pořádku.