Do nejcennějších částí národního parku mají občané přístup jen po veřejných cestách. Mnohé vedou divokým územím a skýtají věrný obrázek o strhujících přírodních procesech, které na Šumavě probíhají. Procházka se znalcem dá vnímavým návštěvníkům mnohem víc než leckterá učebnice. Jenže některé z cest se už proměnily v padesátimetrové průseky. Nebude co ukazovat, kam oko dohlédne, jsou už jen pařezy. Kácí se souše, které se potkaly s kůrovcem naposledy před dvěma lety. Prý kvůli ochraně turistů před padajícími stromy.
Když už byla pod tak chatrnou záminkou zahájena rozsáhlá těžba, dřevo by podle interních předpisů mělo zůstat na místě. České televizi se však podařilo nafilmovat ohromnou soupravu plnou dřeva, jak si to šupajdí pryč ze Starobřeznické cesty, která je v druhé bezzásahové zóně. Televizní redaktoři se pídili, jak je to možné. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než konstatovat: „Vedení parku odvoz nedokázalo vysvětlit. Prý případ prověří…“ Kolik asi souprav odjelo, než do parku nakoukla televize? Může ředitel po podřízených požadovat, aby ctili pravidla, když je sám ve velkém nedodržuje?
„Seriozní“ muž, který nectí zákony
Janu Stráskému všechno prochází. Na Šumavu byl přece poslán, aby udělal pořádek. Panuje tam něco jako vojenský výjimečný stav, kdy zákony přestanou platit a zákonem je slovo velitele. Velitelem je ovšem zdatným a jeho nepřítelem je příroda. „Proto se proti ní musí bojovat,“ přiznává Stráský při opakovaných příležitostech. Serveru Novinky.cz to rozvedl: „Příroda je určitý soubor sil, i my jsme vznikli díky přírodě a jsme její součástí. Přesto v ní probíhají nejen mírumilovné, krásné a obdivuhodné procesy, ale také procesy, před kterými se člověk musí bránit.“
Stráský přiznává, že ve vyšším zájmu boje proti kůrovci porušuje zákony
A tak se brání i nečistými prostředky – užívá tvrdou chemii u bezzásahových území bez udělení výjimky ze zákona o ochraně přírody a krajiny, nechal instalovat zdroje feromonů na stojící zdravé stromy, čímž obětuje kůrovci nejen je, ale i okolní les. A místo, aby „k odstranění nebezpečných stromů přistupoval jen v krajním případě, pokud je zcela zjevné bezprostřední ohrožení“, jak určuje dosud platná směrnice správy parku, organizuje podle cesty supermoderní strojní holoseč. Možná je to jen náhradní program – když ministr Tomáš Chalupa zakázal vjezd těžké techniky do porostů, vymydlí se okolí cest. Jenže samo použití intenzivní techniky v národním parku je nezákonné.
Ani po šumavské návštěvě ministra Tomáše Chalupy na konci týdne se podél cest kácet nepřestane. Jak ČESKÉ POZICI sdělil Stráského náměstek Tomáš Fait, vedení parku přes víkend přepracovává taktiku. Národní parku, boj se!
Jak se vyhnout pařezům?
Proti popisovanému zpařezovatění chráněné přírody lze přitom postupovat už vyzkoušeným způsobem. Ale ten nedá vydělat velké dřevařské firmě s harvestory, ale místnímu dělníkovi s pilou. Nebezpečné kmeny na samém okraji lesa se naříznou v různé výši a zlomí. Nemohou už uškodit a zásah se přizpůsobí co nejvíc přirozenému procesu. Podrost plný živáčků přežívá bez jakéhokoli poškození. A lidé uvidí zblízka přírodu. Ale to současnému „bojujícímu managementu parku“ zřejmě nic neříká.
Jaromíru Bláhovi z Hnutí Duha už zřejmě nezbývá nic jiného než takové drastické zásahy jen glosovat. Od devadesátých let, kdy mladí lidé pod taktovkou Duhy vlastními těly zachránili Smrčinu a Trojmezenský prales před vytěžením, se ve společnosti leccos změnilo. Dnes si Bláha jen posteskl: „Na stezku Cikánskou slatí jsem vodil exkurze a ukazoval lidem, jak vypadá podmáčený smrkový prales. Dnes už nemám, kde bych jim ho ukázal, ředitel parku nechal všechny stromy podél poválkového chodníku pokácet a mimo stezku do první zóny nesmíme vstoupit. Počínání Jana Stráského dosáhlo vrcholu absurdity. Zničení divoké přírody kolem turistických cest je zcela v rozporu s posláním národního parku. Ten je tu také od toho, aby lidé taková místa na vlastní oči viděli.“
Zničení divoké přírody kolem turistických cest je zcela v rozporu s posláním národního parku
Proti takové praxi se bouří i Stráského vlastní lidé. Nejmenovaný značkař turistických stezek napsal: „Nepovažuji za prospěšné preventivní kácení suchých stromů podél značených stezek, a to jak z hlediska představitele Klubu českých turistů, tak z hlediska občana a majitele pozemků, přes které vede značená stezka. Doufám, že zvítězí zdravý rozum, a ne spoušť.“
Trochu těhotná Šumava
Plánu likvidace kůrovce, který Stráskému připravila pracovní skupina lesníka Josefa Vovesného, ochranářsky nezkušený, zato o své spasitelské roli přesvědčený ředitel Národního parku Šumava slepě uvěřil. Za normálních okolností by takový nekompetentní přístup k národnímu parku neměl projít. Stráský přiznává, že ve vyšším zájmu boje proti kůrovci porušuje zákony. V rozhovoru pro ČESKOU POZICI uvedl, že by nechtěl jít jako jeho předchůdci cestou výjimek povolujících kácení v jednotlivých zónách. Věřil, že pro protikůrovcové zásahy na 75 procentech parku dostane generální pardon. Nemusel by se na nic ohlížet.
Ministr Chalupa však hlavu do této oprátky nestrčil. A místo posvěcení destrukčního plánu vydal seznam lokalit, kam Stráský s pilou nesmí vkročit. I tak mu v nejcennějších partiích Šumavy zanechal příliš velké pole působnosti a pochvalu za úžasný plán. Ve své hlavě nastupujícího politika si Chalupa nejspíš myslí, na jak skvělý kompromis nepřišel.
Jenže v rozhodování o přístupech k přírodě je Chalupa jen nezkušený zelenáč, který netuší, že někde není kompromis možný. „Chce-li maminka dítě, nemůže být trochu těhotná a trochu ne. Chceme-li mít národní park, nemůžeme v něm trochu kácet.“ To je zkušenost moudrého lesníka, o niž se ministr zahraničí Karel Schwarzenberg podělil s ČESKOU POZICÍ.
Neexistuje-li přijatelný kompromis, pak Stráského koncepce národního parku může vyústit jen v nezdařený slepenec, nebo ve všední produkční les. Ředitel Stráský hájil svůj koncept v rozhovoru pro ČESKOU POZICI.
Ideologie silná i v pralese
Stráský není s to předložit přírodovědeckou koncepci národního parku. Nemá na to lidi. Zato má nebývalou politickou podporu. „Stráský se úkolu chopil ideologicky a prosazuje tvrdou dřevařskou doktrínu. Zahájil třídní boj s přírodou,“ zhodnotil situaci exministr životního prostředí Ladislav Miko, vzdělaný a zkušený přírodovědec. Stráský podle něj nedokáže pochopit, že by si příroda mohla vládnout sama.
Prosazovaný koncept stojí jen na úzkých lesnických zkušenostech. Posiluje to dojem, jako by tu byla propast mezi lesníky a přírodovědci různých profesí. Ale ani to není pravda. K zastáncům samovolného přírodního vývoje nejvzácnějších území patří i lesníci. ČESKÁ POZICE požádala o rozhovor emeritního profesora Josefa Fantu.
Lesník Josef Fanta vedl přírodovědný tým, který před rokem 1963 připravoval založení Krkonošského národního parku. Po emigraci během normalizace se stal profesorem nizozemské univerzity ve Wageningenu. O Krkonoše se velice zasloužil i po roce 1989, když do národního parku přivedl nizozemskou nadaci Face. Víceméně korespondenčním způsobem spolupracoval i se zrušenou vědeckou sekcí Rady Národního parku Šumava (NPŠ).
S novou Radou NPŠ Jan Stráský velice posílil. Jako politik a tribun si získal šumavské starosty ještě v době, kdy byl coby předseda této rady v opozici vůči bývalému vedení. Nyní z pravomoci ředitele zbylé radní doplnil podle svého gusta. Rada je jeho. Po jejím zasedání 13. května oznámil: „Samozřejmě rada také otevřela otázku, kdy se vrátíme k účinnosti našeho plánu, zda nebude nutno posuzovat jeho ,zesílení‘. Ale v tomto okamžiku odcházím s podporou tohoto plánu a s přípravou ho realizovat tak, jak byl ministrem schválený.“ Neoblomný, odhodlaný konat.
To vše se děje právě ve dvacetiletí národního parku. Na oslavu by měli být svoláni všichni jeho dosavadní ředitelé. Pro slavnostní okamžik připravili Ladislav Miko s režisérem Ivanem Stříteským premiéru filmu, který je oslavou samoplodící síly šumavské přírody. Jak se v anotaci k dokumentu píše, „byl zpracován pro Správu Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava za účelem podpořit odbornou diskusi a informovat veřejnost“. Co na to samorost Stráský?
