Opera si zahrála v Senátu politické divadlo

Hlavní hvězdou senátního představení na téma „transformace Národního divadla“ byla úřednice ministerstva financí.

„Strážkyně rozpočtu“ ministerstva kultury na ministerstvu financí Marie Bílková hovoří o přestávce jednání senátního výboru s ministryní kultury Alenou Hanákovou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Strážkyně rozpočtu“ ministerstva kultury na ministerstvu financí Marie Bílková hovoří o přestávce jednání senátního výboru s ministryní kultury Alenou Hanákovou. | foto: © ČESKÁ POZICE, Marie ReslováČeská pozice
„Strážkyně rozpočtu“ ministerstva kultury na ministerstvu financí Marie Bílková hovoří o přestávce jednání senátního výboru s ministryní kultury Alenou Hanákovou.

Politický spektákl s názvem „Přineslo sloučení Státní opery s Národním divadlem opravdu úspory?“ sehráli zástupci opery Národního divadla v úterý 19. února na zasedání senátního výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. Za dirigentským pultíkem stál předsedající sociálnědemokratický senátor Marcel Chládek.

Vystoupení zástupců operního souboru ovšem nesouvisela s avizovaným tématem, ale především s obavou „z vysídlení členů orchestru Národního divadla z jejich uměleckého domova“ nebo z „útlumu významu opery, naší kulturní výkladní skříně nejen pro Evropu, ale pro celý svět“.

Je přirozené, že se členové operních orchestrů a sborů po zkušenostech s chaotickým řízením Národního divadla už bojí jakýchkoli změn, ale nelze přehlédnout, že především se obávají zmenšování obřího souboru. To je legitimní. Ocitnout se dnes bez zaměstnání, třeba pár let před důchodem a v tak specifickém povolání, určitě není radostná perspektiva. Ale proč je přitom třeba předstírat, že zachraňují veškeré operní umění v Čechách?

Také není jediný důvod, proč by se emocionálním připomínkováním Návrhu transformace Národního divadla měli v Senátu zabývat dřív, než si zástupci odborů a kolektivních těles operního souboru své požadavky či nejistoty projednají s nově jmenovaným ředitelem Národního divadla Janem Burianem. Tím spíš, když operní vyslanci opakovaně zdůrazňují, že o jeho odborné kompetenci nepochybují, mu snad senátní výbor nemusí dělat prostředníka.

Ministryně na lavici obviněných

Po šéfce umělecké rady a operní sólistce Lence Šmídové a předsedovi Unie orchestrálních hudebníků Janu Petříkovi dostala slovo dáma, která až dosud do sporu o slučování obou oper zasahovala pouze ze zákulisí: ředitelka odboru financování kapitol státního rozpočtu na ministerstvu financí Marie Bílková. Úřednice, pod níž od podzimu minulého roku spadá rozpočet ministerstva kultury a která předtím na ministerstvu financí působila jako poradkyně.

Co udělalo blokování slibovaného zvýšení mzdových limitů ze strany ministerstva financí s náladou v orchestru Státní opery, je jasnéSvůj „posudek“ transformace přednesla před skoro kompletním vedením ministerstva kultury. Jako na lavici obviněných tu seděli: ministryně Alena Hanáková, její náměstci Martin Sankot a František Mikeš, šéf úřadu ministerstva kultury, vedoucí samostatného oddělení umění… Argumentaci na téma úspor Marie Bílková odbyla pouhým srovnáním výše příspěvků z rozpočtu ministerstva kultury před a po sloučení obou divadelních scén a konstatováním, že vlastně k žádnému šetření nedošlo. Zato násobně větší prostor věnovala analýze chybného postupu. S lítostí konstatovala, že do sloučení Státní opery Praha a Národního divadla nebylo ministerstvo financí dostatečně zapojeno. Právní úprava to sice nevyžaduje, „nicméně kdybychom byli zapojeni do konzultací, možná se dalo lecčemu předejít,“ prohlásila.

V této chvíli je třeba doplnit, co paní Bílková neřekla: totiž, že její manžel hraje v orchestru Státní opery. A že ministerstvo financí poměrně aktivně pracovalo na tom, aby bývalému řediteli Ondřeji Černému ztížilo sloučení obou scén například tím, že odmítalo uvolnit mzdové limity, jak si je předjednal ministr Jiří Besser, když spojení souborů chystal. Možná se domluvil jen ministrem Kalouskem a zapomněl si vyjednat souhlas paní Bílkové. Co nezvýšení mzdových limitů udělalo s náladou v orchestru Státní opery, jehož členové měli slíbeno, že jim budou platy dorovnány na úroveň hráčů Národního divadla, jak ostatně vyplývá ze zákona, je jasné. Ne, že by slučovací koncept byl geniální a Ondřej Černý špičkový manažer,  ale „blbá nálada“ v opeře mu jistě práci neusnadňovala, zato odborová organizace neměla o nespokojené nouzi.

Kategorické stanovisko úřednice

V závěru své řeči paní Bílková s kamennou tváří pravila: „Pevně věřím, že ministerstvo kultury se poučilo (…) Návrh té transformace tak, jak je dán, je skutečně ekonomicky neufinancovatelný a vnímáme ho jako rozpočtové riziko.“

Ekonomické náklady transformace ze zveřejněného návrhu odvodit nelze a posuzovat je dřív, než je spočítá a vyčíslí kompetentní ředitel, je prostě nehoráznéÚřednice, ještě v osobním střetu zájmů, tím vyjádřila jménem ministerstva financí kategorické stanovisko, které ovšem patří do sféry politického rozhodování. Jak ví, zda třeba současná ministryně nebo nějaký příští ministr kultury po dohodě s ministrem financí nezahrne Národní divadlo mezi rozpočtové priority resortu? Nehledě na to, že ekonomické náklady transformačního procesu ze zveřejněného návrhu ani odvodit nelze a posuzovat je dřív, než je spočítá a vyčíslí kompetentní ředitel, je prostě nehorázné.

Však to také lidem z ministerstva kultury doslova vzalo řeč. Slovo, aby mohli reagovat, ovšem nedostali. Pan předsedající Chládek si totiž musel nejdříve zařídit vlastní džob. Udělal v jednání přestávku, aby mohl sestoupit do vestibulu, kde na něho čekalo několik desítek členů opery Národního divadla s dopisem, v němž uvedli své požadavky. Na oplátku mu přítomní vytvořili sborové pozadí pro jeho tiskovou konferenci, kde mohl za přítomnosti kamer chvíli řečnit a „dělat politiku“.

Vše se odehrálo podle předem domluveného plánu, jak jej popsal bývalý prozatímní ředitel Státní opery Radim Dolanský v mailu kolegům, když akci připravoval. Jen jednání výboru se protáhlo a na zpěv nedošlo. Citujeme: „Předseda výboru (Chládek – pozn. red.) je prý sice pruďas, ale zdá se, že je nám nakloněný – líbí se mu nápad s účastí zaměstnanců obou oper na nádvoří Senátu. Po skončení výboru, tj. 16:30, sejde s ostatními členy výboru na nádvoří, aby si vyslechli Nabucca ve Vašem podání, bude mu předán dopis s našimi požadavky a přejdeme na tiskovou konferenci, kterou organizuje p. předseda. (...) přepošlete info o tiskové konferenci kolegům, aby nás tam zítra bylo hodně. Pokud by se nás tam sešlo dvacet, třicet, nevypadalo by to dobře (...).“

Zastánci samostatné Státní opery to prostě nevzdávají, i kdyby měli novou šanci na transformaci a normálně fungující Národní divadlo zase rozbít na padrťVětšina členů senátního výboru mezitím ztratila trpělivost a odešli. Za vedení ministerstva kultury pak už jen třemi větami k vyprázdněné místnosti promluvil ekonomický náměstek Sankot. V usnesení předseda výboru navrhl, aby „byl vytvořen prostor pro diskusi ke zlepšení komunikace s jednotlivými složkami Státní opery a Národního divadla“. Jaký bude, se prý rozhodne na další schůzi, kde má být i ředitel ND Jan Burian. Podle představ Radima Dolanského by měla vzniknout „takzvaná pracovní skupina složená ze senátorů a našich zástupců. Tato skupina by se pak pravidelně měla v Senátu scházet a diskutovat nad pokračováním transformace ND.“ Nepochybně vše pod dohledem předsedy výboru a s konzultacemi paní Bílkové.

Zastánci samostatné Státní opery to prostě nevzdávají, i kdyby měli novou šanci na transformaci a normálně fungující Národní divadlo zase rozbít na padrť. A zdá se, že vždycky také najdou nějakého spojence, kterému se jejich protesty politicky šiknou.