Mezi prezidentskými kandidáty přibývá těch, kteří a priori vcházejí do volebního klání s aureolou „nezávislosti“. Jedním z nich je Pavel Kořán. ČESKÁ POZICE se s ním setkala a může se podělit o pár postřehů.
Pavel Kořán vystudoval fyziku a je většinovým vlastníkem firmy LAO – průmyslové systémy, s.r.o., prodávající například laserové systémy, optiku a optomechaniku. Myslí si, že nezávislost znamená nejen nezávislost na politických stranách, ale také nezávislost na sponzorech. Kampaň si platí sám, chce vést kontaktní kampaň, nechce billboardy a výdaje dosahují podle jeho slov zatím „řádu milionů počítaných na prstech jedné ruky a celkově nechci, aby překročily prsty obou rukou“. Dále mu jde o nezávislost na „lumpárnách“, kterými je dle něj Česká republika stižena v posledních dvaceti letech: jmenuje například velkou privatizaci, privatizaci bank a podobně.
Kořán uvažuje o obou variantách, jak splnit podmínku kandidatury, to znamená jak o sesbírání 50 tisíc podpisů (odhaduje, že nyní jich má k dispozici 15 až 20 tisíc, denně pro něj pracuje v městech ČR 30 – 50 dobrovolníků), tak o podpoře ze strany zákonodárců. Vymezuje však jejich případný okruh – hodlá oslovit nezávislé osobnosti v Senátu ČR, jejich podpora by mu nevadila.
Programem je alternativa
Kořánův web je prosycen několika pojmy, kolem nichž staví svou rétoriku. Hlavní téma zní boj proti kmotrům a všem, kteří byli u moci v posledních dvaceti letech. O tom mluví jako o hlavním důvodu své kandidatury: „Přestal jsem se tady cítit svobodně. (...) Vidím tu neúctu a aroganci vůči občanům. (…) Moje vlastní děti mi říkaly, že je to tady v tom státě už šílené, že se tady krade, tuneluje, poslední volba podle mých informací byla koupená. (…) Mně je té mladé generace někdy líto. (…) Lidi nadávají na těch posledních dvacet let, na ten marasmus, a přitom v průzkumech se umísťují lidi jako Zeman, Fischer, Dlouhý – to jsou všechno jednak bývalí bolševici, jednak lidi, kteří ten marasmus v posledních dvaceti letech vytvořili. (…) Já se zasadím o potrestání těch uplynulých lumpáren. (…) Navíc když vidím ten výsledek posledních voleb a ten rudo-oranžový mor, který se rozlézá…“
Kořán se tak staví po bok řady do značné míry antipolitických kandidátů (sám jmenuje Karla Randáka, Táňu Fischerovou, Vladimíra Franze). Jeho programem je alternativa. Jinými slovy říká něco ve smyslu: dnes se už překročily všechny meze, já jsem ten, kdo věci pomůže dát do pořádku, a protože lidé budou moci poprvé volit prezidenta přímo, bez korupčního vlivu politických stran, rozhodl jsem se nabídnout lidem svou vizi. Pod alternativou si tedy Kořán nepředstavuje změnu systému, ale spíše něco ve smyslu úklidu Augiášových chlévů a ozdravění demokratického řádu.
S čím jiným přichází například v porovnání s Táňou Fischerovou či Karlem Randákem?
Když má však Pavel Kořán říci, s čím jiným přichází například v porovnání s Táňou Fischerovou nebo Karlem Randákem, pouze konstatuje, že v sobě „spojuje hodně věcí více kandidátů“. Tu je dle svého vyjádření pragmatičtější a praktičtější (vzhledem k Fischerové), tu umírněnější (u Randáka se mu přesto líbí „jeho drive a znalosti“), nicméně nic odlišného, skutečně programového neuvádí.
O bezcharakterních bolševicích
Vedle „lumpáren posledních dvaceti let“ je Kořánovým druhým zdůrazňovaným tématem komunismus, lépe řečeno vymezení se vůči němu. Za de facto bezcharakterní „bolševiky“ označuje i některé ze svých protikandidátů – Fischera, Zemana, Dlouhého, aniž by rozlišoval období jejich vstupu do strany (60. léta, 70. léta, 80. léta). U sebe zdůrazňuje, že byl vždy nestraníkem.
Zároveň zastává nekontroverzní středové postoje například v otázce případného vyznamenání skupiny bratří Mašínů – nechtěl se k tomu příliš vyjadřovat, potřeboval by čas, aby si mohl okolnosti jejich aktivit nastudovat (i když je jejich činnost poměrně dobře historiky popsána). Pouze uvedl, že to byli „stateční lidé“, současně také, že „zabíjeli lidi“.
Stejně tak se jasně nevyjádřil k tomu, zda by jako prezident jmenoval či nejmenoval případného komunistického premiéra, nebo vládu s účastí komunistů. Dokonce by to považoval za „nezodpovědnost“ nyní dávat jasná vyjádření, protože se může změnit kontext, v němž by bylo rozhodováno, musel by znát přesnou situaci a tak dále.
Při pohledu na typologicky podobné prezidentské kandidáty hlásící se k nezávislosti leckoho napadne, zda jich není až příliš. Zda svou roztříštěností (Franz, Kořán, Fischerová, ...) právě neznesnadňují možnost úspěchu „alternativy“, jak svůj program ve zkratce nazývají.