Papeži Františkovi bychom naslouchat měli

Vyhlášení hlavy katolické církve osobností roku není důvodem, proč o jejích slovech začít přemýšlet, ale důsledkem toho, že to mnozí činí.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Americký týdeník Time vyhlásil papeže Františka osobností roku. Proč bychom v České republice, často označované za jednu z nejvíce sekularizovaných zemí současné Evropy, měli naslouchat jeho výrokům?

  • Možná proto, že náboženství není v současném světě natolik na ústupu, jak se může z české kotliny jevit.
  • Možná i proto, že se katolická církev díky finančním prostředkům z církevních restitucí stane jednou z nejvlivnějších organizací v naší zemi nezávislých na státu.
  • Možná prostě proto, že papežova slova mají nejen váhu všeobecně uznávané morální autority, ale i smysl.

Pokud se rozhodneme papeži Františkovi naslouchat, mělo by to být v kontextu.

Postmoderna

Jorge Mario Bergolio vystřídal na Petrově stolci Josepha Ratzingera letos 13. března a od té doby ukázal, že na svého předchůdce v mnohém navázat nehodlá. Oproti Benediktu XVI., který neúnavně zdůrazňoval, že Evropa se stala bitevním polem dvou protikladných kultur – křesťanské a radikální osvícenské –, se František rozhodl nepokračovat v této kulturní válce. Dokonce z evropského hlediska přesunul pozornost na periferii – na chudé země a lidi.

Je to jen „hra na chudobu“, jak se snaží přesvědčit někteří politici za zenitem, jako je exprezident Václav Klaus? I to je možný pohled. Osobně se však domnívám, že jde o papežovu odvahu mluvit o chudobě a chudých v kontextu blahobytu západní civilizace. Na rozdíl od svých dvou předchůdců papež František odvážně vstupuje do postmoderního světa a nebojí se, že si od něj trochu umaže sněhobílou sutanu.

Změna stylu se projevuje především v jeho projevech a textech. Papež František opouští „korektorský styl“ církevních dokumentů a nahrazuje ho „profétickým“. Když například promluví o potřebě adekvátní teologie pro ženy, hned nevaruje před radikální feministickou.

Zdůrazňuje-li nevratnost a důležitost Druhého vatikánského koncilu, neuhýbá k tvrzení, že je třeba se mít na pozoru před jeho jistými interpretacemi, které v katolické církvi působí rozvrat. Anebo když rozvádí svou kritiku současného modelu kapitalismu, nezačne se okamžitě vymezovat vůči takzvané teologii osvobození.

Papež František není váhavým a nerozhodným představitelem katolické církve, který se zaklíná ochotou vést dialog, vždy si však najde nějaké „ale“. Jorge Mario Bergolio je ztělesněním jezuitské spirituality, odvážných vizí a přímé řeči, který se neschovává do bezpečí otřepaných frází církevního jazyka. Přitom je důležité nejen to, co říká, ale i jak to říká. A také, co neříká. V církevním jazyce nelze oddělit verba et res, slova od věcí.

Katolická církev

V nedávné době ve značně diskutovaném textu apoštolské exhortace Evangelii Gaudium (Radost evangelia) papež František mimo jiné říká:

„Preferuji církev havarovanou, raněnou a špinavou, protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot“ (čl. 49).

Skutečnost, že nemoralizuje, je pro nemálo katolíků zklamáním, možná dokonce tragedií. Co jiného by měl papež dělat, než napomínat nemravný svět, v němž se šíří „kultura smrti“ a stavět do protikladu čistou církev, jež má recept na všechny problémy?

Nenechme se však mýlit. Papež František nechodí daleko pro ostrá slova. Začíná jen od své rodiny, směřuje je tedy dovnitř katolické církve, což pohoršuje. Nebojí se pojmenovat věci pravým jménem a mluví o pokrytectví a hříchu v této církvi – až takto nezvykle vyhraněně:

„Domnělá věroučná či disciplinární jistota zavdává podnět k narcistnímu a autoritářskému elitářství, kde se namísto evangelizování analyzují a klasifikují ti druzí a namísto usnadňování přístupu k milosti se plýtvá energiemi na kontrolování. V obou případech není opravdový zájem ani o Ježíše Krista, ani o bližní. Jsou to projevy antropocentrického imanentismu“ (čl. 94).

Slovenský adept

Papežův text je v ostrém kontrastu s pastýřským listem slovenské biskupské konference k adventní doběKoho má papež František konkrétně na mysli? Na koho míří tato ostrá slova, respektive, kdo si je má vztáhnout na sebe? Jeden adept se možná objevil nedávno na východ od naší země. Uvedený papežův text je totiž v ostrém kontrastu s pastýřským listem slovenské biskupské konference k adventní době.

Zabývat se tímto téměř pamfletem slovenských biskupů, který straší před „kulturou smrti“ a „gender-ideologií“ s pomocí velmi útočného až nenávistného jazyka, by za normálních okolností nemělo smysl. Ony však natolik normální nejsou. Vedle zmíněné disproporce mezi tím, co vyšlo od papeže, a tím, co napsali a všem slovenským katolíkům přikázali přečíst slovenští preláti, je druhou neopominutelnou okolností vítězství pravicového extremisty Mariána Kotleby v župních volbách.

Média si v této souvislosti všímají našeho východního souseda nadprůměrně, slovenští biskupové si však této události pravděpodobně nevšimli, protože se opomněli vyjádřit k extremismu ve spojení s nominálním příklonem ke katolické tradici. Vyhraněná „gender-ideologie“ je jako každá jiná problém. Zůstává však otázkou, zda je to v této chvíli na Slovensku nejzávažnější problém.

Svět

Nechce-li papež František katolickou církev uzavřenou, nemůže se zaměřovat jen na ni. Ostře kritizuje i svět a vyjadřuje se především k současnému ekonomickému uspořádání, které více, či méně dopadá na všechny lidi. Co se mu vlastně nelíbí? Jeho postoj by bylo možné parafrázovat výrokem cambridžského teologa Nicholase Lashe:

„Banky, burzy a byrokratický aparát nejsou pouhé nástroje, ale chrámy, ve kterých sloužíme a vzdáváme čest nikoliv nám Pane, nikoliv nám, ale systému.“

Někdo v papeži Františkovi vidí revolucionáře, jiný sociálního reformátora, další konzervativního zastánce tradiční sociálně orientované křesťanské politiky

O „ekonomické stránce“ papežovy kritiky současného kapitalismu bylo napsáno mnoho. Mnozí papeži Františkovi tleskají, jiní ho však zatracují. Někdo v něm vidí revolucionáře, jiný sociálního reformátora, další konzervativního zastánce tradiční sociálně orientované křesťanské politiky. Na jednu věc však jako by se v záplavě analýz a článků zapomnělo. Poprvé po dlouhé době se debatuje o současném systému. Poprvé po dlouhé době se klade otázka, v jakém ekonomickém systému chceme žít.

V této souvislosti se objevují jména filozofů-inspirátorů papeže, které četl – Karel Marx či Karl Polanyi. Přidávám anglického konzervativního myslitele Rogera Scrutona, který tvrdí, že alternativ k tržnímu hospodářství příliš není, respektive že si nelze představit žádnou přání hodnou alternativu zatracující celý kapitalismus. Revoluce opravdu není na místě, což ví i papež František.

Otázka jaké tržní hospodářství, či jaký kapitalismus, a kde v takovém systému stojí a má stát člověk, však na místě jsou. A nebyla to ani finanční krize, ani následné hnutí Occupy Wall Street, ale papež z Jižní Ameriky, který ji položil. A klást si ji přísluší i nám, kteří žijeme v malém českém prostoru.

Česká politika

Existují možná i další překvapivé důvody, proč sledovat papežova slova. Vládu naší země pravděpodobně povede strana, která se deklaruje jako sociální, k čemuž však dodává, že koncepce katolické církve finančně nezávislé na státu se jí příliš nezamlouvá. Možná se obává, že by peníze z církevních restitucí přece jen sloužily všem. Pokud by se totiž této církvi podařilo vytvořit základ pro službu druhým na několik příštích desetiletí, pak by se předvolební sliby v sociální politice na jedno volební období nedělaly stejně snadno.

A máme i další stranu mířící do vlády. Ta pro změnu chce stát řídit jako firmu. Hlavním propagátorem této myšlenky je dlouholetý úspěšný byznysmen. Nabízejí se tedy otázky: Jaká firma náš stát bude? Budeme my, občané jí sloužit, anebo bude sloužit nám, občanům? Bude se tato strana stejně jako papež František ptát, v jakém modelu kapitalismu chceme žít, anebo prosadí ten svůj?

Na základě běžného života lze říct, že slova papeže Františka dávají smysl

Existuje i třetí strana v rodící se vládě. Hlásí se ke křesťansky orientované politice a papežova slova o sloužícím kapitalismu by jí měla být sympatická. Otázkou však zůstává, zda se nenechá z pozice potenciálního tahouna debaty o sloužícím kapitalismu, který nemusí znamenat levicovou ideologii, vytlačit levicovým populismem.

Z výroků papeže Františka vyplývá, že dosud věří v lepší svět svobodných lidí a zároveň odmítá sloužit jakékoliv ideologii. Navíc na základě běžného života lze říct, že dávají smysl. Vyhlášení papeže Františka osobností roku časopisem Time není důvodem, proč o jeho slovech začít přemýšlet, ale důsledkem toho, že to už mnozí činí. Nevíme sice, jak dlouho bude na Stolci svatého Petra, ale již dnes je zřejmé, že si dějiny jeho jméno zapamatují.