Loni v dubnu napadl v Berlíně syrský migrant dva Izraelce s jarmulkou. V květnu prohlásil zmocněnec německé vlády pro boj s antisemitismem Felix Klein, že nedoporučuje lidem židovské víry nosit v Německu na veřejnosti znaky svého vyznání. Loni otřásla Francií, která již delší dobu čelí nárůstu antisemitismu, vražda 85leté Mirielle Knollové, jež unikla deportaci do Osvětimi. O rok dříve byla vyhozena z okna 65letá Sarah Halimiová stejně jako Knollová židovského původu, přičemž oba činy spáchali muslimové.
Německá politika v takových případech okamžitě odsoudí antisemitismus a vyzve k toleranci. Kancléřka Angela Merkelová zdůrazní historickou odpovědnost Německa a z ní vyplývající povinnost zasazovat se o demokracii a mírové soužití. O ožehavém tématu, že by vzestup antisemitismu mohl souviset s nárůstem muslimských přistěhovalců, však německá politika nemluví.
Německo
Nárůst muslimských menšin a migrační vlna jsou často tématem odborné literatury i médií. Méně známé jsou okolnosti, které vedly po druhé světové válce a holocaustu ve Francii a Německu ke vzniku stotisícových židovských komunit. Důvodem byl antisemitismus v arabských zemích a v bývalém Sovětském svazu, v případě Německa navíc snaha odčinit vinu z minulosti.
Od příchodu Židů z Východu si německá politika slibovala pozitivní signál vůči minulosti i oživení židovského kulturního života v Německu. Židé z bývalého Sovětského svazu měli pomoci odčinit hříchy minulosti. Dnes žije v Německu okolo 250 tisíc Židů, a zejména na ně cílí nový muslimský antisemitismus. |
Migrace Židů a nárůst židovských obcí v Německu nastaly po pádu Berlínské zdi. V roce 1990 nabídla tehdejší vláda Německé demokratické republiky (NDR) Židům ze Sovětského svazu azyl. Jednou z motivací dle některých historiků mohla být snaha tehdejšího premiéra Lothara de Maiziéra zachovat východní Německo suverénním státem. NDR se považovala za lepší Německo, antifašistický stát pomáhající obětem nacismu a bránící pronásledované, přičemž početná židovská komunita měla být důkazem pokračování této ideologie.
Na rozdíl od běžných uchazečů o politický azyl, kteří se musejí nejprve na německé území dostat a následně o azyl požádat, jej nabízel stát, přičemž hlavním kritériem nebylo pronásledování, ale příslušnost ke skupině. Od příchodu Židů z Východu si německá politika slibovala pozitivní signál vůči minulosti i oživení židovského kulturního života v Německu. Židé z bývalého Sovětského svazu měli pomoci odčinit hříchy minulosti. Dnes žije v Německu okolo 250 tisíc Židů, a zejména na ně cílí nový muslimský antisemitismus.
Francie, Maroko a Alžírsko
Nárůst Židů ve Francii je spojen s její koloniální minulostí, přičemž židovská emigrace často začínala státní nezávislostí. Před rokem 1948 žilo ve „francouzských“ arabských zemích téměř 900 tisíc Židů a ještě v padesátých letech 20. století měla židovská komunita v Maroku okolo čtvrt milionu členů. Nezávislost země v roce 1956 však odstartovala jejich exodus, a protože ji měli zakázáno opustit, zahájil Izrael operaci Jachín – Maroko si židovskou emigraci nechalo zaplatit.
Více než milion alžírských Francouzů muselo opustit rodnou zemi. Ze 150 tisíc členů židovské komunity mělo 130 tisíc francouzské občanství a přesídlili do Francie, zbytek do Izraele. V šedesátých letech byly skoro všechny synagogy přeměněny v mešity a v Alžírsku dnes prakticky žádní Židé nežijí. |
Izraelská tajná služba Mosad pomohla v letech 1961 až 1964 ze země desítkám tisíc Židů. Za prvních 50 tisíc zaplatila marockému království půl milionu dolarů a za každého dalšího 250 dolarů. Stát Izrael je sice považován za domov všech Židů na světě, ale velká část marockých nešla do Izraele, a usadila se ve Francii, Kanadě nebo v USA. V Maroku má dnes židovská obec asi dva tisíce členů.
Mnohem dramatičtější byla situace v Alžírsku, které po získání nezávislosti v roce 1962 vydalo zákon, podle nějž měli na občanství nárok jen muslimové. Více než milion alžírských Francouzů muselo opustit rodnou zemi. Ze 150 tisíc členů židovské komunity mělo 130 tisíc francouzské občanství a přesídlili do Francie, zbytek do Izraele. V šedesátých letech byly skoro všechny synagogy přeměněny v mešity a v Alžírsku dnes prakticky žádní Židé nežijí. Stejně jako v Libyi, kde dříve bylo 38 tisíc Židů.
Izraelské versus palestinské hledisko
V Tunisku žilo v roce 1948 okolo 100 tisíc Židů, kteří začali opouštět zemi především po šestidenní válce v červnu 1967 kvůli nárůstu antisemitismu v jejím důsledku. Většina odešla do Francie, kde získala občanství, a jen malá část do Izraele. Dnes má židovská komunita asi 1500 členů a židovské památky navštěvují především turisté. Oblíbenou památkou je synagoga el-Ghriba na ostrově Džerba, která se stala v roce 2002 cílem bombového útoku – mezi 20 oběťmi bylo 14 německých turistů.
Po izraelsko-arabské válce v roce 1948 uprchlo ze země 700 tisíc Palestinců do okolních států. Z izraelské perspektivy odešli dobrovolně kvůli výzvě arabských armád, které chtěly mít volný prostor k boji. Z palestinského hlediska šlo o cílené masakry a vyhánění. |
Před druhou světovou válkou žilo v Egyptě 75 tisíc a v Iráku 135 tisíc Židů – ve třicátých letech 20. století tvořili třetinu obyvatel Bagdádu. Dnes jich žije v každé zemi asi dvacet. Počet členů jemenské židovské obce poklesl z 60 tisíc na 50 a v Sýrii z 30 tisíc na patnáct. Po pádu šáha Muhammada Rezá Pahlavího na konci roku 1978 a založení islámské republiky v roce 1979 začali Židé opouštět Írán a počet členů židovské komunity se snížil z 80 tisíc na 20 tisíc.
Opačná situace nastala po vzniku státu Izrael. Po izraelsko-arabské válce v roce 1948 uprchlo ze země 700 tisíc Palestinců do okolních států. Z izraelské perspektivy odešli dobrovolně kvůli výzvě arabských armád, které chtěly mít volný prostor k boji. Z palestinského hlediska šlo o cílené masakry a vyhánění.
Není uprchlík jako uprchlík
Na celém světě se situací uprchlíků zabývá Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNHCR, pro Palestince však byl v roce 1949 vytvořen speciální Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě UNRWA. Navíc je jejich status uprchlíka na rozdíl od ostatních dědičný. Jejich počet proto roste a v současnosti jich je registrováno více než 5,3 milionu.
Osud palestinských uprchlíků je jedním z hlavních problémů izraelsko-arabských jednání, přestože podle stanov UNHCR získáním státního občanství jiné země status uprchlíka zaniká. Palestinci jsou z tohoto pravidla vyjmuti, proto jsou dva miliony Palestinců v Jordánsku nadále uprchlíky, i když v podstatě všichni mají jeho státní příslušnost. |
Osud palestinských uprchlíků je jedním z hlavních problémů izraelsko-arabských jednání, přestože podle stanov UNHCR získáním státního občanství jiné země status uprchlíka zaniká. Palestinci jsou z tohoto pravidla vyjmuti, proto jsou dva miliony Palestinců v Jordánsku nadále uprchlíky, i když v podstatě všichni mají jeho státní příslušnost.Izrael tuto demografickou aritmetiku odmítá a stejně jako Palestinci pečlivě sleduje sebemenší změnu ve vývoji obyvatel, přičemž se obě strany obviňují ze lži a podvodů.
Podle nejnovějších údajů žije mezi Středozemním mořem a řekou Jordán 13 milionů lidí, na západním břehu Jordánu tři miliony a v Gaze dva miliony. V Izraeli má 1,8 milionů Arabů izraelské státní občanství, dále zde žije 6,5 milionů Židů a 400 tisíc lidí, které vrchní rabinát neuznává jako židy. Izrael předhazuje palestinským úřadům, že falšují údaje a počítají i mrtvé. Odborníci se domnívají, že jsou zahrnuti i Palestinci žijící trvale v zahraničí.
V Jeruzalémě, který si obě strany nárokují jako hlavní město, žilo v roce 2015 podle oficiálních údajů 865 700 obyvatel, z toho 63 procent Židů a 37 procent Arabů – po dobytí východní časti města Izraelem v roce 1967 74, respektive 26 procent. Počet Arabů tedy neustále roste. Příčinou je nelegální přistěhovalectví z obsazených území a vysoká porodnost arabského obyvatelstva.
Nástroj při politickém vyjednávání
Pokud tento demografický vývoj bude pokračovat, je jen otázkou času, kdy arabské obyvatelstvo získá početní převahu, což přinese Izraeli řadu existenčních otázek. Navíc každý další vojenský konflikt bude posilovat u obou skupin obyvatel úvahu, zda opustit oblast a hledat bezpečné útočiště v Evropě.
V případě uprchlíků navíc platí, že jejich osud je nástrojem při politickém vyjednávání, které má vlastní logiku, požadavky přizpůsobuje aktuální situaci a neposuzuje všechny podle stejných kritérií |
Vyhánění nebo přijímání skupin obyvatel má dlouhou tradici. V případě uprchlíků navíc platí, že jejich osud je nástrojem při politickém vyjednávání, které má vlastní logiku, požadavky přizpůsobuje aktuální situaci a neposuzuje všechny podle stejných kritérií.
Světová veřejnost a mezinárodní organizace věnují židovským a palestinským uprchlíkům nerovnoměrnou pozornost. Od roku 1947 bylo přijato více než tisíc rezolucí OSN zabývajících se arabsko-izraelským konfliktem, přičemž 170 se věnuje palestinským uprchlíkům a jejich potomkům a ani jedna židovským uprchlíkům z arabských zemí a Íránu. Stará státnická poučka, že demografie je politika, pořád platí.
