Paříž: Teroristická samoobsluha funguje

Francie zažila nevídanou vlnu vraždění a téměř válečný stav. „Barbaři nám vyhlásili válku“, prohlásil bývalý prezident Nicolas Sarkozy. Velitel speciálních komand armády dodal: „Jsme ve válce, a to teprve na jejím počátku.“

Po první a obrovské vlně emocí nastal čas podívat se na události s alespoň minimálním odstupem. Fakta jsou známá. Snad jen připomeňme, že podobně rozsáhlý teroristický útok nezažila země od řádění Organizace tajné armády (OAS) během alžírské války před téměř 60 lety.

Svobodný duch

Satirický týdeník Charlie Hebdo má své zaryté fanoušky a odpůrce. Rád provokuje, někteří tvrdí, že je destruktivní. Jeho karikatury a články jsou často na samé hranici vkusu a podle kritiků i za ní. Všichni se ale shodnou, že z něj vane svobodný duch, jaký bychom v jiných francouzských médiích marně hledali.

Politická a vůbec jakákoliv korektnost je mu cizí. Zesměšňuje integrismy ve všech podobách a variacích. Za 20 let čelil 15 soudním žalobám. Čtrnáct podali katoličtí integristé a pouze jednu muslimské organizace. Nepřekvapuje, že v roce 2006 právě Charlie Hebdo přetiskl karikatury Mohameda z dánského listu Jyllands Posten. Tehdejší prezident Jacques Chirac a část francouzských intelektuálů to označila za provokaci a nezodpovědné gesto.

Charlie Hebdo si od té doby přidal podtitulek „Nezodpovědný časopis“. V roce 2012 recidivoval a vydal číslo s pozměněným názvem Šaría Hebdo, údajně redigované samotným Mohamedem. Na titulní straně se čtenář setkal se zoufale se tvářícím Prorokem, který říká: „Co jsem komu udělal, že je mezi mými vyznavači tolik blbců.“

Spíše koníček než zaměstnání

Na časopis vyhlásil jakýsi obskurní imám fatvu. V listopadu 2011 mu islámští fanatici vypálili redakční místnosti a týdeník pak nějaký čas hostil deník Libération. Jeho nové sídlo v 11. pařížském okrsku poblíž náměstí Bastily, kde byla zavražděna téměř celá redakce, hlídala nepřetržitě policejní hlídka a šéfredaktor Charb měl stálého policejního strážce. Ten je také na seznamu obětí.

Jména jako Cabu, Wolinski či právě Charb lidem mimo Francii příliš neříkají, v zemi ale patřili mezi nejznámější a nejuznávanější karikaturisty. Charlie Hebdo, který téměř před 40 lety spoluzakládali, jim byl spíše koníčkem než zaměstnáním, protože je notoricky ztrátový. Přesněji řečeno byl, neboť po vyvraždění redakce začaly přicházet peněžité dary ze všech stran.

Například Google mu věnoval čtvrt milionu eur. Nové číslo vyšlo v pětimilionovém nákladu místo obvyklých 40 tisíc a jen se po něm zaprášilo. Nikdo nechce, aby se potvrdila slova atentátníků, která bezprostředně po útoku volali: „Zabili jsme Charlie Hebdo.“

Je smutnou ironií, že na osudovém zasedání redakce předložil Charb pro nové číslo kresbu, na níž pod titulkem „Pořád žádný atentát ve Francii“ vousatý terorista odpovídá: „Jen počkejte. Na přání k Novému roku máme čas až do konce ledna.“

Útočníci

Šríf Kawáši a jeho bratr Saíd, kteří vraždili v redakci Charlie Hebdo, byli sirotci po imigrantech z Alžírska. Vyrostli v dětských domovech. Amedy Coulibaly, jenž zastřelil ve čtvrtek začínající městskou policistku a v pátek čtyři rukojmí v židovském obchodu, pocházel z Mali. Všichni tři měli francouzské občanství. Společná jim byla také hluboká nevzdělanost, nevyrovnaná povaha a nezakotvený život. Jeho smysl našli až ve fanatismu džihádu.

Šríf Kawáši začínal jako drobný dealer. Pak si odseděl tři roky za organizování cest mladých džihádistů do Iráku. V roce 2011 pobýval v Jemenu, kde podle vlastních slov prošel výcvikem u místní odnože al-Káidy. V roce 2013 ho soud zprostil obvinění z přípravy útěku z vězení teroristy odsouzeného na doživotí za smrtelné atentáty v pařížském metru v roce 1995. U ostatních dvou policie žádný záznam neměla.

V prvních reakcích na amatérské video z ulice před redakcí označili bezpečnostní znalci ve francouzských médiích oba bratry za profesionály, kteří museli projít vojenským výcvikem. Údajná profesionalita se nakonec scvrkla na nenávistnou chladnokrevnost. Šríf Kawáši sice obratně sebral z vozovky botu, která mu vypadla z auta, aby po sobě nezanechal stopu, ale po jeho opuštění o několik kilometrů dále v něm zcela amatérsky zapomněl vlastní průkaz totožnosti. Necelou půlhodinu po vraždění policie věděla, s kým má tu čest.

Stejně oba bratry nenapadlo prohledat tiskárnu, ve které byli obklíčeni. Pod hromadou krabic se tam přitom schovával jeden ze zaměstnanců, který celou dobu informoval mobilem policii o situaci uvnitř. Amatérem se ukázal také Amedy Coulibaly. Při cestě za spácháním plánovaného a zatím ne zcela jasného teroristického útoku (zřejmě na židovskou školu), jímž měl vyvolat paniku a odvrátit pozornost od obou bratrů, ho zastavila banální dopravní zácpa po srážce dvou aut.

Proto vystoupil a zezadu alespoň zastřelil mladou městskou strážnici, která dohlížela na odtažení nabouraných aut. Hned odpoledne byla jeho fotografie ve všech médiích. Je smutnou pravdou, že si vše vynahradil druhý den v židovském supermarketu.

Nulové riziko neexistuje

Bylo a je otázkou, zda šlo vraždění islámských teroristů předejít. Odborníci na bezpečnostní otázky ve francouzských médiích celé tři neskutečné dny, které Francie zažila, upozorňovali, že jen obtížně. Francouzským tajným službám se sice loni podařilo zabránit několika připravovaným atentátům, ale nulové riziko neexistuje.

Demokratické země navíc čelí nové podobě islámského terorismu. Bývá označována za „teroristickou samoobsluhu“. Na internetu se objeví fatva či cíle útoku. Zfanatizovaný jedinec si potom jen vybere, kde se krvavě zviditelní. Žádná organizace, kterou by šlo rozkrýt, žádná dlouhodobá příprava, jež by mohla vzbudit pozornost.

Bratři Kawášiové sice dorazili před Charlie Hebdo po zuby ozbrojeni, ale museli se ptát listonošky, kde redakce vlastně sídlí. A vrátného na správné patro. Na druhé straně je faktem, že minimálně Šrífa měly tajné služby pod dohledem. Jak ale upozornil jeden z jejich bývalých ředitelů, dohled nemůže být neustálý. S určitým fatalismem z televizní obrazovky sdělil: „Na nepřetržité sledování jedné osoby se musí vyčlenit 30 až 40 lidí. Služby registrují ve Francii více než 1 200 islámských radikálů, u nichž je riziko, že přistoupí k činu. Mají ale sotva pět tisíc zaměstnanců. Tak si to spočítejte.“

Bojovníci svaté války

Pařížské řádění teroristů postavilo do nového světla události z prosince minulého roku, kdy se odehrál nájezd do davu chodců v Dijonu a Nantes a útok nožem na policisty u Tours. Vše za pokřiku Alláh Akkbar (Bůh je velký), ale francouzská vláda se pokoušela uklidnit veřejnost tvrzením, že nešlo o atentáty, ale činy vyšinutých jedinců. „Alláh Akkbar může křičet kdokoli,“ sdělil mluvčí ministerstva vnitra.

Odborníci na bezpečnost byli opačného názoru. Podle nich šlo o akce jako vystřižené ze scénáře „teroristické samoobsluhy“. Připomněli, že v listopadu vyzval jeden z vůdců fanatiků v africkém Sahelu, kde francouzská armáda vede trochu opomíjenou válku proti džihádistům, „všechny muslimy, aby zabíjeli Francouze při každé příležitosti a jakýmkoliv způsobem“. Určil cíl. „Jsme ve válce, a to ve válce proti Francouzům“, ukázal televizní kanál BFM jednu z džihádistických stránek na internetu.

Profil pařížských vrahů dokresluje, že se skutečně cítili jako „bojovníci svaté války“. Jeden z bratrů Kawášiových totiž řekl na útěku řidiči, jemuž sebrali auto, a pumpaři, kde brali benzín: „Nic ti neuděláme, protože jsi civilista.“ Zabíjeli policisty, kteří pro ně představovali stát, novináře, kteří pro ně byli zosobněním svobody, a Židy, protože je považovali na nepřátele. Pro jednou by se mohlo zdát, že cíle islámských fanatiků byly „racionálně“ vymezeny.

Jenže to není tak jednoduché. Naposledy zabíjeli lidi, protože něčím byli, a nikoliv proto, že něco udělali, fašisté a komunisté. „Džihádisté zabíjejí lidi, protože jsou jiní než oni,“ upozornil na jedné televizní stanici pozvaný psycholog.

Nevídané nasazení ozbrojených sil

Francouzská média se shodují, že bezpečnostní složky řešily složitou situaci vysoce profesionálně. Pouhé tři dny pro vraždění v Charlie Hebdo bylo po všem. Při zásazích nezahynul jediný z rukojmích, protože čtyři osoby v židovském obchodu zabil Coulibaly hned po příchodu. Pachatele se nepodařilo zadržet živé, ale to je pro zásahové jednotky po zachránění rukojmích a bezpečnosti vlastních členů až třetí prioritou.

Bratři Kawášiové se zřejmě rozhodli spáchat sebevraždu, protože z tiskárny vyrazili se střelbou přímo proti zásahové jednotce. Coulibalyho zase policisté museli ihned „neutralizovat“, protože hrozilo, že vyhodí zaminovaný obchod do povětří. Nutno dodat, že podle obecného mínění a komentářů v médiích obstáli během krize také ministr vnitra Bernard Cazeneuve, předseda vlády Manuel Valls či prezident François Hollande.

Francie nezažila od konce druhé světové války podobné nasazení ozbrojených sil. Po celé zemi bylo mobilizováno 80 tisíc policistů, četníků a vojáků, z toho jen v Paříži více než deset tisíc včetně 250 parašutistů. Šlo o to, aby jejich viditelná přítomnost v ulicích uklidnila veřejnost.

Vláda vyhlásila nejvyšší stupeň pohotovosti hned po vraždění v Charlie Hebdo. Samotné honičky bratrů Kawášiových se pak účastnilo na tisíc policistů a četníků. Oblast na severovýchod od Paříže připomínala druhý den po atentátu obrovské vojenské manévry. Příjezdy do centra pod vnitřním dálničním okruhem obsadili po zuby ozbrojení policisté.

Rozdílnost prostředí, v nichž se nakonec zásahy proti teroristům uskutečnily, dala za pravdu těm, kdo se loni stavěli proti plánovanému sloučení policejních a četnických zásahových jednotek. Policisté (RAID) jsou cvičeni k akcím v městském prostředí, zatímco četníci (GIGN) na venkově. Vytknout nešlo nic ani jejich spolupráci a zejména koordinaci obou zásahů, které se musely provést kvůli rukojmím zároveň. Obvyklá „válka“ mezi jednotlivými bezpečnostními složkami se tentokrát nekonala.

Vlna emocí

Zavraždění novinářů z Charlie Hebdo vyvolalo nevídanou vlnu emocí. Hned první večer proběhly spontánní manifestace po celé Francii. Jen v Paříži se na náměstí Republiky shromáždilo na 40 tisíc lidí. Ve výlohách téměř všech obchodů se objevily cedulky s nápisem „Já jsem Charlie“. První falešné tóny přišly od politiků.

Zjevně dojatý prezident Hollande vyhlásil „potřebu národní jednoty v boji proti terorismu“. Bývalý prezident a dnes předseda opoziční strany Unie pro lidové hnutí (UMP) Sarkozy mu ji přislíbil s tím, že opozice v tomto boji vládu podpoří.

Jenže „národní jednota“ nepřežila ani 24 hodin. Rozložil ji požadavek některých socialistů, aby k účasti na celonárodní manifestaci v neděli nebyla přizvána Národní fronta. „Jakým právem jste z národa vyloučili téměř třetinu jeho občanů?“ tázala se šéfka této strany Marine Le Penová.

Vypracovaná strategie

Atentáty provázelo obvyklé volání po posilnění bezpečnostních složek a zpřísnění trestů. Otevřela se loňská diskuse okolo otázky, zda mladým fanatikům bránit v odjezdu ze země nebo v návratu. Bývalý velitel policejních jednotek RAID prohlásil: „V odjezdu bych jim nebránil, ba naopak. Když se chtějí nechat zabít v Iráku či Sýrii, je to jejich věc. Nazpátek bych je ale už nepustil.“

Případ Šrífa Kawášiho potvrdil, že vězení je nejlepší cestou k fanatismu. Jenže co se zavřenými džihádisty dělat? Vedoucí vězeňské služby z obrazovky odevzdaně přiznal: „Ve věznici Fleury-Mérogis u Paříže jsme všechny radikály seskupili a oddělili od ostatních vězňů. Výsledek: ve vězení si nerušeně plánují a připravují akce po propuštění. Jinde jsme je naopak rozptýlili. Výsledek: získávají mezi vězni další rekruty.“

Vzedmutí vlny solidarity, která je u individualistických Francouzů nezvyklým jevem, zakrývá důsledky, ke kterým řádění samozvaných džihádistů zřejmě povede. První obětí jsou francouzští muslimové. Známý židovský intelektuál Marek Halter označil v televizní debatě atentátníky za pouhé pěšáky, ale odmítl, že by šlo o nahodilý čin zfanatizovaných prázdných hlav.

Považuje jej naopak za součást velmi přesně vypracované strategie světového džihádu. Podle Haltera jde o vyhrocení protimuslimských nálad v západních společnostech, a tím k jejich oslabení a rozkladu.

„Pařížská kavárna“

Rozstřílení fasád tří mešit a vypálení restaurace mešity poblíž Lyonu bezprostředně po útoku na Charlie Hebdo je asi nezbytný folklór. Otázka je vážnější. Muslimská komunita se cítí být ze společnosti vylučována, ale zároveň se některými gesty sama vylučuje, tedy některých svých členů. Učitele překvapil počet žáků, kteří ve školách odmítli držet minutu ticha za zavražděné. Sociální sítě se hemží schvalováním zabití novinářů a Židů. Rozdělení francouzské společnosti je zřejmě hlubší, než se předpokládalo.

„Pařížská kavárna“ dlouhou dobu odmítala připustit, že soužití dvou odlišných kultur, a snad i civilizací, představuje problém. Dnes se tabuizované téma vrací jako bumerang. „Nazývejme konečně věci pravým jménem,“ zněly hlasy v televizních vysíláních po atentátech. Hrůza strhla slovům háv obvyklé politické korektnosti. Změnu nálad a přístupu k islámu lze přitom pozorovat delší dobu. Témata, která patřila dříve na samý okraj politické společnosti, jsou dnes přijatelná i v takzvaných „kultivovaných“ kruzích.

Loni v listopadu vydal neokonzervativní esejista Eric Zemmour knihu Le Suicide français (Francouzská sebevražda). Stala se bestsellerem. Muslimskou imigraci vidí jako hlavní problém současné Francie. V rozhovoru pro italská média k tomu prohlásil, že řešením je vystěhování pěti až šesti milionů muslimů bez francouzského občanství ze země. „Dnes to ale není realistické,“ přiznal. Ještě před několika lety by vyslovením podobného názoru spáchal intelektuální sebevraždu. V současné době nikoliv.

Semknutí Francouzů

Shodou okolností připadlo na osudnou středu 7. ledna vydání nového románu kontroverzního spisovatele Michela Houellebecqua. Ve fikci Soumission (Podrobení) popisuje Francii roku 2022, kdy se do Elysejského paláce dostává první muslimský prezident.

Život v zemi se rychle mění. Nová vláda například zavádí oddělené vzdělávání pro hochy a dívky, ženám se povoluje a doporučuje nošení nikábu či ze školních jídelen mizí vepřové. Houellebecquova kniha není pouze literární dílo, odráží také náladu ve společnosti a strach, jenž se zmocnil průměrného Francouze.

Lednovým vrahům se „zabít Charlie Hebdo“ nepodařilo. Vyvolali naopak dosud nepoznané semknutí Francouzů okolo obrany svobody. Navzdory tomu atentáty určitý zlom přinesly. Obětí se stal určitý typ otevřené a tolerantní společnost, respektive dosavadní představy o ní.