Svět se změnil. V rozhovoru pro ČESKOU POZICI o těchto změnách hovoří český spisovatel Ota Ulč, který emigroval v roce 1959 a dnes žije v USA. Spolupracovník zesnulého spisovatele Josefa Škvoreckého, jemuž v exilu pomáhal s torontským nakladatelstvím 68 Publishers, vysvětluje, proč nepovažuje současného amerického prezidenta Baracka Obamu za Mesiáše. A vyjadřuje se mimo jiné k dnešní korejské krizi, americko-izraelským vztahům či ke skutečné podobě čínského kapitalismu.
Dle Ulče komunismus v Rusku neobživne a realistickou odpovědí bude ruský nacionalismus. O Češích a dění v České republice pak říká: „Češi jsou zejména levicoví, poněvadž jsou zejména, tolik značně závistiví. A vždy bude víc těch nespokojených, přesvědčených, že si zasloužili víc, než kolik jim osud dopřál… Porážku pana knížete jsem nepřivítal. Ale neshledal takovou katastrofou, jaká nás tady v listopadovém debaklu 2012 za velkou louží postihla.“
ČESKÁ POZICE: Dlouhodobě kritizujete prezidenta Baracka Obamu. Odhlédneme-li od sporu o jeho původ a pravost amerického občanství, jak se vám jeví v úřadu během druhého období? Nezklamal některé své stoupence? Guantánamo nezavřel, bezpilotní letadla stupňují svou aktivitu, Severní Koreu rozpaluje přítomnost Američanů na Korejském poloostrově do ruda…
ULČ: Nedostatek nadšení pro Obamovo údajné mesiášství jsem nikdy netajil. Již nežijící znamenitý senátor Daniel Patrick Moynihan vyjádřil rozsah svobody slovy, že každý má nárok na vlastní názor, ne však na vlastní fakta. Jsou-li nepohodlná, nestačí fackování, zesměšňování opovážlivců, kteří si troufli se o ošidné záležitosti zmínit.
Například v roce 1981 Obama odletěl do Pákistánu, kam v té době nikdo s americkým pasem nesměl vstoupit. Jak je možné mít identifikačním číslo sociálního zabezpečení (Social Security Card) vydané v Connecticutu, státě, v němž nikdy nežil? Na své původní webové stránce uváděl (27. června 1998), že se narodil v Keni a správnost informace zveřejněné jeho literární agenturou, pravidelně potvrzoval. V únoru 2007 oznámil svou kandidaturu na prezidenta a za necelé dva měsíce poté se již představil s tvrzením, že se narodil na Havaji a svého otce z ministra financí přetvořil v pastevce koz v nuzné keňské vísce.
„V mnohém se Obama vůbec nemění – svá fiaska bez zábran svádí na své předchůdce, na všemožné, jím údajně neovlivnitelné okolnosti“
Magnát Donald Trump se podivil, proč Obama vydal více než milion dolarů, aby zabránil pokusům zveřejnit místo svého narození. Nabídl mu šek na pět milionů dolarů, aby je použil pro jakýkoli charitativní účel, a to za pouhou informaci o jeho žádosti o přijetí na nákladná studia (Occidental College, Kolumbijská a Harvardova univerzita), kdo a jak je financoval. Oslovený šlechetnou nabídku ignoroval.
Po tomto dost zbytečném úvodu k vaší otázce. Druhé Obamovo prezidentské období teprve začalo – necelých sto dní –, takže je příliš brzy vynášet definitivní rozsudky. V mnohém se Obama ovšem vůbec nemění – vždy svá fiaska bez zábran svádí na své předchůdce, na všemožné, jím údajně neovlivnitelné okolnosti. Například závazek snížit rozpočtový schodek na polovinu, jenže s výsledkem, že se státní dluh více než zdvojnásobil.
Jistěže zklamal své stoupence, zejména na nejlevicovějším konci politického spektra. Předminulý měsíc rozpočtový výbor Senátu vydal zprávu, že v jedenácti státech Unie (mezi nimi Kalifornie, New York, Illinois, Ohio) víc lidí žije ze sociální podpory, než aby se obtěžovalo se zaměstnáním. Jejich domácnosti inkasují požitky v celkové výši 168 dolarů denně, kdežto v zaměstnání by to bylo 137 dolarů. Osoba na podpoře za nicnedělání, při přepočtu 40 pracovních hodin týdně si tím přijde na 30 dolarů na hodinu, kdežto v zaměstnání by bylo jen 20 dolarů.
Ultralevice rovněž nelibě snáší setrvávající existenci vojenské vězeňské báze Guantánamo, již Obama slíbil zlikvidovat, aniž by však našel řešení, co si pak počít s vězni, zajatci v oné podivně probíhající válce proti terorismu. Stále platná ustanovení mezinárodního válečného práva by spíš opravňovala pochytané bojovníky odstřelit, což se ovšem nestane. Neméně zapeklitý je hlavolam drones– bezpilotních letadel, Obamou používaných v mnohem vyšším počtu než jeho předchůdce George W. Bush.
„Ultralevice nelibě snáší setrvávající vojenskou vězeňskou bázi Guantánamo, již Obama slíbil zlikvidovat, aniž by však našel řešení, co si pak počít s vězni“
Pak je tu ošidnost korejská, hrozící nukleární explozí. Jsou tu dva státy značně se lišící svým hospodářským výkonem: mohutnící prosperita asijského tygra na jihu a hladovějící, socialismus budující chudák na severu. Ten odhadem dosahuje v průměru ubohoučkých pěti procent jižního příjmu na jednoho obyvatele. Věru fenomenální disproporce mezi výkonem nespravedlivého kapitalistického systému a hladomorem socialistického úsilí, a navíc s ochotou nepřátelských vykořisťovatelů ty hladové živit.
Dárci si jen někdy troufnou vyjádřit požadavky, jak s dary naložit: nejen sycení papalášů, armády, ale oné většiny hladovějících ubožáků. Takovou iniciativu podarovávaný režim ovšem s rozhořčením odmítá jako nepřípustné, mezinárodnímu právu odporující vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu. Není mi známo, zda se kdy někdo z poskytovatelů štědrosti ozval se zpřesněním, že pravidelné krmení prázdných žaludků takovým zasahováním do vnitřních záležitostí přece je.
ČESKÁ POZICE: Barack Obama nedávno navštívil Blízký východ. Dá se u něho sledovat posun k většímu realismu, především pokud jde o postoj k arabskému světu, který zřejmě na jeho někdejší námluvy příliš neslyšel? A mohou mu teď Izraelci o něco víc věřit?
ULČ: Otázkou mě poněkud matete. Po Obamově nastěhování do Bílého domu začátkem roku 2009, přece první zahraniční cesta tohoto Baracka Husseina směřovala k Arabům! Jeho projev v Káhiře, jím považovaný za jeden ze zcela nejznamenitějších, byl svým obsahem, podlézavostí, zdůrazňováním neexistujících zásluh islámu pro USA, svou trapností ten nejnehoráznější. Však mu je mezi jeho nikoliv oblíbenci pravidelně připomínán.
„Tel Aviv se nemohl radovat z ochoty Washingtonu zaplavovat Egypt víc než miliardovým darem, dodávkou tanků a letadel“
Obama se poprvé obtěžoval navštívit Izrael až letos, nedostatek vřelosti mezi vůdčími představiteli nepřekvapoval. Opakoval rozumné, leč málo realistické řešení v podobě dvou mírumilovně koexistujících států. Podmínka smíření se s legitimitou existence státu Izraele je pro naprostou většinu mohamedánů přece nepřijatelná.
Tel Aviv se rovněž nemohl radovat z ochoty Washingtonu nadále zaplavovat Egypt víc než miliardovým darem, dodávkou tanků a nejmodernějších letadel. Proti komu je asi namíří egyptský prezident Muhammad Mursí, hlava Muslimského bratrstva, jenž se o Izraelcích vyjadřuje jako o odporném etniku opic a prasat?
ČESKÁ POZICE: Zdá se, že východní a střední Evropa je stranou zájmu americké zahraniční politiky. Je to obezřetné, když vidíme probuzení starého dobrého imperialistického Ruska?
ULČ: Tato část Evropy, a vlastně i zbytek tohoto kontinentu je stranou amerického zájmu. Rozhodně není v jeho popředí. Ruský prezident Vladimir Putin se nechal opětovně slyšet s tvrzením, že kolaps Sovětského svazu považuje za největší katastrofu století.
Nirvána komunismu neobživne, realistickou odpovědí bude ruský nacionalismus. Obtížnou se mi jeví představa o zmrtvýchvstání Ruska jako industriálního gigantu, který bude svými vynikajícími výrobky zaplavovat světové trhy.
„Obtížnou se mi jeví představa o zmrtvýchvstání Ruska jako industriálního gigantu, který bude svými vynikajícími výrobky zaplavovat světové trhy“V intimním sousedství se ozývá hrozba islámská. Před několika měsíci se náš potomek vrátil ze safari Praha–Ulánbátar, daleké Mongolsko. Cestou přes velikánský Kazachstán měl možnost se seznamovat s nepříliš harmonickou koexistencí ruského a islámského živlu. Demografové rovněž neposkytují příliš optimistické odhady. Ruský národ se bude svým počtem znatelně zmenšovat, jak je již nyní patrné.
ČESKÁ POZICE: Dobře znáte oblast Dálného východu a dlouhodobě ji sledujete a znáte ze svých cest. Co vlastně zůstalo z čínského komunismu? Existuje ještě vůbec?
ULČ: Pokusím se odpovědět zážitkem ze své druhé své cesty do Číny v roce 1986. Tehdy našemu potomkovi bylo 16 let, situace se už v postmaoistickém prostředí natolik zlidštila, že místní lidé se tolik nebáli s cizími vetřelci komunikovat. Syna, jenž už pobíhal za místními slečinkami, jsem pověřil zjišťováním, jakou že mají představu, co to ten komunismus vlastně je, či měl by být. Vrátil se s nashromážděnými výsledky, z nichž nejpreciznější definici vyřkla dcera partajního tajemníka: „Komunismus je systém, v němž si můžeme vydělat víc peněz.“
Prozatím naposledy jsem byl v Číně před dvěma lety. Zpovídal jsem neteř z mého četného vyženěného příbuzenstva. Je členkou strany, která se vskutku zasluhuje o zvelebování životního standardu. Do svých řad přijímá zájemce jakéhokoliv třídního a politického původu. Byly přepsány stanovy strany. V nich se lze dočíst o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví – bez ohledu na okolnosti, za nichž došlo k jeho nabytí. Předpokládám, že právě odešlý prezident Václav Klaus by takové uvažování pochválil.
ČESKÁ POZICE: Není Čína jen kolos na hliněných nohou, který dělá velký dojem, ale ve skutečnosti je to jen bublina, která jednou musí prasknout? Mám na mysli třeba takové záležitosti, jako je velmi špatný demografický vývoj, oblasti chudoby, sociální napětí, megalomanské stavební projekty, katastrofální životní prostředí...
ULČ: Hliněné nohy, bublina, jeďte se tam podívat, třeba se posadit do rychlovlaku – oněch bullet trains–, podívat se na výsledky, jak že se ti pilní žlutí mravenci stali numero uno třeba ve výrobě automobilů. Ovšem tento stát s největším počtem obyvatelstva se rovněž musí potýkat s mohutnými bolehlavy. V Pekingu – nyní Beijingu – jsem oblohu neviděl modrou ani jednou. Devastace životního prostředí je značná.
V Pekingu jsem oblohu neviděl modrou ani jednou. Devastace životního prostředí je značná.
Obrovská a nijak se nezmenšující socioekonomická vzdálenost přetrvává mezi bohatými a chudinou. V parlamentě – národním shromážděním, stále vesměs přivyklém automatickému odsouhlasení zákonů – vysedává vysoké procento milionářů a už i miliardářů. Ony megalomanské projekty si představit dovedu, ale takto vzniklá města, v nichž nikdo nebydlí, jsou mimo mou imaginaci. Miniaturní bytový prostor k dispozici je také jedním z původních trvalých dojmů z tamního světa.
Povolená kvóta jednoho dítěte pro rodinu a surová opatření tuto kvótu dodržovat a provinilce trestat, zůstává tuze nenáviděnou realitou čínského života. Došlo i k jeho jazykovému ochuzení – odumřela potřeba slov sourozenec, bratr, sestra, strýc, teta, vzrostla potřeba zájemců o manželství najít nevěstu. Zásluhou infanticidy holčiček je jich v dospělosti značný nedostatek.
OSN ve svém demografickém modelu předvídá, že při zachování současné porodnosti se v mohutné Číně koncem tohoto století procento aktivního obyvatelstva v produktivním věku sníží o polovinu, víc než o polovinu v Japonsku a v Rusku dokonce o dvě třetiny.
ČESKÁ POZICE: Jsme jako malá země vždycky závislí na mezinárodní situaci. Jak vnímáte ve své bývalé vlasti vítězství Miloše Zemana a porážku Karla Schwarzenberga? Jsou Češi skutečně tak levicoví?
ULČ: Češi jsou zejména levicoví, poněvadž jsou zejména, tolik značně závistiví. A vždy bude víc těch nespokojených, přesvědčených, že si zasloužili víc, než kolik jim osud dopřál. Tak se mi to vždy zdálo a dojem jsem z větších dálek neměl důvod změnit.
Vždy bude víc nespokojených Čechů, přesvědčených, že si zasloužili víc, než kolik jim osud dopřál
K nedávným, přeci jenom poněkud překvapivým volbám: porážku pana knížete jsem ovšem nepřivítal. Ale neshledal takovou katastrofou, jaká nás tady v listopadovém debaklu 2012 za velkou louží postihla.
ČESKÁ POZICE: Co se vlastně stalo, že 23 let po roce 1989 je slovo disident nadávka, sousloví pravda a láska se část intelektuálů vysmívá, Václav Klaus kritizuje havlismus a považuje Václava Havla za odpůrce demokracie, komunista Miroslav Grebeníček tvrdí, že Jan Palach je jejich a politruk pohraničníků má na kraji na starost školství? To by ještě před pár lety bylo nemyslitelné.
ULČ: To jsou ovšem úděsnosti. Ten Grebeníček s tvrzením, že Palach je vlastně jejich. Však ano – jejich obětí. Klaus upírající Havlovi, že to byl demokrat. Inu, naše rodná zem, z níž jako by nepocházel pouze Kafka, ale stejným právem by si to byl zasloužil i Ionesco, Beckett, Dalí či další z velmistrů surrealistických absurdit. Někteří mezi námi exulanty ale takové zvěsti přivítají jako potentní antinostalgicum, které je ujišťuje, že novinky tak perverzně bizarní je lépe sledovat z dostatečné vzdálenosti.
ČESKÁ POZICE: Připravujete teď najednou tři knihy. Čeho se týkají?
ULČ: Letos v únoru pražské nakladatelství Šulc-Švarc vydalo má „Malá doznání okresního soudce“ s podtitulem „Výsledek nápadu Josefa Škvoreckého“. Původní verzi jsem napsal anglicky (The Judge in a Communist State), česká verze vyšla v Torontu jako v pořadí desátý výtvor nakladatelství 68 Publishers. Teď po mnoha letech dochází k tomuto zrodu, v textu jsem nezměnil ani písmeno. Pouze dodal úvod a ještě delší závěr. Hotové, k publikaci připravené mám knihy dokonce tři, k důkazu, jaký že jsem grafoman či dokonce grafomaniak.
Z naší rodné země jako by nepocházel pouze Kafka, ale stejně by si to byl zasloužil i Ionesco, Beckett, Dalí či další velmistři surrealistických absurdit
Do té první, s názvem „Škvorečtí – 40 let zážitků a korespondence“ dávám hodně fotek a všelijakých memorábilií, snad to ocení zejména zájemci o osud této pozoruhodné dvojice, tolik se zaslouživší o přežívání české literatury ve světě. Druhou je sbírka esejů „Mouchy naší doby,“ dost zajímavosti, občas i jedovatosti.
Třetí se jmenuje „Pachtění za třpytem“, jímž jsou pašované diamanty pro al-Káidu k financování její hanebné činnosti. Detektivní zjišťování kdo pro koho co veze, dějištěm je loď plující z Kapského města kolem Hornova mysu do Austrálie. Cestou v bouřlivých vodách u Antarktidy zmizí jeden značný padouch, pátrá se o okolnostech. Je to dost detektivní záležitost, z nedostatku lepšího nápadu tento žánr jsem označil jako „částečný román“, s dvojí verzí rozluštění, ať si z těch dvou happy endů čtenář vybere.
Ota Ulč (83)
Český exilový spisovatel. Vystudoval práva na Karlově univerzitě, v roce 1959 odešel přes Berlín do exilu. V USA vystudoval politologii na Kolumbijské universitě v New Yorku, žije v Binghamtonu, kde učil na tamní univerzitě politologii.
Jeho knihy vycházely v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers v Torontu, po roce 1989 často také v Česku. Jednou z jeho nejnovějších knih je cestopis „Z Honkongu na ostrov, který nebyl“. Letos znovu vyšla jeho známá kniha „Malá doznání okresního soudce“.
Je ženatý a se ženou Priscillou mají syna Otu, který je „z jedné čtvrtiny Číňan a z jedné Švýcar po Priscilliných rodičích, z další čtvrtiny Němec po Otově mamince, a konečně z jedné čtvrtiny Čech po Otově tatíkovi“, jak napsal Josef Škvorecký.