Tak to dopadá, když věci jako svoboda internetu vezmou do ruky účetní. Posčítají jedničky a nuly, příjmy a výdaje a mají jasno. Tak jako šéf největšího evropského operátora Deutsche Telekom a dříve jeho finanční ředitel Timotheus Höttges, který schytal lavinu nevole za názor, že otevřený internet nejlépe zajistí, když si lidé připlatí „pár eur“ za zaručenou kvalitu připojení k vybraným online službám a malé startupy se s jeho korporací „férově“ podělí o procento svých příjmů.
Začala padat silná slova, někteří dokonce nápad německého manažera označili za „šílený“. Jiní nad ním jen mávli rukou jako nad dalším pokusem telekomunikačních firem vyrazit z bohatnoucího internetu víc peněz. Emoce jsou pochopitelné, souboj o rovné podmínky v online podnikání rozhodne nejen to, kdo kolik vydělá. Ale hlavně jestli budeme mít ještě nějakou svobodu na světové síti, nebo ji zcela ovládnou monopoly. A jak ukazuje Höttges, operátoři stojí na špatné straně a ženou sami sebe do záhuby.
Plaťte dvakrát. Nebo třikrát
Na první pohled složité technické přetahování je ve skutečnosti jednoduchý problém. Ze samotných fyzikálních vlastností zvláště mobilních sítí plyne, že v jednu chvíli si může prohlížet web, nebo přehrávat online hudbu či video jen omezené množství lidí omezenou rychlostí. Čím víc jich je, tím se mezi ně rychlost stahování logicky dělí a několik náruživých sledovačů videa dokáže vyblokovat klidně stovky dalších a zabránit jim třeba jen se podívat na jízdní řád nebo si stáhnout e-maily.
Zásadní háček ale spočívá v tom, že velké firmy jim třeba se skřípěním zubů zaplatí, ty malé ale nebudou mít šanci vzniknout. |
Jako první řešení tak každého napadne, aby operátoři prodávali různé rychlosti připojení a kdo chce třeba na rychlost náročné video, tak si připlatí. Jenže firmy jsou po léta zvyklé účtovat minuty a megabyty, ale především vidí možnost vydělat dvakrát. Nechají si zaplatit za množství a ještě k tomu připlatit za kvalitu. A to ještě i od zákazníků firem, jako je třeba Google, Seznam nebo Facebook.
Proč vlastně ne, když jim ty dráty a vysílače patří? Zásadní háček ale spočívá v tom, že velké firmy jim třeba se skřípěním zubů zaplatí, ty malé ale nebudou mít šanci vzniknout. Zkrátka náklady na vstup do odvětví se natolik zvednou, že třeba nový YouTube nemá šanci. Tady pak přichází šéf Telekomu s inovativním nápadem vybírat od nich aspoň výpalné.
Zákopová válka
V jednom má ale Höttges pravdu, bitevní linie jsou tady jasně nalinkované. Na jedné straně stojí zastánci svobody, pro které si mají být všichni na síti rovni bez rozdílu, a v jejich zádech pak internetové firmy, kterým se nechce platit. Proti tomu jsou operátoři, kteří se bojí o své miliardové investice a kontrují snahou naopak pořádně zregulovat online služby, na nichž se jim samotným nikdy nepodařilo vydělat.
Rozdělení sil se jasně ukázalo začátkem roku, když striktní pravidla pro internetový provoz, takzvanou síťovou neutralitu, přijal regulátor v USA. I minulý týden, když mnohem měkčí varianta prošla v EU. Podle operátorů kompromis. Prohra a ústupek, ozvalo se z druhé strany. Ve snaze najít cestu ven se vytvořila kategorie takzvaných speciálních služeb, jako je třeba připojení automobilů, kardiostimulátorů, ale také internetové televize. Zatímco část z nich opravdu musí mít zajištěnou funkci bez ohledu na to, kolik lidí se chce dívat na fotbal, právě u videa jde čistě o komerční věc. Prakticky neexistuje rozdíl v tom, jestli se dívám na kabelové televizi od operátora, nebo na přenos na nějaké webové stránce. Akorát za první platím navíc oněch „pár eur“, zatímco druhý je zdarma, ale může se zpomalovat nebo sekat. Všichni jsou si tak online rovni, jenom někteří jsou si o něco rovnější.
Smrt internetu je smrt operátorů
Připojení k internetu si lidé neplatí proto, že jim ho nabídne vánoční kampaň operátorů, ale proto, že chtějí využívat Spotify, Google nebo Apple Music. |
Snaha operátorů co nejvíc takové speciální služby rozšiřovat je ale krátkozraká a nakonec je samotné přivede do záhuby. Dnes je to televize, zítra třeba hudba, za pár let se tam vejde už kde co. Nejvýnosnější by pak bylo rovnou s datovými tarify prodávat i balíčky se streamovacími službami, jako je třeba populární Spotify. Jenže tím se už opravdu a neodvratně zvýhodní proti konkurenci, a až v nerovné soutěži zvítězí, bude to dnešní internetový partner, kdo bude zítra diktovat podmínky. Připojení k internetu si lidé neplatí proto, že jim ho nabídne vánoční kampaň operátorů, ale proto, že chtějí využívat Spotify, Google nebo Apple Music. A ti pak rozhodnou, kdo je připojí k internetu.
V současnosti se navíc v Evropě diskutuje právě o regulaci online gigantů, kterou operátoři podporují. Zároveň se jim ale snaží otevřít cestu k zabetonování monopolu tím, že jim otevřou přednostní právo jízdy po internetové dálnici. První, co pak takový sebejistý monopol udělá, je, že zatočí se svým dodavatelem.
Příští rok nás v Evropě čeká diskuse o tom, jak budou online pravidla konkrétně vypadat. Politici přenesli detaily na regulační úřady a telekomunikační firmy, jejich manažeři a vlastníci by se měli probudit a pořádně si spočítat svou budoucnost za deset let. Nebo začne někdo jiný vybírat výpalné od nich.