Mají se regulovat internetové diskuse pod texty dotýkajících se například romského problému? Anna Šabatová, bývalá šéfka Českého helsinského výboru a rovněž bývalá zástupkyně ombudsmana, si myslí, že obecná odpověď zní, že ano: „Komentáře mají být regulovány a ty nevhodné smazány,“ řekla v rozhovoru pro iDNES.cz. Mezi jiným se prý i jejich přičiněním „boří hranice mezi tím, co je a není možné“. Společnost je frustrovaná a frustraci si vybíjí „velmi nevhodným způsobem“, třeba „vůči dalším skupinám obyvatelstva“.
Anna Šabatová ještě na dotaz ČESKÉ POZICE upřesnila svou argumentaci v otázce, kdo by měl diskusi pod články na internetu regulovat: „Moje úvaha je ta, že každý provider serveru, a to tehdy, pokud by příspěvek nesl znaky trestného činu, a věřte, že je jich takových hodně. Samozřejmě by si to vyžádalo přemýšlení a patřičné proškolení člověka, který by kontrolu příspěvků prováděl. Já jsem ta poslední, kdo by chtěla zavádět cenzuru, dialog tu musí být, ale společnost se musí být schopna bránit.“Čím si ale pomůžeme, když problém nebude vidět? Ty samé lidi na ulici nepotkáme?
Jistě, otázka je to prastará. Má být povoleno vydávání například takového Mein Kampfu? „Snese“ papír všechno? Už tisíckrát se obě vyhraněné strany v dialogu – spíš dvou monolozích – utvrdily ve svém přesvědčení. Internetová diskuze v síti sítí přichází jen s doplňkem původního problému (spíše psychologickým): totiž s anonymizovaným diskutérem, který si díky své anonymitě (která ovšem není absolutní) zřejmě připadá neodpovědný vůči ničemu. Může se transformovat na kohokoli – na pana X nebo paní Y (a být i přesným opakem). Jeho osobnost se rozplyne ve virtuálním prostoru – žije jiné, často bohatší životy než v reálu. Psychicky mu pomůže anonymizované rozhořčení.
Ale dobře, připusťme, jak si myslí Šabatová, že bychom regulovali internetové diskuze například k článkům o Romech, v kterých se diskutéři pouští do možná nejextrémnějších komentářů. Podpalubí necháme v podpalubí, palubu vyleštíme – a navíc stanovíme, co to podpalubí vlastně je. Už to tu mnohokráte bylo a mnohokráte takový názor ještě vysloven bude. Čím si ale pomůžeme, když problém nebude vidět? Ty samé lidi na ulici nepotkáme?
Skvělý pramen pro budoucí historiky
Je tu však i jeden aspekt, který mluví ve prospěch zachování diskusí. Představme si badatele za sto let. Jak nedocenitelný pro něho bude takový pramen, když se bude chtít dovědět o mentalitě „obyčejného“ člověka! Rozkvete historie každodennosti. Už nikoli jen mocní, ale i ti bezmocní (alespoň jejich část) budou zkoumáni až do poslední částečky na základě jimi vytvořených necenzurovaných textů. Historik si už nebude číst jen v nudných dokumentech všelijakých agentur, v projevech státníků, nebude pročítat suchopárnou legislativu, ale narazí na nezkalenou studnu poznání. Žádná vyleštěná paluba, která je jen součást reality, ale život sám se mu naskytne před očima.Jak nedocenitelný pro něho bude takový pramen, když se bude chtít dovědět o mentalitě „obyčejného“ člověka!
Už nikdo si například nebude muset klást otázku, jak se to mohlo stát, že kulturní vyspělá společnost se „nechala ošálit“ nějakým směšným a divoce gestikulujícím tatrmanem – historik budoucnosti uvidí, že ten tatrman vzešel z lůna společnosti, mluvil jejím hlasem, a proto nemusel nikoho manipulovat.
Pojem „noble savage“ se stane směšným – onen „obyčejný a bezmocný“ člověk už nebude pro svoji bezmocnost idealizován ve srovnání s těmi mocnými, ale bude popisován podobně bezútěšně jako ve slavném filmu Ettore Scoly Oškliví, špinaví a zlí. Idea revoluce postavená na víře v malého, dějinami vlečeného člověka (a de facto dobráka) se zhroutí. Každý uvidí, že tento bezmocný člověk byl na tom celkem podobně jako tehdejší mocní – jen neměl tolik štěstí, sociální inteligence nebo příležitosti se mocným stát.
A nejen pro vzdálené historiky jsou internetové diskuse skvělým pramenem. Chcete-li zjistit názor lidí na nějaký problém, zajděte mezi ně, nejlépe do hospody. Diskusní příspěvek je tomu hospodskému podobný: člověk nerušeně řekne nebo napíše, co má právě na jazyku – v hospodě je mezi svými kumpány, na webu je ještě svobodnější; je úplně sám. Někdy sice přehání, aby se udělal zajímavým, povětšinou ale říká, co si myslí, co nikdy žádnému výzkumníkovi na jeho anketní otázku neřekne.
Anna Šabatová – chce-li regulovat diskuse – se o tento cenný zdroj vědomostí o dění ve společnosti okrádá. Nedá se nic dělat, bude pak muset do těch hospod – lidé si totiž nezačnou myslet něco jiného jen proto, že to nemohou nahlas říkat.
