Ovládat bezpilotní létající prostředek, dron, je zvláštní práce. Sedíte si v klimatizované místnosti kdesi v Nevadě, kolem vás obrazovky s videopřenosem třeba z Afghánistánu. A po ruce máte joystick, pákový ovladač. Tak to může jít den za dnem: průlety vysoko nad vesnicí, ale vy víte, kam ten paštunský chlapík v hábitu chodí, s kým se vídá, jak si hraje s dětmi...
Stejná videa, která vidíte vy v křesle, sledují i analytici CIA, velitelé a možná – operativa dronů je totiž hodně utajovaná – generálové anebo výjimečně i sám americký prezident. Kdo ví. Po mnoha dnech, když už operátoři znají silnice, kopce a domky, přijde rozkaz.
„Ano, je to on. Potvrzujeme. Máte povolení k eliminaci,“ zaševelí ve vysílačce (anebo zazní nějaký jiný eufemismus pro zabití – pro popravu?). Laserový paprsek pak z oblak navede na osobu, na auto či na telefon raketu... 15, 14, 13 sekund... 3, 2, 1... Na monitoru se blýskne. Někdo, nejspíše terorista a nepřítel civilizace zemřel. Byl odstraněn. Bez fanfár, bez zvuku. Pšt.
Dopady na lidské počínání
Antropolog Hugh Gusterson, přednášející na Univerzitě George Washingtona a na prestižním MIT, takovému spoluprožívání posledních dnů člověka odsouzeného de facto k trestu smrti říká „dálková intimita“. Je to jako němý film. Operátor v nevadské poušti po výstřelu ještě prozkoumává okolí, spočítá případné „vedlejší následky“ (rozuměj oběti), zvedne se, osprchuje a nasedne do auta, jímž sviští domů, za svou rodinou... Dá ženě a dětem pusu, a jde spát. O čem asi sní?
Antropolog Hugh Gusterson píše o lidech, o dopadech dronů na lidské počínání, potažmo na lidstvo. Dává prostor právníkům, inženýrům, vojákům, politologům, aktivistům i obhájcům dronů, kteří hovoří o humánnějším, přesnějším zabíjení. A mluví tu i hlavní aktéři: vedle rodin obětí i „piloti“. |
Profesor Gusterson vydal v létě knihu, která se snaží odpovídat na mnohé kontroverzní otázky kolem nové formy války prostřednictvím dronů. Kniha se jmenuje Drone: Remote Control Warfare čili „válčení na dálkové ovládání“ a vydalo ji nakladatelství MIT Press.
Ač Gusterson působí v elitním technologickém institutu, nepíše o senzorech, rozpětí predátorů (tak se nejběžnější typ jmenuje) či kybernetických technologiích nad Afghánistánem, Irákem anebo ještě hůře nad Jemenem a Somálskem, s nimiž nejsou USA v oficiálně vyhlášeném válečném stavu. Gusterson, což by Miloše Zemana pobavilo, je kulturní antropolog.
Proto píše o lidech, o dopadech dronů na lidské počínání, potažmo na lidstvo. Dává prostor právníkům, inženýrům, vojákům, politologům, aktivistům i obhájcům dronů, kteří hovoří o humánnějším, přesnějším zabíjení. A mluví tu i hlavní aktéři: vedle rodin obětí i „piloti“, jichž má US Air Force už mírně více než běžných pilotů v kombinéze a za kniplem na obloze – v roce 2012 to ještě bylo půl na půl.
Gusterson se zajímá o dopady, o etiku. „Pokud je válka duelem, kde jsou zranitelné obě strany, pak už dronové válčení válkou není. Je tak asymetrické, nesouměrné, že spíše připomíná lov,“ píše Gusterson. Má na mysli novou a jiným vnucenou formu státního násilí. „Drony jsou kolonialistickou technologií, jež umožňuje USA vstupovat do intervencí bez vlastních ztrát a společenských debat,“ tvrdí Gusterson, jenž se zabýval i jaderným zbrojením.
Nové paradigma války/neválky
Zprávy novinářů či humanitárních pracovníků ze „třetího světa“, z oněch jakýchsi „primitivních oblastí“, které nemají letectvo, aby se s pomalu létajícími stroji vypořádaly, dokládají, že nenadálá, neohlášená smrt z nebes vede tamní obyvatele k chronickému stresu. Zpoždění doletu rakety je navíc takové, že i správně identifikovaný zločinec, ba vrah může během dvaceti patnácti sekund předat zaměřený mobil – na nějž právě kdosi volá – svojí vnučce, sousedovic synkovi, prostě nevinným...
Podle vědeckého časopisu Nature, který knihu v červenci recenzoval, jsou operátoři dronů vystaveni enormnímu stresu a pak traumatům. Gusterson není jediný, kdo o proměně válčení na dálku píše. Ve velkém letním rozhovoru pro server FiveBooks.com obsáhle komentuje pět knih, které by zájemcům o další studium dronů doporučil.
Je s podivem, jak málo se o nové paradigma války/neválky zajímají akademici. Většina publikací totiž pochází od novinářů, publicistů, vojáků, aktivistů a teprve pak – a spíše ve vědecké komunitě jen okrajově –, od politologů. |
Přitom připomíná, že je s podivem, jak málo se o nové paradigma války/neválky zajímají akademici. Většina publikací totiž pochází od novinářů, publicistů, vojáků, aktivistů a teprve pak – a spíše ve vědecké komunitě jen okrajově –, od politologů. Ti se nejvíce zaměřují na to, zda drony jako nástroj fungují, když za „nás“ vedou boje, aniž by se vracelo domů tolik mrtvých synů vlasti.
V USA je to po invazi do Iráku, kde k letošnímu červnu zahynulo už 4497 Američanů (včetně Američanek), obzvlášť srozumitelné téma. Proti mnohem levnějšímu nasazení dronů se navíc demonstruje sporadicky; před základnami bývají jen desítky protestujících s cedulemi v rukou.
„Je to způsob vedení neviditelné války,“ míní Gusterson. Přináší to více kladů, nebo negativ? „Myslím, že v řadě aspektů je to nezodpověditelný dotaz. Ale existují jasné důkazy, že nasazení dronů a jejich útoky vzbuzují masový odpor (míněno proti USA). Je také doloženo, jak tyto důvody pomáhají al-Káidě a dalším v nabírání rekrutů,“ varuje v rozhovoru antropolog.
Rozetření hranic
Prvním jím doporučeným dílem je A Theory of the Drone, teorie dronu, od francouzského filozofa Grégoireho Chamayoua. Právě absence „reciprocity zranitelnosti, ztrát a rizik“ ho vedla – ještě před Gustersonem – k používání pojmu lov, lovení. Je to vůbec ještě válka? Společně pak argumentují, že především vláda Baracka Obamy (mimochodem držitele Nobelovy ceny za mír z roku 2009) učinila mnohé, aby rozetřela hranice mezi válkou a mírem, čímž vzniká průběžné válčení/neválčení a s tím i související „realizace eliminací“.
Především vláda Baracka Obamy (mimochodem držitele Nobelovy ceny za mír z roku 2009) učinila mnohé, aby rozetřela hranice mezi válkou a mírem, čímž vzniká průběžné válčení/neválčení a s tím i související „realizace eliminací“ |
To, co filozofy ještě zaujalo, je nejasná linie mezi válkou a policejní akcí. Chamayou tvrdí, že Američané jsou díky dronům prakticky nezranitelní. S tím ovšem Gusterson nesouhlasí a realističtěji upozorňuje na zásadní rozdíly mezi vedením akcí v Iráku a Afghánistánu (kde jsou drony součástí armádního mixu helikoptér AH-64 Apache, stíhaček F-16, satelitního snímkování i pozemního nasazení speciálních jednotek), a na druhé straně individuálních zásahů v Jemenu či Somálsku, které jsou z hlediska mezinárodního práva sporné. A dokonce i z hlediska amerického práva!
Jako když byl americký občan a muslimský imám Anwar al-Awlakí 30. září 2011 zabit v Jemenu. Z utajeného letiště CIA v Saúdské Arábii tehdy vzlétly dva stroje M-Q1 Predator, vlétly na území cizího státu, kde lokalizovaly svůj „cíl“ s dalšími třemi členy al-Káidy a na čtveřici osob – během snídaně – vypálily střely Hellfire. Poprava bez soudu?
Zbabělé nasazení
Druhým textem, který si máme přečíst, je ojedinělá biografie dronového pilota Matta Martina. Ta se jmenuje jasně Predator. Martin, „eso“ v ovládání bezpilotních létajících prostředků (UAV), vzpomíná na desítky misí na druhém konci světa, jež řídil z pohodlí základny v Nevadě. Nezabývá se velkou filozofií, ale prý extrémně čtivě popisuje své myšlenkové pochody a vliv, jejž mělo dronování na jeho manželství.
Překvapivě lépe se cítil během reálné mise v Iráku než při vysedávání před monitory na americkém západě, odkud to pak měl jen kousek domů! Co si tak myslet: když pracoval v areálu a svíral joystick, byl snad ve válce? A když přišel domů k ženě, žil snad v klidu a míru?
Vzdálenost od akce i zodpovědnosti zvláštním způsobem traumatizuje. Není divu, že řada lidí považuje nasazení dronů dokonce za zbabělé. Nejčastěji to bývají profesionální vojáci, veteráni válečných misí. |
Dennodenní šmírování Arabů, Pákistánců či „isisáků“ vede dle Gustersona k zajímavému fenoménu. Operátoři vidí takřka vše – už z tříkilometrové výšky je čitelná espézetka na vozidle –, ovšem nic neslyší. Mají tak sklon líčit si kolem sledovaných osob příběhy, doplňovat jejich dialogy, povídat si s nimi; nazývá to „dálkovou narativizací“. A co víc: operátor Martin omylem zabil i dvě děti a starce, kteří se do jeho snů občas vracejí...
Vzdálenost od akce i zodpovědnosti zvláštním způsobem traumatizuje. Není divu, že řada lidí považuje nasazení dronů dokonce za zbabělé. Nejčastěji to bývají profesionální vojáci, veteráni válečných misí.
Po staletí si obě strany konfliktů soka vážily. Když šli indiáni do boje s nepřátelským kmenem, uměli ocenit výjimečné bojovníky, kteří – stejně jako oni sami – nasazovali život a předvedli svůj um. Totéž platilo o „lstivých Afgháncích“, jak psal humorista Patrick Ryan, na nichž si postupně vylámali zuby Britové i Rusové. „Z pohledu zasloužilých vojáků je na dronovém válčení cosi srabáckého, co mění boj v jakousi videohru, při které smáznete lidi na dálku tisíců mil. A nemohou se bránit,“ říká Gusterson.
Zlomové 11. září 2001
Koho by zajímala technická stránka dronového zabíjení a jeho historie, měl by sáhnout po knize Sudden Justice z dílny Oxford University Press. Sepsal ji ovšem investigativní novinář Chris Woods, takže v podtitulu nese i přípis „tajné dronové války“. Vrací se až k izraelským pokusům s bezpilotními létavci a k 11. září 2001, jež bylo zlomem v nasazování strojů proti globálnímu terorismu, posléze i s vražednou výzbrojí. Jak prohlásil jeden z nejmenovaných vrcholných činitelů CIA: „Po útoku 9/11 se začalo jednat bez rukaviček.“
Jedenácté září 2001 bylo zlomem v nasazování strojů proti globálnímu terorismu, posléze i s vražednou výzbrojí. Jak prohlásil jeden z nejmenovaných vrcholných činitelů CIA: „Po útoku 9/11 se začalo jednat bez rukaviček.“ |
Woodsova kniha je údajně jakousi encyklopedií dronů; nikdo, kdo bude o dronech a jejich využívání ještě psát, ji nemůže pominout, tvrdí americký antropolog. A dodává: „Během útoků jsou rovněž zabíjeny ženy a děti, a Woods je tím prvním, kdo to pomáhá rozkrývat.“
Na zajímavý aspekt se zaměřuje další žurnalista, Andrew Cockburn. V knize Kill Chain píše o nekonečném řetězci zabíjení, který má zárodek již v seznamu teroristů, kteří jsou určeni a schváleni k zabití. „Když najdete někoho se seniorní pozicí v (teroristické) organizaci a zabijete je, velmi záhy jsou nahrazeni dalšími lidmi, často ještě odpornějšími,“ píše Cockburn v knize o vzestupu hi-tech zabijáků, jak drony přímo pojmenovává.
Ani logika, ani konec
Systém – ono slavné „najdi a znič!“ – vlastně nemá logiku, ale ani viditelný konec. Navíc budí nenávist vůči Američanům a Západu obecně. „Člověk by čekal, že bude mít armáda nějaký konečný a neměnný dokument, kdo z padouchů musí být zneškodněn... Posun však vidět není a tento list je čím dál delší a delší,“ připomíná antropolog, jenž chce věc nahlížet holisticky, bez předsudků a bez příkras.
Systém – ono slavné „najdi a znič!“ – vlastně nemá logiku, ale ani viditelný konec. Navíc budí nenávist vůči Američanům a Západu obecně. |
A konečně posledním, pátým tipem je kniha s prostým názvem Drone Warfare. Napsali ji filozof John Kaag spolu s politoložkou Sarah Krepsovou. Dívají se na drony asi z největší výšky, neboť je zajímá vztah dálkového zabíjení a demokracie. Diktátoři prý šli do boje bez slitování, protože se necítili povinováni svým občanům, kdežto moderní demokracie berou hlavně ohled na obyvatele: logicky šetří jejich životy, peněženky a ostatní újmy. O cizí mrtvé se prostě přestáváme zajímat – bez radostí z výher a strachu z porážek; je nám to úplně jedno.
Drony jsou zlom. Něco jako bezbolestná dezinfekce. „Umožnily vedení neustálé války bez větších nákladů,“ říká Hugh Gusterson. Zní to docela děsivě, ale též jako výzva: pořádně promýšlet drony.
