Lidovky.cz

Operetní atentát na Václava Klause

  12:08

Prezident měl vlastně docela štěstí, že osnovatelé nedošli do fáze, kdy davy bude třeba před volbami ovlivnit nějakým opravdu spektakulárním činem.

foto: © ČTK, montáž ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Prezident Václav Klaus byl o svátku svatého Václava napaden, když se účastnil otevření nového mostu v Chrastavě. Útočník se protáhl mezi lidmi až k prezidentovi, vytáhl pistoli a z bezprostřední blízkosti sedmkrát zmáčkl spoušť. Až v ten okamžik se ukázalo, že jde o airsoftovou zbraň. Útočník se pak podíval na kolemstojící a odešel. Ochranka prezidenta nezasáhla.

Policie útočníka zajistila až o několik set metrů dál, když stoje na rohu bloku domů v poklidu kouřil a dával rozhovor televizi Nova. Na závěr rozhovoru dostal otázku, zda se nějak politicky angažuje. Odpověděl doslova: „Neangažuji se politicky. Jsem komunista, ale neangažuji se nijak.“ Celá story by byla trochu operetní, kdyby se v ní neskrývalo několik opravdu jedovatých ostnů.

Nejhorší úkol pro ochranku

V první fázi se vyrojili odborníci na problematiku ochrany osob, s tím, že neviděli, že by ochranka na airsoftový útok jakkoli zareagovala. Ředitel prezidentovy ochranky v televizním vstupu vysvětlil, že kromě takzvaného „vajíčka“, které tvoří viditelní členové ochranky kolem chráněné osoby, doplňuje systém ochrany i vnější prstenec dalších, již méně viditelných členů ochranky. Zde platí nepsané pravidlo, že jich nemá být více, než shromážděných občanů, takže tento řetězec nemůže být tak hustý, aby jím nikdo neproniknul. Více snad ředitel prezidentské ochranky z taktiky činnosti svého útvaru zveřejňovat nebude. I bez toho je nutno předpokládat, že po bleskovém vyhodnocení situace se musela ochranka věnovat dalším činnostem, neboť v takových případech nelze vyloučit, že prvotní útok může mít klamný charakter k odlákání pozornosti, a že po něm může přijít útok skutečný.

Jako obvykle se podobné situace využívají k následným návrhům na zostření všemožných postupů, přístupů a ve svých důsledcích i legislativy. Tím vším jsou omezovány všeobecné svobody a posilovány pravomoci represivních orgánů.

Budiž řečeno, že nejjistějším – i když zdaleka nikoli stoprocentně jistým – způsobem ochrany je vlastní chování chráněné osoby, a též intence oné osoby, jak se chce prezentovat. Demokraticky se prezentující demokrat neznamená pro ochranku až tak velké bezpečnostní riziko. Podobně je tomu s autoritativním „pupíkem“, který nemá zájem předstírat, že je „ryzí demokrat“, bez reptání se nechá zapouzdřit ochrankou a rád se skryje za tmavá neprůstřelná skla pancéřovaného vozu.

Nejhorší je politik, který si již své poklesky sám velkoryse odpustil a milosrdně omluvil či prostě na ně zapomněl – a netuší, že shromáždění občané, mezi něž chce vyjít jako „mezi své“, si myslí něco jiného, někdy dokonce diametrálně. V takovém případě se kritickému kontaktu s lidmi zabránit nedá, ať už ochranka funguje nebo ne. V televizních zprávách uváděné příklady, že „to by se jinde stát nemohlo“, jsou nesmyslné. Právem byl vzpomenut zakrvácený Silvio Berlusconi. Při adoraci ochranky amerického prezidenta však bylo zapomenuto neuvěřitelné fyzické „pohlazení“, jehož se Baracku Obamovi dostalo na Hradčanském náměstí.

Bylo by každopádně nešťastné, kdyby se měla věc spektakulárně otočit proti policii. Jistěže má ochranka co zlepšovat na své činnosti – to ale platí o všech ochrankách na světě. Z vlastní zkušenosti vím, že česká policie má celosvětově v tomto ohledu respekt. Tento chrastavský konflikt je prostě nutno z podstatné části přičíst riziku, které bylo vyvoláno pohybem prezidenta v neustřežitelných podmínkách.

Zpravodajské služby a trestněprávní orgány nyní budou muset důkladně vyšetřit skutečné pozadí případu a případně související toky peněz. Zda jde o akci „osamoceného vlka“, který se odkazuje (ať právem nebo zlomyslně) na určitou ideologii, nebo zda má případ nějaké složitější pozadí. Není snad nutno příliš zdůrazňovat, že je v zájmu demokracie, aby tento incident byl objasněn důkladně a nestranně!

Podivný útok

Mnohem více podezřelých okolností se objevuje v souvislosti s útočníkem. Na to, že markýroval atak na hlavu státu, byl bezprostředně po něm pozoruhodně klidný. Po útoku neutekl, ač mohl. Vždyť on vlastně na reportéra televize Nova počkal, stejně jako na policisty. Proč? Aby mohl dát interview? Aby ze sebe mohl šroubovat strojené fráze?

Na otázku, zda mu přijde adekvátní střílet na prezidenta z „makety“, odpověděl doslova: „Přijde mi to adekvátní, protože byť to někdo může nazvat extremismem, tak já považuji za extremismus to, že zdejší vláda vyhladověla celou třetinu národa, rozprodala národ a vůči nářku národa je v podstatě hluchá a slepá. Takže pokud nepomáhají pouhá slova, tak co pomůže?

Černý Petr by měl zůstat komunistům?

Zajímavé je, že sám hned zkraje vnáší do diskursu o události pojem „extremismus“, což je na konci rozhovoru vypointováno poukazem na to, že je „komunista“. Naznačuje, že nikoliv praktikující, ale věřící. Tím by měl Černý Petr zůstat komunistům i poté, co se pravděpodobně zjistí, že útočník není členem žádné organizace komunistické strany.

Ještě podivnější kontext

Tím jsme u ještě příznačnějších rysů, vyplývajících z kontextu události. Je těsně před volbami, komunisté získávají body, kam se člověk podívá. Nikoliv tím, že by byli skvělí. Nikoliv, oni pouze nejsou vidět. Ostatní strany je „demokraticky“ nechtěly pustit k moci, a tudíž k odpovědnosti. Ostatní strany tu odpovědnost neunesly a jejich vlastní chyby je stahují ke dnu. Komunistům se to stát ani nemohlo.

Komunisté tedy logicky neměli důvod na sebe upozorňovat, takto se tlačit do role revolučního lídra, avantgardy pokroku. Nikoli, stačilo počkat, moc jim sama padala do klína. Komunisté navíc neměli žádného důvodu útočit na prezidenta, kterého sami pomohli zvolit.

Před necelými osmdesáti lety hořel Reichstag. Čeho se ještě dočkáme my

Z odstupu několika hodin lze tedy konstatovat, že tento operetní atentát má symptomatický kontext. Z útoku se zodpovídá údajný sympatizant strany, která je dlouhodobě, v poslední době dokonce výrazně na vzestupu. V minulých letech byly davy před volbami „mobilizovány“ demagogickými hesly, která měla zakrýt neschopnost „demokratických“ stran poukazem na „zločinnost“ komunistů. Nyní kdosi zřejmě usoudil, že pouhá mobilizace nestačí.

Prezident Klaus měl vlastně docela štěstí, že osnovatelé nedošli do třetí fáze, kdy davy budou chtít před volbami ovlivnit nějakým spektakulárním činem. Před necelými osmdesáti lety hořel Reichstag. Čeho se ještě dočkáme my?

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.