Papež František a ekologie: Je třeba změnit hodnotové orientace

V Laudato si’, první ekologické encyklice v dějinách katolické církve, jde papež František k jádru problémů: „Každá snaha o vylepšení světa vyžaduje změnu způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur. Ekologická krize je výzvou k hluboké vnitřní konverzi.“

Papež František. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Papež František. | foto: Reuters
Papež František.

Katolická církev měla na své poslední tři papeže štěstí. Jan Pavel II. byl zvolen v roce 1978 jako první neitalský papež po 455 letech. Jeho nástupce a dřívější blízký spolupracovník, Benedikt XVI. jako první papež po osmi stoletích z úřadu dobrovolně v 85 letech odstoupil a dal svým nástupcům příklad, že i papež má právo na odpočinek, když síly ubývají. A konečně papež František je prvním mimoevropským papežem od roku 731.

Je pozoruhodné, že v dlouhé řadě předchůdců je současný papež prvním, kdo si zvolil jméno František, po svatém Františkovi z Assisi, zakladateli významného mnišského řádu a také patronovi ekologů. A ve třetím roce svého pontifikátu přišel s „revoluční“ encyklikou Laudato si’ zaměřenou na životní prostředí, na naši odpovědnost vůči planetě Zemi a životu na ní: „Naše sestra matka Země (...) patří mezi nejvíce opuštěné a trýzněné chudé.“

Vzhledem ke globálnímu zhoršování životního prostředí se papež František obrací ke každému člověku této planety – nejen ke křesťanům nebo členům katolické církve. Navazuje tak na Jana Pavla II., který vyzval ke „globální ekologické konverzi“.

Dvě výhody

Katolická církev má oproti světským institucím při volání po zodpovědnosti vůči planetě zemi dvě podstatné výhody:

  • Už z povahy svého poslání uvažuje v dlouhodobém časovém horizontu, z hlediska věčnosti – na rozdíl od představitelů demokratických státních a samosprávných institucí, kde jsou volení představitelé limitováni čtyř- či pětiletým časovým obdobím.
  • Má schopnost proniknout k uším a srdcím prostých lidí ve venkovských komunitách i ve vyloučených oblastech měst, takzvaných slumů – na rozdíl od výzev a apelů akademické komunity, která je obvykle schopná oslovit jen intelektuály.
Katolická církev uvažuje z hlediska věčnosti – na rozdíl od představitelů demokratických státních a samosprávných institucí, kde jsou volení představitelé limitováni čtyř- či pětiletým časovým obdobím

Proto je důležité, že hned na začátku encykliky Laudato si’ jde papež František ke kořenu problémů, když říká: „Každá snaha o léčení a vylepšení světa vyžaduje hlubokou změnu způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, které dnes ovládají společnost.“

Je to jinými slovy totéž, co tvrdí ekologové a environmentalisté, když hlásají, že nestačí jen „mělká ekologie“ spoléhající na technologická řešení, ale že potřebujeme „hlubokou ekologii“, která cílí na změnu našich hodnotových orientací k dlouhodobě udržitelnému způsobu života.

Ztráta biodiverzity

Papež František vybízí, abychom se zastavili a uvažovali, co se děje našemu společnému domu. Vnímat planetu jako náš dům není samozřejmé. Většina lidí je ochotná se ztotožnit se svou rodinou, komunitou, národem, ale s celou planetou?

Papež František se obšírně věnuje ztrátě biodiverzity – úbytku rostlinných a živočišných druhů i degradaci celých ekosystémů. Právem, protože právě to je asi nejvážnější environmentální problém.

I v oblasti studií životního prostředí převládal ještě před půlstoletím názor, že Země je „nekonečně velká“. To vedlo k domněnce, že můžeme nekonečně znečišťovat. Navíc převládal pocit, že s přírodou je třeba bojovat, nikoliv spolupracovat. Například zemědělci „bojovali“ o zrno či horolezci dobývali hory.

Papež František se obšírně věnuje ztrátě biodiverzity – úbytku rostlinných a živočišných druhů i degradaci celých ekosystémů. Právem, protože právě to je asi nejvážnější environmentální problém. Vše ostatní lze nějak napravit, byť třeba ve velmi dlouhém časovém horizontu. Nicméně každý vyhynulý druh je ztráta neodvolatelná a nevratná. Tento produkt předlouhého evolučního vývoje se už nikdy nevrátí.

Počet obyvatel

Tady se dostáváme k jádru ekologické krize. Člověk, čistě biologicky vzato, je velmi úspěšný, agresivní a adaptabilní živočich. Z hlediska jiných živočichů je to jednoznačně nejobávanější predátor. Neumí nijak výjimečně běhat, plavat, nemá výjimečnou sílu, jeho smysly – zrak, sluch, čich – jsou také spíše průměrné, ale byl obdařen intelektem, schopností tvořit. To nám dává největší konkurenční výhodu.

Papež František se opatrně dotýká citlivého tématu – počtu obyvatel na planetě. Má určitě pravdu, když píše, že „nerovná distribuce populace a dostupných zdrojů je překážkou rozvoji“, ale nejsem si jistý, že „demografický růst je plně kompatibilní s integrálním a solidárním rozvojem“.

Přestali jsme jen sbírat plodiny a lovit, začali jsme sít a sklízet. Využíváme stále sofistikovanější technologie. Díky tomu narostl počet obyvatel na planetě z dvou až pěti milionů před zemědělskou revolucí na dnešních téměř 7,5 miliardy. Nemáme přirozeného nepřítele, sami sobě jsme největším ohrožením.

Papež František se v encyklice opatrně dotýká citlivého tématu – počtu obyvatel na planetě. Má určitě pravdu, když píše, že „nerovná distribuce populace a dostupných zdrojů je překážkou rozvoji“, ale nejsem si jistý, že „demografický růst je plně kompatibilní s integrálním a solidárním rozvojem“.

Nevím, je-li planeta již přelidněná, ale jsem přesvědčen, že v některých regionech je počet obyvatel již dnes dlouhodobě neudržitelný, například na Haiti, ve Rwandě či v pásmu Gazy. A co se zhroucenými či téměř nefunkčními státy, jako je Somálsko, Eritrea, Afghánistán, Irák, Jemen, Egypt, Mali a další, kde počet obyvatel rychle narůstá? Při vší úctě, odvolat se na integrální a solidární rozvoj je značně obecné.

Více možností

Za vážný problém považuje papež František takzvaný „ekologický dluh“ mezi Severem a Jihem. A nejde ani tolik o zmiňovanou obchodní nerovnováhu, jež je samozřejmě také důležitá, jako o „staré ekologické zátěže“, například emise skleníkových plynů do atmosféry.

Spalování fosilních paliv umožnilo dnešním rozvinutým zemím projít fází industrializace a zbohatnout. Důsledkem však je zvýšená koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře z původních 280 ppm na dnešních 403 ppm (údaj z května 2015). Díky tomu pravděpodobně vzroste do konce 21. století globální teplota alespoň o dva stupně Celsia, což bude mít citelné dopady na všechny včetně rozvojových zemí. Přitom ty se na vypouštění CO2 do atmosféry podílely zanedbatelně.

Papež František tvrdí, že jsme s naším společným domem nikdy nenakládali stejně špatně jako v uplynulých dvou stoletích. Jádro problému však není v tom, že bychom byli horší než naši předkové, ale že díky vědě a technice máme mnohem více možností.

Papež František tvrdí, že jsme s naším společným domem nikdy nenakládali stejně špatně jako v uplynulých dvou stoletích. Jádro problému však není v tom, že bychom byli horší než naši předkové, ale že díky vědě a technice máme mnohem více možností. A také proto, že je tu dnes 7,5 miliardy lidí, nikoliv jedna miliarda jako před pouhými 200 lety.

Papež František uvádí, že „vyčerpání některých zdrojů povede ke vzniku scénáře rozněcujícího nové války zastírané ušlechtilými nároky“. Napětí nejspíše poroste, ale zatím vše nasvědčuje tomu, že hrozí nárůst vnitrostátních konfliktů a zhroucených států, mezistátních konfliktů v uplynulých 20 letech spíše ubývalo.

Společně s hroutícími se státy a regiony však bude narůstat síla organizovaného zločinu a terorismu. Roční příjmy globálního organizovaného zločinu jsou odhadovány na 3,5 tisíce miliard amerických dolarů. To je 50krát více než roční rozpočet České republiky. Papež František uvádí, že náš společný dům velice chátrá. Změny jsou nebývale rychlé a pozorujeme četné příznaky úpadku. Takže: Co s tím?

Symbióza víry a rozumu

Papež František upozorňuje, že věda a náboženství poskytují odlišné pohledy na realitu a mohou spolu vést intenzívní a pro obě strany produktivní dialog. Tento velmi důležitý postřeh lze rozvést. Podle amerického evolučního biologa a historika vědy Stephena Jaye Goulda (1941–2002) existuje „magisterium vědy“ a „magisterium víry“. Svět se dnes už nespokojí s hledáním odpovědi na otázku „jak je postaven, jak funguje“, ale také a především „kdo jej vytvořil, za jakým účelem a jaké je naše místo a poslání v něm“.

Potřebujeme, jak říká papež František, „syntézu víry a rozumu“. A možná trochu výstižněji – symbiózu (vzájemnou spolupráci) víry a rozumu.

Věda je racionální, „objektivní“ a hledá, jak svět funguje. Je však ohrožována nebezpečím „pýchy rozumu“ a v posledních staletích také mechanickým pojetím světa, světa jako stroje, který se dá rozložit na součástky, a tím i plně pochopit. Víra je oproti tomu subjektivní, více intuitivní, hledající smysl tohoto světa a našeho místa v něm. Pokud vědu ohrožuje pýcha rozumu a přežívající mechanistické pojetí světa, pak víru extrémní fundamentalismus.

Gould tvrdí, že věda a víra jsou dvě nezávislé domény, jejichž sbližování však nepředjímá jejich budoucí splynutí. Magisterium víry je založeno na Božském zjevení a je to vlastně jeho výklad (interpretace). Je kompetentní pro duchovní a morální aspekty života a učí absolutní a neměnné pravdy spásy.

Magisterium vědy oproti tomu obsahuje to, čeho se lidé dobrali vlastním rozumem a v dané historické situaci. Toto učení je neustále ve vývoji, reviduje se a zdokonaluje. Potřebujeme, jak říká papež František, „syntézu víry a rozumu“. A možná trochu výstižněji – symbiózu (vzájemnou spolupráci) víry a rozumu.

Vztah k Bohu, bližnímu a Zemi

Lidská existence, zmiňuje papež František, se zakládá na třech těsně souvisejících a základních vztazích – k Bohu, bližnímu a Zemi. V minulosti se věřící snažili budovat si vztah k Bohu. Vztah k Zemi byl a je nejproblematičtější. Po tisíciletí jsme se okolní přírodou cítili být ohroženi a neustále jsme s ní bojovali. Dříve katolická církev tento postoj podporovala, nebo přinejmenším tolerovala. To se svou encyklikou snaží papež František důrazně změnit a my, laici, bychom ho neměli nechat samotného.

Po tisíciletí jsme se okolní přírodou cítili být ohroženi a neustále jsme s ní bojovali. Dříve katolická církev tento postoj podporovala, nebo přinejmenším tolerovala. To se svou encyklikou snaží papež František důrazně změnit.

Papež František zmiňuje zásadní věc, se kterou někteří lidé i dnes mohou mít problém: „Bylo by chybou myslet si, že další živé bytosti musejí být považovány za pouhé objekty podrobené svévolnému panství člověka.“ Podívejme se na naše chování k hospodářským zvířatům ve velkochovech, na pokusy na zvířatech v kosmetickém průmyslu, na ohrožení afrických zvířat v savaně pytláctvím a je zřejmé, že zvířata často považujeme za svévolné panství člověka.

Známým zastáncem práv živočichů je australský filozof a aktivista Peter Singer, který již v roce 1975 zveřejnil zásadní studii o vztahu lidí a zvířat Osvobození zvířat. Podle Singera je schopnost trpět a cítit bolest, což je společné člověku i zvířatům, dostatečným důvodem pro ohleduplnost. V Singerově pojetí jsme si se zvířaty rovni, i když to neznamená, že jsme stejní. Žádný z rozdílů mezi člověkem a jeho mimolidskými bližními není morálně relevantní. Máme různé potřeby, ale stejná práva na jejich naplnění.“

Kořen krize

Nukleární energie, biotechnologie, informatika, poznání vlastní DNA jsou samy o sobě jsou jen nástrojem, kořen krize je spíše v hodnotové orientaci člověka

Papež František říká, že nemá smysl popisovat příznaky, pokud nepoznáme lidský kořen ekologické krize. A navrhuje soustředit se na dominující technokratické paradigma. Ano, nukleární energie, biotechnologie, informatika, poznání vlastní DNA nabízejí obrovskou moc. Ale samy o sobě jsou jen nástrojem a kořen krize vidím spíše v hodnotové orientaci člověka než v nástroji (technologiích).

Říká se, že nožem můžeme ukrojit chleba, nebo zabít člověka. Rozhodnutí je na tom, kdo má nůž k dispozici. Nabídnu několik dalších kandidátů na titul „kořen krize“. Americký futurolog Alvin Toffler tvrdí, že chápání pokroku v industriální společnosti je založeno na třech idejích, které nás dovedly ke krizi:

  • Vykořisťování přírody a vláda nad ní jsou správné.
  • Lidé jsou vrcholným výtvorem evoluce, princip přirozeného výběru se přenáší i do společenského chápání. (Takzvaný sociální darwinismus – nejbohatší a nejmocnější jsou i nejschopnější a nejzasloužilejší.)
  • Dějiny nezvratně směřují k lepšímu životu lidstva.

Bohatství a sekulární humanismus

Je pozoruhodné, kolik lidí v různých časových údobích se domnívalo, že příčinou krize a úpadku jedince i společnosti je to, co obvykle považujeme za kýžený cíl – bohatství, blahobyt. Hromadění majetku odmítají různá světová náboženství. Ježíš Kristus je v tomto velmi radikální: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království.“ Je však dobré dodat, že když viděl zděšení učedníků, pohleděl na ně a dodal: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno“ (Mt 19, 24 – 26).

Blahobyt vede k nerozhodnosti a rozbředlosti celých národů, a především jejich politických elit, a k neschopnosti přijmout nutná, byť třeba bolestivá opatření. To jsme mohli vidět v Evropě před druhou světovou válkou a vidíme to i dnes.

Bohatství samo o sobě není špatné a je-li dobře spravováno a využíváno, může být požehnáním. Jenže příliš často ho provází lakomství, což je v křesťanství smrtelný hřích hned na druhém místě za pýchou. Blahobyt vede k nerozhodnosti a rozbředlosti celých národů, a především jejich politických elit, a k neschopnosti přijmout nutná, byť třeba bolestivá opatření. To jsme mohli vidět v Evropě před druhou světovou válkou a vidíme to i dnes.

Česko-kanadský ekolog Josef Svoboda vidí kořen našich problémů v sekulárním humanismu: „Sekulární humanismus je převážně ateistická ideologie, podle které je člověk jediným tvůrcem hodnot, norem a zákonů. Sám tedy vytváří, podle této ideologie, vlastní morální hodnoty. A jestliže je tomu tak, nemá Bůh člověku co říct.

Pokud přijmeme, že jsme absolutní tvůrci vlastního osudu a jednání, tak vlastně popíráme existenci vyšší inteligence, které bychom měli být odpovědni za své jednání. Sekulární humanismus se už dnes plně prosadil na Západě především v médiích a v politice, kde se projevuje v pokračujícím sociálním inženýrství.“

Měření a vážení

Papež František také uvádí: „Zásahy člověka do přírody existovaly vždycky, ale po dlouhou dobu se vyznačovaly tím, že doprovázely a spolupracovaly s možnostmi, které mu nabízela.“ To je dost idealizovaný a zavádějící výrok. Člověk v minulosti zasahoval do přírody méně ne proto, že by byl tak uvědomělý a ohleduplný, ale protože jeho možnosti byly omezené.

Jsme až posedlí tím, co se dá změřit a zvážit, opakovaně experimentálně potvrdit. Na jednu stranu je to účinná obrana proti šarlatánům, na druhou život a poznávání světa okolo nás jsou něco víc než jen „měření a vážení“.

Ve starověku v Zaslíbené zemi (dnešní Izrael a okolí) díky zavlažování naši předci degradovali a devastovali rozsáhlé, zemědělsky využívané plochy, v Libanonu, Řecku i v Dinárském krasu (bývalá Jugoslávie) odlesnili obrovská území, „obilnici Říma“, Kartágo, lidé přeměnili na poušť.

Papež František upozorňuje, že specializace značně stěžuje ucelený pohled: „Fragmentace vědění často vede ke ztrátě smyslu pro celek a vztahů mezi věcmi, pro širší horizont a smysl.“ Na této snaze vědět „vše o ničem“ se zásadním způsobem podílí věda, a to do takové míry, že můžeme mluvit o jejím selhání. Dnešní vybičovaná orientace na výkon, měřený publikační aktivitou ve vědeckých časopisech („Publish or perish“ Publikuj, nebo zhyň) vede k inflaci publikací a stále větší atomizaci našeho poznání.

Jsme až posedlí tím, co se dá změřit a zvážit, opakovaně experimentálně potvrdit. Na jednu stranu je to účinná obrana proti šarlatánům, na druhou život a poznávání světa okolo nás jsou něco víc než jen „měření a vážení“.

Diverzita a práva nenarozených

V části věnované kulturní ekologii papež František zmiňuje, že „ekologie vyžaduje také péči o kulturní bohatství lidstva“ a „konzumistická vize nynější globalizované ekonomie vede k homogenizaci kultur“. Je to tak. Stejně jako je třeba pečovat o diverzitu druhovou a ekosystémovou, je třeba myslet i na diverzitu (rozmanitost) lidského společenství.

Ohroženy nejsou ani tolik velké, kulturně-civilizační okruhy – hinduistický, islámský, západní, čínský a další – jako spíše kmeny a etnika původních obyvatel – „přírodní národy“ –, které v průběhu několika generací přecházejí ze života doby kamenné do postindustriální společnosti.

Poprvé stojíme před výzvou přiznat určitá práva těm, kteří tu ještě nejsou, protože se ještě nenarodili, a nemohou tedy svá práva sami hájit. Přitom jejich život bude zásadně ovlivněn tím, v jakém stavu jim zanecháme planetu.

Tato společenství jsou do jisté míry v pasti. Ke starému způsobu života se vrátit nemohou, a ani nechtějí, a žít v moderní společnosti je pro ně velmi složité. Konzumistické vize jim nikdo až tak moc nevnucuje, spíše jsou pro ně nesmírně lákavé. Bude to chtít hodně trpělivosti a dobré vůle na obou stranách, aby se jim v průběhu několika příštích generací tento přechod z „doby kamenné“ do moderní společnosti podařil.

Papež František zmiňuje i mezigenerační spravedlnost, která je ústředním principem dlouhodobě udržitelného rozvoje. Je to jedna z největších výzev před námi – brát ohled na budoucí generace a jednat podle toho. V minulosti si různé zájmové skupiny prosazovaly svoje práva, ať už násilnými či nenásilnými prostředky, například zrušení otroctví, nevolnictví či hlasovací práva žen.

Poprvé stojíme před výzvou přiznat určitá práva těm, kteří tu ještě nejsou, protože se ještě nenarodili, a nemohou tedy svá práva sami hájit. Přitom jejich život bude zásadně ovlivněn tím, v jakém stavu jim zanecháme planetu.

Problém fosilních paliv

V části „Dialog o životním prostředí v mezinárodní politice“ papež František zmiňuje, že „technologie založená na fosilních, velmi znečišťujících palivech, musí být postupně a neprodleně nahrazena“. S tím se nedá nesouhlasit, jen se to snadněji řekne, než udělá. Fosilní paliva jsou uhlovodíkové sloučeniny, které se na Zemi vytvářely za specifických podmínek a v různých obdobích posledních 500 milionů let. My tuto energetickou konzervu vytáhneme ze země a primitivně využijeme – spálíme v průběhu zhruba 400 let.

Papež František zmiňuje, že „technologie založená na fosilních, velmi znečišťujících palivech, musí být postupně a neprodleně nahrazena“. S tím se nedá nesouhlasit, jen se to snadněji řekne, než udělá.

Vedlejším produktem tohoto chování je produkce skleníkových plynů, především oxidu uhličitého. Změna klimatu kromě jiného způsobí, že se subtropy stanou téměř neobyvatelnými – kvůli suchu a vysokým teplotám bude tamní zemědělství skomírat. Lidé se proto budou stěhovat do vyšších zeměpisných šířek.

Papež František zmiňuje úspěch Montrealského protokolu podepsaného v roce 1987 o ochraně ozónové vrstvy a celosvětovém zákazu výroby a používání takzvaných tvrdých freonů, které ozónovou vrstvu ničí, od roku 2005. Úspěch to bezesporu je, ale je třeba připomenout, že dohodu se podařilo prosadit, protože byly úspěšně vyvinuty látky nahrazující freony a velké chemické koncerny samy prosazovaly zákaz tvrdých freonů. (Získaly tím konkurenční výhodu oproti firmám, které tyto substituční látky vyvinuty neměly.)

Chudoba, výchova a spiritualita

Papež František dále uvádí, že „pro chudé země je prioritou vykořenění bídy“. Podobně se vyjádřila na první konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji ve Stockholmu v roce 1972 tehdejší indická ministerská předsedkyně Indira Gándhíová (1917–1984): „Naším největším znečištěním je chudoba.“

Vzdělání a výchova k úctě vůči životu a přírodě je možná klíčem, který v dlouhodobějším horizontu promění naše smýšlení, hodnotové orientace a v konečném důsledku i jednání

Papež František však podotýká, že se současně musí vzít v úvahu skandální úroveň spotřeby některých privilegovaných složek vlastní populace a lépe čelit korupci. Představitelé rozvojových zemí, zejména afrických, se nemohou neustále vymlouvat na dědictví kolonialismu. Schopnost „dobrého vládnutí“ je často žalostná a političtí představitelé se tváří, jako by to nebyla jejich věcí. Rozdíly v bohatství jednotlivých států jsou velké, ale ještě propastnější mezi obyvateli uvnitř států.

Je sympatické, že papež František věnuje celou kapitolu své encykliky propojení ekologické výchovy a spirituality. Vzdělání a výchova k úctě vůči životu a přírodě je možná klíčem, který v dlouhodobějším horizontu promění naše smýšlení, hodnotové orientace a v konečném důsledku i jednání. Vůči takové změně jsou nejcitlivější mladí lidé, kteří ještě neztratili ideály. A pak často také starší lidé, kteří bilancují svůj život a snaží se rozlišit podstatné a nepodstatné.

Střední generace bývá vůči změně svých hodnotových orientací obvykle imunní, protože je příliš zaneprázdněna péčí o rodinu a prací. Nicméně i tato generace má „Achillovu patu“, slabé místo, kde je ovlivnitelná – její děti, k nimž je citlivá a otevřená. Takže ve škole či v jiných vzdělávacích zařízeních mohou učitelé ovlivnit děti, jejichž prostřednictvím pak mohou působit nepřímo i na rodiče. Proto jsou ekologická výchova a environmentální vzdělávání tak potřebné.

Zásadní myšlenka

Papež František upozorňuje na velmi podstatnou věc: „Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci.“ Jinak řečeno, konzum je odrazem vnitřní prázdnoty.

Podle papeže Františka je povolání střežit Boží dílo podstatnou součástí ctnostného života, a nikoli něčím volitelným, ani nějakým druhotným aspektem křesťanského života

Na závěr pak papež František uvádí svého předchůdce, Benedikta XVI.: „Vnější pouště se ve světě množí, protože vnitřní pouště se staly nedohledné.“ A sám dodává: „Ekologická krize je výzvou k hluboké vnitřní konverzi. (...) Povolání střežit Boží dílo je podstatná součást ctnostného života, a nikoli něco volitelného, ani nějaký druhotný aspekt křesťanského života.“

To je podle mne zásadní myšlenka a zároveň výzva papežovy encykliky, se kterou se papež František obrací ke každému obyvateli našeho společného domu – planety Země.