Pavel Barša: Za konflikt v Gaze je více odpovědný Izrael

Politolog Barša v rozhovoru podotýká, že zodpovědnost za mnoho let neřešený konflikt nesou obě strany, hlavní díl odpovědnosti ale přisuzuje okupační politice Izraele vůči Palestincům. Na neochotu a záměrné prodlužování konfliktu Izraelem poukazuje i v souvislosti s jeho nejnovější vojenskou akcí v Gaze. Barša mimo jiné říká, že existují náznaky, že Izrael únos tří Izraelců záměrně využil pro svou politiku udržování napětí.

ČESKÁ POZICE: V souvislosti s konfliktem v Gaze jste spolupodepsal výzvu, aby ministerstvo zahraničí změnilo svou politiku vůči Izraeli. Jak by se měla změnit?

Pavel Barša, český politolog a filozof.

BARŠA: Mělo by se začít změnou tónu. I Karel Schwarzenberg občas opakoval větu, která je ve výzvě – přátelům se musí umět říkat nepříjemné pravdy. Mám však pocit, že o tom jen mluvil, ale nikdy fakticky nedělal. Měli bychom Izrael vyzvat ke změně politiky. Zejména dvě poslední izraelské vlády neudělaly nic pro ukončení současné situace, tedy okupace palestinských území.

ČESKÁ POZICE: Jak by taková změna tónu měla konkrétně vypadat? Co třeba v současné situaci naše vláda a ministerstvo zahraničí udělalo špatně?

BARŠA: Nerad bych říkal, co se udělalo špatně. Všimněte si ale, že protesty zaznívaly od Britů i Francouzů. Shodli se, že zásah Izraelců byl disproporční. Řekl to francouzský prezident i britský premiér. Proč nezaznělo něco podobného od nás?

ČESKÁ POZICE: Třeba proto, že je tu i pohled, dle nějž Izrael má právo bránit své občany a bezpečí. Tento argument neplatí?

BARŠA: Do jisté míry mohu souhlasit s tím, že Izrael musel v dané chvíli nějak reagovat. Přilétaly rakety, bylo jich hodně a ohrožovaly civilní obyvatelstvo. To je silná stránka argumentace Izraele. Ale její přesvědčivost záleží na tom, podaří-li se Izraelcům zabránit vnějším pozorovatelům, aby viděli širší kontext. A tím je silová okupace včetně Gazy.

Izrael se sice jednostranně stáhl, ale kontroluje ji z moře, ze vzduchu, ze země s výjimkou úzké hranice Gazy s Egyptem. To je okupace nejen podle OSN, ale i americké vlády. Teprve tento okupační kontext umožňuje pochopit, nikoli ospravedlnit, co dělají – a proč to dělají – Palestinci.

ČESKÁ POZICE: Proč se mluví o Izraeli jako o okupační mocnosti v Gaze? Je tu přece také Egypt a jeho uzavřená hranice s Gazou. Je i Egypt v případě Gazy okupační mocností?

BARŠA: Egypt kontroluje menší část hranice než Izrael.

ČESKÁ POZICE: Je tedy menší okupant…

BARŠA: Ano, Egypt do jisté míry hraje stejnou hru jako Izrael – zejména od nástupu vojenské vlády generála Sísího před rokem, kdy zavřel všechny tunely, které předtím toleroval. To je i důvod, proč nefungovaly některé iniciativy Egypta, které měly vést k příměří – protože je spolupodílníkem. Nemělo by nám to ale bránit vidět historickou příčinu problému, jíž je okupace Gazy Izraelem v roce 1967.

ČESKÁ POZICE: V případě izraelské vojenské akce v Gaze se hovoří o disproporcionalitě – až o 80 procentech civilních obětí. Co má ale Izrael dělat, dopadají-li na jeho území rakety, které jsou odpalované z blízkosti obytných čtvrtí, škol, nemocnic, budov OSN či mešit? Co může více dělat, aby zabránil civilním ztrátám, a současně se efektivně bránil?

BARŠA: Je třeba vidět prostou skutečnost – zatímco většina palestinských obětí jsou civilisté, většina těch izraelských vojáci. Izraelské straně proto nelze věřit. Říká to i velká část mezinárodní veřejnosti, že dělá všechno pro minimalizaci civilních ztrát. Válečné právo je přitom založeno na tom, že vojáci primárně cílí na vojenské cíle a musí dělat všechno pro ochranu civilistů obou stran.

ČESKÁ POZICE: Co by konkrétně měli Izraelci dělat ještě více, aby odstranili výtku disproporce, ale přitom se mohli bránit?

BARŠA: Trochu změním téma. Na obranu Izraelců lze skutečně říct, a byla by to věrohodná argumentace, že v asymetrických konfliktech, kdy na jedné straně stojí regulérní armáda, na druhé straně partyzáni, nebo jinak řečeno část okupovaného obyvatelstva, je disproporce mezi vojenskými a civilními oběťmi nevyhnutelná. Věděl to už Mao, když říkal, že partyzáni plavou v civilním obyvatelstvu jako ryby ve vodě. Izraelci dělají to, že házejí do té vody bomby a občas se strefí do partyzána, člena Hamásu, většinou jsou ale oběťmi civilisté. To by bylo na obhajobu Izraele.

Chtěl bych ale odejít od těchto otázek k té důležitější: Kdo nese hlavní díl odpovědnosti za to, že ta situace existuje, trvá a nestále se opakuje – rok 2008 a 2009, 2012 a teď 2014? Tvrdím, že hlavní odpovědnost, i když nepopírám, že část zodpovědnosti mají i Palestinci, má Izrael. A to lze říct i obecně: v těchto typech konfliktů nese hlavní odpovědnost silnější strana.

ČESKÁ POZICE: Hamás je obdoba partyzánské organizace bojující proti okupantovi? Nebo jak byste jej charakterizoval?

BARŠA: Jak Hamás vidíme v tomto konfliktu, je organizací, která plní funkci národně osvobozeneckého hnutí. Je tu společnost okupována zahraničním státem a Hamás je jednou ze skupin, které se snaží společnost osvobodit. Jeho historie ale sahá až do sedmdesátých let – tehdy to bylo islamistické hnutí, které se projevovalo především šířením víry a výzvami k větší zbožnosti, k reformě společnosti odspodu.

Hamás je proto obojím: jak osvobozeneckým, tak fundamentalistickým náboženským hnutím. Navíc je organizací, která přijala některé nepřijatelné prvky, jako je evropský antisemitismus.

ČESKÁ POZICE: Čemu a jak Izrael brání?

BARŠA: Izrael dlouho vůbec nechtěl přistoupit na myšlenku dvou států, byl to paradoxně až Ariel Šaron, kdo začal mluvit o státu Palestina. Jenže i pak je tu problém. Izraelci si palestinský stát představují, jak si ho nikdo, a mezinárodní právo už vůbec ne, nepředstavuje. Například Benjamin Netanjahu před časem jednal o dvoustátním řešení, jak o něm mluvil John Kerry, ale teď v červenci na tiskové konferenci řekl, že situace v Gaze je důkazem, že má pravdu, když tvrdí, že Izrael nemůže přestat kontrolovat území mezi řekou Jordán a mořem.

Představují si palestinský stát jako omezenou autonomii Palestinců s demilitarizovanou samosprávou a vojenskou kontrolou Izraele. Ta představa je trochu podobná situaci v Gaze – sice by se stáhli, ale ve skutečnosti by mohli kdykoli uzavřít kohoutky. To bohužel není stav, který mezinárodní právo považuje za suverénní stát.

ČESKÁ POZICE: Domníváte se, že by se osadníci stáhli ze Západního břehu podobně jako v roce 2005 z Gazy?

BARŠA: Plány tu byly, zejména při jednání, které vedl Ehud Olmert. Diskutovalo se o tom, zdá se, i v posledním jednání Netanjahua s Mahmudem Abbásem. Představa byla, že velká část osadníků umístěných uprostřed tohoto území by se musela vystěhovat do Izraele a zůstaly by jen osady přilehlé k hranicím, a takto zabraná území by se kompenzovala.

Neobešlo by se to bez odporu osadníků, ale bylo by to proveditelné. Uvědomte si, že většina osadníků na Západním břehu nejsou náboženští fundamentalisté, ale většinou sem přicházeli z ekonomických důvodů – Izrael dával těmto lidem zajímavé nabídky na bydlení.

ČESKÁ POZICE: Proč by se museli osadníci stahovat? Nemohli by zůstat ve státu Palestina? Nelze vytvářet stát i na jiné než národní ideji?

BARŠA: Podívejte se na Slovensko a Maďarsko. Oba státy vznikaly na ideologii etnického nacionalismu, ale byly schopné se v příhodném mezinárodním kontextu vyvinout. Princip etnicity přešel do principu občanství. Většina maďarských občanů Slovenska je dnes spokojená.  Ve chvíli, kdy však nějaký politik, třeba Viktor Orbán, začne znovu zvedat etnickou kartu a relativizovat rozdíl mezi etnicitou a občanstvím a říká, že je premiérem všech Maďarů obecně, cítíme, jak je to nebezpečné.

Rozpor ale existuje. Pokud se stát prezentuje jako jedné etnonáboženské skupiny, třeba jako židovský, pak a priori staví všechny příslušníky menšin do podřadné pozice. Ale takhle jsme začínali i my ve střední Evropě. Jde o historický proces. Etnický princip nemusí být zvěčněn, ale jeho naplněním se vytváří prostor, ve kterém jej postupně můžeme oslabovat a těžiště národního života vidět v občanství.

Je proto myslitelné, že jeden stát bude při svém zrodu definovaný jako židovský, druhý jako palestinský. To je věc států, jak samy sebe definují, z hlediska mezinárodního práva to nikoho nezajímá. Když Česko uznává Maďarsko, je mu jedno, je-li, či není Maďarsko státem etnických Maďarů. Když Izrael chce po palestinské samosprávě, aby jej uznala jako židovský stát, jen nepěkně otáčí nožem v ráně Palestinců.

Izrael vznikl v roce 1948 násilně, válkou, a velká část arabských obyvatel utekla a nebylo jim dovoleno vrátit se. Když chce Netanjahu takové uznání, vlastně chce po Palestincích, aby stvrdili, že 20 procent občanů Izraele z hranic z roku 1967, Arabů, tam zůstalo náhodou, omylem, a že jsou občany druhé kategorie.

ČESKÁ POZICE: Kdo by měl zprostředkovat dohodu mezi Izraelci a Palestinci o dvoustátním řešení?

BARŠA: Jsme svědky konce jedné éry. USA se po pádu sovětského bloku staly hegemonem oblasti, a tudíž i Palestinci nakonec museli přijmout, že Američané budou brokery, zprostředkovateli vyjednaného řešení. Teď se situace mění, USA v posledních letech couvají z pozice hegemona a hra začíná být více pluralitní.

A je tu ještě jedna věc. Mnozí tvrdili a ukázalo se, že po právu, že mírová jednání musela zkrachovat. Za situace, kdy na jedné straně stolu je nejsilnější mocnost v regionu Izrael a na druhé straně nestátní skupina Organizace pro osvobození Palestiny, která mluví jménem okupovaného obyvatelstva, je třeba, aby zprostředkovatel mnohem více tlačil na silnější stranu, protože na ní závisí, jestli udělá ústupek, k němuž ji situace převahy nenutí. Slabší strana je u zdi tak jako tak.

Američané tuto roli nesehráli, ve skutečnosti byli advokáty Izraele. Na mír žádaný od Palestinců a území žádané od Izraelců nekladli stejný důraz – mnohem víc tlačili na Palestince, slabší stranu, aby přestali bojovat, ale současně tolerovali osidlování dalšího území Západního břehu Izraelci. Myslím, že Kerryho iniciativa byla poslední, že je třeba hledat jinou formuli.

ČESKÁ POZICE: Do zprostředkování USA už bylo mnoho investováno – i oficiální palestinská reprezentace s tím spojovala své vyhlídky. Nestojí a padá Fatah s Američany?

BARŠA: Všimněte si, a to s tím souvisí, že Palestinci mají peníze od mezinárodních donorů, zejména od USA a Evropské unie. Vlastně je to rentiérský stát s mnohem menší odpovědností vůči svému obyvatelstvu, normálně je přece vláda zodpovědná svým občanům, protože to od nich vybírá daně.

Američané dávají Palestincům nějakých 300 milionů dolarů ročně, tím se ale Palestinci stávají závislými. To díky Američanům si vybudovali vlastní policii, bezpečnostní služby a tak dále, a dělají věci, které po nich často chtějí jiní, nesamotní Palestinci. Je tu vyděračský potenciál.

Třeba v červnu, kdy byli uneseni tři mladí Izraelci na Západním břehu, při zátahu jednotky palestinské samosprávy spolupracovaly s izraelskou armádou – mimo jiné při zatýkání desítek členů Hamásu. To nevzbuzuje velkou důvěru u obyčejných Palestinců. To je důvod, proč Hamás vyhrál volby v roce 2006, Fatah má problém důvěryhodnosti u Palestinců, zkorumpovanosti spojené i s rentiérskou vazbou.

ČESKÁ POZICE: Kdo má přijít místo USA?

BARŠA: Alternativou je přechod od bilaterálního řešení, které zprostředkují Američané, k multilaterálnímu. Mahmúd Abbás takový krok před dvěma lety učinil, obrátil se na OSN. Zdá se mi, že šlo v té době o rozumný tah. Problémem ale jsou peníze. Palestinská samospráva vznikla z peněz Američanů a EU – pravda, i arabských donorů –, je spojená s mírovým procesem zahájeným v Oslo.

Nebude-li mírový proces, nebude samospráva Palestinců. Nejde o nic menšího než o pracovní místa, o živobytí Palestinců a jejich rodin, protože pracovat v samosprávě znamená slušný pravidelný příjem. Radikálním řešením by bylo, kdyby přestali plnit tuto roli a vyhlásili, že palestinská samospráva končí, protože mírový proces se nenaplnil a předávají správu zpět okupační mocnosti Izraeli.

ČESKÁ POZICE: Je iluzí si myslet, že se to stane. Palestinská byrokracie značně nabobtnala, těžko by se sama rozpouštěla a šla do rizika zchudnutí.

BARŠA: Mírový proces sice zkolaboval, všichni to vědí, ale zůstává i z těchto příčin ve vegetativním stavu. A to vyhovuje Izraeli. Ale ještě k politice Američanů a jednomu paradoxu. George W. Bush pod praporem šíření demokracie ve světě, a zejména arabském, tlačil na to, aby se uskutečnily v roce 2006 volby. Volby se zorganizovaly. Jenže co se stalo? Hamás získal ve volbách většinu a Američané společně s Evropany dělali vše pro to, aby Fatah neustavil společnou vládu s Hamásem.

ČESKÁ POZICE: To bylo špatně? Měl být Hamás respektován?

BARŠA: Každopádně to jde trochu proti sobě, nebo ne? Nejprve podporujeme demokracii a volby, ale když zvítězí někdo, kdo nám nesedí, pak s tou demokracií začneme bojovat. Američané dokonce nabádali Fatah, aby se s Hamásem vypořádal násilně. V Gaze byl ve druhé půli roku 2006 s podporou Američanů připravován puč, Hamás až v tuto chvíli uchopil moc v Gaze totálně.

ČESKÁ POZICE: Dnes je ale vztah Hamásu a Fatahu odlišný. Ještě před vypuknutím současného konfliktu bylo avizováno vnitropalestinské sblížení.

BARŠA: To je pravda a je to podstatné i z hlediska geneze nejnovějšího konfliktu. Dohoda Fatahu s Hamásem, že se dohodnou, byla uzavřena v dubnu a 2. června, pokud se nepletu, byla ustavena vláda a Hamás přistoupil na to, že bude podporovat a svěří moc v Gaze vládě, v níž neměl žádného představitele. A ta přistoupila na všechny podmínky Evropy a Američanů – vzdání se násilí, uznání Izraele a dohod z Oslo. Byl to výraz toho, že Hamás je u zdi, protože ztratil některé důležité sponzory a protektory, především Sýrii a Egypt, a zbývá mu jen Katar.

Tady se ale dostáváme k věci, která vypovídá o odpovědnosti izraelské strany za nejnovější ozbrojený konflikt. Izraelská vláda byla proti dohodě Hamásu s Fatahem a nemohu si pomoci, a zdá se mi, že reakce izraelské vlády po únosu tří Izraelců byla záměrná a promyšlená. Netanjahu paušálně přisoudil vinu Hamásu, začalo zatýkání jeho aktivistů s pomocí palestinské samosprávy čili Fatahu, přičemž dnes se zdá, že čin spáchala palestinská buňka, která nerespektuje vedení Hamásu.

Izrael tedy úmyslně provokoval Hamás a bylo jasné, že dříve či později bude Hamás reagovat raketami z Gazy. Mimo jiné tím také poškodil dohodu Fatahu s Hamásem, protože Fatah, jak jsem řekl, spoluzatýkal. Postup Izraele je podle mne dalším důkazem, že Izrael nestojí o dohodu Palestinci, naopak chce proti sobě mít Hamás – militantní organizaci, která ohrožuje izraelské civilisty. Nemá zájem, aby Hamás začal respektovat podmínky mezinárodního společenství. Ve chvíli, kdy to totiž Hamás udělá, Izrael ztratí výmluvu, proč není schopný s Palestinci dohodnout celkové řešení.

ČESKÁ POZICE: Podle vás tedy Izrael eskaloval nejnovější napětí s cílem rozbít dohodu Fatahu s Hamásem, a tím posílit svůj argument, proč nelze vyjednat řešení konfliktu?

BARŠA: Ano. Každopádně v médiích. Nevím, zda se v českých médiích objevily informace, že od začátku existovaly věrohodné náznaky, že unesení Izraelci jsou už zabití, navzdory tomu se prováděla velkolepá akce a dávala se prohlášení, že jsou unesení a že se musejí zachránit. To jsou indicie, že věci bylo využito jako záminky k vražení klínu mezi Fatah a Hamás.

(O situaci v Gaze z hlediska mezinárodního práva byl v sobotu 6. září zveřejněn v tištěné verzi ČESKÉ POZICE, jež je součástí vydání Lidových novin, článek Břetislava Turečka.)