Osvobození Češek: Trpělivá práce a zákulisní vliv Kataru

Podle zdrojů LN byli právě se zástupci Kataru čeští činitelé řadu měsíců v úzkém kontaktu a na tajné služby a politické konexe malé, ale mocné ropné monarchie sázeli především. Muslimská charita IHH tak byla spíš součástí oficiální verze určené pro širokou veřejnost, a proto také během víkendu o osvobození Antonie Chrástecké a Hany Humpálové informovala sdělovací prostředky.

Politici tvrdí, že Česká republika únoscům nezaplatila žádné výkupné. Na otázku ohledně katarského angažmá mluvčí ministerstva zahraničí Michaela Lagronová odmítla jednoznačně odpovědět. „Nebudeme se k tomu vůbec vyjadřovat,“ řekla Lagronová LN na dotaz, zda může spolupráci s Katarem oficiálně popřít nebo potvrdit.

Česká žádost do emirátu

Lidové noviny se pokoušely přísně utajené akce na záchranu obou Češek unesených na západě Pákistánu v březnu 2013 mapovat už od loňska – v zájmu jejich bezpečnosti se ale vedení redakce rozhodlo pozdržet zveřejnění zjištěných informací až do osvobození obou žen. „Dokud nejsou v bezpečí, jedná se o lidské životy,“ zněla častá odpověď zasvěcených českých činitelů a také LN k případu takto po celou dobu přistupovaly.

Už loni nicméně LN zachytily první náznaky toho, že cesta ke svobodě unesených žen může vést přes malý stát v Perském zálivu. „Česká strana diskrétně oslovila Katar se žádostí, jestli by se nestal prostředníkem při vyjednávání o unesených Češkách,“ přiblížil jeden z diplomatických zdrojů, které pochopitelně trvaly na zachování anonymity.

Loni na jaře také katarskou metropoli Dauhá, kde Česko ani nemá ambasádu, navštívil Ivo Schwarz, tehdejší ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), tedy české rozvědky. Katařané nakonec skutečně pomohli – už tím, že lokalizovali unesené Češky na jihu Afghánistánu, v oblastech obývaných paštúnskými a balúčskými kmeny, které žijí i na pákistánské straně hranice. Stalo se tak dávno předtím, než se tato informace o pobytu Češek objevila počátkem letošního března v pákistánském deníku Dawn. Prezident Miloš Zeman však o věci mluvil na veřejnosti už mnohem dříve, v říjnu 2013.

„V současné době se pohybují mezi Pákistánem a Afghánistánem a vyjednává se o jejich propuštění. Přílišné detaily ale nesděluji, protože se to týká tajných služeb,“ uvedl tehdy Zeman při besedě se středoškoláky ve svém rodném Kolíně. Ministerstvo zahraničí Zemanova slova v té době zjevně zaskočila. „Záležitost nekomentujeme, stejně jako výrok pana prezidenta,“ vzkázala tehdejší mluvčí resortu Johana Grohová.

Katarsko-turecké spojení

Katarské angažmá ve vysvobozovací operaci připisované Turecku by zdaleka nebylo první svého druhu. Katarská tajná služba je známá svými kontakty sahajícími i do pološera různých radikálních muslimských organizací a v podobném prostředí musí často operovat i IHH.

Když turecká agentura Anadolu v sobotu informovala o záchraně obou Češek, pracovník zmíněné muslimské charity Izzet Sahin tvrdil, že rodiny Antonie Chrástecké a Hany Humpálové jeho organizaci o dva měsíce dříve samy oslovily se žádostí o pomoc, protože příbuzní unesených Češek už prý – téměř dva roky po únosu – bez výsledku vyčerpali všechny ostatní možnosti. „Nasadili jsme vše, co máme k dispozici, abychom je dostali zpět,“ prohlásil Sahin v noci z pátku na sobotu. „A dnes jsme je bezpečně předali jejich rodinám.“

Sahin také vyzdvihl, že vlivná humanitární organizace IHH se už v minulosti podílela na řadě podobných operací. Velmi často byl ale v zákulisí právě Katar. Například v lednu 2013 se domů vrátilo 48 Íránců zajatých v předchozím roce syrskými rebely. Výměnou syrský režim pustil ze svých věznic více než dva tisíce civilistů. „Je to výsledek měsíců diplomatických vyjednávání vedených naší organizací,“ tvrdil, tehdy ve světle reflektorů, mluvčí IHH Serkan Nergis. Mezitím už však blízkovýchodní média informovala, že zatímco praktické provedení výměny a její mediální prezentaci měla skutečně na starost IHH (i Íránce tehdy doprovázel na svobodu Izzet Sahin figurující v osvobození české dvojice), rozsáhlou výměnu zajatců a vězňů dojednaly turecké a katarské vládní instituce.

Loni v srpnu dostalo toto partnerství ještě pevnější rámec – IHH, která se podílí na humanitárních a rozvojových projektech v desítkách zemí světa, uzavřela dohodu o strategickém partnerství s Qatar Foundation, které pro změnu může nákladné projekty financovat z ohromného nerostného bohatství emirátu.

Nejasná nabídka obchodníka

Propuštění Hany Humpálové a Antonie Chrástecké tedy může vypadat jako blesk z čistého nebe, ve skutečnosti mu ale předcházely dlouhé měsíce trpělivé práce hned několika zpravodajských služeb, psychologického oťukávání protivníka a podle všeho zkraje i marného tápání. A ačkoli je dnes na mediálním výsluní turecká IHH, české úřady ve skutečnosti kauzu nikdy nepustily ze zřetele.

Snahy o záchranu dvou Češek probíhaly diskrétně už od jara 2013 a mlčení oficiálních míst kolem případu prolomil zmíněnými kolínskými výroky jen prezident Zeman. Jiní politici jednali diskrétněji – loni na jaře například premiér Bohuslav Sobotka podle dostupných informací při osobní schůzce podpořil rodiny českých děvčat, veřejnost se o tom ale nedozvěděla.

Zatímco důsledné mlčení mohlo vyvolávat dojem nečinnosti, ve skrytu probíhaly i jiné praktické kroky. Kauzu mělo postupně na starost několik tuzemských bezpečnostních složek, jejichž lidé se pokoušeli zmapovat situaci v Pákistánu. Kauza unesených Češek se také v jednu chvíli prolnula s kriminálním případem údajných několikamiliardových podvodů s ropnými produkty, kvůli kterým je v Česku už déle než rok ve vazbě několik lidí včetně brněnského podnikatele íránského původu Shahrama Abdollah Zadeha.

Jak už LN informovaly, Abdollah Zadeh českým úřadům v roce 2013 nabízel informace, které podle něj měly vést k osvobození českých cestovatelek. „Není vůbec jisté, co tím sledoval a jestli opravdu mohl nějaké informace dodat. Každopádně se nezdá, že by se kauza slečen Chrástecké a Humpálové díky němu nějak pohnula,“ uvedl tehdy zdroj z české diplomacie.

Zásadní rozhodnutí

Kdy přesně se dostala do hry spolupráce s Katarem, se LN nepodařilo zjistit. Vše ale nasvědčuje tomu, že šlo o zásadní rozhodnutí. Emirát nemá šanci konkurovat velmocím a důležitým regionálním hráčům velikostí armády, o to více se však snaží získat vliv nekonvenčními způsoby. Například vysíláním televize al-Džazíra anebo právě vyjednáváním o výměnách rukojmích a zajatců mezi různými znepřátelenými stranami.

Kupříkladu loni na podzim se zástupci katarské zpravodajské služby této delikátní role ujali v Libanonu, kde místní armáda a policie čelí ozbrojencům pronikajícím z válčící Sýrie, včetně radikálů z Fronty an-Nusra napojené na al-Káidu. Tato katarská mise zatím neskončila jasným výsledkem.

V jiném případě už ale Katar prokazatelně uspěl. Loni v létě se objevil obsáhlý článek v listu The Washington Post (WP) o tom, jak emirát pomohl na svobodu americkému novináři Peteru Theu Curtisovi, unesenému o dva roky dříve v Sýrii. Šéf katarské tajné služby Ghánim Chalífa al-Kubajsí se do případu podle oficiální verze vložil „na přímou žádost“ Curtisovy rodiny, ve skutečnosti šlo ale o spolupráci dojednanou americkou vládou. „Katar, nad jehož vztahy s různými islamistickými skupinami se americká administrativa čas od času otevřeně pozastavuje, se v zákulisí stal prostředníkem pro americké kontakty s těmito organizacemi,“ napsal WP a zmínil kromě Fronty an-Nusra i palestinský Hamás.

Schůzka v Islámábádu

Katařané v roce 2013 zprostředkovali i mírové rozhovory mezi USA a afghánským Talibanem a na jaře 2014 zajistili výměnu seržanta Boweho Bergdahla, jediného amerického vojáka zajatého afghánskými povstalci, za pětici talibanců vězněných na Guantánamu.

„Schopnost Katařanů udržovat úzké diskrétní vztahy s různými blízkovýchodními protihráči má zkrátka tu výhodu, že pak Katar může vést podobná zákulisní vyjednávání,“ řekl LN český zdroj, aniž však výslovně potvrdil angažmá arabského emirátu v kauze Humpálové a Chrástecké.

Zapojení Kataru nebylo automatické. V říjnu navštívil v rámci standardních diplomatických kontaktů první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák pákistánský Islámábád. Zatímco podle webových stránek Černínského paláce jednal jen s politiky a diplomaty, LN zjistily, že měl na programu i schůzku se šéfem pákistánského Národního protiteroristického úřadu (NACTA) a formálně ho požádal, zda se do pátrání po dvojici Češek nemůže vložit i Katar. Stát se tak mělo jen týden poté, co o případu jednala česká Bezpečnostní rada státu. „To vůbec nebudu komentovat. Co jsem v Pákistánu dělal, jsme už standardně zveřejnili,“ řekl Drulák LN.

Došlo na protislužbu?

Proč ale všechno trvalo dva roky? Už brzy po únosu bylo zřejmé, že únosci nebo další lidé, kterým se Češky dostaly do rukou, je nechtěli zavraždit, jako se to v regionu stalo mnoha jiným cizincům. Experti odhadovali, že cílem věznitelů bude dlouhé vyjednávání. O čem se ale tedy mělo jednat?

Tři měsíce po únosu Češek se na internetu objevilo video s velmi konkrétním požadavkem. „Vyzýváme naše rodiny, českého prezidenta a všechny lidi v Česku a Evropskou unii, aby vyvinuli veškeré úsilí při spolupráci s únosci doktorky Áfije Siddíkíové,“ přiměli únosci přečíst před kamerou Hanu Humpálovou. Siddíkíová je přitom pákistánská vědkyně, kterou za velmi nejasných okolností zadrželi v roce 2008 Američané – ačkoli ji označovali za kurýra al-Káidy, nakonec ji odsoudili na 86 let do vězení za útok na amerického vojáka, k němuž však došlo až po jejím zatčení.

Na české straně ale po zveřejnění videa panovalo přesvědčení, že řešení jakkoli zahrnující ústupky ze strany Washingtonu bylo zcela nereálné. „Plnění nějakých politických požadavků únosců je ze strany Prahy nemyslitelné, na to nemáme žádný vliv. A že by USA pustily Siddíkíovou, je nesmysl, v tomto bodě nemůžeme Američany považovat za partnery, nepomohou nám, tvrdí, že s teroristy žádné obchody nedělají,“ analyzoval situaci zasvěcený diplomat. Podle dostupných informací tak nakonec do hry vstoupila otázka výkupného, jehož zaplacení z české státní kasy ale Praha popírá.