Senát ve středu 18. července schválil novelu zákona o elektronických komunikacích a trestního řádu. Od letošního 1. října tedy budou mít operátoři znovu povinnost uchovávat provozní a lokalizační údaje všech účastníků a na vyžádání je poskytovat policii a některým dalším orgánům. Pokud prezident Václav Klaus novelu v této podobě podepíše. Právník Miroslav Uřičař se tomuto tématu na ČESKÉ POZICI soustavně věnuje a nyní se k němu opět vrací.
Před několika týdny, když ještě byla novela v Poslanecké sněmovně, informovala o ní některá média bombastickými titulky, například Operátoři mají sledovat každý telefon. Ti však nikdy nemuseli žádný telefon sledovat. Vždy evidovali přibližnou polohu každého účastníka on-line. Bez ní by v mobilní síti nemohli spojit hovor pro daného účastníka, protože by nevěděli, kam jej nasměrovat.
Tyto údaje však nesmějí po spojení hovoru dále uchovávat, ledaže by to v konkrétním případě z nějakých zvláštních důvodů bylo nutné. Nyní budou muset takové údaje u všech účastníků uchovávat šest měsíců, podobně jako tomu bylo do nálezu Ústavního soudu (ÚS) z loňského dubna. Co se skrývá pod pro většinu lidí nesrozumitelným pojmem „provozní a lokalizační údaje“?
Jde o veškeré údaje, kdo, s kým, po jakou dobu a také odkud telefonoval, či jinak komunikoval, včetně údajů o neúspěšných pokusech o volání. Obsah hovorů ani SMS zpráv se nezaznamenává, ačkoli by se to například policejnímu prezidentovi Petrovi Lessymu právě nyní hodilo.
Původní úprava v zákoně o elektronických komunikacích platila do 12. dubna 2011, kdy ji svým nálezem zrušil Ústavní soud. Ten následně, druhým nálezem, zrušil příslušné ustanovení o pravomocech policie obsažené v trestním řádu, což však odložil až k 30. září 2012. Ze srovnání původní právní úpravy s aktuálně schválenou vyplývá, že v reakci na nálezy ÚS skutečně nastaly některé změny. Otázkou však zůstává, zda jsou k horšímu, či k lepšímu.
ČESKÁ POZICE se uchovávání provozních a lokalizačních údajů operátory věnovala v článcích:
- Policie ani tajné služby o zdroj informací od operátorů nepřijdou
- Kdy začne policie od operátorů dostávat údaje?
Zásah do lidských práv
Novela zejména omezuje právo policie vyžádat si údaje jen pro určitý okruh trestných činů – pouze pokud „nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak“. Dříve taková omezení v zákoně nebyla. Žádné nové pravomoci oproti stavu před 1,5 rokem policii nepřibyly, spíš naopak. Nově bude mít povinnost informovat po skončení věci každého, jehož údaje byly takto vyžádané. Podobně jako to platí již čtyři roky v případě odposlechů včetně práva dotčené osoby požádat Nejvyšší soud o přezkoumání zákonnosti postupu policie. Nově si také mohou údaje vyžádat zpravodajské služby – Bezpečnostní informační služba a Vojenské zpravodajství –, u nichž toto právo dřív bylo sporné, a Česká národní banka, která je dosud neměla.
Kde leží ona hranice, kdy už zásah do práv jedince nebude vyvážen ochranou společnosti před trestnou činností?
V obecné rovině nejde o nic nového. Povinnost operátorů uchovávat údaje a odpovídající právo policie je požadovat vyplývají již ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES o uchovávání údajů z 15. března 2006. Znamená to však, že bychom měli nad vším mávnout rukou a říct si, že kritici úpravy ze sdružení Iuridicum Remedium jsou nějací podivíni, protože ten, kdo se ničeho nekalého nedopouští, přece nemá co tajit?
Ono totiž skutečně jde o zásah do lidských práv. Je proto namístě otázka: Jak velká omezení svých základních práv budeme muset snášet v zájmu boje proti terorismu a jiné trestné činnosti? Kde leží ona hranice, kdy už zásah do práv jedince nebude vyvážen ochranou společnosti před trestnou činností?
Rozhodne praxe
Seznam trestných činů, kvůli nimž bude od 1. října 2012 policie oprávněná požadovat údaje, je široký. Tím, že zahrnuje veškeré úmyslné trestné činy s horní hranicí odnětí svobody minimálně tři roky, dopadne například i na takové činy, jako je účast na sebevraždě či šíření nakažlivé nemoci. Celkově potenciálně jde o několik desítek trestných činů.
Ministerstvo vnitra coby navrhovatel v důvodové zprávě uvádí, že tyto údaje policie potřebuje pro odhalování trestné činnosti. A konstatuje, že než zasáhl ÚS, použila policie toto ustanovení celkem 82 639krát za rok. Mnohem důležitější než samotný text novely je, jak se toto číslo bude vyvíjet po její účinnosti, a zejména jak budou fungovat kontrolní mechanismy.
Mnohem důležitější než samotný text novely zákona je, jak budou fungovat kontrolní mechanismy
Je škoda, že orgán s poetickým názvem Stálá komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací nemá na starosti také dohled nad použitím provozních a lokalizačních údajů. Možná by komise mohla doplnit svou působnost (a svůj název prodloužit o další dva řádky). Obávám se však, že lze jen stěží hovořit o funkčním kontrolním mechanismu, jestliže soudce, kteří povolovali přístup k provozním údajům telefonů, aniž by prověřovali, komu telefonní čísla patří, zprostil kárný senát Nejvyššího správního soudu viny.
Určitě měli hodně práce (kdo nemá?) a nemohli předpokládat, že jim policie předkládá podvržené žádosti. Stejně nepopiratelné však je, že v takové situaci bylo povolování, které prováděli, nadbytečným a formálním úkonem. Prostě schválili vše, co jim bylo předloženo. Ačkoli si toho museli být vědomi, neupozornili na to, přestože rozhodovali o závažném zásahu do základních lidských práv. Aniž bych volal po exemplárním potrestání kohokoli, je pro mne jako pro občana nepřijatelné, že „se někde stala chyba“, a jak u nás bývá zvykem, nikdo za nic nemůže.
Případ Agáta
V této souvislosti je zajímavé, jak Policie ČR bojuje proti nelegálním odposlechům. Policie nedávno připustila, že se v ČR vyskytují v soukromém vlastnictví zařízení způsobilá odposlouchávat mobilní telefony, takzvané Agáty. Nic s tím však nedělá, protože „nemá v ruce důkaz, kterým by mohla doložit použití tohoto zařízení“. A dodává, že „pokud není poškozený, tak nejde o trestný čin“.
Kurióznější odůvodnění si lze stěží představit. Policie zřejmě čeká, až se přihlásí někdo, kdo zjistí, že je „soukromě“ odposloucháván. Nikdy se však nepřihlásí, neboť na rozdíl od policie zpravidla nemá technickou možnost to zjistit. Tím se kruh uzavírá a všichni jsou spokojení.
Policie může „poznatek“ odložit s tím, že vlastníci Agáty si ji zřejmě pořídili jen jako hračku, nikoli aby někoho odposlouchávali. A vlastnictví zařízení k odposlouchávání telefonů přece není na rozdíl od odposlouchávání trestným činem.
Pokud nebudete natolik hloupí, že malou Agátku při případné policejní razii necháte zapnutou, nic se vám nemůže stát
Řečeno jinak, vzkaz je jasný: Kdo na to máte, pořiďte si domů malou Agátku. Pokud nebudete natolik hloupí, že ji při případné policejní razii necháte zapnutou, nic se vám nemůže stát. Umím si představit, že zákonodárce časem navrhne kazuistickou úpravu výslovně zakazující vlastnictví takového zařízení. Zbytečně. Podobný boj kočky s myší nemůže nikam vést.
Připravil by pouze zajímavou práci právníkům, kteří se budou moci zamýšlet, který přístroj ještě fakticky umožní odposlech, ale současně se nevejde do zákonné definice zakázaných zařízení. Přitom by stačilo nesnažit se mít vše polopatisticky napsáno…
Česko versus Německo
Vzpomínáte si na závod Diamond Race před pár lety? Aniž bych se zastával jeho účastníků, či je naopak obviňoval, bylo zajímavé sledovat diametrálně rozdílný přístup české a německé policie. Naše policie nasadila obrovské prostředky, aby účastníky po dobu jejich jízdy na českém území monitorovala (protože nic jiného prý činit nemohla), z čehož měli s celou veřejností jen legraci. Německá policie oproti tomu po přejezdu hranice auta zabavila, aniž by čekala na první prokázaný dopravní přestupek.
Troufám si přitom říct, že naše a německá právní úprava je v tomto ohledu srovnatelná, byť někteří lidé tvrdí opak. Podobný přístup by byl plně na místě i u Agát. Vlastní-li někdo zařízení, které technicky nemá jiné použití než „porušení tajemství zpráv dopravovaných prostřednictvím sítě elektronických komunikací“, abych použil terminologii zákona, očekávala by většina z nás od policie, že nás bude chránit, aniž bychom jí v tom museli pomáhat…
Německý příklad
O tom, že vyšetřování trestných činů je v praxi možné i bez provozních a lokalizačních údajů od operátorů, svědčí sousední Německo. V něm se bez nich musí tamní policie obejít již déle než dva roky. Německý ústavní soud totiž 2. března 2010 dospěl k podobnému závěru jako loni náš ÚS a příslušnou zákonnou úpravu zrušil.
V Německu však na rozdíl od nás dodnes s novou úpravou nepřišli, a tudíž neplní požadavky Směrnice 2006/24/ES. A protože Evropská komise po dobrém neuspěla, rozhodla se napadnout nečinnost Německa u Evropského soudního dvora. Před měsícem se na něj obrátila s návrhem uložit Německu pokutu ve výši 315 036,34 eura za každý den porušení. Bude zajímavé sledovat další vývoj kauzy.
